// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 21.02.2017

Aplikace § 150 o.s.ř. z důvodu skutečnosti stojící na straně soudů

Okolnost, že jednotlivé (soudní) instance měly na právní kvalifikaci věci odlišné názory, nemůže být použita pro ospravedlnění aplikace § 150 o. s. ř., neboť nelze klást k tíži účastníka řízení skutečnost stojící na straně soudů.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 704/2016, ze dne 30. 11. 2016

vytisknout článek

Dotčené předpisy: § 150 o. s. ř.

Kategorie: náklady řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. srpna 2012, č. j. 19 C 17/2005-258, jsa vázán právním názorem vysloveným v usnesení ze dne 22. října 2010, č. j. 14 Co 76/2010-172, jímž Městský soud v Praze zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 20. března 2008, č. j. 19 C 17/2005-121, uložil žalované zaplatit žalobci (Fondu pojištění vkladů) částku 9.534.247,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 1. února 2002 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 1.477.110,- Kč „s požadovaným zákonným úrokem z prodlení od 1. února 2002 do zaplacení“ zamítl (výrok II.) a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 1.498.528,27 Kč (výrok III.).

Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 8. února 2013, č. j. 14 Co 6/2013-297, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 9.534.247,- Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítavém výroku ve věci samé jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Nejvyšší soud k dovolání žalobce (Fondu pojištění vkladů) rozsudkem ze dne 24. června 2015, č. j. 29 Cdo 1864/2013-322, rozsudek odvolacího soudu ze dne 8. února 2013, č. j. 14 Co 6/2013-297, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. října 2015, č. j. 14 Co 6/2013-360, zamítl návrh žalovaného na přerušení řízení (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 9.534.237,- Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (druhý výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 10,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 1. února 2002 do zaplacení, ohledně 6,5% úroku z prodlení z částky 9.534237,- Kč od 1. února 2002 do 10. září 2015 a v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil (třetí výrok) a rozhodl, že žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (čtvrtý výrok) a před soudem odvolacím a dovolacím (pátý výrok).

Ve vztahu k výrokům, jimiž nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 142 odst. 1 a 2, § 146 odst. 2 větu druhou a § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že žalobce měl ve věci dílem plný úspěch (co do částky 9.534.237,- Kč vzal žalobce žalobu zpět pro plnění žalované) a po 11. červenci 2012, kdy „došlo k neúspěšnému rozšíření žaloby“, převážný úspěch; příslušela by mu tedy náhrada nákladů řízení.

Současně však shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., neboť „bylo dosaženo účelu zákonné úpravy § 41a a násl. zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, a směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. května 1994, o systémech pojištění vkladů, když vklady žalované ve Slovenské republice byly pojištěny, i když na základě dobrovolného přihlášení žalované k pojistnému systému ve Slovenské republice.“ Dále zdůraznil, že výklad povinnosti žalované přispívat do Fondu pojištění vkladů v České republice v rozhodném období i za její pobočku ve Slovenské republice „byl skutečně nejednoznačný, jak dokládají rozporná soudní rozhodnutí vydávaná v této věci“, jakož i skutečnost, že žalobce nebude „výrazně majetkově poškozen, když dlouhotrvající soudní řízení přinese žalobci majetkový prospěch ve formě úroků z prodlení“.

Proti čtvrtému a pátému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje za to, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ (konkrétně od závěrů vyslovených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014 a ze dne 8. června 2015, sp. zn. 32 Cdo 4953/2014).

Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, polemizuje se závěrem odvolacího soudu o splnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že se nedostatečně zabýval okolnostmi, pro které je možné ve výjimečných případech nepřiznat procesně úspěšnému účastníku právo na náhradu nákladů řízení, „komplexně nezjišťoval poměry účastníků řízení a možný dopad nepřiznání náhrady nákladů řízení“. Podle dovolatele nemohlo být dosaženo účelu zákona o bankách, jelikož „právě na základě porušení tohoto zákona vznikla žalované na základě povinnost zaplatit dovolateli žalovanou částku. Důvodně lze pochybovat „o nejednoznačnosti výkladu“ (ohledně vzniku povinnosti žalované přispívat do Fondu pojištění vkladů v České republice i za její pobočku ve Slovenské republice), když správný právní názor (následně potvrzený Nejvyšším soudem) vyslovil soud prvního stupně již 22. října 2010. Navíc rozdílný právní názor soudů různých stupňů nemůže jít k tíži dovolatele, neboť „je zcela nepřípustné trestat účastníka řízení nepřiznáním náhrady nákladů řízení za skutečnost stojící na straně soudů“. Konečně dovolatel poukazuje na rozdílnou funkci a význam úroků z prodlení a náhrady nákladů řízení.

Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovoláním napadených výroků za správné a nad rámec důvodů rozhodnutí odvolacího soudu poukazuje na důvody vzniku soudního sporu.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

V průběhu dovolacího řízení se dnem nabytí účinnosti zákona č. 374/2015 Sb., o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu (tj. dnem 1. ledna 2016), změnil Fond pojištění vkladů vzniklý podle zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném do 31. prosince 2015, na Garanční systém finančního trhu (srov. ustanovení § 198 odst. 1 a § 252 zákona č. 374/2015 Sb.). K této změně Nejvyšší soud přihlédl při označení žalobce v záhlaví tohoto usnesení.

Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to v řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 150 o. s. ř.; v tomto směru právní posouzení věci odvolacím soudem odporuje judikatuře Nejvyššího soudu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 142 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (odstavec 1). Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (odstavec 2).

Podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., jestliže některý z účastníků řízení zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

Podle ustanovení § 150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Judikatura Nejvyššího soudu a Ústavní soudu spočívá na závěrech, podle nichž:

1) Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Přitom zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v ustanovení § 150 o. s. ř.) vykládat restriktivně.

Srov. důvody usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněného pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsažených odkazů na judikaturu Ústavního soudu (ze dne 5. listopadu 20089, sp. zn. I. ÚS 2862/07 a ze dne 12. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08).

2) Ustanovení § 150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení.

Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

Viz např. důvody usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013 a ze dne 23. srpna 2015, sp. zn. 21 Cdo 3217/2016.

3) Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, postoj účastníků v průběhu řízení a podobně. Nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být − ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně − jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. rozsudek ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení ze dne 24. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 556/2014).

4) Okolnost, že jednotlivé (soudní) instance měly na právní kvalifikaci věci odlišné názory, nemůže být použita pro ospravedlnění aplikace § 150 o. s. ř., neboť nelze klást k tíži účastníka řízení skutečnost stojící na straně soudů (viz důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 6. února 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06).

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (co do splnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.) shora uvedené judikatuře neodpovídá [odvolací soud jednak nepřihlédl ke všem právně významným okolnostem (pominul zejména poměry žalované), jednak přihlédl k okolnostem, které užití ustanovení § 150 o. s. ř. neospravedlňují (např. k rozdílným právním názorům soudů nižších stupňů na důvodnost žaloby, jakož i k délce prodlení žalované s peněžitým plněním (a s tím souvisejícímu vzniku nároku žalobce na úhradu úroků z prodlení)] a dovolání žalobce tak nelze upřít důvodnosti, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-