// Profipravo.cz / Předběžná opatření 15.07.2011
ÚS: Rovnost účastníků řízení o předběžném opatření
Analytická právní věta
Zásada rovnosti účastníků řízení a rovnosti zbraní se uplatní i ve fázi rozhodování o nařízení předběžného opatření. Má-li být předběžným opatřením uložena určitá povinnost, musí mít všichni účastníci řízení reálnou možnost uplatnit před soudem své námitky i tvrzení vztahující se k návrhu na nařízení předběžného opatření, aby je soud mohl promítnout do svého rozhodnutí o nutnosti nařídit předběžné opatření.
PRÁVNÍ VĚTY
Smyslem výroku III. nálezu Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 bylo umožnit obecným soudům, aby po přechodnou dobu účinnosti § 220 odst. 3 občanského soudního řádu, které bylo tímto nálezem zrušeno dnem 1. dubna 2011, nebyly povinny toto ustanovení aplikovat v případech, kdy by právě v důsledku jeho aplikace došlo k porušení základního práva nebo svobody účastníka řízení. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že jsou dány důvody pro nařízení předběžného opatření a v tomto smyslu pro změnu usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut nebo odmítnut návrh na nařízení předběžného opatření nebo zastaveno řízení o takovémto návrhu, měl současně posoudit, zda by s ohledem na předmět předběžného opatření bylo možné dosáhnout jeho účelu i v případě, že by byl účastník řízení, vůči němuž předběžné opatření směřuje, vyrozuměn o návrhu na jeho nařízení ještě v průběhu odvolacího řízení, čímž by dostal prostor se k němu vyjádřit. Pokud by dospěl k závěru, že takovýto postup není možný, měl v řízení dál postupovat takovým způsobem, aby dostál své povinnosti vyplývající ze zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a umožnil dotčenému účastníkovi řízení vyjádřit se k předmětnému návrhu jinou procesně relevantní formou. Na základě výroku III. výše uvedeného nálezu tak mohl učinit tím, že by za tímto účelem neaplikoval § 220 odst. 3 občanského soudního řádu v té jeho části, která umožňuje zrušení usnesení, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pouze z důvodů uvedených v § 219a odst. 1 občanského soudního řádu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 205/11, ze dne 07.06.2011
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského v řízení o ústavní stížnosti společnosti P.S.Trace, s.r.o., IČ 60748974, se sídlem Brno, Vlhká 21, zastoupené JUDr. Jiřím Olivou, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2010 č. j. 5 Cmo 364/2010-156, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a společnosti SAMAB BRNO GROUP, a. s., IČ 25524291, se sídlem v Brně, Cyrilská 357/14, právně zastoupené Mgr. Antonínem Zralým, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2010 č. j. 5 Cmo 364/2010-156 byla porušena základní práva stěžovatelky na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Toto usnesení se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace návrhu
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. ledna 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") z důvodu porušení svých základních práv na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením ze dne 21. října 2010 č. j. 5 Cmo 364/2010-156 změnil vrchní soud usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 25. srpna 2010 č. j. 34 Cm 19/2010-133 tak, že zakázal stěžovatelce zcizit pozemek p. č. st. 54 a budovu č. p. 106 na pozemku p. č. st. 54 v k. ú. Podklášteří, zapsaný na LV č. 854 u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Třebíč, zejména nemovitosti prodat, směnit či darovat třetí osobě. Vrchní soud tímto způsobem rozhodl k odvolání vedlejší účastníce, jejíž návrh na vydání předběžného opatření byl uvedeným usnesením krajského soudu zamítnut.
3. Stěžovatelka spatřuje porušení svých výše uvedených základních práv v tom, že vrchní soud rozhodl o vydání předběžného opatření, kterým omezil její vlastnické právo, aniž by se proti tomuto rozhodnutí mohla odvolat nebo brojit proti němu opravnými prostředky. Své návrhy a tvrzení ohledně návrhu vedlejší účastnice přitom neměla možnost uplatnit ani v soudním řízení, neboť její podání jí nebyla nikdy doručena a ani o nich neměla povědomost. Za možnost vyjádřit se přitom nepovažuje skutečnost, že jí bylo omylem (což jí bylo k telefonickému dotazu potvrzeno kanceláří příslušného soudu) doručeno usnesení krajského soudu ze dne 7. září 2010 č. j. 34 Cm 19/2010-142 nadepsané slovy "o návrhu na nařízení předběžného opatření", ke kterému se z procesní opatrnosti písemně vyjádřila, že souhlasí s výrokem krajského soudu č. j. 34 Cm 19/2010-133. Stěžovatelce bylo doručeno až napadené usnesení vrchního soudu, kterým bylo návrhu na nařízení předběžného opatření zcela vyhověno a proti němuž nebylo podle poučení přípustné dovolání. V této souvislosti obsáhle cituje právní závěry vyslovené v nálezu ze dne 19. ledna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (48/2010 Sb.), kterým Ústavní soud zrušil § 220 odst. 3 občanského soudního řádu, a v navazujícím nálezu ze dne 9. února 2010 sp. zn. II. ÚS 2100/08, které považuje za relevantní i ve své věci.
II.
Řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u krajského soudu pod sp. zn. 34 Cm 19/2010 a vyzval účastníka a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
5. Z příslušného spisu se podává, že vedlejší účastnice se žalobou proti stěžovatelce z 12. února 2010 domáhala zaplacení částky 576 963 Kč s příslušenstvím, dále smluvní pokuty a náhrady nákladů řízení. V průběhu řízení podala návrh na vydání předběžného opatření, jímž se domáhala nařízení zákazu zcizit výše uvedené nemovitosti. Poté, co krajský soud návrh zamítl svým usnesením ze dne 25. srpna 2010, podala vedlejší účastnice proti tomuto usnesení odvolání, které, obdobně jako původní návrh na nařízení předběžného opatření, nebylo stěžovatelce ze strany soudu doručeno. Dne 16. září 2010 sice stěžovatelka obdržela usnesení krajského soudu ze dne 7. září 2010 č. j. 34 Cm 19/2010-142, které bylo označeno slovy "o návrhu na nařízení předběžného opatření", jeho obsahem však byla pouze výzva ve smyslu § 114a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, aby se ve lhůtě 20 dnů písemně vyjádřila "ve věci" a aby soudu předložila listinné důkazy, jichž se dovolává (č. l. 159 vyžádaného spisu). Stěžovatelka na toto usnesení reagovala přípisem ze dne 30. září 2010, v němž k návrhu na nařízení předběžného opatření uvedla, že "plně souhlasí s rozhodnutím Krajského soudu v Brně, který ve věci předběžného opatření dne 25. srpna 2010 rozhodl usnesením č. j. 34 Cm 19/2010-133." Dále jí bylo doručeno až napadené usnesení vrchního soudu, a to dne 24. listopadu 2010. Vrchní soud v napadeném usnesení odůvodnil změnu usnesení krajského soudu odkazem na § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
6. Vrchní soud se k ústavní stížnosti vyjádřil prostřednictvím předsedkyně příslušného senátu, přičemž uvedl, že při nařízení předběžného opatření vycházel zcela ze skutkových zjištění krajského soudu. V dané věci nebylo pochyb o tom, že stěžovatelka uznala svůj závazek vůči vedlejší účastnici ve smyslu § 323 odst. 1 obchodního zákoníku, jenž byl předmětem žaloby, a současně vedlejší účastnice osvědčila, že žalovaný má v úmyslu nakládat s předmětnými nemovitostmi, když zveřejnil inzerát s nabídkou k prodeji. Návrh byl ze strany krajského soudu zamítnut pouze z důvodu, že dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení bylo sjednáno zajištění formou zajišťovacího převodu práva. S tím se však vrchní soud neztotožnil, protože toto ujednání považoval s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu za neplatné. Rozhodnutí krajského soudu tak změnil pouze z důvodu jiného právního posouzení.
7. V napadeném usnesení sice vrchní soud (podle svého vyjádření) odkázal na § 220 odst. 3 občanského soudního řádu, jedná se však o obdobnou situaci, jaká je pro rozhodování odvolacího soudu obecně předpokládána v ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Toto ustanovení se přitom uplatní i v případě, kdy odvolací soud nemá k dispozici jiné zákonné ustanovení pro změnu nemeritorního rozhodnutí o předběžném opatření. Lze-li tedy za popsané situace, kdy jde pouze o jiné právní posouzení správně zjištěného skutkového stavu, změnit rozhodnutí meritorní, neměla by být vyloučena ani možnost změnit rozhodnutí soudu prvního stupně o předběžném opatření, byť by se jednalo o rozhodnutí zamítavé.
8. Vedlejší účastnice se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřila.
9. Stěžovatelka ve své replice označila skutečnost, že napadeným usnesením došlo pouze ke změně právního posouzení, za jdoucí k tíži vrchního soudu. Opětovně přitom zdůraznila, že jí nikdy nebyl doručen ani návrh na vydání předběžného opatření, ani odvolání vedlejšího účastníka proti zamítavému usnesení krajského soudu. Především jí ale nebyla dána žádná možnost obrany "proti lživým tvrzením" vedlejší účastnice a obecných soudů, k čemuž dodala, že nikdy neuznala předmětný závazek, ani nikdy nezveřejnila žádný inzerát s nabídkou k prodeji předmětných nemovitostí, jenž by mohl osvědčit její úmysl s nimi disponovat. Skutkový stav byl proto zjištěn zcela nesprávně, a to díky tomu, že v řízení nedostala žádnou možnost obrany a soud prvního i druhého stupně vycházel pouze a jen z tvrzení vedlejší účastnice, což je v přímém rozporu se zásadou rovnosti účastníků před soudem a zásadou spravedlivého procesu.
10. Argumentaci vrchního soudu týkající se aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu považuje stěžovatelka za nepřípustnou, neboť vrchní soud se jejím prostřednictvím snaží "zlehčit" skutečnost, že rozhodoval podle § 220 odst. 3 občanského soudního řádu, právě odkazem na § 220 odst. 1 občanského soudního řádu. To podle názoru stěžovatelky implikuje domněnku, zdali vůbec tento soud věděl, podle jakého ustanovení rozhoduje. Žádný z uvedených argumentů tedy není s to zhojit objektivní skutečnost, že stěžovatelce byla v řízení upřena základní procesní práva a že vrchní soud svým rozhodnutím porušil její právo na rovnost účastníků řízení a na spravedlivý proces.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, pročež od něho podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se souhlasem účastníků řízení upustil. Vedlejší účastnice se k žádosti o upuštění od ústního jednání nevyjádřila, přestože byla náležitě poučena ve smyslu § 101 odst. 4 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byl její souhlas s upuštěním od ústního jednání presumován.
III.
Vlastní posouzení věci
12. Po seznámení se s argumentací účastníků řízení a obsahem příslušného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 se Ústavní soud podrobně vyjádřil k důsledkům plynoucím ze zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny pro rozhodování obecných soudů o návrhu na vydání předběžného opatření. Poukázal především na to, že tato zásada se vztahuje i na dílčí část soudního řízení, ve které obecné soudy rozhodují o návrhu na nařízení předběžného opatření. Má-li být předběžným opatřením uložena určitá povinnost, musí mít účastníci řízení možnost uplatnit před soudem ve srovnatelném rozsahu své námitky i tvrzení ve vztahu k předmětnému návrhu na jeho nařízení, aby se tyto mohly relevantním způsobem promítnout do úvahy soudu o jeho důvodnosti (bod 23 citovaného nálezu). Není přitom nutné, aby účastníci v každém okamžiku řízení současně disponovali určitým procesním prostředkem (bod 26 citovaného nálezu). To, zda byla respektována zásada rovnosti účastníků řízení, je totiž třeba hodnotit ve vztahu k celému řízení, příp. určité jeho dílčí části, kterou představuje i řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření.
14. Aby zákonná úprava předběžného opatření dostála uvedeným požadavkům, musí v případě návrhu na jeho nařízení vytvořit dotčenému účastníkovi skutečný procesní prostor pro uplatnění jeho práv, aniž by tím byl současně dotčen účel předběžného opatření, kterým je vedle mezitímní úpravy poměrů účastníků i zajištění efektivnosti případného výkonu soudního rozhodnutí (srov. body 20 a 28 citovaného nálezu). Vycházeje z uvedených ústavněprávních východisek zrušil Ústavní soud dnem 1. dubna 2011 ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu. Toto ustanovení upravovalo jako lex specialis způsob, jakým odvolací soud rozhodne o odvolání proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření. Dopadalo přitom i na situace, kdy bylo předběžné opatření nařízeno až usnesením odvolacího soudu. Dotčený účastník, jemuž byla předběžným opatřením stanovena určitá povinnost, se přitom až do rozhodnutí odvolacího soudu nemusel s ohledem na účel a předmět tohoto předběžného opatření vůbec dozvědět o tom, že byl návrh na jeho nařízení podán, a tedy se k němu nemohl ani vyjádřit (bod 31 citovaného nálezu). Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že adekvátní procesní prostředek, kterým by se domohl přezkumu předběžného opatření, neměl v takovémto případě ani dodatečně (bod 32 citovaného nálezu). Nesoulad ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu se zásadou rovnosti účastníků řízení tak byl dán tím, že za uvedené situace toto ustanovení neumožňovalo odvolacímu soudu vytvořit dotčenému účastníkovi adekvátní prostor pro uplatnění jeho práv v rámci řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření, a to např. tím, že by zamítavé, odmítavé nebo zastavovací usnesení soudu prvního stupně z tohoto důvodu zrušil, čímž by vytvořil prostor pro ochranu jeho práv možností podat odvolání proti jeho následnému vyhovujícímu usnesení.
15. Uvedené závěry obsažené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09, na jehož podrobné odůvodnění Ústavní soud odkazuje, se vzhledem k obsahu derogačního důvodu promítají i do roviny základních práv účastníků řízení (srov. nález ze dne 9. února 2010 sp. zn. II. ÚS 2100/08, nález ze dne 16. listopadu 2010 sp. zn. II. ÚS 1648/10, nález ze dne 9. prosince 2010 sp. zn. III. ÚS 2481/10). Vzhledem k zjištěnému skutkovému stavu jim přitom nelze upřít relevanci ani v dané věci.
16. Poté, co odvolací soud zakázal napadeným usnesením stěžovatelce zcizit předmětné nemovitosti, neměla možnost domáhat se přezkumu tohoto rozhodnutí žádným opravným prostředkem. Prostor pro uplatnění jejích námitek jí zároveň nebyl poskytnut ani před vydáním napadeného usnesení. Skutečnost, že stěžovatelce bylo doručeno usnesení č. j. 34 Cm 19/2010-142, nadepsané slovy "o návrhu na nařízení předběžného opatření", na tomto závěru nic nemění, byť na něj reagovala přípisem, kterým vyslovila souhlas "s výrokem krajského soudu č. j. 34 Cm 19/2010-133". Obsahem tohoto usnesení totiž byla výzva k vyjádření se ve věci samé, nikoliv k návrhu na nařízení předběžného opatření, jenž k němu ani nebyl přiložen. Je tedy zjevné, že ke zmínce o návrhu vedlejší účastnice došlo v předmětném usnesení pouze omylem, což nelze považovat za skutečnost odlišující danou věc od výše zmíněných situací, na které dopadají právní závěry obsažené především v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 16/09 a sp. zn. II. ÚS 2100/08 (k tomu srov. usnesení ze dne 21. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 3333/10).
17. Bylo povinností vrchního soudu zohlednit při svém rozhodování právní závěry obsažené ve výše uvedených nálezech. Ústavní soud připomíná, že nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/09 sice zrušil § 220 odst. 3 občanského soudního řádu až dnem 1. dubna 2011, výrokem III. však pro takto vymezené mezidobí omezil jeho aplikovatelnost tím způsobem, že se "nevztahuje ... na usnesení, kterým bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí návrhu na vydání předběžného opatření nebo kterým bylo řízení o tomto návrhu zastaveno." Jinými slovy se dané ustanovení nemá aplikovat v případech, "kdy by takováto aplikace znamenala změnu usnesení soudu prvního stupně, který zamítl nebo odmítl návrh na nařízení předběžného opatření nebo kterým bylo zastaveno řízení o takovémto návrhu, v tom smyslu, že by v důsledku této změny bylo alespoň částečně vyhověno návrhu. Aplikováním tohoto ustanovení by totiž porušily základní právo žalovaného vyplývající ze zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny." (nález sp. zn. Pl. ÚS 16/09, bod 40) Smyslem výroku III. citovaného nálezu tedy bylo umožnit obecným soudům dostát své povinnosti ochrany základních práv a svobod, které by s ohledem na odklad vykonatelnosti musely být po přechodnou dobu účinnosti zrušeného ustanovení vědomě porušovány jeho aplikací.
18. Vrchní soud měl tedy uvážit, zda by s ohledem na předmět předběžného opatření bylo možné dosáhnout jeho účelu i v případě, že by byla stěžovatelka vyrozuměna o návrhu na jeho nařízení ještě v průběhu odvolacího řízení, čímž by dostala prostor se k němu vyjádřit. Dospěl-li vrchní soud k závěru, že takovýto postup není možný, měl v řízení dál postupovat takovým způsobem, aby dostál své povinnosti vyplývající ze zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a umožnil stěžovatelce vyjádřit se k předmětnému návrhu jinou procesně relevantní formou. Na základě výroku III. předmětného nálezu přitom mohl ochranu uvedeného základního práva poskytnout tím, že by za tímto účelem neaplikoval § 220 odst. 3 občanského soudního řádu v té jeho části, která umožňuje zrušení usnesení, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pouze z důvodů podle § 219a odst. 1 občanského soudního řádu. Výsledkem takovéhoto neaplikování by přitom nebylo nic jiného, než zrušení napadeného rozhodnutí právě za tím účelem, aby stěžovatelka mohla mít možnost vyjádřit se k návrhu na nařízení předběžného opatření prostřednictvím odvolání se proti následnému usnesení krajského soudu, kterým bude v návaznosti na závazný právní názor vrchního soudu nařízeno předmětné předběžné opatření.
19. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud uzavírá, že v důsledku postupu vrchního soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelky na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Toto základní právo je přitom podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva chráněno i čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/09, bod 22), jenž byl napadeným usnesením rovněž porušen. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení zrušil.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu není odvolání přípustné.
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Autor: US