// Profipravo.cz / Soudní pravomoc a příslušnost 30.11.2016
Zastavení řízení podle čl. 27 odst. 2 nařízení Brusel I
Jakmile soud členského státu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, shledá, že je dána jeho mezinárodní příslušnost, je soud členského státu, u něhož bylo řízení (v téže věci a mezi týmiž stranami) zahájeno později, povinen se (i bez návrhu) prohlásit nepříslušným ve prospěch prvního soudu. Článek 27 odst. 2 nařízení Brusel I přitom výslovně nepožaduje, aby soud vyslovil nedostatek své příslušnosti samostatným rozhodnutím. Nařízení ponechává na vnitrostátních právních úpravách, jaké opatření (jež povede k ukončení řízení před ním vedeného, aniž by žalobu věcně projednal a rozhodl o ní) přijme soud členského státu, u něhož bylo řízení (v téže věci a mezi týmiž stranami) zahájeno později.
V poměrech české právní úpravy představuje překážka litispendence překážku řízení, kterou nelze odstranit; je-li tato překážka dána, soud řízení podle § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. zastaví. Zjistí-li tudíž soud, že řízení ve stejné věci a mezi týmiž účastníky bylo dříve zahájeno u soudu jiného členského státu, a příslušnost tohoto soudu již byla „určena“, je povinen zastavit řízení pro nedostatek podmínek řízení, jenž nelze odstranit, spočívající v překážce věci dříve zahájené u soudu jiného členského státu. Tím je dosaženo i účelu právní úpravy litispendence v nařízení Brusel I.
Povinnost soudu pojmout do výroku svého rozhodnutí prohlášení o nepříslušnosti ve smyslu článku 27 odst. 2 nařízení Brusel I nelze dovodit ani z české právní úpravy civilního řízení. Jakkoliv soud může prohlášení o nepříslušnosti podle článku 27 odst. 2 nařízení Brusel I promítnout do výroku usnesení, jehož dalším výrokem rozhodne o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., postačí, jestliže na zjištěnou překážku (řízení zahájeného dříve v téže věci a mezi týmiž účastníky u soudu jiného členského státu) reaguje zastavením řízení podle § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.
Zbývá dodat, že se věc v případě litispendence založené článkem 27 nařízení Brusel I nepostupuje soudu jiného členského státu, v jehož prospěch se český soud prohlásil za nepříslušný (ať už samostatným výrokem usnesení, anebo toliko v odůvodnění usnesení o zastavení řízení).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5599/2015, ze dne 24. 8. 2016
Dotčené předpisy:
čl. 27 odst. 2 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001
§ 103 o. s. ř.
§ 104 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie: soudní pravomoc a příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. února 2015, č. j. 22 Cm 9/2012-166, zastavil řízení (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení 13.116 Kč (výrok II.) a rozhodl o vrácení části soudního poplatku ve výši 17.608 Kč (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalobou došlou Městskému soudu v Brně dne 11. dubna 2011 (o jehož věcné nepříslušnosti a postoupení věci Krajskému soudu v Brně rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. října 2011, č. j. Ncp 1166/2011-43) se žalobkyně domáhala zaplacení 22.521,94 EUR s příslušenstvím.
2) Návrh na zahájení řízení v téže věci mezi týmiž účastníky řízení byl doručen Okresnímu soudu Bratislava V. dne 8. dubna 2011.
3) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. března 2013, č. j. 22 Cm 9/2012-107, (mimo jiné) prohlásil s poukazem na články 2 odst. 1, 6 odst. 1 a 27 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I.“ či „nařízení“) svoji nepříslušnost ve prospěch Okresního soudu Bratislava V. a zastavil řízení.
4) Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 24. září 2013, č. j. 5 Cmo 362/2013-156, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2013, č. j. 22 Cm 9/2012-107, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, aby vyčkal na pravomocné rozhodnutí slovenských soudů o tom, zda je dána pravomoc slovenských soudů, případně zkoumal, zda dohodou stran nebyla založena příslušnost českých soudů.
5) Krajský soud v Bratislavě usnesením ze dne 24. října 2013, č. j. 8 Cob101/2013-134, zrušil usnesení Okresního soudu Bratislava V. ze dne 13. března 2013, č. j. 29Cb/138/2011-96 (kterým Okresní soud Bratislava V. zastavil řízení proto, že v dané věci byla dohodnuta příslušnost českých soudů dle článku 23 odst. 1 nařízení Brusel I.) a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že dohoda o příslušnosti českých soudů je neplatná, pročež jsou příslušnými ke konání řízení soudy státu, v němž má žalobkyně bydliště, tj. slovenské soudy.
Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že v projednávané věci není dána pravomoc českých soudů (neboť jde o řízení ve věcech spotřebitelských smluv a pravomoc svědčí soudům Slovenské republiky, kde má žalobkyně – spotřebitelka bydliště), tedy není splněna podmínka, za níž by mohl rozhodnout ve věci samé a tento nedostatek nelze odstranit. Proto řízení podle § 104 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) zastavil.
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně o neodstranitelné překážce řízení. Námitku žalobkyně, podle níž měl soud prvního stupně vyčkat na rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky, jemuž byla věc předložena okresním soudem Bratislava V. „s nesouhlasem s postoupením věci“, nepovažoval odvolací soud za důvodnou, zdůrazňuje, že slovenské soudy již pravomocně rozhodly o své příslušnosti a nyní pouze posuzují, který (ze slovenských soudů) je místně příslušný.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda odvolací soud „bol povinný osobitným rozhodnutím odmietnuť vykonávať svoju právomoc (pozn. v českej jazykovej verzii Nariadenia vyhlásiť sa za nepríslušného) v prospech Okresného súdu Bratislava V. tak, ako mu to ukladá čl. 27 ods. 2 Nariadenia a nie iba zastaviť konanie z dôvodu neodstrániteľnej vady konania spočívajúcej v nedostatku právomoci českých súdov“ (majíc za to, že ano), a dále zda je dána pravomoc českých soudů podle článku 16 odst. 1 a článku 60 odst. 1 nařízení Brusel I (dovozujíc, že tomu tak je).
Dovolatelka má za to, že soudy vydaly vzájemně si odporující rozhodnutí, když na jedné straně rozhodly o věcné a místní příslušnosti Krajského soudu v Brně a na straně druhé uzavřely, že není dána pravomoc českých soudů.
Za nesprávné považuje i výroky o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku, argumentujíc ve prospěch názoru, že soud prvního stupně jí měl vrátit celý zaplacený soudní poplatek (a nikoliv pouze 80 % poplatku), a že jí neměla být uložena povinnost hradit náklady řízení první žalované.
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř.; Nejvyšší soud proto posuzoval, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř.
V rozsahu, ve kterém směřuje proti té části prvního výroku napadeného usnesení, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. a III., a proti druhému výroku o nákladech dovolacího řízení, Nejvyšší soud dovolání jako objektivně nepřípustné odmítl, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč [srov. § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dovolatelkou otevřených otázek procesního práva, zda je soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, povinen prohlásit se samostatným rozhodnutím za nepříslušný ve prospěch soudu, který řízení zahájil jako první, a dále zda jsou soudy členského státu, kde má bydliště smluvní partner spotřebitele, mezinárodně příslušné k projednání a rozhodnutí žaloby spotřebitele podle článku 16 odst. 1 nařízení Brusel I. Tyto otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny.
S ohledem na článek 66 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a datum zahájení řízení v projednávané věci (11. dubna 2011) je pro posouzení dovoláním otevřených otázek rozhodné nařízení Brusel I.
1) K výkladu článku 16 odst. 1 nařízení Brusel I.
Článek 16 odst. 1 nařízení Brusel I určuje, že spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského státu, na jehož území má tento smluvní partner bydliště, anebo u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel.
Článek 16 odst. 1 nařízení Brusel I dává bez jakýchkoliv pochyb spotřebiteli možnost (nejde-li o některý z případů předpokládaných článkem 17 bodem 1 a 3 nařízení Brusel I) vybrat si, u kterého z více (mezinárodně) příslušných soudů podá žalobu proti svému smluvnímu partnerovi, půjde-li o spor ve věci spotřebitelské smlouvy. Jinými slovy, mezinárodně příslušné (pravomocné) k projednání žaloby spotřebitele ve věcech spotřebitelských smluv jsou jak soudy státu, kde má spotřebitel bydliště (místně příslušný je pak soud místa bydliště spotřebitele), tak soudy státu, kde má bydliště smluvní partner spotřebitele (místní příslušnost se určí podle vnitrostátních pravidel dotčeného státu, tj. v poměrech České republiky podle § 84 a násl. o. s. ř.).
Soud prvního stupně i odvolací soud tudíž pochybily, jestliže uzavřely, že v projednávané věci sice jde o řízení ve věcech spotřebitelských smluv ve smyslu článku 15 a násl. nařízení Brusel I, ale k projednání žaloby spotřebitele proti smluvnímu partnerovi – společnosti se sídlem na území České republiky [srov. článek 60 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I] – není dána pravomoc českých soudů. Na uvedeném závěru ničeho nemění skutečnost, že je současně dána pravomoc soudů státu, kde má bydliště dovolatelka (tedy soudů Slovenské republiky).
2) K výkladu článku 27 odst. 2 nařízení Brusel I.
Podle článku 27 nařízení Brusel I. je-li u soudů různých členských států zahájeno řízení v téže věci mezi týmiž stranami, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první (odstavec 1). Jakmile je určena příslušnost soudu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, prohlásí se soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, za nepříslušný ve prospěch prvního soudu (odstavec 2).
Z § 103 o. s. ř. se podává, že kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. platí, že jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle bodu 15 preambule nařízení Brusel I, jakož i níže citovaných rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie je účelem právní úpravy litispendence „v zájmu harmonického výkonu spravedlnosti (…) minimalizovat možnost souběžných řízení a zajistit, aby ve dvou členských státech nebyla vydána vzájemně si odporující rozhodnutí“, tedy upravit „jasný a účinný mechanismus pro řešení souběžně probíhajících řízení“.
Podle Soudního dvora mají tato pravidla předcházet, jak je to jen možné a od samého počátku, možnosti vzniku situace předvídané v článku 27 odst. 3 Bruselské úmluvy o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (tj. článku 34 odst. 3 nařízení Brusel I), tedy neuznání rozhodnutí pro jeho neslučitelnost s rozhodnutím vydaným v řízení mezi týmiž stranami ve státu, v němž je o uznání žádáno (rozsudek Soudního dvora ze dne 8. prosince 1987, ve věci Gubisch Maschinenfabrik KG proti Giuliu Palumbo, 144/86, bod 8).
Jakmile soud členského státu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, shledá, že je dána jeho mezinárodní příslušnost, je soud členského státu, u něhož bylo řízení (v téže věci a mezi týmiž stranami) zahájeno později, povinen se (i bez návrhu) prohlásit nepříslušným ve prospěch prvního soudu (rozsudky Soudního dvora ze dne 6. prosince 1994, ve věci the owners of the cargo lately laden on board the ship "Tatry" proti the owners of the ship "Maciej Rataj", C-406/92, body 32 a 33, a ze dne 8. května 2003, ve věci Gantner Electronic GmbH proti Basch Exploitatie Maatschappij BV, C-111/01, bod 30).
Článek 27 odst. 2 nařízení Brusel I výslovně nepožaduje, aby soud vyslovil nedostatek své příslušnosti samostatným rozhodnutím. Takový požadavek neplyne ani z judikatury Soudního dvora, ani z (výše popsaného) účelu právní úpravy litispendence. Jinými slovy, nařízení ponechává na vnitrostátních právních úpravách, jaké opatření (jež povede k ukončení řízení před ním vedeného, aniž by žalobu věcně projednal a rozhodl o ní) přijme soud členského státu, u něhož bylo řízení (v téže věci a mezi týmiž stranami) zahájeno později.
V poměrech české právní úpravy představuje překážka litispendence překážku řízení, kterou nelze odstranit; je-li tato překážka dána, soud řízení podle § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. zastaví. Zjistí-li tudíž soud, že řízení ve stejné věci a mezi týmiž účastníky bylo dříve zahájeno u soudu jiného členského státu, a příslušnost tohoto soudu již byla „určena“, je povinen zastavit řízení pro nedostatek podmínek řízení, jenž nelze odstranit, spočívající v překážce věci dříve zahájené u soudu jiného členského státu. Tím je dosaženo i (výše popsaného) účelu právní úpravy litispendence v nařízení Brusel I.
Povinnost soudu pojmout do výroku svého rozhodnutí prohlášení o nepříslušnosti ve smyslu článku 27 odst. 2 nařízení Brusel I nelze dovodit ani z české právní úpravy civilního řízení. Jakkoliv soud může prohlášení o nepříslušnosti podle článku 27 odst. 2 nařízení Brusel I promítnout do výroku usnesení, jehož dalším výrokem rozhodne o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., postačí, jestliže na zjištěnou překážku (řízení zahájeného dříve v téže věci a mezi týmiž účastníky u soudu jiného členského státu) reaguje zastavením řízení podle § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.
Zbývá dodat, že se věc v případě litispendence založené článkem 27 nařízení Brusel I nepostupuje soudu jiného členského státu, v jehož prospěch se český soud prohlásil za nepříslušný (ať už samostatným výrokem usnesení, anebo toliko v odůvodnění usnesení o zastavení řízení).
Soudy nižších stupňů tudíž nepochybily, jestliže nepojaly do výroku svých rozhodnutí prohlášení nepříslušnosti ve smyslu článku 27 nařízení Brusel I.
Odvolacímu soudu lze vytknout, že si neujasnil, z jakého důvodu potvrdil usnesení o zastavení řízení, když na jednu stranu přisvědčil soudu prvního stupně v (nesprávném) závěru o nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů, na stranu druhou považoval za významné, zda slovenské soudy akceptovaly svoji mezinárodní příslušnost. Jestliže by mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů nebyla od počátku dána a jestliže by ani nepřicházelo v úvahu její založení podle článku 24 nařízení Brusel I, nebylo by pro posouzení podmínek řízení významné, zda se slovenské soudy považují za mezinárodně příslušné k projednání žaloby v téže věci a mezi týmiž účastníky. Naopak, o překážce litispendence lze (v situaci, jaká nastala v projednávané věci) uvažovat zásadně pouze tehdy, je-li mezinárodní příslušnost českých soudů dána, popř. může-li být založena postupem podle článku 24 nařízení Brusel I.
Nicméně, uvedené pochybení nemělo (co do výsledku) vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí; bylo-li řízení v téže věci a mezi týmiž účastníky zahájeno (ve smyslu článku 30 nařízení Brusel I) dříve u Okresního soudu Bratislava V., a rozhodl-li Krajský soud v Bratislavě pravomocně o tom, že slovenské soudy jsou mezinárodně příslušné k projednání a rozhodnutí věci, brání pokračování v řízení před Krajským soudem v Brně překážka věci dříve zahájené ve smyslu článku 27 odst. 2 nařízení Brusel I, a řízení musí být zastaveno (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud, který neshledal ani vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto dovolání zamítl podle § 243d písm. a) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně sice bylo zamítnuto, žalovaným však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-