// Profipravo.cz / Soudní pravomoc a příslušnost 18.12.2015
ÚS: Odnětí věci zákonnému soudci - domácí porod
I. Právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) není vyčerpáno zákonným určením příslušnosti soudu, vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce a ani vyloučením soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti. Toto právo je totiž podmínkou řádného výkonu soudnictví, když upevňuje soudcovskou nezávislost a současně představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy. Jednou ze záruk plynoucí z práva na zákonného soudce je proto i výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce.
II. Ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož může odvolací soud nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), musí být proto vykládáno restriktivním způsobem. K nařízení změny soudce tedy nemůže dojít jen proto, že např. soudci rozhodující na obou stupních soudní soustavy zastávají odlišné právní názory, přístupy a případně i hodnoty. Citované ustanovení totiž nemá sloužit k unifikaci právních názorů a hodnotového postoje soudců, nýbrž k zamezení excesům, spočívajícím ve zjevném nerespektování dvojinstančnosti soudního řízení.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2766/14, ze dne 1. 12. 2015
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Podstatný obsah ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností, podanou k Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2014, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že Vrchní soud v Olomouci citovaným usnesením zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2012, č. j. 24 C 3/2011-347 (výrok I.), a současně nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce (výrok II.).
2. V nyní projednávané věci se stěžovatelé žalobou na ochranu osobnosti domáhali omluvy a finančního zadostiučinění po vedlejším účastníkovi řízení (Zdravotnická záchranná služba Jihomoravského kraje) za zásah, k němuž došlo po domácím porodu stěžovatelky v únoru 2010, kdy záchranná služba byla přivolána k ošetření novorozence a jeho pupeční šňůry. Přestože bylo dítě zdravé, trval přivolaný lékař na okamžitém převozu dítěte do nemocnice. Stěžovatelka a její partner s tím však nesouhlasili a navrhli, že se sami dostaví s dítětem na prohlídku v ranních hodinách. Lékař však přivolal Policii České republiky a přinutil matku s dítětem k odjezdu do nemocnice. Během zásahu došlo k větrání bytu a vystavení novorozence venkovním teplotám, takže dítě bylo při přijetí do nemocnice podchlazeno.
3. Případ byl přidělen soudci Krajského soudu v Brně M. Ryškovi, který věc projednal "bez předsudků vůči domácím porodům", žalobě vyhověl a svoje rozhodnutí podrobně a přesvědčivě odůvodnil. Poté, co jeho rozsudek k odvolání vedlejšího účastníka zrušil Vrchní soud v Olomouci, jmenovaný soudce splnil požadavky odvolacího soudu na provedení dalších důkazů, nicméně dospěl ke stejnému právnímu závěru. Vrchní soud v Olomouci tento v pořadí druhý rozsudek Krajského soudu v Brně usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností opět zrušil a současně nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný soudce. Následné dovolání odmítl jako nepřípustné Nejvyšší soud.
4. Stěžovatelé Nejvyššímu soudu vytýkají, že postupoval přepjatě formalisticky, jelikož přípustnost dovolání v něm údajně byla implicitně vymezena a proto nic nebránilo jeho projednání. Poukázali totiž na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 956/09 (nález ze dne 22. 10. 2009, N 225/55 SbNU 105, veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz) a skutečnost, že nezmínili rozhodnutí Nejvyššího soudu, byla dána tím, že žádná přiléhavá rozhodnutí tohoto soudu k dané otázce [tzn. odnětí věci soudci "pouze proto, že odvolací soud upřednostňuje zájmy určité mocenské skupiny (kterou je prý lékařská lobby) a prosazuje svůj svévolný a zákonem nepodložený výklad a právní názor, který odpírá druhému účastníku řízení soudní ochranu jeho základních práv a svobod"] nejsou. Projednání dovolání proto nic nebránilo, jelikož chybějící "vymezení přípustnosti formulkou, že přípustnost spočívá v dosud nevyřešené otázce", je nepřípustným formalismem, odporujícím smyslu dovolání.
5. Stěžovatelé dále namítají porušení základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, práva na účinný prostředek nápravy proti porušení svých práv podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a principu vázanosti soudce zákonem a mezinárodní smlouvou podle čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ke změně soudce podle ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu by totiž mělo být přistoupeno jen tehdy, jestliže soudce není schopen zakončit řízení zákonným způsobem a je proto třeba chránit účastníky řízení před průtahy vzniklými v důsledku nesprávného postupu soudu I. stupně. V daném případě však nebyla dána obava, že by soudce M. Ryška nebyl schopen zakončit řízení zákonným způsobem, nýbrž byla mu věc odňata proto, že nerespektoval právní názor odvolacího soudu, který však nemá žádný zákonný podklad.
---------------------------------------------
IV. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
15. Ústavní soud nejprve konstatuje, že sedes materiae ústavní stížnosti spočívá v tvrzeném porušení základního práva na zákonného soudce a dále v údajně přepjatě formalistickém postupu Nejvyššího soudu, v jehož důsledku prý bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Právě tím směrem proto zaměřil svoji další pozornost.
16. Pokud se totiž týká namítaného porušení čl. 95 Ústavy, konstatuje Ústavní soud, že toto ustanovení nezakotvuje žádné základní lidské právo nebo svobodu, k jehož ochraně by mohla sloužit ústavní stížnost. Podobně k čl. 13 Úmluvy je třeba uvést, že podle setrvalé judikatury Evropského soudu pro lidská práva je absorbován přísnějšími požadavky na spravedlivý proces a není proto použitelný, jestliže k porušení Úmluvy dojde již v rámci soudního řízení (přehled této judikatury viz např. Kmec/Kosař/Kratochvíl/Bobek: Evropská úmluva o lidských právech, C.H. Beck, 2012, str. 1204 a násl.), což se stalo právě v této věci. Ohledně tvrzeného porušení těchto dvou článků proto Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost není důvodná.
IV.I. Právo na zákonného soudce
IV.I.I. Obecná východiska
17. Významnou systémovou pojistkou, zaručující nezávislost soudů, je právo na zákonného soudce. Toto právo je ústavně zaručeno v čl. 38 odst. 1 Listiny, a to tak, že "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon." Podstatou této záruky je, že podávání návrhů soudům a přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování, korupce, svévole apod. Toto právo však není vyčerpáno toliko zákonným určením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu ani pouhým zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, jakož i stanovením počtu soudců (přísedících) v senátech, jak požaduje čl. 94 Ústavy. Není vyčerpáno ani požadavkem dalším, a to vyloučením soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti. Toto právo totiž představuje zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části státní moci, která soudům byla ústavně svěřena. Zásada zákonného soudce tak na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996, N 15/5 SbNU 101 anebo sp. zn. III. ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999, N 11/13 SbNU 71).
18. Právo na zákonného soudce je dále podrobněji konkretizováno v zákonu č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení se řídí rozvrhem práce. Rozvrh práce vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou. Vydaný rozvrh práce je veřejně přístupný; každý má právo do něho nahlížet a činit si z něj výpisy nebo opisy.
19. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří nezbytně předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu (včetně zastupování) pro účastníky řízení. Osoba soudce ve složení senátů musí tedy být jista předem, než návrh ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní, dojde soudu. Pokud příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu, projedná a rozhodne věc v jiném, než určeném složení, může se tak stát toliko tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se tedy upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude tu kterou věc rozhodovat, a zahrnují rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Jinými slovy řečeno, ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), který bude ve věci účastníka rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení.
IV.I.II. Respektování práva na zákonného soudce v nyní rozhodovaném případě
20. V nyní projednávaném případě je napadena rovněž ta část výroku, kterým odvolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Vrchní soud tedy využil možnosti, kterou skýtá ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř., podle něhož "[z]ruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§ 226 odst. 1, § 235h odst. 2 věta druhá a § 243d odst. 1) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen."
21. Není sporu o tom, že takovéto opatření představuje výjimku z obecného pravidla nezměnitelnosti rozhodovacího tělesa a již jen proto musí být tato výjimka vykládána restriktivním způsobem (k obdobnému institutu v případě trestního řízení dle ustanovení § 262 trestního řádu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3780/13 ze dne 11. 11. 2014, z něhož zejména plyne, že "pokud odvolací soud aplikuje § 262 trestního řádu z důvodu opakovaného nerespektování jeho závazných pokynů stran odlišného hodnocení skutkového stavu soudem I. stupně, je možno tento postup považovat za opodstatněný tehdy, jestliže byly pokyny dostatečně konkrétní a vyplývalo z nich, že soud nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech"). Institut zákonného soudce je totiž důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní, výjimečný a pečlivě odůvodněný v některých zcela zřejmých případech. Kromě toho nelze rovněž přehlédnout, že případné nadužívání tohoto institutu se jeví i jako odporující zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení, jelikož z povahy věci je zřejmé, že každý případ, o němž soud rozhoduje, vyžaduje větší či menší přípravu a studium, spočívající v podrobném seznámením se s jeho jednotlivými skutkovými okolnostmi, a také ve znalosti relevantní právní úpravy a judikatury. Rovněž proto má být pravidlem, že i po zrušení rozhodnutí odvolacím soudem v řízení pokračuje a ve věci rozhoduje stejný senát (samosoudce), neboť právě on je nejlépe seznámen se všemi podstatnými okolnostmi. Jeví se koneckonců i jako spravedlivé, aby právě ten soudce či senát, jehož rozhodnutí je zrušeno pro některou ze zjištěných vad anebo pro odlišné právní posouzení, měl možnost tento případ "dodělat" a třeba se i poučit z chyb, které mu byly instančně nadřízeným soudem vytknuty a neopakovat je v budoucnu.
22. Ústavností citovaného ustanovení občanského soudního řádu se v minulosti již zabýval Ústavní soud, který odmítl návrh na zrušení jeho části ve slovech "nebo že v řízení došlo k závažným vadám" (nález sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009, N 225/55 SbNU 105). Současně zde uvedl, že smyslem ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. "je především "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko, a to i pokud jde o procesní otázky, které, mohou být rovněž sporné." V dalším nálezu (sp. zn. IV. ÚS 170/08 ze dne 28. 6. 2010, N 128/57 SbNU 577) zdejší soud citované ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. vyložil tak, že jeho prostřednictvím se "realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jejž by mohl odvolací soud aprobovat. V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko, a to i pokud jde o procesní otázky, které, jak je ostatně patrno i z odlišných vyjádření stěžovatelů a vedlejších účastníků, mohou být rovněž sporné."
23. Úkolem Ústavního soudu v nyní rozhodovaném případě proto bylo posoudit, zda bylo reálně nezbytné "odblokovat" řízení ve shora popsaném smyslu, resp. zda z dosavadního průběhu řízení bylo možno usuzovat na to, že soudce M. Ryška skutečně nebude schopen ukončit toto řízení způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat.
24. K tomu je třeba rovněž uvést, že podle ustanovení § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu platilo, že "[j]e-li neodkladné provedení vyšetřovacího nebo léčebného výkonu nezbytné k záchraně života nebo zdraví dítěte anebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům a odpírají-li rodiče nebo opatrovník souhlas, je ošetřující lékař oprávněn rozhodnout o provedení výkonu. Toto ustanovení se týká dětí, které nemohou vzhledem k své rozumové vyspělosti posoudit nezbytnost takového výkonu."
25. Ústavní soud předesílá, že v tomto řízení se pochopitelně ještě nemůže nijak vyjadřovat ke správnosti rozhodnutí krajského soudu ohledně merita věci, tedy k tomu, zda tento soud ústavně konformně vyložil citované ustanovení § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu v nyní projednávaném případě. Pokud by tak totiž učinil, předčasně by se vyjadřoval k otázkám v řízení, které ještě není pravomocně skončeno, a které teprve poté může být samostatně přezkoumatelné případně i v rámci řízení o ústavní stížnosti. Předmětem řízení v nyní projednávané věci proto může být pouze a jedině ústavnost rozhodnutí vrchního soudu ve vztahu k vyloučení soudce JUDr. Ryšky z rozhodování. Jinak řečeno, Ústavní soud se v dalším zabýval toliko tím, zda se jmenovaný soudce skutečně dopustil nerespektování závazného právního názoru vrchního soudu, resp. závažných vad řízení, což teprve by bylo způsobilé k postupu podle citovaného zákonného ustanovení.
26. Z obsahu prvního rozsudku, který krajský soud v této věci vydal, se podává, že jeho ratio decidendi je založeno zejména na myšlence, že "v demokratickém právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana je nemyslitelné, aby docházelo k nedobrovolným nezákonným transportům zdravých lidí nejevících poruchy zdraví." Nelze proto ospravedlnit nucený transport zdravého dítěte "pouze k diagnostickým účelům týkajícím se prověření hypotetické obavy, která se navíc návazně nepotvrdila". Ustanovení § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu proto vyložil krajský soud tak (str. 22), že "pokud dítě v daný moment objektivně nejeví žádné znaky poruchy zdraví, pouze hypotetická možnost zhoršení stavu nepostačuje k naplnění zákonných podmínek a tedy k opodstatnění omezení svobody a práva rodičů rozhodovat."
27. S tímto výkladem se zjevně neztotožnil odvolací soud, který ve shora citovaném usnesení ze dne 31. 1. 2012 (dále též "první usnesení") uvedl, že excesem z hlediska postupu podle citovaného ustanovení § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu nemůže být ani nesprávná úvaha lékaře, pokud by se diagnostikovaná nezbytnost okamžitého vyšetření novorozence následně ukázala jako nepotřebná k záchraně jeho života či zdraví a ani pokud lékař neposkytl zcela přesné a vyčerpávající informace o důvodech svého rozhodnutí.
28. Krajský soud ve svém "druhém" rozsudku ze dne 16. 11. 2012 sice konstatoval, že je vázán právním názorem odvolacího soudu, nicméně v daném případě se ze strany vrchního soudu jedná o vzájemně protichůdné názory, které se vylučují. Pokud totiž na straně jedné odvolací soud konstatoval, že excesem není ani to, že se následně ukáže nepotřebnost záchrany života a zdraví, odporuje tomuto názoru úvaha, že nesouhlas zákonného zástupce nezletilého je oprávněn zvrátit ošetřující lékař za předpokladu, že jde o neodkladné provedení vyšetřovacího nebo léčebného úkonu, které jsou nezbytné k záchraně života nebo zdraví takového pacienta. Právě proto ostatně odvolací soud uložil doplnit řízení o zjištění podrobného skutkového stavu a tento podrobit znaleckému zkoumání. Z toho krajský soud rovněž dovodil, že pro právní posouzení věci je rozhodující právní názor odvolacího soudu, podle něhož rozhodnutí lékaře dle ustanovení § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu samo o sobě nepředstavuje zákonnou licenci, která by bez dalšího vylučovala neoprávněnost zásahu do osobnostních práv.
29. K tomu Ústavní soud uvádí, že v následném postupu krajského soudu v tomto směru nezjistil nic, co by svědčilo o jeho otevřeném nerespektování závazného právního názoru vrchního soudu ve smyslu opakovaného nedodržení jeho dostatečně konkrétních pokynů (viz shora citovaný nález sp. zn. II. ÚS 3780/13), a to v tak intenzivní míře, která teprve by mohla založit odůvodněnost postupu podle shora citovaného ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. Krajský soud totiž zcela logicky poukázal na určitou rozporuplnost právního názoru odvolacího soudu. Ten totiž na straně jedné uvedl, že nesouhlas zákonného zástupce je oprávněn zvrátit ošetřující lékař i v případě, kdy se následně ukáže, že se diagnostikovaná nezbytnost okamžitého vyšetření novorozence ukázala jako nepotřebná k záchraně jeho života či zdraví, a současně konstatoval, že nesouhlas vyslovený zákonným zástupcem za nezletilce je oprávněn zvrátit ošetřující lékař jen tehdy, jde-li o neodkladné provedení vyšetřovacího nebo léčebného výkonu, které jsou nezbytné k záchraně života nebo zdraví takového pacienta. Pokud krajský soud za této situace, vázán pokynem k doplnění dokazování, shledal jako určujícím názor, podle něhož je postup dle ustanovení § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu možný pouze tehdy, má-li zasahující lékař zřejmé indicie ohledně ohrožení zdraví či života pacienta, nelze v tomto jeho postupu spatřovat výraz averze krajského soudu vůči rozhodnutí odvolacího soudu. Logický rozpor vrchního soudu ostatně spočíval i v tom, že krajskému soudu vytkl, že se nezabýval právní podstatou rozhodnutí lékaře podle ustanovení § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu, avšak současně uvedl, že se obšírně zabýval problematikou rozhodnutí lékaře o poskytnutí nezbytné lékařské péče při nesouhlasu pacienta nebo jeho zákonného zástupce. Jak totiž plyne z dříve provedené citace tohoto zákonného ustanovení, jeho obsahem je právě vymezení podmínek pro provedení neodkladného léčebného výkonu za situace, kdy s tím zákonní zástupci nesouhlasí.
30. Další výtka, kterou vrchní soud učinil vůči soudu I. stupně, se týkala nevyjasnění otázky ohledně právní podstaty rozhodnutí lékaře podle ustanovení § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu, tedy zda se jedná o správní rozhodnutí přezkoumatelné ve správním soudnictví. Touto otázkou se krajský soud zevrubně zabýval v pořadí druhém rozsudku (body 12-32) a nutno dodat, že vrchní soud v napadeném usnesení jeho učiněné závěry následně nikterak nezpochybnil. Rovněž v tomto bodu je proto nutno konstatovat, že se krajský soud nedopustil nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu.
31. Vrchní soud v odůvodnění citovaného "prvního" zrušovacího usnesení zavázal krajský soud také k odstranění některých procesních vad, konkrétně k provedení důkazu znaleckým posudkem k posouzení důvodnosti rozhodnutí lékaře o nezbytném poskytnutí lékařské péče při nesouhlasu pacienta. Tento pokyn krajský soud respektoval, když ustanovil znalce z oboru zdravotnictví se specializací na neonatologii MUDr. J. Macka, který vypracoval znalecký posudek a byl také vyslechnut při jednání. Jeho závěry soud rovněž vyhodnotil. Ani v tomto ohledu proto nelze dospět k závěru o nutnosti přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudci.
32. Další výtka odvolacího soudu se týkala důkazního břemene ohledně zásahu do osobnostních práv, které krajský soud údajně vadně přenesl na vedlejšího účastníka (žalovanou). Rovněž s touto výtkou se krajský soud v pořadí druhém rozsudku vypořádal (viz zejm. bod 88), když si sice neodpustil konstatování, že právní názor odvolacího soudu odporuje konstantním závěrům teorie medicínského práva i soudní praxe, nicméně současně uvedl, že jej respektuje jako závazný. Dospěl pak k závěru, že stěžovatelé (žalobci) své důkazní břemeno ohledně protiprávnosti zásahu vedlejšího účastníka unesli, což také podrobně odůvodnil (bod 88 a násl.).
33. Na námitku vrchního soudu, že krajský soud pochybil při hodnocení provedených důkazů, pokud z nich učinil zjištění, že postup lékaře vůči stěžovatelům byl rutinní, jelikož pro tento závěr neměl dostatečné podklady, krajský soud rovněž reagoval doplněním dokazování a podrobnou právní argumentací (viz např. shrnutí zjištěného skutkového stavu v bodech 81-86). Stejné lze konstatovat k výtce o nesprávných skutkových závěrech o příčinách podchlazení novorozence a o konkrétních okolnostech porodu.
34. Za této situace se proto Ústavní soud zabýval otázkou, zda shora zmíněná reflexe krajského soudu na konkrétní výtky a pokyny odvolacího soudu byla v jeho "druhém" rozsudku dostatečná, anebo zda se krajský soud dopustil nedodržení závazného právního názoru či natolik závažných vad, že bylo zcela namístě postupovat podle ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. a nařídit, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. V tomto směru zdejší soud dospěl k závěru, že se krajský soud nedopustil nerespektování závazných pokynů, které jsou v koncentrované podobě shrnuty na str. 37 citovaného usnesení vrchního soudu ze dne 31. 1. 2012.
35. Pokud vrchní soud v odůvodnění usnesení napadeného nyní projednávanou ústavní stížností dospěl k závěru, že krajský soud nedodržel jeho závazné kasační pokyny a vedl s ním nepřípustnou polemiku, konstatuje Ústavní soud, že z výše provedené konfrontace obsahu "prvního" usnesení vrchního soudu a "druhého" rozsudku krajského soudu neplyne zřejmý závěr, že by se krajský soud skutečně dopustil tak zřejmého nerespektování zrušovacího usnesení odvolacího soudu, které by teprve mohlo opodstatnit tak výjimečný postup, jaký umožňuje ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. Právě naopak, z průběhu řízení před krajským soudem a zejména z následného "druhého" rozsudku je zřejmé, že se krajský soud danou věcí zabýval velmi pečlivě a učiněné rozhodnutí je jednoznačně nadstandardně kvalitně odůvodněno, o čemž ostatně svědčí i rozsah provedené vlastní argumentace. Ve skutečnosti se proto Ústavnímu soudu jeví, že skutečným problémem dané věci zřejmě není nerespektování rozhodnutí instančně nadřízeného soudu ve smyslu nedodržení jeho dostatečně konkrétně vysloveného právního názoru anebo neodstranění vytknuté závažné vady řízení, které by dokonce dosahovaly intenzity umožňující tak výjimečné opatření, jako je přikázání věci jinému samosoudci, nýbrž názorový a možná až hodnotový nesoulad mezi oběma soudy. Z obsahu rozhodnutí obou soudů je totiž zřejmý jejich značně odlišný postoj "toliko" k interpretaci řešené problematiky.
36. Tato "pouhá" názorová odlišnost (pokud není doprovázena dalšími relevantními okolnostmi) však podle přesvědčení Ústavního soudu není postačující pro postup podle ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. V opačném případě by totiž mohla být potlačena zásada dvojinstančnosti řízení, která je pojmově založena právě na tom, že skutkové a právní závěry nalézacího soudu jsou přezkoumatelné v odvolacím řízení a odvolací soud má - jakožto soud výše postavený - samozřejmé právo revidovat právní názory, vyslovené soudem nalézacím. V tomto směru postačuje pro stručnost poukázat na možnosti odvolacího soudu, které má v rámci principu tzv. neúplné apelace (viz zejména § 220 odst. 1 o. s. ř.), a které mu umožňují změnit rozhodnutí ve věci samé, pokud soud I. stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, anebo je po doplnění dokazování nebo zopakování dokazování skutkový stav zjištěn tak, že je možné ve věci rozhodnout.
37. Jinak řečeno, v nyní projednávané věci je z obsahu všech vydaných rozhodnutí i spisového materiálu zřejmé, že vrchní soud ve skutečnosti krajskému soudu nevytýká opomenutí některých důkazů, k jejichž provedení jej předtím zavázal, nýbrž spíše způsob jejich vyhodnocení. Z odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu se totiž podává, že vrchní soud si již vytvořil skutkové závěry (stěžovatelka podstoupila domácí porod, na který údajně nebyla vůbec připravena; tento porod prý proběhl v nestandardních podmínkách; situace se po příjezdu záchranné služby jevila jako závažná atp.) a krajskému soudu vytkl pouze jejich nesprávné vyhodnocení (zejména přepisů telefonních hovorů a výpovědí zúčastněných). Pokud poukázal na provedení nedostatečného dokazování ohledně zjištění veškerých okolností o předporodní, porodní i poporodní fázi a o poměrech matky a otce, konstatuje Ústavní soud, že v tomto směru učinil krajský soud poměrně obsáhlé dokazování, jehož výsledky také podrobně vyhodnotil (viz body 33-98), a naopak vrchní soud ani nenaznačuje, které další důkazy měly být vlastně provedeny, když např. krajský soud výslovně poukázal na výpověď svědků (záchranáři P. Skopalík a O. Havlíček), že v bytě byla při jejich příjezdu pokojová teplota, resp. že venku mrzlo a v bytě chodili standardně oblečeni (č. l. 73-74; podrobné vyhodnocení výsledků dokazování k otázce podchlazení dítěte je obsaženo v bodech 66 a násl. "druhého" rozsudku krajského soudu). Co je však nejpodstatnější, nic takového neplyne ani z "prvního" zrušovacího usnesení vrchního soudu, kterým byl krajský soud vázán (podrobněji viz výše). Ve skutečnosti tak vrchní soud vytýká krajskému soudu způsob vyhodnocení jím provedených důkazů (např. záznam telefonních hovorů, zdravotní dokumentace novorozence), což je na straně jedné samozřejmě možné a zcela legitimní, na straně druhé to však nemůže vést k závěru o odnětí věci zákonnému soudci. Stejné lze uvést k vyhodnocení znaleckého posudku a výslechu znalce MUDr. J. Macka, kde není z obsahu odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu vůbec zřejmé, které další podklady mu měly být poskytnuty. Z vyjádření tohoto znalce ostatně plyne (č. l. 312), že "posuzovat v dané věci konkrétní okolnosti je mnohdy prakticky nemožné, neboť několik účastníků, přítomných v dané době na identickém místě popisuje daný stav diametrálně odlišně a zhusta jinak v opakovaných dotazováních". Je tak zřejmé, že se znalec ve skutečnosti neohrazoval proti nedostatku poskytnutých podkladů, nýbrž poukazoval toliko na objektivní nemožnost dospět k jednoznačnému odbornému výsledku, což je za daných okolností poměrně logické a pochopitelné. Ostatně, jak plyne z doplnění znaleckého posudku (č. l. 325 a násl.), chybějící zdravotnickou dokumentaci novorozence si dodatečně vyžádal od Fakultní nemocnice v Brně a na jejím základě původní posudek doplnil.
38. Ústavní soud zastává názor, že k nařízení změny soudce - jakožto k mimořádnému opatření - by nemělo docházet ve skutečnosti jen proto, že soudci rozhodující na obou stupních soudní soustavy zastávají odlišné právní názory, přístupy a případně i hodnoty. Právo totiž není a ani nemá být hodnotově neutrálním normativním systémem a bylo by velkou chybou, pokud by se soudy snažily z právního diskurzu mocensky vytlačit některé názory, které jsou zcela legitimní. Stručně vyjádřeno, ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. nemá sloužit k unifikaci právních názorů a případně i hodnotového postoje soudců, nýbrž k zamezení excesům, spočívajícím ve zjevném nerespektování dvojinstančnosti soudního řízení. Tímto Ústavní soud samozřejmě netvrdí a nechce ani naznačovat, že by se vrchní soud v nyní projednávané věci dopustil podobného pokusu o názorovou unifikaci. Je však třeba mít tuto okolnost a tento způsob výkladu citovaného zákonného ustanovení neustále na zřeteli, a to v tom smyslu, že k danému opatření je třeba přistupovat skutečně pouze ve výjimečných případech.
39. Lze ostatně na okraj připomenout, že i podle judikatury kárných senátů platí, že vydání nezákonného rozhodnutí, odůvodněné jiným právním názorem, sice může představovat důvod pro zahájení kárného řízení s příslušným soudcem a jeho následné potrestání, avšak v zásadě pouze tehdy, pokud je z okolností případu patrno, že buď (1.) bylo porušeno jednoznačné znění aplikované právní normy, anebo (2.) nebylo respektováno zrušovací rozhodnutí výše postaveného soudu v konkrétní věci či (3.) existuje jednotná a ustálená judikatura nejvyšších soudů, kterou daný soudce odmítl akceptovat bez toho, aby svůj odlišný právní názor podepřel komplexní, racionální a transparentní konkurující argumentací (rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2013, č. j. 16 Kss 6/2012-114, viz: www.nssoud.cz).
40. Závěrem považuje Ústavní soud - v obecné rovině - za podstatné uvést, že výkon soudní moci musí být veden dominantním zájmem na ochraně základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy). Soudnictví představuje jednu ze složek státní moci a její vykonavatelé musí mít neustále na zřeteli, že činí službu ve prospěch společnosti. Musí se proto v maximální možné míře oprostit od osobních zájmů a vyvarovat se snaze prosazovat svoje názory z jiných důvodů, než kterými jsou snaha o co možná nejspravedlivější rozhodnutí dané věci. V rámci dvouinstančního soudního řízení je proto úkolem soudu vyšší instance prosazovat jím zastávané řešení rozhodovaných případů silou přesvědčivosti, pečlivosti a skutkové podloženosti argumentace. Soudce nalézacího soudu si zase musí být vědom, že je povinen respektovat právní názory odvolacího soudu, jelikož v opačném případě by se účastníci řízení stávali faktickými rukojmími jeho osobních ambicí. Jakkoliv proto na straně jedné soudce nalézacího soudu má mít možnost přesvědčit výše postavený soud o opodstatněnosti svých skutkových zjištění a právních závěrů, nelze připustit, aby tato jeho snaha vedla k bezdůvodnému prodlužování celého řízení. Tuto úvahu činí Ústavní soud sice v obecné rovině, nicméně s přáním, aby si tohoto svého postavení a nutnosti vzájemného respektu byli dobře vědomi i soudci obou soudů rozhodujících meritorně právě tuto věc.
IV.II. Usnesení Nejvyššího soudu
41. Ústavní soud se dále zabýval napadeným usnesením Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto podané dovolání stěžovatelů jako nepřípustné. K tomu nejprve uvádí, že plně respektuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ohledně toho, ve kterých případech je podání tohoto mimořádného opravného prostředku přípustné, jelikož si je dobře vědom skutečnosti, že z ústavního pořádku České republiky a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii, stížnost č. 2689/65) nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Pokud by proto tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, zřejmě by taková úprava i z pohledu ústavněprávního obstála. Na druhé straně, jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, tzn. především práva na spravedlivý proces [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].
42. V nyní projednávaném případě pak je vskutku nutno přisvědčit stěžovatelům potud, že Nejvyšší soud postupoval nepřípustně formalisticky, když na straně jedné shledal údajnou neodstranitelnou vadu řízení spočívající v absenci obligatorních předpokladů přípustnosti dovolání a proto deklaroval, že se jím za této situace nemůže zabývat meritorně, nicméně na straně druhé v rámci tzv. obiter dicta uvedl, že v posuzované věci byly podmínky pro postup podle ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. splněny, "když samosoudce soudu prvního stupně nerespektoval závazný právní názor zřetelně a konkrétně vyslovený odvolacím soudem." Jinak řečeno, Nejvyšší soud se ve skutečnosti podaným dovoláním věcně zabýval a zaujal v něm jednoznačný právní názor, který však - ze shora uvedených důvodů - podle přesvědčení Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nemůže obstát.
43. Lze tak konstatovat, že Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy), jelikož vydal vnitřně zcela rozporné usnesení, v němž současně tvrdí, že se sice nemůže dovoláním zabývat věcně, jelikož mu z jeho obsahu není zřejmé, proč by tak měl vlastně činit, resp. která právní otázka se jeví být spornou, nicméně současně k ní vyslovil jednoznačný právní názor, a to s poukazem na judikát Ústavního soudu, což však zřejmě nelze logicky vyložit jinak, než že obsah podaného dovolání považoval za relevantní dokonce i z hlediska ochrany základních práv a svobod. Tím nicméně současně popřel, že obsah dovolání nebyl dostatečně srozumitelný a tedy i projednatelný.
V. Závěr
44. Závěrem proto Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k výrokové části II. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2013, č. j. 1 Co 44/2013-437, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, č. j. 30 Cdo 292/2014-493, je ústavní stížnost důvodná, protože jimi bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces a právo nebýt odňat svému zákonnému soudci podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 věta první Listiny.
45. Ve vztahu ke zbývající části napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (tzn. výrok I.) je ústavní stížnost nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], protože toto řízení ještě pravomocně neskončilo a stěžovatelé tedy v jeho rámci mohou uplatnit všechny procesní prostředky, jež mají k dispozici. Pokud by se proto za této procesní situace Ústavní soud zabýval touto částí ústavní stížnosti věcně, porušil by často traktovanou zásadu subsidiarity ústavní stížnosti ve vztahu k ostatním prostředkům ochrany práva, využitelných v řízení před obecnými soudy.
46. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Úplné znění rozhodnutí včetně odlišného stanoviska předsedy senátu Radovana Suchánka k dispozici zde.
Autor: US