// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 14.06.2017
Specifická kvalifikace jako sjednaná podmínka výkonu funkce rozhodce
Je samozřejmě možné, pokud to vyjadřuje vůli obou stran, aby jejich spor rozhodoval někdo, kdo má určitou kvalifikaci, schopnosti, certifikát apod. Pokud by tomu tak bylo a tato specifická kvalifikace byla podle vůle stran podmínkou výkonu funkce rozhodce, je třeba, aby tato vůle byla projevena určitě a srozumitelně, tj. byla zjevná z obsahu rozhodčí doložky.
V projednávané věci však ze znění předmětné rozhodčí doložky nelze dovodit, že by strany považovaly za rozhodné, aby rozhodcem byl právě a jen advokát, a že pokud jmenovaný rozhodce není advokát, tak nemůže funkci rozhodce vykonávat. Z textu rozhodčí smlouvy pouze vyplývá, že označení „advokát“ zde sloužilo pouze k identifikaci rozhodce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2741/2016, ze dne 5. 4. 2017
Dotčené předpisy: § 7 zák. č. 216/1994 Sb.
Kategorie: rozhodčí řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 29. července 2015, č. j. 13 C 488/2014-52, rozhodl o zrušení rozhodčího nálezu ze dne 19. září 2014, č. j. rozh. 19/2014-52, vydaného rozhodcem Mgr. Alexanderm Jánem Vaškevičem (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
V řízení bylo zjištěno, že v notářském zápise ze dne 18. července 2008 byla mezi účastníky řízení sjednána rozhodčí doložka. Touto doložkou účastníci sjednali, že spory mezi nimi případně vzniklé z obsahu notářského zápisu budou rozhodovány v rozhodčím řízení. V rozhodčí doložce bylo sjednáno, že rozhodcem bude Mgr. Alexandr Ján Vaškevič. Notářský zápis dále obsahoval uznání dluhu ve výši 8 700 000 Kč. Dne 20. Dubna 2010 účastníci dále uzavřeli k utvrzení závazku žalovaného vrátit žalobci částku 8 700 000 Kč zástavní smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem žalovaného.
Ze sdělení České advokátní komory ze dne 13. května 2015 bylo zjištěno, že rozhodce byl vyškrtnut ze seznamu advokátů na vlastní žádost ke dni 1. ledna 2012.
Námitku žalobce, že rozhodčí nález byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, soud prvního stupně odmítl, jelikož v řízení se jedná o majetkový spor, o němž lze uzavřít smír.
Soud prvního stupně vzal za opodstatněnou námitku, že se ve věci zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodce [§ 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení]. V rozhodčí doložce bylo sjednáno, že rozhodcem bude Mgr. Alexandr Ján Vaškevič. Rozhodce byl vyškrtnut ze seznamu advokátů na vlastní žádost ke dni 1. ledna 2012. V okamžiku zahájení rozhodčího řízení i v jeho průběhu tedy nebyl advokátem, a tudíž ani osobou povolenou rozhodčí smlouvou k rozhodování sporů mezi účastníky. Ze znění rozhodčí smlouvy je zřejmá vůle účastníků, aby jejich případný spor rozhodoval konkrétní advokát, tedy nejen osoba znalá práva, ale i osoba vykonávající advokátní činnost, a tedy splňující určité minimální standardy, jak odborné, tak například i etické, které jsou spojeny s činnosti aktivního advokáta, zapsaného v seznamu České advokátní komory. Pokud byl rozhodce v mezidobí od sepsání rozhodčí smlouvy do zahájení rozhodčího řízení vyškrtnut ze seznamu advokátů, bylo jeho povinností tuto skutečnost oznámit účastníkům rozhodčímu řízení tak, aby mohli případně vznést námitku jeho nezpůsobilosti daný spor rozhodovat.
Lze tedy shrnout, že účastníci řízení si v rozhodčí smlouvě sjednali, aby jejich případný spor rozhodoval v rozhodčím řízení rozhodce, který bude v okamžiku zahájení rozhodčího řízení a v jeho průběhu advokátem. Je zřejmé, že Mgr. Alexandr Ján Vaškevič tuto podmínku nesplňoval. Pokud přesto rozhodce vedl rozhodčí řízení a vydal rozhodčí nález, učinil tak učinil tak jako osoba, která nebyla ani podle rozhodčí smlouvě, ani jinak povolána k rozhodování a neměla způsobilost být této konkrétní věci rozhodcem.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. ledna 2016, č. j. 64 Co 491/2015-85, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba na zrušení rozhodčího nálezu zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Při výkladu předmětné sporné rozhodčí doložky soud vyšel z toho, že zákon o rozhodčím řízení nestanoví požadavek, aby rozhodce byl advokátem. Nelze ani říci, že by strany takový požadavek obvykle vznášely. Třetí osoba, tedy rozhodce, případně soud, proto nemá důvod očekávat, že pro strany bylo podstatné, aby rozhodce byl advokátem. V daném případě je text rozhodčí doložky nejasný. Uvedení vlastnosti „advokát“ ve spojení s osobou Mgr. Vaškeviče lze velice dobře chápat jen jako bližší údaj o něm. Tento údaj tak lze chápat jen jako reflexi stavu v době sjednání rozhodčí doložky. Na základě toho dospěl odvolací soud k závěru, že pokud je vyjádření rozhodčí doložky nejasné a lze přibližně stejně přesvědčivě odůvodnit jak závěr, že rozhodčí doložka postavení rozhodce požaduje, i závěr opačný, pak je nutné se přiklonit k tomu, že rozhodčí doložka nevyžaduje postavení rozhodce jako advokáta. Protože s ohledem na výše řečené nemá třetí osoba důvod očekávat, že rozhodce by měl být advokátem.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje ve dvou skutečnostech. Odvolací soud rozhodl o výkladu právního jednání jinak, než rozhoduje ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud (např. rozsudek ze dne 23. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 657/2008). Dále je dovolatel toho názoru, že rozhodnutí ve věci je postaveno na posouzení otázek, které Nejvyšší soud doposud ve své rozhodovací praxi neposuzoval, tj. 1) zda označení osoby rozhodce v rozhodčí doložce jménem, příjmením a přístavkem „advokát“ vyjadřuje vůli účastníků rozhodčí doložky, aby jejich rozhodce byl v době vydání rozhodčího nálezu advokátem či nikoli, 2) zda je v případě rozhodčí doložky nutno vycházet výhradně z jazykového výkladu znění rozhodčí doložky nebo je nutno prostřednictví dokazování zkoumat vůli stran v době uzavření rozhodčí doložky, 3) zda je spor o určení neplatnosti právního jednání uznání závazku a o určení neexistence zástavního práva majetkovým sporem, tedy sporem přípustným k rozhodování v rozhodčím řízení.
Dle dovolatele nelze označení „advokát“ v rozhodčí doložce vnímat jako bližší označení rozhodce. Strany tím dle dovolatele jasně vyjadřovaly vůli, aby jejich spor rozhodoval advokát.
Dále je dovolatel toho názoru, že spor „o určení existence zástavy“ a „o určení uznání dluhu“ není dle zákona o rozhodčím řízení arbitrabilní. Uznání dluhu a zástavní právo jsou totiž typicky zajišťovací instituty, řízení o nich není proto pro jejich specifickou funkci ani majetkovým sporem, navíc o něm nelze uzavřít smír.
Dále dovolatel namítá, že rozhodce při rozhodování postupoval v rozporu s právním řádem, konkrétně § 80 o. s. ř., v otázce rozhodování o naléhavém právním zájmu na rozhodování věci.
V závěru dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žalobou napadený rozhodčí nález zrušuje, in eventum, aby dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl odmítnutí žalobcem podaného dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, jelikož otázka, zda spor o určení neplatnosti uznání závazku a o určení neexistence zástavního práva majetkovým sporem a otázka, zda označení osoby rozhodce v rozhodčí doložce jménem, příjmením a přístavkem advokát vyjadřuje vůli účastníků rozhodčí doložky, aby jejich rozhodce byl v době vydání rozhodčího nálezu advokátem či nikoliv, dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny.
Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů užívá termín „majetkový spor“, který je v různých publikovaných názorech modifikován na „majetkové vztahy“, „majetkové poměry“ apod. právě v souvislosti s arbitrabilitou, tj. na tzv. arbitrabilitu objektivní.
V rozhodčím řízení mohou být projednávány pouze spory, jejichž rozhodování připouští zákon o rozhodčím řízení, popř. mezinárodní smlouvy závazné pro Českou republiku, jejichž ustanovení mají přednost před ustanoveními zákona o rozhodčím řízení. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Podle § 2 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír.
Co je majetkový spor, zákon o rozhodčím řízení výslovně nevymezuje; právní teorie (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 106, komentář, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2009, 706 s.) dospěla k závěru, že jde, obecně vzato, o všechny spory, které se svým předmětem přímo odrážejí v majetkové sféře stran a týkají se subjektivních práv, s nimiž mohou účastníci disponovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 476/2009).
Soudní praxe dovodila, že meze možnosti platně uzavřít rozhodčí doložku jsou zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 181/2006, usnesení téhož soudu ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 26 Odo 353/2006). To znamená, že rozhodčí smlouvu nelze platně uzavřít ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru.
Majetkovým sporem je tak zejména spor z majetkového (soukromoprávního) vztahu, na základě něhož došlo nebo má dojít za úplatu k převodu věcného, závazkového nebo jiného práva nebo majetkové hodnoty, dále z majetkového vztahu, jehož předmětem je koupě najaté věci, využitá práva nebo jiné majetkové hodnoty. Může dále jít o majetkový vztah vznikající v souvislosti s některým z předchozích právních vztahů v důsledku jeho změny nebo zániku anebo s ohledem na neplatnost nebo odporovatelnost. Majetkové právo ve smyslu „majetkového sporu“ neboli „sporu o majetková práva“ podle zákona o rozhodčím řízení je tedy zapotřebí chápat široce, kdy se může jednat o všechny spory, které mají odraz v majetkové sféře účastníků právního vztahu, tj. spory, jejichž předmět lze vyjádřit v majetkových hodnotách, tedy pokud je lze ocenit a vyčíslit jejich hodnotu (srov. v literatuře shodně BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, 2. Vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012. s. 117.).
Za majetkový spor je tedy nutné považovat i spor týkající se zástavního práva, jelikož to stejně jako právo odpovídající věcným břemenům a právo zadržovací patří do majetkových práv absolutních. Stejně tak se rozhodčí doložka může týkat uznání závazku, jelikož i uznání závazků spadá pod výše uvedenou definici majetkového sporu a dotýká se velmi citelně majetkové sféry účastníků řízení. Rozhodčí doložka se vztahuje i na spory ohledně určení existence či neexistence práva na takovéto plnění či platnosti těchto právních vztahů, jak ostatně vyplývá již ze samotného zákona o rozhodčím řízení (§ 2 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení). Z toho vyplývá, že odvolací soud vyložil pojem arbitrability s ohledem na zástavní právo a platnost uznání závazku správně.
Navíc je třeba uvést, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, uveřejněném pod č. 23/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že i ve sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není /§ 80 písm. c) o. s. ř./ lze uzavřít smír (§ 2 odst. 2 zák. o rozhodčím řízení).
Dovolatelka dále vznesla otázku, zda označení osoby rozhodce v rozhodčí doložce jménem, příjmením a přístavkem „advokát“ vyjadřuje vůli účastníků rozhodčí doložky, aby jejich rozhodce byl v době vydání rozhodčího nálezu advokátem či nikoli. V rozhodčí doložce bylo sjednáno, že rozhodcem v daném sporu bude „Mgr. Alexandr Ján Vaškevič.“ Strany si tak v rozhodčí smlouvě sjednaly osobu zcela konkrétního rozhodce, kterého identifikovaly jako fyzickou osobu jménem, příjmením, sídlem, resp. místem podnikání, a další identifikací – konkrétně povoláním advokát. Identifikaci rozhodce tak, jak ji provedly strany v rozhodčím smlouvě, nelze nic vytknout. Rozhodce byl v okamžiku sepisu rozhodčí doložky advokátem. Je samozřejmě možné, pokud to vyjadřuje vůli obou stran, aby jejich spor rozhodoval někdo, kdo má určitou kvalifikaci, schopnosti, certifikát apod. Pokud by tomu tak bylo a tato specifická kvalifikace byla podle vůle stran podmínkou výkonu funkce rozhodce, je třeba, aby tato vůle byla projevena určitě a srozumitelně, tj. byla zjevná z obsahu rozhodčí doložky. V projednávané věci však ze znění předmětné rozhodčí doložky nelze dovodit, že by strany považovaly za rozhodné, aby rozhodcem byl právě a jen advokát, a že pokud jmenovaný rozhodce není advokát, tak nemůže funkci rozhodce vykonávat. Z textu rozhodčí smlouvy pouze vyplývá, že označení „advokát“ zde sloužilo, jak odvolací soud dovodil, pouze k identifikaci rozhodce.
Z výše uvedeného vyplývá, že podané dovolání je přípustné, avšak není důvodné. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 1 500 Kč § 1 odst. 2, věty první, § 6 odst. 1, § 9 odst. 1, § 7 bod 4. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 378 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 2 178 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-