// Profipravo.cz / Účastníci řízení 06.05.2016
ÚS: Přepjatý formalismus ve vztahu k označení účastníka řízení
Je porušením práva na spravedlivý proces, zamítl-li obecný soud žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podanou proti Úřadu Městské části Praha 15 jen z důvodu označení žalovaného, který nemá způsobilost vystupovat v pracovněprávních vztazích, pokud současně připustil, že i v pracovní smlouvě je jako zaměstnavatel nesprávně uveden Úřad městské části Praha 15, rovněž z obsahu výpovědi není zcela zřejmé, zda ji podala městská část, anebo její úřad a v řízení jednal soud jako se žalovaným rovněž s Úřadem Městské části Praha 15. Navíc, rozsudkem stejného soudu pro uznání bylo v samostatném řízení již pravomocně určeno, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelce žalovaným Úřadem městské části Praha 15 je neplatná.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 560/15, ze dne 1. 4. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Průběh řízení před Ústavním soudem, podstatný obsah spisu a rekapitulace ústavní stížnosti
1. Dne 22. 2. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (zahrnující zásadu rovnosti účastníků řízení) zejména dle čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 čl. 96 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z vyžádaného spisového materiálu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 14 C 189/2011, jakož i ze samotné ústavní stížnosti, vyplývá, že se stěžovatelka žalobou domáhala určení, že "pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 28. 2. 2007 ve znění jmenování do funkce vedoucího odboru výstavby Úřadu Městské části Praha 15 ze dne 30. 8. 2007 trvá". Podání žaloby zdůvodnila tím, že dne 2. 12. 2010 jí byla doručena výpověď z pracovního poměru z výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"). Dne 16. 12. 2010 stěžovatelka písemně sdělila žalované, že výpověď považuje za neplatnou. Dne 21. 12. 2010 podala stěžovatelka u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 4. 2011, č. j. 14 C 115/2010-13, bylo pravomocně určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 2. 12. 2010 daná stěžovatelce žalovanou (Úřad městské části Praha 15) je neplatná. Žalované byla současně tímto rozsudkem uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení.
3. Na základě citovaného rozsudku pro uznání došlo mezi stěžovatelkou a žalovanou k jednání ohledně dalšího zaměstnání stěžovatelky. Dohody však dosaženo nebylo, neboť stěžovatelce byla nabídnuta toliko pozice referenta Stavebního úřadu Městské části Praha 15 či jiné městské části v Praze. Tuto možnost však stěžovatelka odmítla a trvala na zaměstnávání v souladu se svou pracovní smlouvou a jmenováním do funkce vedoucího zaměstnance. Proto také stěžovatelka žalované písemně sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání, přičemž se následně dostavila k žalované za účelem převzetí plnění pracovních úkolů vyplývajících z jejího pracovního poměru. Jelikož tedy stěžovatelka písemně oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, nepřichází v úvahu zákonná fikce podle ustanovení § 69 zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 2011 o skončení pracovního poměru; pracovní poměr tak podle jejího názoru trvá i po 28. 2. 2011.
4. Obvodní soud však žalobu stěžovatelky v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl. Dovodil totiž, že mezi účastníky řízení, tedy stěžovatelkou a Městským úřadem Prahy 15, vznikl pracovní poměr na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 2. 2007, ve které byl zaměstnavatel nesprávně označen jako Úřad Městské části Praha 15. Posléze byla žalobkyně jmenována do funkce vedoucí odboru Městské části Praha 15, zastoupené tajemnicí Úřadu Městské části Praha 15. I když tedy podle obvodního soudu došlo v pracovní smlouvě k nesprávnému označení zaměstnavatele, lze dovodit, že výkonem pracovní činnosti stěžovatelky a následným jmenováním správným subjektem byla tato vada zhojena. Dále obvodní soud odkázal na ustanovení § 81 odst. 5 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o hlavním městě Praze") a uzavřel, že tajemník úřadu městské části má postavení stejné jako ředitel Magistrátu hlavního města Prahy, takže tajemnice Úřadu Městské části Praha 15 byla oprávněna dát stěžovatelce výpověď. Jestliže naopak stěžovatelka podala žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru proti Úřadu Městské části Praha 15, učinila tak vůči subjektu, jenž nemá způsobilost vystupovat v pracovněprávních vztazích. Pracovní poměr stěžovatelky tedy skončil uplynutím výpovědní doby ke dni 28. 2. 2010, neboť stěžovatelka nepodala žalobu proti Městské části Praha 15 ve lhůtě dvou měsíců podle ustanovení § 72 zákoníku práce. Proto se soud prvního stupně nemohl zabývat neplatností výpovědi z pracovního poměru ani jako otázkou předběžnou.
5. K odvolání stěžovatelky městský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé (výrok I) a ve výroku o nákladech řízení prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů nalézacího řízení (výrok II), jakož ani odvolacího řízení (výrok III). Podle odvolacího soudu údaj o zaměstnavateli na pracovní smlouvě nemůže mít sám o sobě vliv na posouzení legitimace žalované při ukončení pracovního poměru. Stejně tak na posouzení této otázky nemůže mít vliv ani shora citovaný rozsudek pro uznání vydaný Obvodním soudem pro Prahu 10. Jestliže tímto rozsudkem bylo rozhodnuto, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, pak se tak stalo ve vztahu k účastníkovi, který není nositelem práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů. Pochybení stěžovatelky při podání žaloby směřující proti nesprávně označenému subjektu ohledně neplatnosti výpovědi z pracovního poměru tak nelze podle městského soudu v řízení o trvání pracovního poměru napravit. Konečně nelze podle městského soudu odhlédnout ani od skutečností, že "v textu výpovědi, dané žalobkyni, byl jasně a určitě označen subjekt, který jí výpověď dal, z jakého důvodu, a kým byl podepsán, i postavení žalobkyně jako vedoucí odboru výstavby, a text na listině o jejím jmenování označoval zaměstnavatele a osobu, která jeho jménem v pracovně-právních vztazích vystupovala, a která činila ve vztahu k žalobkyni úkony vyplývající právě z tohoto pracovně-právního vztahu".
6. Dovolání stěžovatelky bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je podle Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, a to jak co do nemožnosti přezkoumávat platnost rozvázání pracovního poměru jako předběžnou otázku, tak i ohledně toho, zda obecní úřad jako orgán obce má způsobilost vystupovat v pracovněprávních vztazích svým jménem. Podala-li stěžovatelka v předchozím řízení žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru ve smyslu § 72 zákona zákoníku práce proti subjektu, který neměl způsobilost vystupovat v pracovněprávních vztazích, nelze z toho podle Nejvyššího soudu úspěšně dovozovat, že pravomocným soudním rozhodnutím (shora citovaným rozsudkem pro uznání) byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména zdůrazňuje, že soudy v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, zcela přehlédly, že Obvodní soud pro Prahu 10 v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 115/2010 musel ještě před tím, než obeslal Úřad Městské části Praha 15, zkoumat, zda je splněna podmínka řízení spočívající ve správném označení účastníka řízení a v jeho pasivní legitimaci. Dále je podle stěžovatelky přinejmenším zarážející, že ačkoliv byl Úřad Městské části Praha 15, jako žalovaná strana, vyzván kvalifikovanou výzvou Obvodního soudu pro Prahu 10 k podání vyjádření v této věci, na tuto výzvu žádným způsobem nereagoval a své vyjádření ve smyslu, že v této věci není pasivně legitimován, soudu nepředložil. Dále soudy ve věci stěžovatelky nezohlednily, že při podání žaloby o určení neplatnosti výpovědi stěžovatelka vycházela z obsahu pracovní smlouvy a z obsahu korespondence vedené ohledně ukončení pracovního poměru mezi stěžovatelkou a žalovanou stranou. V uvedených dokumentech je přitom zcela jasně uveden jako zaměstnavatel Úřad Městské části Praha 15. Z toho důvodu stěžovatelka neměla a ani nemohla mít žádné důvodné pochybnosti o tom, že jejím zaměstnavatelem je ve skutečnosti Městská část Praha 15. Pokud soudy nezohlednily tyto okolnosti případu ve svých rozhodnutích, pak se stěžovatelka domnívá, že v tomto rozsahu jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná.
II. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky
8. Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku. Znovu zdůraznil, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka nepodala žalobu vůči svému zaměstnavateli (Městská část Praha 15) v zákonem stanovené lhůtě, nemohl soud přezkoumávat platnost rozvázání pracovního poměru jako předběžnou otázku.
9. Městský soud v Praze ve svém vyjádření zejména uvedl, že ústavní stížnost zjevně účelově sleduje revizi skutkových a právních závěrů soudů všech stupňů a směřuje tak k nápravě procesních pochybení stěžovatelky, kterých se dopustila v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10 vedeném pod sp. zn. 14 C 115/2010.
10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zejména nesouhlasil s tvrzením stěžovatelky, že v jeho rozhodnutí chybí jakékoliv podrobnější odůvodnění, což činí jeho usnesení nepřezkoumatelným. Z obsahu stížností napadeného usnesení je prý totiž zřejmé, proč dovolací soud rozhodl tak, jak rozhodl, když pro všechny stěžovatelkou vznesené otázky odkázal na svoji relevantní judikaturu.
11. Stěžovatelka v replice poznamenala, že soudy ve svých vyjádřeních k její ústavní stížnosti vůbec nevysvětlily, proč nerespektovaly existenci pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 14 C 115/2010-13 (rozsudek pro uznání). Nadto nelze přehlížet, že dva senáty Obvodního soudu pro Prahu 10 zcela rozdílně posoudily způsobilost být účastníkem řízení a dva senáty Městského soudu v Praze obě tato odlišná rozhodnutí potvrdily jako správná. Stěžovatelka se domnívá, že její ústavní stížnosti by mělo být vyhověno, protože účastníci řízení ve svých vyjádřeních nezmínili nic, co by její ústavněprávní argumentací uvedenou v ústavní stížnosti zpochybňovalo.
12. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření rovněž Městské části Praha 15 s výslovným poučením, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude Ústavní soud předpokládat, že se postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení výslovně vzdává. Městská část se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti
13. Ústavní soud rozhodl, že ve věci není nutno nařizovat jednání ve smyslu § 44 zákona o Ústavním soudu, neboť od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci a Ústavní soud v řízení o projednávané ústavní stížnosti žádné dokazování neprováděl.
14. Ústavní stížnost je důvodná.
15. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy, a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud však na druhé straně opakovaně připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je ovšem i případ stěžovatelky.
16. Ve své rozhodovací činnosti se Ústavní soud vícekrát zabýval otázkou ústavně konformního výkladu práva. Neudržitelnou je aplikace práva vycházející pouze z jazykového výkladu. V této souvislosti lze odkázat na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.), v němž se mj. konstatuje, že "[m]echanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity". Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona [srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03 (N 120/41 SbNU 499)], "nýbrž se od něj (...) musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů [mající] svůj základ v ústavněkonformním právním řádu jako významovém celku (...). [P]ovinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad." Ústavní soud dále judikoval, že soudy musí při své činnosti postupovat tak, "aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality (...)." [citováno podle usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 92/06 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Zkrátka, spravedlnost musí být přítomna v každém procesu, ve kterém se interpretuje a aplikuje právo.
17. Jak plyne z výše uvedené rekapitulační části, stěžovatelka se nejprve ve lhůtě podle ustanovení § 72 zákoníku práce domáhala určení neplatnosti výpovědi. Jako žalovaného označila - nesprávně - úřad příslušné městské části. Takto žalovaný subjekt se pak i přes kvalifikovanou výzvu obvodního soudu k žalobě stěžovatelky na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru nevyjádřil a obvodní soud následně vydal shora zmíněný rozsudek pro uznání, který posléze nabyl právní moci. Skutečnost, že byl žalován subjekt s nedostatkem pasivní legitimace, obvodní soud - zřejmě i pod vlivem nečinnosti žalovaného - zcela přehlédl; proto také nedošlo k zastavení řízení podle ustanovení § 104 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.") a nedošlo ani k výzvě stěžovatelky ve smyslu § 43 o. s. ř. směřující k odstranění zmíněného nedostatku jejího podání.
18. K závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaného nicméně dospěl soud v následném řízení o určení trvání pracovního poměru a žalobu zamítl s tím, že pracovní poměr skončil, neboť stěžovatelka nesměřovala svoji žalobu ve smyslu § 72 ve spojení s § 69 zákoníku práce vůči relevantnímu subjektu. Obvodní soud tak v řízení o určení trvání pracovního poměru přistoupil na výkladovou linii traktovanou v části judikatury Nejvyššího soudu [srov. například jeho rozsudek z 18. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2619/2005; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod http://www.nsoud.cz/], podle níž nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení není vadou žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, jenž nelze odstranit a který vede bez dalšího k zastavení řízení.
19. Tento přístup byl ovšem překonán samotnou judikaturou Nejvyššího soudu [srov. např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4393/2011 nebo i usnesení ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2663/2005]. V řízení, jež vyústilo v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 4393/2011, se přitom žalobkyně domáhala určení neplatnosti výpovědi a jako žalovaného označila v tam projednávané věci "Městský úřad Sokolov", což prvostupňový soud vedlo k zastavení řízení. Odvolací soud pak toto rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil, byť žalobkyně v odvolání svoje pochybení napravila. Jako žalovaného správně označila "Město Sokolov". Nejvyšší soud za této situace rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu zrušil, když výslovně k věci uvedl: "Po formální stránce je mimo pochybnost, že původní označení žalovaného, posuzováno výlučně samo o sobě, nebylo správné. Je-li však posuzováno ve vzájemné souvislosti s ostatním obsahem žaloby směřujícímu proti zaměstnavateli žalobkyně jako takovému, je zřejmé, že označení žalovaného tomuto obsahu neodpovídá, a žalobkyni nelze upřít možnost učinit procesní podání, kterým by označení žalovaného neodpovídající obsahu žaloby opravila. Jestliže tedy žalobkyně ještě před rozhodnutím odvolacího soudu označila jako žalovaného Město Sokolov, byla tím vada v označení žalovaného odstraněna; odvolací soud však ponechal tuto okolnost bez povšimnutí a nezjednal v tomto směru nápravu."
20. Nejvyšší soud tak zjevně navázal tak na rozsáhlou a konstantní judikaturu Ústavního soudu [srov. např. již nález z 11. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519) či nález z 24. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 475/13, kde jsou citována další rozhodnutí Ústavního soudu týkající se této problematiky; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz], kde Ústavní soud označil za protiústavní - zjednodušeně řečeno - nebyl-li žalobce se svou žalobou úspěšný jen proto, pokud jako účastníka řízení označil "městský úřad" namísto "město" či "Nejvyšší kontrolní úřad" namísto "Česká republika - Nejvyšší kontrolní úřad". Vyšel totiž z toho - řečeno souhrnně - že nejvyšší hodnotou rozhodování soudů je dosažení individuální spravedlnosti, samozřejmě v rámci zákona, procesní pravidla z toho nevyjímaje.
21. S tímto náhledem se pak ztotožnila i významná část odborné literatury [srov. například komentář Havlíček, Karel, (ed.) a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. 1. vyd. Praha: Havlíček Brain Team, 2014-2015, na němž se v převážné míře podíleli autoři působící jako soudci obecných soudů]. V citovaném komentáři (srov. Janek, Vacková, Kniha II a jejich výklad ustanovení § 104 o. s. ř., strana 135 a násl.) se mimo jiné akcentuje teze, že okolnost, kdy je a kdy není na místě poučení soudu ve vztahu k nedostatku pasivní legitimace, je třeba hodnotit podle okolností toho, kterého případu "zejména s přihlédnutím k tomu, koho žalobce zamýšlel žalovat a zda je možno nesprávné označení žalovaného posoudit spíše jako omyl žalobcův".
22. Podle přesvědčení Ústavního soudu je nutno nahlížet též na nyní projednávanou věc právě naznačeným východiskem. Obecné soudy totiž v napadených rozhodnutích připustily, že i v pracovní smlouvě stěžovatelky (srov. č. l. 16 vyžádaného spisu obvodního soudu) je jako zaměstnavatel nesprávně uveden Úřad městské části Praha 15, byť to jistě i s ohledem na ochranný charakter § 18 a § 19 zákoníku práce (jejich předešlá znění z toho nevyjímaje) nemohlo mít na pracovní poměr stěžovatelky vliv. Opačně - tedy tak, že zde žádná vada v označení zaměstnavatele není - přitom ale obecné soudy nahlížely na výpověď (srov. č. l. 17) danou stěžovatelce, kde je v záhlaví uvedeno: "Městská část Praha 15 [odstavec] Úřad Městské části Praha 15 [odstavec] Boloňská 478/1, 109 00 Praha 10 [odstavec] zastoupený tajemnicí úřadu Mgr. Zuzanou Herčíkovou". V odůvodnění z takto formulovaného záhlaví předmětné výpovědi nalézací a odvolací soud dovodily, že výpověď byla stěžovatelce dána městskou částí, zastoupenou tajemnicí úřadu městské části. Podle názoru Ústavního soudu však citované záhlaví dovoluje - alespoň formálně - i takovou interpretaci, že pracovní poměr se stěžovatelkou rozvázal právě úřad městské části [jenž to však učinit nemůže (srov. shora) a příslušná tajemnice žádný subjekt "nezastupuje", jak se ve výpovědi uvádí, nýbrž městská část jejím prostřednictvím jedná]. Z obou pracovněprávních dokumentů lze tak minimálně dovodit, že byly sto stěžovatelku - jako osobu bez právnického vzdělání - uvést v omyl. To platí o to více, pokud se otázkou pasivní legitimace nezabýval v řízení pod sp. zn. 14 C 115/2009 ani obvodní soud a nevyvodil z jejího případného nedostatku žádný závěr. V nyní projednávaném případě nemohl Ústavní soud rovněž přehlédnout, že obvodní soud výslovně jednal jako se žalovanou s Úřadem Městské části Praha 15 (viz usnesení, kterým byla takto označená žalovaná vyzvána k vyjádření k podané žalobě - č. l. 6).
23. Již jen s ohledem na tato východiska musí Ústavní soud konstatovat, že ústavní stížností napadená rozhodnutí nepovažuje za ústavně konformní a spravedlivá, neboť nerespektují ani závaznou nálezovou judikaturu Ústavního soudu, ani jí odpovídající judikaturu Nejvyššího soudu, včetně citovaného usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, podle jehož právní věty "je-li žalobcem v žalobě za žalovaného označen pouze orgán státu (kraje, obce), přičemž se z jiných částí žaloby podává, že směřuje vůči státu (kraji, obci), je na místě takový stav posoudit jako vadu žaloby ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř. Je-li pak žalobcem posléze zjednána náprava spočívající v označení žalovaného jako České republiky (kraje, obce), lze odtud usuzovat na původně vadnou žalobu (§ 43 o. s. ř.), kterou žalobce sám zhojil." Obvodní soud tedy měl s ohledem na všechny okolnosti vylíčené shora vycházet v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 189/2011 o trvání pracovního poměru z toho, že v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 115/2010 již bylo pravomocně určeno, že výpověď daná stěžovatelce je neplatná, případně měl stěžovatelku poučit ve smyslu ustanovení § 43 o. s. ř. Necítil-li se obvodní soud výsledkem řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 115/2010 nijak vázán, porušil tím právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces se následně logicky dopustil i městský a Nejvyšší soud, pokud toto pochybení obvodního soudu nenapravily.
24. Nad uvedený rámec pak Ústavní soud ještě odkazuje na ustanovení § 17 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník" (srov. k tomu i konsolidovanou důvodovou zprávu k občanskému zákoníku, strana 44, dostupnou pod http://obcanskyzakonik.justice.cz/). Zmiňované ustanovení dopadá na situaci, kdy existuje nedostatek postavení konkrétního subjektu fakticky ale zúčastněného na právním jednání (důvodová zpráva v této souvislosti výslovně zmiňuje organizační složky právnických osob), a proto se práva a povinnosti z takového právního jednání vzniklá přičtou subjektu, u něhož nedostatek v právním postavení není a jemuž podle povahy okolností případu tato práva a povinnosti náleží. Bude přitom na obecných soudech, aby ve své judikatuře nový přístup k tzv. "ne-osobám" zohlednily, a to včetně procesních souvislostí. V souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu jde však o zjevné promítnutí obecných principů, které jsou vlastní právnímu státu; je tedy nutné je v aplikační praxi reflektovat, ačkoliv s nimi předešlá právní úprava výslovně nepočítala.
25. Ústavní soud tedy konstatuje, že shledal ústavní stížnost důvodnou pro porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.
Autor: US