// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 20.04.2012
K upuštění od výslechu znalce při výhradách účastníka proti posudku
Ustanoví-li soud znalce, vyslechne ho (při jednání nebo jiném roku), i když mu uložil, aby svůj posudek vypracoval písemně. Spokojit se s písemným znaleckým posudkem (a tedy upustit od výslechu znalce) může soud jen tehdy, neukládá-li mu zákon, aby znalce vždy vyslechl, a pouze v odůvodněných případech.
Soud nesmí upustit od výslechu znalce (a spokojit se s písemným posudkem znalce) mimo jiné tehdy, vznáší-li účastník řízení proti závěrům znalce podstatné výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, a to i v případě, že soud jinak nemá pochybnosti o správnosti písemného znaleckého posudku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, ze dne 28. 3. 2012
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. T., bytem v N. P., zastoupené JUDr. Zuzanou Kudynovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Na Příkopech 64, proti žalovanému J. T., bytem v N. P., zastoupenému JUDr. Jiřím Bláhou, advokátem se sídlem v Lomnici nad Popelkou, Poděbradova 54, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 122/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. května 2010, č. j. 25 Co 46/2010-381, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. května 2010, č. j. 25 Co 46/2010-381, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 7 C 122/2006-351, z věcí tvořícího společné jmění manželů – účastníků (dále též jen „SJM“) přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně nemovitosti specifikované ve výroku I. bodu 1 rozsudku, zařízení domu v N. P. s konkretizací ve výroku I. bodu 2 rozsudku, hodnotu pojištění z pojistné smlouvy uzavřené u Pojišťovny Kooperativa a. s. na produkt „kapitálové životní pojištění sazby a zůstatek na účtu smlouvy o stavebním spoření vedené u Reiffeisen stavební spořitelny a. s. na jméno J. T. (výrok I. rozsudku), vše v celkové hodnotě 1.599 905,- Kč. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal soud prvního stupně nemovitosti specifikované ve výroku II. bodu 1. rozsudku, movité věci specifikované ve výroku II. bodech 2. – 8. rozsudku, dále „výnos podniku žalovaného, provozovaného pod názvem J. T., IČ 48994588 v celkové výši 1.574.264,- Kč“ a hodnotu pojištění z pojistné smlouvy u Pojišťovny Kooperativa a. s. na produkt „vkladové pojištění osob sazby 11WD“ č. 1551612087, vše v celkové hodnotě 2.118.063,- Kč (výrok II. rozsudku). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů ze zaniklého společného jmění částku 259.079,- Kč do šedesáti dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku) a dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku (výroky IV. – VII. rozsudku).
Z hlediska dovolacího řízení spornou otázku výkonu podnikatelské činnosti žalovaného do vypořádání společného jmění manželů zohlednil tak, že na základě znaleckého posudku Ing. N. vzal za prokázáno, že žalovaný jako fyzická osoba je oprávněn k výkonu samostatné výdělečné činnosti v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej od dne 18. října 1994 a v oboru opravy silničních vozidel mu vzniklo oprávnění podnikat dnem 26. října 1994. Uvedená oprávnění žalovanému vznikla přede dnem 1. srpna 1998, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 91/1998 Sb. Vzhledem k tomu, že pouze věci, které ke dni 1. srpna 1998 tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, se staly součástí společného jmění manželů a že věci, které podle své povahy sloužily osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů, nebyly předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nestal se podnik žalovaného součástí společného jmění manželů.
Soud prvního stupně proto do masy společného jmění nezapočetl obvyklou cenu podniku žalovaného, kterou znalkyně Ing. N. určila částkou 1.021.687,- Kč, ale předmětem vypořádání podniku žalovaného učinil pozitivní rozdíl mezi aktivy a pasivy existujícími ke dni zániku společného jmění, přičemž v odůvodnění rozsudku konkrétně uvedl, která aktiva a pasiva zohlednil. Na základě toho promítl do vypořádání SJM částku 1.574.264,- Kč, kterou jako výnos podniku žalovaného přikázal do jeho výlučného vlastnictví.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. května 2010, č. j. 25 Co 46/2010-381, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a V. potvrdil (výrok I. rozsudku). Ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal nemovitosti specifikované ve výroku II. bodu 1. – 2. rozsudku, movité věci specifikované ve výroku II. bodech 3. – 9. rozsudku, dále „výnos podniku žalovaného, provozovaného pod názvem J. T., IČ 48994588 v celkové výši 1.021.687,- Kč“ a hodnotu pojištění z pojistné smlouvy u Pojišťovny Kooperativa a. s. na produkt „vkladové pojištění osob sazby a dále „výplatu stavebního spoření od Reiffeisen stavební spořitelny a. s. ze smlouvy o stavebním spoření, vedené na jméno J. T., vše v celkové hodnotě 1.842.856,- Kč (výrok II. rozsudku). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů ze zaniklého společného jmění částku 121.475,- Kč do šedesáti dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. – VII. rozsudku).
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně potud, že podnik žalovaného netvořil součást společného jmění manželů – účastníků, neboť se jednalo o podnik, který nebyl součástí bezpodílového spoluvlastnictví a nestal se následně od 1. srpna 1998 s ohledem na zákon č. 91/1998 Sb. součástí společného jmění manželů.
Soudu prvního stupně vytkl, že nesprávně učinil součástí podniku žalovaného a nikoliv součástí společného jmění manželů i pozemky označené ve výroku II. bod 2 rozsudku odvolacího soudu zapsané na listu vlastnictví v katastrálním území V. Žalovaný v čestném prohlášení ze dne 9. února 2009 sepsaném pro potřeby znalkyně Ing. N. sdělil, že do svého podniku vložil zemědělské stavení – stodolu zapsanou na LV pro katastrální území V. Součástí podniku se proto uvedené pozemky nestaly a znalkyně je ani nezahrnula do svých podkladů pro výpočet ceny podniku žalovaného.
V rovině právního posouzení dospěl odvolací soud k závěru, že s ohledem na § 149 odst. 2 obč. zák. je žalovaný povinen vrátit to, co bylo ze společného majetku vynaloženo na jeho majetek výlučný, je tedy povinen nahradit do společného jmění manželů takovou částku, která se rovná kladnému rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku společného jmění manželů, což představuje cena podniku. Z této zásady soudní praxe připouští výjimku tehdy, pokud by podnik byl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela. Žalovaný však v řízení netvrdil, že by na vytvoření svého podniku vynaložil také oddělené prostředky, a je proto nutno vycházet z ceny podniku. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně ze znaleckého posudku správně zjistil, že obvyklá cena podniku žalovaného ke dni zániku společného jmění manželů činila 1.021.687,- Kč. Nepostupoval však správně, jestliže k ceně podniku připočetl i cenu nemovitostí na listu vlastnictví č. 296 v katastrálním území Vrchovina a dále zařízení a nástroje, které žalovaný pro svůj podnik využíval. Odvolací soud proto promítl do vypořádání v souvislosti s výkonem podnikatelské činnosti žalovaného částku 1.021.687,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatnila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací soud chybně určil „hodnotu výnosu podniku žalovaného“, v důsledku čehož dospěl k nesprávné výši ohledně celkové ceny věcí a hodnot jemu přikázaných a v souvislosti s tím také k nesprávné výši částky, kterou má žalovaný zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu ze zaniklého společného jmění.
Dovolatelka se ztotožnila se závěry soudu prvního stupně, který aspekty týkající se podnikatelské činnosti žalovaného promítl do vypořádání částkou 1.574.264,- Kč. Připustila, že vynětí pozemků nacházejících se na listu vlastnictví č. 296 pro obec Nová Paka, katastrální území Vrchovina, v hodnotě 287.500, Kč je správné, neboť tyto pozemky nepatří do podniku žalovaného. Pokud došlo k vynětí těchto pozemků, měl být „výnos podniku“ určen částkou 1.286.764,- Kč. Nesprávnost postupu odvolacího soudu spatřovala dovolatelka v tom, že bez jakékoliv argumentace převzal závěry znalkyně Ing. J. N., která určila obecnou cenu podniku „metodou vážené střední hodnoty“ na částku 1.021.687,- Kč. V této částce je zahrnuta i hodnota skladu – autodílny (evidenčně vedeno jako budova bez čp/če – zemědělské stavení), kterou žalovaný na základě prohlášení, o které jej znalkyně požádala, zařadil do aktiv podniku, ačkoliv z jiných účetních důkazů nevyplývá, že by k zařazení došlo dříve, než je prohlášení datováno, tj. přede dnem 9. 2. 2009. Z tohoto důvodu je i nesprávné zařazení této nemovitosti do „výnosu podniku“.
Soud prvního stupně do „výnosu podniku“ zahrnul obvyklou cenu této nemovitosti v plné výši 1.100.000,- Kč. Jestliže však odvolací soud akceptoval závěr znalkyně o obvyklé ceně podniku 1.021.687,- Kč, pak tato obvyklá cena nedosahuje ani částky 1.100.000,- Kč za sklad – autodílnu, kterou tak žalovaný získal jako aktivum za podstatně nižší cenu než je cena obvyklá. Obdobně znalkyně „zkrátila položku krátkodobého finančního majetku a tak finanční prostředky, které žalovaný získává, byly rovněž bezdůvodně touto metodou vážené střední hodnoty sníženy“. Vzhledem k rozsahu podniku žalovaného je evidentně takto zjištěná cena podniku nesprávná, neboť pokud byla veškerá aktiva - nemovitý majetek, vybavení dílny a zásoby v částce 4 757,- Kč určen pouhým součtem tak, jak správně učinil soud prvního stupně, byla by hodnota podstatně vyšší a spravedlivější než převzetí znalkyní uplatněné metody vážené střední hodnoty. Tato metoda nemůže být objektivní v případě, kdy jsou aktiva takto jednoznačná, všechna aktiva mohou být jednotlivě prodána a kdy závazky představují pouze částku 1 343,42 Kč. Krácení váženou střední metodou je nelogické a nesprávné a tato metoda neměla být v daném případě použita. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastnicí řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek, neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky –www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.
Podle § 149 odst. 2 věta první občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné.
Podle § 150 odst. 3, 4 obč. zák. neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Z hlediska vymezení dovolacích důvodů napadá dovolatelka způsob, jakým promítl odvolací soud výkon samostatné výdělečné činnosti žalovaného do vypořádání společného jmění účastníků. Soud prvního stupně v daném směru vycházel z částky 1.574.264,- Kč, zatímco odvolací soud z částky nižší – 1.021.687,- Kč. Důsledkem této změny bylo pak i snížení částky, která byla žalovanému uložena k zaplacení žalobkyni na vypořádání nároků ze společného jmění účastníků. V daném směru tedy nalézací soudy vymezily práva a povinnosti účastníků odlišně, rozhodnutí odvolacího soudu je v uvedeném ohledu měnící a potud je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Nalézací soudy vyšly shodně ze závěru, který dovolatelka v dovolání nenapadá, že podnik žalovaného netvoří součást zákonného majetkového společenství účastníků, a předmětem vypořádání společného jmění manželů tak není podnik.
Podle § 149 odst. 2 věta druhá obč. zák. (resp. v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví v režimu zcela shodné právní úpravy vycházející z § 150 věty druhé občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.) každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek.
Dovolací soud vychází při posuzování takové situace ze závěrů ustálené judikatury podle, podle kterých (v režimu bezpodílového spoluvlastnictví) patřily i výnosy z podnikání do tohoto spoluvlastnictví. S ohledem na výdaje a závazky podnikajícího manžela spojené s jeho podnikáním je podnikající manžel povinen do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nahradit takovou částku, jež bude zpravidla představovat cenu podniku ke dni zániku tohoto spoluvlastnictví. Uvedený závěr byl odrazem argumentace, podle které „výnos z podnikání stejně jako mzda z pracovního poměru náležející jednomu z manželů je nejčastějším zdrojem BSM, z něhož je pak pořizován společný majetek manželů. Ze žádného ustanovení občanského zákoníku nevyplývá, že společným majetkem by měl být jen zisk, chápaný jako rozdíl mezi výnosem z podnikání a náklady na podnikání v souvislosti s ním vynaložené. Není tedy žádného zákonného důvodu, aby jakýkoliv výnos z podnikání manžela byl vylučován z režimu bezpodílového spoluvlastnictví. Ostatně podle standardní judikatury (R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek str. 243) i výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů patří do BSM. Pokud jsou však z výnosu podnikání pořízeny věci sloužící podnikání, stávají se výlučným vlastnictvím podnikajícího manžela, neboť tak stanoví zákon v § 143 ObčZ . Jsou-li pak výnosy vloženy zpět do podnikání (např. na nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.), jde o použití prostředků BSM na oddělený majetek jednoho z manželů, který by měl k požadavku druhého z manželů do BSM nahradit. Ke dni zániku manželství by tak podnikající manžel měl podle § 150 ObčZ vrátit, co ze společného bylo na tyto jeho věci (popř. jeho podnikání) vynaloženo. Přitom ovšem nelze pominout, že věc, jež slouží jen podnikání jednoho z manželů, slouží i k vytváření dalších výnosů, kterými je BSM účastníků obohacováno, jsou-li tyto výnosy použity ke společným účelům (např. příspěvek na společnou domácnost, pořízení věcí sloužících oběma manželům, zaplacení dovolené atp.). Stejně tak by nemělo být přehlíženo, že cena věcí sloužící podnikání se jejím používáním (i vytvářením výnosů, jež patří do BSM) snižuje. Podnikání je tedy nutno chápat jako činnost, z níž výnosy náleží oběma manželům a která obvykle slouží i k získávání hodnot náležejících do BSM. Potom ovšem nelze opomenout ani výdaje a závazky podnikajícího manžela, které mu vznikly v souvislosti s jeho podnikáním, neboť je nelze oddělovat od podnikání, z něhož má prospěch i druhý manžel.
Z výše učiněných závěrů pak vyplývá značná obtížnost vyčíslení toho, co by měl podnikající manžel nahradit ve prospěch BSM ve smyslu § 150 věty druhé ObčZ . Ze sporu o vypořádání BSM nelze však činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto se dovolací soud přiklání k řešení, kdy by podnikající manžel byl povinen nahradit do BSM takovou částku, jež by se rovnala pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla bude představovat cenu podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela) – (k uvedeným závěrům se přihlásil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1052/2004, či v rozsudku ze dne 6. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3043/2007, uveřejněných na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Jestliže v rovině právního posouzení věci odvolací soud uvedené závěry respektoval, neboť promítl do svého rozhodnutí cenu podniku žalovaného ke dni zániku společného jmění manželů, nespočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn právem.
Dovolatelka ostatně v dovolání zpochybňuje závěry znaleckého posudku, jímž byla určena cena podniku, a to v rovině skutkových zjištění, neboť podle názoru dovolatelky znalkyně ocenila podnik žalovaného nesprávně, neboť pro jeho ocenění použila „váženou střední hodnotu“, pro jejíž použití v dané věci nebyly splněny podmínky.
Především nedůvodná námitka dovolatelky, pokud odvolacímu soudu vytýká, že do obvyklé ceny podniku zahrnul i hodnotu skladu – autodílny (objektu v katastru nemovitostí evidovanému jako budova bez čp/če – zemědělské stavení). Uvedená námitka vycházela z přesvědčení dovolatelky, že tento objekt se stal aktivem podniku až na základě prohlášení žalovaného ze dne 9. února 2009, tj. až po zániku společného jmění manželů.
Ze znaleckého posudku znalkyně Ing. J. N. ze dne 30. dubna 2009 se především podává, že k vložení uvedeného objektu do majetku podniku žalovaného došlo již v roce 1995. Význam prohlášení žalovaného ze dne 9. února 2009 je zjevně jiný, než jaký mu přikládá dovolatelka. Uvedené prohlášení sice obsahuje deklaraci toho, že do podniku vložil zemědělské stavení sloužící jako autodílna, je však vyjádřením toho, že pozemky na listu vlastnictví pro obec N. P., katastrální území V., do podniku vloženy nebyly. Proto je také odvolací soud do podniku nezahrnul a oproti soudu prvního stupně je vypořádal přikázáním žalovanému. Žalobkyně ostatně ve vyjádření k uvedenému znaleckému posudku ze dne 2. července 2009 v žádném ohledu nenamítala, že by uvedený objekt neměl tvořit součást podniku žalovaného, a uvedenou námitku neuplatnila ani u jednání soudu prvního stupně konaného dne 19. listopadu 2009, kdy se vyjadřovala k provedení důkazu listinným znaleckým posudkem. Dovolacímu soudu ostatně není ani zřejmé, jak by se uvedená námitka v poměrech souzené věci měla promítnout ve prospěch žalobkyně. Jestliže by totiž uvedený objekt součástí podniku nebyl (přičemž ze znaleckého posudku se podává, že jeho hodnota tvoří zdaleka nejhodnotnější součást podniku žalovaného), je zjevné, že by došlo k výraznému snížení hodnoty podniku a tím také ke snížení výše vypořádacího podílu žalobkyně. Nadto ve vyjádření žalobkyně k odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. února 2010 žalobkyně výslovně připustila, že žalovaný do „obchodního majetku“ vložil předmětnou stavbu, kterou následně zhodnotil v průběhu manželství.
Nicméně řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud při zjištění ceny podniku vyšel ze závěrů znaleckého posudku Ing. J. N. Z uvedeného posudku se podává, že znalkyně použila při určení obvyklé ceny podniku účetní metodiku založenou na kombinaci účetní hodnoty (metoda 1) a obvyklé ceny (metoda 2) se závěrem, že vzhledem k výrazně odlišným cenám určeným jednotlivými metodami znalkyně přikročila k vyjádření obvyklé ceny podniku žalovaného pomocí tzv. vážené střední hodnoty a končená obvyklá cena podniku byla zjištěna substanční majetkovou metodou – způsobem vážené střední hodnoty.
Zjištění ceny podniku je otázkou skutkovou, nikoliv právní (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 234/2009 – www.nsoud.cz), přičemž při určení ceny podniku se soud zpravidla neobejde bez provedení důkazu znaleckým posudkem. Pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky). V případě zpochybnění metodiky znaleckého posouzení vychází dovolací soud z toho, že je výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku.
Zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku, a ponechává je na úvaze soudu. Vypracování revizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv.
Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (srov. § 127 odst. 1 větu první, druhou a čtvrtou o. s. ř., ve znění účinném do 31. srpna 2011). S písemným posudkem znalce se soud nesmí spokojit tehdy, ukládá-li mu zákon, aby znalce vyslechl (srovnej § 187 odst. 3 věta první, § 191d odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Každý znalecký posudek (ústní nebo vypracovaný písemně) musí obsahovat nález (popis zkoumaného materiálu, popřípadě jevů, a souhrn skutečností, k nimž znalec při úkonu přihlížel), posudek v užším slova smyslu (výčet otázek, na které měl znalec odpovědět, a odpovědi na ně) a znaleckou doložku (označení seznamu, v němž znalec je zapsán, a oboru, v němž je oprávněn podávat posudek, a číslo položky, pod kterou byl úkon zapsán ve znaleckém deníku) [srovnej § 13 odst. 2 až 6 vyhlášky č. 37/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů].
Ustanoví-li soud znalce, z uvedeného mimo jiné vyplývá, že znalce vyslechne (při jednání nebo jiném roku), i když mu uložil, aby svůj posudek vypracoval písemně. Spokojit se s písemným znaleckým posudkem (a tedy upustit od výslechu znalce) může soud jen tehdy, neukládá-li mu zákon, aby znalce vždy vyslechl, a pouze v odůvodněných případech.
O odůvodněný případ, v němž se soud místo výslechu znalce může spokojit s písemným posudkem znalce, jde, nemá-li soud pochybnosti o tom, že posudek má všechny "formální náležitosti", tedy že závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a že jsou podloženy obsahem nálezu, že znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, že přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a že jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani účastníci řízení (jejich zástupci) a souhlasí-li účastníci řízení (jejich zástupci) s upuštěním od výslechu znalce, popř. nelze-li - zejména s ohledem na to, že předmětem posouzení jsou jen jednoduché skutečnosti - očekávat (důvodně předpokládat), že budou vznášeny dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze strany účastníků (jejich zástupců); i kdyby se soud spokojil s písemným posudkem znalce, přistoupí vždy dodatečně k jeho výslechu, vyžadují-li to obsah písemného posudku nebo okolnosti uváděné účastníky řízení (srovnej též Zhodnocení bývalého Nejvyššího soudu "K uplatňování některých novelizovaných ustanovení občanského soudního řádu" ze dne 16. 12. 1974 sp. zn. Plsf 2/74, které bylo uveřejněno pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975).
Z uvedeného vyplývá, že soud nesmí upustit od výslechu znalce (a spokojit se s písemným posudkem znalce) mimo jiné tehdy, vznáší-li účastník řízení proti závěrům znalce podstatné výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, a to i v případě, že soud jinak nemá pochybnosti o správnosti písemného znaleckého posudku (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009 – www.nsoud.cz).
V projednávané věci soud znalkyni Ing. J. N., která podala písemný posudek, nevyslechl. Zatímco žalovaný neměl ke znaleckému posudku výhrady, žalobkyně v podání ze dne 2. září 2009 (obdobně jako v dovolání) uplatnila námitky vůči znaleckému posudku. Nesouhlasila se stanovením obvyklé ceny podniku, která byla určena jako střední hodnota mezi účetní hodnotou a obvyklou cenou na základě vážené střední hodnoty, která je průměrem uvedených dvou veličin. Podle názoru žalobkyně účetní hodnota je záležitostí jen administrativní a skutečnost může vyjádřit jenom obvyklá cena. Pokud by soud vycházel z tzv. vážené střední hodnoty, došlo by k absurdnímu závěru, že obvyklá cena podniku by byla nižší než obvyklá cena skladu – autodílny. Jestliže by sklad – autodílna – byl prodáván samostatně, byla by jeho cena vyšší, než pokud by byl podáván spolu se zařízením. Současně žalobkyně namítala, že způsobem vážené střední hodnoty nebyl důvod krátit hodnotu finančního majetku ve výši 141.039,59 Kč. Shodné námitky pak uplatnila i u jednání konaného u soudu prvního stupně dne 19. listopadu 2009.
Odvolací soud ve věci napadeným rozsudkem rozhodl, aniž by znalkyni vyslechl; tento postup v odůvodnění napadeného rozsudku žádným způsobem nevysvětlil a žádným způsobem se ani nevypořádal s námitkami, které žalobkyně vůči znaleckému posudku uplatnila.
Odvolací soud měl vzít v úvahu též to, že znalecký posudek měl pro rozhodnutí ve věci zásadní (určující) význam a že žalobkyně proti němu vznesla podstatné (zdůvodněné) výhrady (zpochybňovala zejména závěry obsažené v posudku v užším slova smyslu), jejichž vyjasnění bylo pro rozhodnutí ve věci samé podstatné. Vzhledem k tomu, že předmětem znaleckého posudku nebylo posouzení jen zcela jednoduchých skutečností a že žalobkyně (navíc) zpochybňovala závěry znaleckého posudku prostřednictvím zdůvodněných námitek, nešlo v projednávané věci o odůvodněný případ, v němž by se soud mohl ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 věty čtvrté o. s. ř. místo výslechu znalce spokojit s jeho písemným posudkem. Řízení před odvolacím soudem je tak postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5768).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že nebyl správný ani postup odvolacího soudu, jestliže v souvislosti s podnikáním žalovaného přikázal žalovanému „výnos podniku“. V daném případě se jednalo o určení, jakou částku je žalovaný povinen nahradit do majetkového společenství účastníků jako kompenzaci toho, co bylo ze společného majetku vynaloženo na jeho výlučný majetek (v daném případě podnik). Tato okolnost se neprojeví přikázáním „výnosu“ podniku do vlastnictví osoby, které podnik náleží, ale toliko ve výroku o vyrovnání podílů.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
(zdroj: www.nsoud.cz)
Autor: -mha-