// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 25.07.2016
Oddělovací geometrický plán jako příloha soudního rozhodnutí
Určuje-li soud vlastnické právo k části pozemku, která není samostatně evidována v katastru nemovitostí, musí podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tuto část pozemku vždy zřetelně vymezit oddělovacím geometrickým plánem, na který ve výroku rozhodnutí odkáže a učiní jej přílohou soudního rozhodnutí. Na tomto požadavku ničeho nemění ani skutečnost, že výměra drženého pozemku je nepatrná, takže cena za vyhotovení geometrického plánu zjevně přesáhne cenu takto oddělené části pozemku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 75/2016, ze dne 20. 4. 2016
Dotčené předpisy: § 134 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: rozhodnutí; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 2. 2015, č. j. 7 C 171/2009-690, určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. č. st. 73 o výměře 4 m2, parc. č. 372/15 o výměře 12 m2, parc. č. 372/16 o výměře 2 m2 a parc. č. 372/17 o výměře 1 m2 (dále jen „předmětné pozemky“) zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kutná Hora na LV č. 363 pro obec Z. a k. ú. M. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k pozemku parc. č. st. 51 na základě rozhodnutí o dědictví, přičemž v roce 2008 vyšlo najevo, že žalobkyní postavený zděný plot a garáž se částečně nacházejí na cizích pozemcích, které sousedí s pozemkem parc. č. st. 51. Právní předchůdci žalobkyně užívali předmětné pozemky nejméně od roku 1958 v přesvědčení, že jim vlastnické právo k těmto pozemkům svědčí, když je obstarávali a sekli na nich trávu. Dobrá víra na straně právních předchůdců je podpořena tím, že bývalo běžné stavět stavby tak, aby voda stékající ze střechy dopadala na pozemek vlastníka stavby, což potvrdily výpovědi svědků a odpovídá tomu i vedení plaňkového plotu k rohu kůlny. Dobrá víra žalobkyně byla dostatečně prokázána svědeckými výpověďmi. Pokud byli právní předchůdci žalobkyně v omylu ohledně hranic vlastního pozemku, což vyšlo najevo až v roce 2008, jedná se jednoznačně o omluvitelný omyl s ohledem na rozměry pozemku parc. č. st. 51 a dřívější možnosti zaměřování hranic pozemků. Existují-li rozdílné závěry ohledně přesné hranice pozemků od několika znalců z oboru geodézie, pak nelze od laika očekávat, že se takovému omylu vyhne. Dobrou víru podporuje i skutečnost, že výměra pozemku podle katastru nemovitostí činila 954 m2 a po zaměření Ing. Novákovou bylo zjištěno, že skutečná výměra činí 928,85 m2, resp. 915,06 m2. Dobrá víra žalobkyně je odvozena od jejích prarodičů, žalobkyně platila daň z nemovitosti podle výměry 954 m2. Dobrou víru podporuje i fakt, že nové zaměření pozemku st. parc. č. 51 zamezuje vstup na tento pozemek, přičemž ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že ke vstupu či vjezdu na pozemek byla užívána i průchozí stodůlka nacházející se na hranici pozemku. Jelikož se do dobré víry započetla dobrá víra jejích právních předchůdců, žalobkyně předmětné pozemky vydržela ke dni účinnost zákona č. 509/1991 Sb., tj. k 1. 1. 1992. V rozporu se závěrem o vydržení pak není prohlášení žalobkyně učiněné na zastupitelstvu obce Z. dne 12. 3. 2008 o tom, že stavební firma mohla při budování zděného plotu vybočit z hranice pozemku, neboť k vydržení došlo již v dřívější době. Fotografie předložená jako důkaz nejsou pro určení hranice pozemku použitelné, neboť z nichž nelze vyčíst, kudy vedl původní plaňkový plot, a ve kterých místech se nacházela původní dřevěná stodůlka.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2015, č. j. 20 Co 234/2015-749, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že „žaloba na určení vlastnictví k části pozemku č. 372/15 nacházející se pod přesahem střechy kůlny v délce 3 m se zamítá“; v dalším rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až V.). V odůvodnění odvolací soud zdůraznil, že analogové zaměření zemského povrchu neodpovídá historickým hranicím pozemků. Vzhledem k tomu, že oplocení pozemku na straně pozemků parc č. st. 73, parc. č. 372/16 a parc. č. 372/17 navazuje na oplocení na jedné straně pozemku parc. č. st. 48 a na druhé straně pozemku parc. č. st. 52, přičemž nevybočuje z linie zakreslované v pozemkové mapě, odpovídá nyní postavený plot původnímu oplocení. Žalobkyně v dědickém řízení nabyla pozemky v těch hranicích, v nichž je nabyli její právní předchůdci. Podle ohlašovacího listu z roku 1930 měl pozemek výměru 954 m2, přičemž současná výměra tak, jak byla zjištěna znaleckými posudky, je o 20 až 30 m2 menší. Byť výměra není závazným údajem pro katastr nemovitostí, je podstatná pro dobrou víru žalobkyně. Pokud by bylo zaměření pozemků v roce 1930 nesprávné, pak předmětné nemovitosti nabyli vydržením právní předchůdci žalobkyně, která je pak nabyla v dědickém řízení. Z dokazování vyplynulo, že žalobkyně postavila zděný plot v hranici původního oplocení, pokud jde o pozemky parc. č. 372/16 a 372/17, stejně tak garáž s dílnou stojí v místě původní kůlny. Odvolací soud uvěřil žalobkyni, že ač byla přesvědčena, že plot stojí v místech původního oplocení, chtěla části pozemku od obce odkoupit proto, aby zabránila sporu; k tomu však nedošlo pro šikanózní nabídku od obce coby právní předchůdkyně žalovaných. K námitce, že žalobkyně na zasedání zastupitelstva uvedla, že stavební firma zřejmě vybočila z původní hranice, kde stál starý plot, odvolací soud uvedl, že ze zápisu zastupitelstva vyplývá, že žalobkyně požádala o odkup předmětných pozemků, na tomto zastupitelstvu však bylo prohlášeno, že se žalobkyně ve stavebním řízení odvolala proti rozhodnutí o odstranění stavby plotu s tím, že je postaven na pozemku parc. č. st. 51. Nadto žalobkyně celou věc posléze písemně vysvětlila. Z výpovědi svědků vyplynulo, že pozemek parc. č. st. 51 užívala i babička žalobkyně, bylo prokázáno, že pozemky parc. č. st. 73, parc. č. 372/16 a parc. č. 372/17 nikdy nebyly užívány jako součást pozemků obce. Žalobkyně nikdy neužívala větší pozemek, než byla uvedená výměra v pozemkové knize. Ohledně pozemků parc. č. st. 73, parc. č. 372/16, parc. č. 372/17 a části pozemku parc. č. 372/15 proto odvolací soud dospěl ke stejným skutkovým i právním závěrům jako soud prvního stupně, na něž odkazuje, a proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
K jiným skutkovým a právním závěrům dospěl odvolací soud ve vztahu k pozemku parc. č. 372/15. Z fotodokumentace založené ve spisu soudy obou stupňů zjistily, že původní oplocení na této straně pozemku vedlo ke vnějším rohům kůlny tak, že vnější stěna kůlny tvořila hranici užívání pozemku parc. č. st. 51. Nynější plot obchází kůlnu po vnější straně tak, že je celá kůlna včetně vnější strany „uvnitř pozemku 51 a 372/15“. Část pozemku parc. č. 372/15 byla pod přesahem střechy volně přístupná komukoliv, tak jako obecní pozemek, z něhož byl tento pozemek oddělen. Žalobkyně ani její právní předchůdci nedrželi tuto část pozemku pro sebe, na tom nic nemění, že na této části sekli trávu. Z pozemkové mapy, ze zaměření pozemku bylo zjištěno, že hranice pozemku parc. č. st. 51 byla na této straně vždy zakreslena rovně, současný stav je takový, že plot vybočuje z původní rovné hranice a nekopíruje původní plaňkový plot. Jelikož žalobkyně část pozemku parc. č. 372/15 v délce 3 m pod přesahem střechy kůlny vůbec nedržela, v tomto rozsahu žalobu zamítl. S ohledem na rozsah neoprávněně připloceného pozemku odvolací soud nenechal z hlediska hospodárnosti vypracovat geometrický plán na oddělení této části pozemku, neboť cena oddělovacího plánu by byla vyšší než cena tohoto pozemku. Bude však na žalobkyni, aby zděný plot postavila k rohům kůlny tak, jak vedl původní plaňkový plot.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V první řadě dovolatelé namítají, že výrok rozsudku odvolacího soudu je neurčitý, neboť část pozemku parc. č. 372/15 nebyla v rozporu s judikaturou oddělena geometrickým plánem. Dále rozporují vydržení předmětných pozemků žalobkyní, konkrétně namítají, že ve věci není dán ani putativní právní titul, když pozemky, které žalobkyně nabyla od svých předchůdců, byly v katastrálních mapách určeny hranicemi, nikoliv výměrami. Všechny předmětné pozemky byly vždy přístupné z veřejné komunikace, byly dokonce i její součástí, nebyly zaploceny v hranicích tvrzené držby. Sporné pozemky sousedí s veřejnou cestou, což muselo v žalobkyni vyvolat patřičné pochybnosti. Žalovaní uvádějí u každého z pozemků konkrétní námitky zpochybňující dobrou víru žalobkyně. Také namítají procesní vady, konkrétně souhrnné zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně, aniž by bylo vysvětleno, ze kterých důkazů byla jednotlivá skutková zjištění vyvozována, což odvolací soud ještě prohloubil. Došlo také k neúplnému zjištění skutkovému stavu věci, když soud prvního stupně neprovedl navržené důkazy bez přiměřeného vysvětlení. Odvolací soud pochybil, pokud nepřipustil důkazy, které byly navrhovány ke zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívalo rozhodnutí soudu prvního stupně. Závěrem žalovaní rozporují rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání souhlasí s tím, že ohledně zamítnutí žaloby co do blíže vymezené části pozemku parc. č. 372/15 je výrok neurčitý, a proto stran tohoto pozemku souhlasí se zrušením rozhodnutí a vrácením věci odvolacímu soudu. Ve zbytku považuje dovolací námitky za nedůvodné, nezakládající přípustnost dovolání, a proto navrhuje, aby bylo dovolání ve zbylém rozsahu odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Jelikož k nabytí vlastnického práva žalobkyní vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – (srovnej § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaní v první řadě namítají, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že „žaloba na určení vlastnictví k části pozemku č. 372/15 nacházející se pod přesahem střechy kůlny v délce 3 m se zamítá“.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné.
Nejvyšší soud ČSSR ve své směrnici ze dne 23. 11. 1968, sp. zn. Pls 6/67 (uveřejněné pod č. V/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), uvedl, že „nezbytnou náležitostí jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí být určitost stanovení jimi ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak ze znění výroku bylo zcela jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Nemá tedy být výrok rozsudku formulován pouhým odkazem na obsah žalobního návrhu slovy ‚návrhu se vyhovuje‘ nebo ‚návrh se zamítá‘. Odvolává-li se výrok rozsudku na geometrický plán, případně jiný podobný doklad, stává se obsah této listiny součástí rozsudečného výroku; proto musí být tato listina označena rovněž s nepochybnou určitostí.“ V rozsudku ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2015, č. 3, str. 91), Nejvyšší soud zdůraznil, že „esenciální náležitostí meritorního výroku je, že v něm vymezený obsah rozhodnutí (stanovení ukládaných povinností nebo právního vztahu či práva atd.) je formulován určitě a srozumitelně.“
Z rozboru a zhodnotenia rozhodovacej činnosti súdov Slovenskej socialistickej republiky vo veciach ochrany vlastníctva k nehnuteľnostiam a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71 (uveřejněného pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), se podává, že „vo všetkých pripadoch, keď v dôsledku súdneho rozhodnutia vzniká medzi pozemkami nová hranica, ktorá doteraz nie je evidenčne v mapových podkladoch zachytená, treba vyhotoviť znalecký plán, majúci náležitosti geometrického plánu, ktorý bude súčasťou vyneseného rozsudku. Tento plán musí vyhotoviť znalec; nemôže sa teda súd odvolávať na vlastný náčrtok, ani na údaje, ktoré sám zakreslil do znaleckého náčrtku, ani na body, ktoré síce v prírode existujú, ktoré však v mapových podkladoch zachytené nie sú. Náčrtky súdu slúžia iba ako orientačná pomôcka pre pojednávanie a pre úpravu dávanú znalcovi; súčasťou rozsudku má však byť plán zodpovedajúci predpisom o vyhotovení geometrických plánov, pretože iba ten môže byť podkladom pre zmeny v evidencii nehnuteľností. Chybné sú teda napr. rozhodnutia, v ktorých sa súd odvoláva len na vlastný náčrtok, práve tak ako rozhodnutia, ktoré sa síce odvolávajú na plán, ale neuvádzajú údaje potrebné k identifikácii plánu, alebo rozhodnutia poukazujúce na hraničnú čiaru, ktorú vyznačil na vyhotovenom pláne sudca sám.“
V rozsudku ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009 (uveřejněném pod č. C 7325 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), Nejvyšší soud zdůraznil, že „určuje-li soud rozsudkem vlastnické právo k pozemku, který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, postupuje správně, odkáže-li v rozsudku na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje. Jedině geometrický plán totiž umožňuje uvedení stavu zobrazeného v katastrálních operátech (mapách) do souladu se stavem zjištěným v soudním řízení (srov. § 19 odst. 1 katastrálního zákona, podle něhož je geometrický plán neoddělitelnou součástí listin, podle nichž má být proveden zápis do katastru, je-li třeba předmět zápisu zobrazit do katastrální mapy).“
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nevydržela celý pozemek parc. č. 372/15, nýbrž toliko jeho část, a proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žaloba na určení vlastnictví k části pozemku č. 372/15 nacházející se pod přesahem střechy kůlny v délce 3 m se zamítá“, a ve zbylé vyhovující části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. S ohledem na rozsah neoprávněně připloceného pozemku (cca 3 až 5 m2), kdy cena tohoto pozemku je mezi 2 000 až 3 400 Kč, nenechal odvolací soud pro nehospodárnost vypracovat geometrický plán na oddělení této části pozemku, neboť cena oddělovacího plánu by byla vyšší než cena tohoto pozemku. Podle odvolacího soudu však bude na žalobkyni, aby zděný plot postavila k rohům kůlny tak, jak vedl původní plaňkový plot.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k pozemku parc. č. 372/15 neobstojí již z toho důvodu, že výrok soudního rozhodnutí je neurčitý. Určuje-li totiž soud vlastnické právo k části pozemku, která není samostatně evidována v katastru nemovitostí, musí podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tuto část pozemku vždy zřetelně vymezit oddělovacím geometrickým plánem, na který ve výroku rozhodnutí odkáže a učiní jej přílohou soudního rozhodnutí. Tento požadavek je nezbytný i z toho důvodu, že soudní rozhodnutí má vést ke změně zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Na tomto požadavku ničeho nemění ani skutečnost, že výměra drženého pozemku je nepatrná, takže cena za vyhotovení geometrického plánu zjevně přesáhne cenu takto oddělené části pozemku.
S ohledem na uvedené nezbylo Nejvyššímu soudu, než ve vztahu k pozemku parc. č. 372/15 výrok I. rozsudku odvolacího soudu zrušit, neboť v daném rozsahu je tento výrok neurčitý.
Žalovaní dále zpochybňují otázku posouzení dobré víry žalobkyně.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce posouzení dobré víry žalobkyně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)].
Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz)].
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].
V rozsudku ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98 (uveřejněném pod č. C 631 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil [obdobně nezdědil], může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Dobrá víra držitele musí být posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že plocha (výměra) držených pozemků odpovídá ploše uvedené v kupní smlouvě“ [srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000 (uveřejněný pod č. C 836 v Souboru), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].
Pro posouzení, jaký poměr ploch nabytého a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen nabytý pozemek, nelze stanovit jednoznačné hledisko, a proto je třeba každý případ posoudit individuálně. Omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem. Je vždy třeba, aby tu byly okolnosti, které svědčí pro objektivní dobrou víru držitele; čím menší je poměr mezi pozemkem skutečně nabytým a pozemkem drženým, tím více je třeba klást důraz na okolnosti způsobilé objektivně vyvolat omluvitelný omyl ohledně výměry držených pozemků [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1384/2010 (uveřejněné pod č. C 10 712 v Souboru)]. Při zodpovězení otázky, jaké překročení výměry je třeba při zachování obvyklé opatrnosti poznat, záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. Význam hraje i společné oplocení pozemků, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže si ani vlastník sousedního (drženého) pozemku neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005 (publikovaný pod č. C 4263 v Souboru)].
V posuzovaném případě dospěl odvolací soud ke skutkovému zjištění, že žalobkyně na straně pozemku parc. č. st. 51 sousedící s pozemkem parc. č. 372/8 postavila plot v místech, kde stál původní plaňkový plot. Toto oplocení navazuje na oplocení pozemků parc. č. st. 48 a parc. č. st. 52, nevybočuje z linie v pozemkové mapě a v tomto rozsahu užívali pozemek právní předchůdci. Odvolací soud poukázal také na to, že pozemek parc. č. st. 51 měl podle pozemkových knih výměru 954 m2, přičemž současná výměra zjištěná znaleckými posudky je o 20 až 30 m2 menší. Byť výměra není závazným údajem v katastru nemovitostí, svědčí rozdíl ve výměrách ve prospěch dobré víry žalobkyně, která nikdy neužívala větší výměru než tu, která je uvedena v pozemkové knize. Z dokazování vyplynulo, že pozemek parc. č. st. 51 užívala i babička žalobkyně, bylo prokázáno, že pozemky parc. č. st. 73, parc. č. 372/16 a parc. č. 372/17 nikdy nebyly užívány jako součást pozemků obce. Odvolací soud proto ve vztahu k těmto pozemkům dospěl k závěru, že žalobkyně byla v dobré víře, a proto vlastnické právo k pozemkům vydržela. Oproti tomu ve vztahu k pozemku parc. č. 372/15 z dokazování vyplynulo, že původní oplocení na této straně pozemku vedlo ke vnějším rohům kůlny tak, že vnější stěna kůlny tvořila hranici užívání pozemku parc. č. st. 51. Nynější plot obchází kůlnu po vnější straně tak, že je celá kůlna včetně vnější strany „uvnitř pozemku 51 a 372/15“. Část pozemku parc. č. 372/15 byla pod přesahem střechy volně přístupná komukoliv, tak jako obecní pozemek, z něhož byl tento pozemek oddělen. Žalobkyně ani její právní předchůdci nedrželi tuto část pozemku pro sebe, na tom nic nemění, že na této části sekli trávu. Nadto z pozemkové mapy, ze zaměření pozemku bylo zjištěno, že hranice pozemku parc. č. st. 51 byla na této straně vždy zakreslena rovně, současný stav je takový, že plot vybočuje z původní rovné hranice a nekopíruje původní plaňkový plot. Jelikož žalobkyně část pozemku parc. č. 372/15 v délce 3 m pod přesahem střechy kůlny vůbec nedržela, v tomto rozsahu žalobu zamítl.
Uvedené závěry odvolacího soudu jsou v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalobkyně předmětné pozemky držela na základě putativního právního titulu – rozhodnutí o dědictví, když se chopila větší držby pozemku, než jí přináležela, a to v hranicích držby, jak byla užívána jejími právními předchůdci. Pokud žalobkyně na základě ohlášení z roku 2005 provedla stavbu oplocení, bylo zjištěno, že vyjma oplocení zbudovaného na vnější straně kůlny toto oplocení bylo postaveno v místech původního plaňkového plotu. Odvolací soud také zdůraznil, že držená výměra oproti výměře skutečně zděděné je nepatrná, nepřesahuje původní výměru dle zápisu v pozemkových knihách. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že závěry o dobré víře žalobkyně nejsou zjevně nepřiměřené.
Přiměřenost nedokázaly zpochybnit ani jednotlivé námitky žalovaných. K námitce jednoduchosti katastrálního území odvolací soud jasně zdůraznil, že o přesném zaměření pozemku se nebyli schopni shodnout ani znalci, tudíž nelze vytýkat žalobkyni, pokud pozemek parc. č. st. 51 nedržela přesně v jeho hranicích. Stran námitky nezávaznosti výměry je třeba uvést, že výměra sice není závazným údajem v katastru nemovitostí, není však údajem irelevantním, když i v otázce vydržení představuje podle výše uvedené judikatury pomocné kritérium. K námitce veřejné cesty je třeba zdůraznit, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že současný plot byl postaven v hranicích původního plaňkového plotu, a proto nelze hovořit o tom, že by byly parcely veřejně užívány; výjimkou z toho je část pozemku parc. č. 372/15 pod střechou kůlny, u níž odvolací soud naopak dospěl k závěru, že ji žalobkyně nedržela pro sebe. Jestliže přitom byl současný plot postaven v hranicích původního plaňkového plotu, jak zjistil odvolací soud, pak zcela logicky muselo dojít k tomu, že právní předchůdkyně žalovaných dlouhodobě trpěla držbu části jejího pozemku; ostatně spor vznikl ne proto, že by žalobkyně užívala pozemek parc. č. st. 51 mimo jeho hranice, ale proto, že byl vyjádřen nesouhlas s podobou postaveného plotu. Námitkou, že současný plot vede jinak než původní plaňkový plot, se Nejvyšší soud zabývat nemohl, neboť se jedná námitku směřující do zjištěného skutkového stavu.
K tvrzeným vadám řízení je třeba zdůraznit, že žalovaní v jejich souvislosti nevymezili otázku přípustnosti dovolání [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Vzhledem k tomu mohl dovolací soud zkoumat oprávněnost vad řízení toliko ve vztahu k pozemku parc. č. 372/15, u něhož Nejvyšší soud shledal dovolání z jiného důvodu jako přípustné. Jelikož však bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno pro neurčitost výroku, bylo nadbytné se blíže zabývat tvrzenými vadami řízení, jejich vymezení bylo ostatně natolik nekonkrétní, že dovolacímu soudu nebylo zřejmé, jakých konkrétních vad řízení se měl odvolací soud dopustit.
Obdobně námitkou směřující do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se dovolací soud pro bezpředmětnost nezabýval, neboť z části neobstálo rozhodnutí ve věci samé, a bylo proto nezbytné zrušit akcesorické výroky o náhradě nákladů řízení.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. v části, v níž bylo rozhodnuto o vlastnickém právu k pozemku parc. č. 372/15 o výměře 12 m2, spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil v uvedené části výroku I., jakož i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud se bude v další fázi řízení znovu zabývat vydržením vlastnického práva ve vztahu k pozemku parc. č. 372/15 a dospěje-li k závěru, že byla vydržena pouze jeho část, vymezí tuto část ve shodě s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu pomocí oddělovacího geometrického plánu. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
Jelikož dovolání žalovaných bylo ve zbytku shledáno nepřípustným, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání v této zbylé části odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-