// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 08.08.2017

Určitý způsob vypořádání vztahů ve smyslu § 153 odst. 2 o.s.ř.

Při odpovědi na to, zda z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů konkrétní věci (ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř.), je nutné vyjít z toho, že určitý způsob vypořádání je dán tehdy, jde-li o vypořádání právně relevantního společenského vztahu, který může soud vypořádat konstitutivním rozhodnutím, přičemž právo ponechává soudu možnost uvážení při volbě způsobu vypořádání (zamítnutí žaloby v případě, že by žalobce výsledek úvahy soudu předem správně neodhadl, by bylo z hlediska principů a cílů civilního procesu nepřijatelné).

V řízení o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky podle § 24 zákona o vlastnictví bytů zákon soudu při rozhodování o tom, za jakých podmínek či jakým způsobem má být smlouva uzavřena, žádnou diskreci neponechává; o situaci, při níž by z právních předpisů vyplýval určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky (ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř.), tedy nejde. Soud je návrhy účastníků vázán, což znamená, že nemůže přiznat více (respektive něco jiného), než čeho se žalobce domáhal.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4608/2015, ze dne 24. 5. 2017

vytisknout článek




Dotčené předpisy: 
§ 153 odst. 2 o. s. ř.
§ 154 odst. 1 o. s. ř.
§ 24 zák. č. 72/1994 Sb. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: rozhodnutí; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobkyně (O. P.) se žalobou podanou u Městského soudu v Praze 28. prosince 2010 domáhala vůči žalovanému [JUDr. Tomáši Pelikánovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva (dále jen „družstvo“)]:

[1] nahrazení projevu vůle učinit žalobkyni nabídku ve smyslu § 285 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), na bezúplatný převod (označeného) bytu a spoluvlastnického podílu na společných částech (označeného) domu (dále jen „předmětný byt“) do vlastnictví žalobkyně,

[2] nahrazení projevu vůle uzavřít (v žalobě specifikovanou) smlouvu o převodu vlastnického práva k předmětnému bytu do vlastnictví žalobkyně,

[3] zaplacení pokuty ve výši 100 Kč za každý den prodlení od 1. listopadu 2010 do dne podání smlouvy s návrhem na vklad do katastru nemovitostí, s příslušenstvím (tvořeným zákonným úrokem z prodlení z každých 100 Kč neuhrazených dle splatnosti).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. března 2013, č. j. 74 Cm 3/2011-92:

[1] Zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby) řízení o nahrazení projevu vůle učinit žalobkyni nabídku dle § 285 odst. 4 insolvenčního zákona (výrok I.) a řízení o zaplacení pokuty s příslušenstvím (výrok II.).

[2] Zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu vlastnického práva k předmětnému bytu do vlastnictví žalobkyně (výrok III.).

[3] Rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. ledna 2014, č. j. 10 Cmo 24/2013-131, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ve výrocích II. až IV. a věc potud postoupil k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) jako soudu věcně a místně příslušnému.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. října 2014, č. j. 26 C 32/2014-182:

[1] Nahradil projev vůle žalovaného uzavřít se žalobkyní (označenou) smlouvu o převodu vlastnického práva k předmětnému bytu do vlastnictví žalobkyně (výrok I.).

[2] Zamítl žalobu ohledně vybraných ustanovení, jež měla být podle žaloby součástí smlouvy (výrok II.).

[3] Zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby) řízení o zaplacení pokuty s příslušenstvím (výrok III.).

[4] Rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).

Vyšel přitom z toho, že:

1) Žalobkyně je členkou družstva a nájemkyní předmětného bytu, který je ve vlastnictví družstva.

2) Žalobkyně splňuje podmínky stanovené v § 23 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro bezplatný převod předmětného bytu do jejího vlastnictví.

3) Usnesením ze dne 17. dubna 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256, zjistil Městský soud v Praze úpadek družstva, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného.

4) Žalobkyně podala 28. prosince 2010 žalobu v projednávané věci.

5) Usnesením ze dne 21. srpna 2013, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-B-2186, ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2014, č. j. MSPH 96 INS 714/2009, 3 VSPH 1774/2013-B-2646, Městský soud v Praze určil odměnu žalovaného podle § 285 odst. 4 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, ve výši 5.082 Kč a náhradu nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů ve výši 1.000 Kč.

6) Dne 8. ledna 2014 zaplatila žalobkyně žalovanému odměnu insolvenčního správce a náhradu nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů.

7) Přípisem ze dne 13. května 2014 učinil žalovaný žalobkyni nabídku na uzavření smlouvy o převodu předmětného bytu do jejího vlastnictví podle § 285 odst. 4 insolvenčního zákona. Návrh smlouvy však obsahoval také prohlášení žalobkyně, že se vzdává všech práv existujících vůči žalovanému a že mu promíjí všechny dluhy, s čímž žalobkyně nesouhlasila.

8) Žalobkyně nesouhlasila také s tím, jak (v jaké výši) byly vyčísleny prostředky určené k vypořádání (§ 24 odst. 7 věta první zákona o vlastnictví bytů).

9) Ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně se žalobkyně s žalovaným nedohodli na výši prostředků určených k vypořádání.

Soud prvního stupně konstatoval, že žalobu „nelze považovat za předčasnou, neboť byly splněny (všechny) podmínky § 285 odst. 4 věty čtvrté insolvenčního zákona“; nebyla-li tedy smlouva uzavřena ani po zaplacení odměny insolvenčního správce, byly splněny všechny předpoklady podmiňující úspěch žaloby.

K otázce stanovení prostředků určených k vypořádání soud prvního stupně uvedl, že „postačí, pokud je povinnost vzájemného vypořádání ve smlouvě zakotvena“. Dále doplnil, že návrh smlouvy obsahoval i „ustanovení, která nebylo možné z hlediska zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ani z hlediska zákona o vlastnictví bytů považovat za podstatná ujednání smlouvy a která navíc nad rámec povinných ustanovení stanovovala povinnosti žalovanému“. Proto soud prvního stupně ohledně vybraných článků návrh smlouvy zamítl. Textaci článku VII odst. 6 až 9 návrhu smlouvy ze stejných důvodů změnil bez návrhu žalobkyně.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. května 2015, č. j. 28 Co 108/2015-233, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. (první výrok) – tj. v rozsahu napadeném odvoláním – a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

K tvrzení žalovaného, že byla žaloba podána předčasně, odvolací soud (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 1607/2007, který je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách tohoto soudu) konstatoval, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Jestliže tedy byly v době rozhodnutí soudu prvního stupně „zcela zaplaceny rozhodnutím insolvenčního soudu určené náklady spojené s bezplatným převodem předmětného bytu a odměna insolvenčního správce, není rozhodnutí soudu prvního stupně v kolizi s § 285 odst. 4 insolvenčního zákona a konstantní judikaturou“ (k čemuž odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 783/2014).

Závěrem se odvolací soud zabýval námitkou žalovaného, podle níž soud prvního stupně změnil žalobní návrh, tj. postupoval, jako by šlo o řízení nesporné. K tomu uvedl, že v poměrech projednávané věci z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky, a proto soud prvního stupně byl oprávněn „přizpůsobit rozhodnutí ve věci samé úpravě hmotného práva“ (přičemž na podstatných náležitostech návrhu smlouvy nic nezměnil).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice zda je možné přiznat žalobou požadovaný nárok, i když podmínky pro jeho úspěšné uplatnění nebyly splněny ke dni podání žaloby a naplnily se až v průběhu řízení, respektive, zda soud může v řízení o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu vlastnického práva k bytové jednotce podle § 24 zákona o vlastnictví bytů překročit návrh žalobce.

Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení, respektive, aby „vyslovil právní názor, že insolvenční správce postupoval řádně (...) a že žaloba měla být za daných okolností zejména s ohledem na předčasnost při jejím podání zamítnuta“.

Dovolatel napadá závěr odvolacího soudu, podle něhož by měl být nárok, který v době podání žaloby neexistoval a ani existovat nemohl, a který vznikl teprve v průběhu řízení vedeného v projednávané věci, považován za řádně uplatněný. Míní, že takový výklad by komukoli otevíral „možnost uplatnit jakkoli předčasný či zcela neexistující nárok žalobou, s vidinou toho, že snad v budoucnu nárok vznikne nebo se stane žalovatelným“.

Za nesprávný označuje dovolatel také postup, jímž soud prvního stupně přistoupil k úpravám žalobního petitu (textu návrhu smlouvy), argumentuje, že takový postup nelze uplatnit v řízení o nahrazení projevu vůle, jež je svou povahou řízením sporným. Bylo-li v důsledku změny právní úpravy možné uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví k předmětnému bytu za jiných podmínek, bylo na žalobkyni, aby navrhla změnu žalobního petitu, respektive změnu žaloby.

Dovolatel dále upozorňuje, že soud prvního stupně nebyl věcně příslušný žalobu projednat. O sporech mezi (bytovými) družstvy a jejich členy má jako soud prvního stupně rozhodovat krajský soud; v poměrech projednávané věci tedy Městský soud v Praze. Nedostatek věcné příslušnosti přitom zatěžuje i napadené rozhodnutí, neboť jako odvolací soud měl rozhodovat Vrchní soud v Praze.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu, k čemuž doplnila, že soud prvního stupně odstranil z žalobního petitu (textu smlouvy) nadbytečná ustanovení zcela správně, tj. podle toho, jak vypořádání vztahů vyplývá ze zákona o vlastnictví bytů.

Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., a proto může být přípustné pouze podle § 237 o. s. ř., tedy jen tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka, zda je možné přiznat žalobou požadovaný nárok, nebyly-li věcné podmínky pro úspěch ve sporu naplněny při zahájení řízení, nýbrž teprve v jeho průběhu, dovolání přípustným nečiní. Závěr, podle něhož bere soud při zjišťování skutkového stavu věci v úvahu nejen skutečnosti, které tu byly před zahájením řízení, respektive v době jeho zahájení, nýbrž přihlíží také ke všemu, co nastalo za řízení až do vyhlášení rozsudku, bezprostředně vyplývá z § 154 odst. 1 o. s. ř. (aplikovatelného prostřednictvím § 211 o. s. ř. i v odvolacím řízení) a podává se rovněž z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod číslem 27/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2002, sp. zn. 29 Odo 657/2001, uveřejněné pod číslem 25/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006, uveřejněný pod číslem 24/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sp. zn. 29 Cdo 2499/2015).

Dovolání je přesto přípustné (podle § 237 o. s. ř.) pro posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice zda soud může v řízení o nahrazení projevu vůle (uzavřít smlouvu o převodu vlastnického práva k bytové jednotce podle § 24 zákona o vlastnictví bytů) překročit návrh žalobce.

Podle § 153 odst. 2 o. s. ř. (ve znění, jež od podání žaloby do 31. prosince 2013 nedoznalo změn) může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Podle § 161 odst. 3 o. s. ř. (ve znění, jež od podání žaloby do 31. prosince 2013 nedoznalo změn) pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení.

Podle § 24 odst. 7 věta první zákona o vlastnictví bytů je součástí smlouvy o převodu vlastnictví jednotky z vlastnictví družstva vzájemné vypořádání prostředků z nájemného určených na financování oprav a údržby budovy, popřípadě domu a jednotky a dále kladných zůstatků prostředků tvořených ze zisku bytového hospodářství, připadajících na převáděnou jednotku.

Podle § 285 odst. 4 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) je insolvenční správce při zpeněžování podstaty vázán zákonným předkupním právem a právy nájemců podle zvláštního právního předpisu. Byty a nebytové prostory ve vlastnictví bytového družstva, nakládání s nimiž je omezeno právem fyzických osob - členů družstva, které jsou nájemci bytů či nebytových prostor, na výlučné nabytí vlastnictví těchto bytů či nebytových prostor podle § 23 odst. 1 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, musí insolvenční správce nejprve nabídnout k bezplatnému převodu osobám oprávněným k výlučnému nabytí vlastnictví za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem. Insolvenční správce je povinen provést všechny úkony, které jsou k převodu těchto bytů a nebytových prostor potřebné. Za to mu od osob oprávněných k výlučnému nabytí vlastnictví náleží náhrada nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů a odměna stanovená podle zvláštního právního předpisu. Nepřijme-li osoba oprávněná k výlučnému nabytí vlastnictví takovou nabídku do tří měsíců od jejího doručení, přikročí insolvenční správce ke zpeněžení, přičemž ustanovení zvláštního zákona o ochraně práv nájemců se v těchto případech již nepoužijí.

S účinností od 1. ledna 2014 (po změnách provedených zákonem č. 294/2013 Sb.) byl text § 285 odst. 4 insolvenčního zákona nahrazen úpravou obsaženou v § 284 insolvenčního zákona. Podle tohoto ustanovení (ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí) platilo:

Insolvenční správce je při zpeněžení majetkové podstaty vázán zákonným předkupním právem nájemce bytu, kterým je fyzická osoba, k jednotce zahrnuté do majetkové podstaty při jejím prvním převodu podle § 1187 občanského zákoníku (odstavec třetí).

Insolvenční správce je při zpeněžení majetkové podstaty vázán povinností nabídnout převod jednotky zahrnuté do majetkové podstaty oprávněným osobám v souladu s § 1188 občanského zákoníku. Insolvenční správce je dále při zpeněžování podstaty vázán zákonným předkupním právem tvořeným právy nájemců podle zákona o vlastnictví bytů (odstavec čtvrtý).

Insolvenční správce zajistí provedení všech úkonů, které jsou k provedení převodů podle odstavců 3 a 4 nezbytné; za to mu od osob oprávněných podle odstavců 3 a 4 náleží náhrada nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů a odměna stanovená podle zvláštního právního předpisu. Nevyužije-li osoba oprávněná podle odstavce 3 nebo 4 práva na převedení jednotky do 3 měsíců ode dne doručení nabídky insolvenčního správce, může insolvenční správce zpeněžit jednotku postupem podle tohoto zákona (odstavec pátý).

Pro účely dalšího výkladu Nejvyšší soud podotýká, že výše popsané změny insolvenčního zákona neměly vliv na obsah práv a povinností účastníků v projednávané věci.

Judikatura Nejvyššího soudu je – v poměrech pro věc rozhodného znění občanského soudního řádu – ustálena v názoru, že je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný (k tomu blíže například nález Ústavního soudu ze dne 1. září 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97, uveřejněný pod číslem 93/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), soud neporuší ustanovení § 155 odst. 1 o. s. ř. nebo ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud totiž rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud samozřejmě musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal; překročit žalobu a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2003, pod číslem 152, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 659/2005].

Zároveň přitom platí, že rozsudek nahrazující projev vůle nahrazuje prohlášení vůle žalovaného bez dalšího; např. rozsudek ukládající žalovanému povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že smlouva se považuje dnem právní moci rozsudku za uzavřenou. Uvedený účinek nastává ovšem jen tehdy, je-li výrok rozsudku ukládající účastníků projev vůle dostatečně určitý a srozumitelný. K právnímu úkonu, k němuž má projev vůle směřovat, dojde pouze za předpokladu, že rozsudkem nahrazený projev vůle má všechny náležitosti, které hmotné právo vyžaduje k jeho vzniku; např. ve vztahu ke smlouvám musí obsahovat alespoň všechny jejich podstatné náležitosti (srov. Drápal, L. in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1112; dále jen „Komentář“).

Pro posouzení, zda soud prvního stupně byl oprávněn překročit návrh žalobkyně (z vlastní iniciativy pozměnit navržený obsah smlouvy), je proto rozhodující, zda lze řízení o nahrazení projevu vůle (uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky podle § 24 zákona o vlastnictví bytů) zahájit bez návrhu, či zda z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi družstvem a jeho členem, který má bytovou jednotku nabýt.

Řízení před soudem se zahajuje zásadně na návrh, což je odrazem dispoziční zásady, která je charakteristická pro sporná nalézací řízení. Bez návrhu může být soudní řízení zahájeno jen ve věcech, o nichž tak stanoví zákon (viz Komentář, s. 541). Jelikož to zákon ve vztahu k řízení o prohlášení vůle uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky podle § 24 zákona o vlastnictví bytů nestanoví, lze uzavřít, že toto řízení nelze zahájit bez návrhu.

Při odpovědi na to, zda z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů konkrétní věci (ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř.), je nutné vyjít z toho, že určitý způsob vypořádání je dán tehdy, jde-li o vypořádání právně relevantního společenského vztahu, který může soud vypořádat konstitutivním rozhodnutím, přičemž právo ponechává soudu možnost uvážení při volbě způsobu vypořádání (zamítnutí žaloby v případě, že by žalobce výsledek úvahy soudu předem správně neodhadl, by bylo z hlediska principů a cílů civilního procesu nepřijatelné) [k tomu blíže Spáčil, J. „Určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“ (§153 odst. 2 o. s. ř.), s přihlédnutím k právu nezbytné cesty a k povinnosti oplotit pozemek. Právní fórum, 2007, číslo 8, strana 288 a násl.].

V řízení o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky podle § 24 zákona o vlastnictví bytů však zákon soudu při rozhodování o tom, za jakých podmínek či jakým způsobem má být smlouva uzavřena, žádnou diskreci neponechává a o situaci, při níž by z právních předpisů vyplýval určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky (ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř.), tedy nejde.

Z toho vyplývá, že soud je návrhy účastníků vázán, což znamená, že nemůže přiznat více (respektive něco jiného), než čeho se žalobce domáhal (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. června 1996, sp. zn. IV. ÚS 286/95, uveřejněný pod číslem 44/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K vázanosti žalobou na nahrazení projevu vůle srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 1999, sp. zn. 2 Cdon 384/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 1999, sp. zn. 2 Cdon 570/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. 33 Odo 553/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 898/2013.

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že vyšel-li odvolací soud ze závěru, podle něhož v řízení o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky podle § 24 zákona o vlastnictví bytů jde o případ, kdy z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. (a proto bylo možné překročit návrh žalobkyně, respektive jí přisoudit něco jiného, než čeho se domáhala), je jeho právní posouzení věci nesprávné.

Vzhledem k obsahu dovolacích námitek, v nichž dovolatel poukazuje na věcnou nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1, má Nejvyšší soud za potřebné odkázat na rozsudek ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož jsou soudy vázány pravomocným rozhodnutím, jímž bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti. Tento závěr, k němuž se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil (srov. například usnesení ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 402/2011, či usnesení ze dne 30. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 2551/2014), platí nejen ve vztahu k rozhodování podle § 104a o. s. ř., nýbrž i tehdy, je-li věcná příslušnost založena rozhodnutím odvolacího soudu podle § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Jestliže tedy Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. ledna 2014, č. j. 10 Cmo 24/2013-131, zrušil výrok II. až IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2013, č. j. 74 Cm 3/2011-92, a věc postoupil k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, jsou tímto pravomocným rozhodnutím soudy vázány a otázku věcné příslušnosti již v tomto řízení nelze znovu přezkoumávat (§ 11 odst. 1 o. s. ř.).

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně závislého výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.) – aniž se zabýval námitkami dovolatele směřujícími proti nepřerušení řízení a proti rozhodování o nákladech řízení před soudem prvního stupně.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články