// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 18.05.2017
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o opravě rozsudku
Rozhodnutí odvolacího soudu o opravě rozsudku (usnesení) podle ustanovení § 164 o. s. ř. (§ 167 odst. 2) – ať již bez návrhu účastníka nebo na jeho podkladě – není rozhodnutím o odvolání (kterým se odvolací řízení končí); účastník se nedomáhá nápravy rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž návrh směřuje k odstranění těmito ustanoveními identifikovaných vad vlastního rozhodnutí odvolacího soudu. Proti takovému rozhodnutí se nelze dovolat.
Stojí za to dodat, že existují i jiná rozhodnutí, která odvolací soud vydává v rámci odvolacího řízení, proti nimž nelze podat odvolání, a přitom nemají povahu ani „pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu“ ve smyslu ustanovení § 236, § 237 o. s. ř, proti kterým je k dispozici coby (mimořádný) opravný prostředek dovolání; takovými jsou kupříkladu rozhodnutí, jimž odvolací soud přiznal znalečné, svědečné či uložil pořádkovou pokutu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 5708/2016, ze dne 22. 2. 2017
Dotčené předpisy:
§ 164 o. s. ř.
§ 10a o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie: dovolání; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 1. 2016, č. j. 20 Co 373/2015-117, změnil usnesení soudní exekutorky Mgr. Zuzany Sobíškové ze dne 14. 10. 2015, č. j. 180 Ex 11475/14-70, tak, že výsledná cena spoluvlastnického podílu povinného ve výši ¼ na pozemcích 299/1, 299/2, 299/3, 301/1, 307/2, 307/4, 588/12, 588/14 se určuje částkou 1 545 000 Kč. Dalším usnesením, ze dne 1. 3. 2016, č. j. 20 Cdo 535/2015-135, je opravil tak, že upřesnil, že změna se týká pouze výroku 4. rozhodnutí soudní exekutorky.
Dovoláním napadeným usnesením Krajský soud v Praze poté dne 2. 5. 2016, č. j. 20 Co 535/2015-145, zamítl návrh na opravu svého usnesení ze dne 4. 1. 2016, č. j. 20 Co 373/2015-117, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 3. 2016, č. j. 20 Cdo 535/2015-135, jímž povinný žádal, aby bylo ve výroku uvedeno katastrální území, ve kterém se pozemky nacházejí.
Proti tomuto rozhodnutí brojí povinný dovoláním, jehož přípustnost zakládá na tvrzení o existenci dosud neřešené „otázky“, zda v popsané procesní situaci poučením soudu, že lze podat dovolání, „byli účastníci zkráceni na jejich právu na podání odvolání a současně se jim dostalo ze strany soudu poučení nemajícího oporu v zákoně“. Dovolatel se domnívá, že poučení krajského soudu o přípustnosti dovolání je nesprávné, neboť šlo o rozhodnutí „prvoinstanční“, a mělo být tudíž proti němu přípustné odvolání. Tato vada má pro napadené rozhodnutí určující význam, a jím formulovaná „otázka“ je po právní stránce zásadní, neboť její zodpovězení „může přinést zaplnění mezery v právu“. Dovolatel si na tuto otázku odpovídá „kladně“, a dovozuje, že dovolání je opodstatněné, a proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Aniž by musel podrobit podané dovolání posouzení z hledisek zákonem stanovených formálních náležitostí, jmenovitě zda dovolání je přípustné ve smyslu podmínek formulovaných v ustanovení § 237 o. s. ř. či zda dovolatel řádně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), dospěl dovolací soud prima facie k závěru, že je dán jiný, silnější, důvod, pro který dovolání není projednatelné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné – za dalších podmínek – proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí.
Rozhodnutí, která podléhají dovolacímu přezkumu, jsou tedy ta, a jen ta, kterými bylo ukončeno odvolací řízení (některé jeho stadium), ať již v jeho rámci bylo rozhodnuto o odvolání do rozhodnutí, které vydal soud prvního stupně ve věci samé, nebo o odvolání do rozhodnutí o některé z procesních otázek, které musel předtím posoudit. Vždy musí jít, což jest zdůraznit, o rozhodnutí o odvolání; výslovná výjimka pro usnesení vyjmenovaná v ustanovení § 238a o. s. ř. jest toho doložením.
Tato podmínka v dané věci splněna není.
Je pravda, že Krajský soud v Praze v dovolatelově věci vedl odvolací řízení, a rozhodoval i o odvolání, jak tomu bylo v případě odvolání proti rozhodnutí soudní exekutorky (v postavení soudu prvního stupně), jímž stanovila „výslednou cenu“ exekvovaných nemovitostí, a toto jeho usnesení rozhodnutím odvolacího soudu ve smyslu výše citovaných ustanovení § 236 a § 237 o. s. ř. nezpochybnitelně bylo.
Totéž však neplatí pro rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o návrhu na opravu jím dříve vydaného rozhodnutí, zdůvodněném existencí „zřejmé nesprávnosti“.
Podle ustanovení § 164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci. Obdobné platí – podle ustanovení § 167 odst. 2 o. s. ř. – o nápravě „zjevných nesprávností“ nejen pro rozsudky, nýbrž i pro usnesení.
Odtud se podává, že rozhodnutí (krajského soudu) podle ustanovení § 164 o. s. ř. (§ 167 odst. 2) – ať již bez návrhu účastníka nebo na jeho podkladě – není rozhodnutím o odvolání (kterým se odvolací řízení končí); účastník se nedomáhá nápravy rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž návrh směřuje k odstranění těmito ustanoveními identifikovaných vad vlastního rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolateli, který pokládá napadené rozhodnutí za „prvoinstanční“, postačí připomenout, že podle ustanovení § 201 o. s. ř. lze odvoláním napadnout „rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni“, přičemž v dané věci platí, že Krajský soud v Praze řízení „v prvním stupni“ nevedl.
Stojí za to dodat, že existují i jiná rozhodnutí, která odvolací soud vydává v rámci odvolacího řízení, proti nimž nelze (proto) podat odvolání, a přitom nemají povahu ani „pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu“ ve smyslu ustanovení § 236, § 237 o. s. ř, proti kterým je k dispozici coby (mimořádný) opravný prostředek dovolání; takovými jsou kupříkladu rozhodnutí, jimž odvolací soud přiznal znalečné, svědečné či uložil pořádkovou pokutu.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1037/97, či ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1599/2000, jsou vzhledem k následné změně právní úpravy, provedené zákonem č. 404/2012 Sb., jsou napříště nepoužitelná.
Posouzení napadeného usnesení jako rozhodnutí, které není rozhodnutím odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 236, § 237 o. s. ř., je klíčové potud, že zde tím není pro dovolání způsobilého předmětu (kvalifikované rozhodnutí, které jím lze napadnout), a bylo-li proti němu (přesto) podáno dovolání, pak zde logicky není (zákonem není upravena) ani funkční příslušnost Nejvyššího soudu k jeho projednání (viz ustanovení § 10a o. s. ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, v důsledku čehož řízení, které jím trpí, nezbývá než zastavit, což platí i o řízení dovolacím (§ 243b, § 103, § 104 odst. 1 o. s. ř.).
Na tom ničeho nemění, předznamenává-li ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání (proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí) jako „přípustné“, neboť vlastní přípustnost dovolání je zjevně spjata až s podmínkami, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Je nevýznamné, byl-li dovolatel krajským soudem poučen, že dovolání proti jeho rozhodnutí podat lze, neboť otázku, zda jsou splněny podmínky dovolacího řízení či nikoli, posuzuje dovolací soud nutně autonomně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Již jen nad tento rozhodný rámec a k dovolatelem namítanému zbavení práva na opravný prostředek lze v obecné rovině uvést, že takové právo není bezpodmínečným principem občanského soudního řízení, a nejde ani o ústavní zásadu (viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 771/06, resp. srovnatelné závěry Nejvyššího soudu formulované v usnesení ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1599/2000 nebo usnesení ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 103/2014).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-