// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti 01.07.2015
Zásah do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby pravdivou informací
Pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby, ledaže by údaj byl podán takovou formou a v takových souvislostech, že zkresluje skutečnost či vyvolává dojem zkreslení skutečnosti, čímž působí difamačně.
Posouzení souvislostí napadené věty v novinovém článku má význam i pro posouzení žalobního nároku, kterým se žalobkyně domáhala zveřejnění omluvy, v němž mělo být uvedeno, že napadená věta (výrok v článku) není pravdivá. V případě, že soud zjistí, že výrok uveřejněný žalovanou je pravdivý, nemůže samozřejmě žalované uložit povinnost, aby uveřejnila omluvu, v níž je obsaženo tvrzení o nepravdivosti takového výroku, nicméně v případě, kdy přes svou pravdivost působí dotčený výrok difamačně ve smyslu § 19b odst. 3 obč. zák. 1964, je zcela na místě, aby soud postupoval v souladu s právním názorem přijatým v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4669/2010, podle kterého může soud upravit znění navržené omluvy tak, aby odpovídala prokázanému závadnému jednání žalované a smyslu institutu omluvy jako takovému. Může tedy vypustit určité slovní spojení či celou větu či znění omluvy zkonkretizovat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3132/2014, ze dne 25. 2. 2015
Dotčené předpisy: § 19b odst. 3 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
Kategorie: ochrana osobnosti; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. září 2013, č. j. 25 Cm 111/2012-166, uložil žalované, aby odstranila z internetového Deníku Referendum na portále http://denikreferendum.cz/ z rubriky Domov z článku s názvem „Státní IT zakázky: kdyby aspoň fungovaly“ větu ve znění „Princip socializace nákladů a privatizace zisků se projevuje například tak, že Praha zaplatí vývoj informačního systému PROXIO a firma MARBES ho následně prodává po celé republice“ (výrok pod bodem I), uložil žalované, aby uveřejnila po dobu 3 měsíců v internetovém Deníku Referendum na portále http://denikreferendum.cz/ v rubrice Domov omluvu ve znění: „Dne 28. 7. 2012 vyšel na stránkách www.denikreferendum.cz v rubrice Domov článek M. F. „Státní IT zakázky: kdyby aspoň fungovaly“, který obsahoval nepravdivá tvrzení o společnosti MARBES CONSULTING s.r.o. a jejím produktu, informačním systému PROXIO. Autor při popisování údajných nekalých praktik v IT branži doslova uvedl: „Princip socializace nákladů a privatizace zisků se projevuje například tak, že Praha zaplatí vývoj informačního systému PROXIO a firma MARBES ho následně prodává po celé republice“. Toto tvrzení je nepravdivé a neoprávněně zasahuje do dobré pověsti společnosti MARBES CONSULTING s.r.o. Za nepravdivé nařčení se omlouváme společnosti MARBES CONSULTING s.r.o. i čtenářům“ (výrok pod bodem II), zamítl žalobu v části omluvy ve znění „Informační systém PROXIO byl vyvinut nezávisle a s velkým časovým předstihem před tím, než společnost MARBES CONSULTING s.r.o. získala první zakázky v Praze. Praha nikdy neplatila vývoj tohoto systému, ale pouze licence na jeho užívání, jeho implementaci (zavedení) a individuální úpravy“ (výrok pod bodem III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná ve svém internetovém „Deníku Referendum“ dne 28. července 2012 uveřejnila v rubrice „Domov“ článek M. F. s názvem „Státní IT zakázky: kdyby aspoň fungovaly“, který se kriticky vyjadřoval k problematice veřejných zakázek a primárně se týkal nefunkčnosti registru vozidel. Článek mj. obsahoval text: „Princip socializace nákladů a privatizace zisků se projevuje například tak, že Praha zaplatí vývoj informačního systému Proxio a firma Marbes ho následně prodává po celé republice“. Žalovaná poskytuje služby v oblasti IT mj. i veřejné správě a účastní se výběrových řízení na plnění veřejných zakázek, a to i těch týkajících se informačního sytému Proxio. Jediným společníkem žalobkyně je společnost Marbes holding a.s., jejíž základní kapitál je tvořen akciemi na jméno. Žalobkyně založila do sbírky listin svou účetní závěrku z roku 2000 dne 30. července 2001 a účetní závěrky z let 2001-2003 a 2005-2009 až dne 19. března 2013.
Žalobkyně se v letech 2008-2010 účastnila celkem 8 veřejných zakázek týkajících se informačního systému PROXIO pro hl. m. Prahu jako zadavatele. Žalobkyně se prezentuje jako společnost, jejíž převážná část zakázek je plněna pro veřejný sektor (ministerstva, krajské úřady, obce, Prahu a její městské části). V návaznosti na svou účast v Prahou vypsaných veřejných zakázkách uzavřela Smlouvu na poskytování maintenance systému PROXIO ze dne 12. května 2010. Předmětem smlouvy bylo zejména poskytování nových verzí softwarových produktů a opravných patchů, legislativní podpora a dokumentace k jejich novým verzím. Na základě přílohy č. 1 ke smlouvě získala Praha nárok na veškerá zlepšení, dodatky a aktualizace k softwarovým produktům, kdy součástí poskytnutí upgrade a update není jejich implementace, za smluvenou cenu 58 800 000 Kč. Praha vypsala i další veřejné zakázky, jichž se žalobkyně také účastnila, některé, v nichž žalobkyně byla jediným účastníkem, byly zrušeny, v některých dalších se žalobkyně účastnila a uspěla spolu s dalšími subjekty.
Na základě výběrového řízení byla uzavřena smlouva mezi žalobkyní a Magistrátem hl. m. Prahy. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla stranou, která tvořila obsah smluv v tom směru, který založil nevyváženost práv a povinnosti ve prospěch žalobkyně.
Na různých webových stránkách bylo uveřejněno více článků, které se věnovaly veřejným zakázkám a informačnímu systému Proxio, v nichž autoři opakovaně poukazovali na předraženost či nefunkčnost dodávek a některé články také poukazovaly na personální propojení představitelů Magistrátu hl. m Prahy na žalobkyni.
Po právní stránce soud prvního stupně posuzoval, zda publikací výše uvedené věty ve výše specifikovaném článku došlo k zásahu do dobré pověsti žalobkyně (čl. 10 Listiny základních práv a svobod a § 19b zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále jen „obč. zák.“) či zda jde o přípustnou realizaci svobody projevu (čl. 17 Listiny základních práv a svobod – dále jen „Listina“). Soud prvního stupně dospěl s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (rozsudek ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, rozsudek ze dne 15. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 630/99) k závěru, že žalobkyně požívá dobré pověsti za situace i s ohledem na to, že se neprokázalo, že zakázky, které žalobkyně vysoutěžila, byly zmanipulovány subjekty, které byly spřízněny současně s představiteli zadavatele a žalobkyní.
Podle soudu prvního stupně má vytýkaná věta uvedená ve výše specifikovaném článku povahu skutkového tvrzení, jehož pravdivost žalovaná z větší části neprokázala, když jiné články, o které pravdivost tvrzení opírala, mají nejasné vstupní zdroje, bez možnosti jejich věrohodnost či dokonce pravdivost ověřit. Článek v obecné rovině kritizuje nešvary při vypisování a fungování veřejných zakázek. Konkrétní zmínka o žalobkyni obsažená v takto obecném článku může dle soudu prvního stupně vyvolat dojem o příznačnosti kritizovaného jevu pro žalobkyni, která je jako jediný konkrétní příklad v článku jmenována. Rovněž užití části věty Praha zaplatí „vývoj“ (informačního systému Proxio) žalovanou, které lze vykládat dvěma způsoby, je nutno vykládat k tíži žalované tak, že vývoj znamená kromě vylepšování i vlastní vytvoření. Žalovaná neprokázala, že by Praha zaplatila vytvoření Proxia.
Došlo tak k zásahu do dobré pověsti žalobkyně. Část požadované omluvy soud prvního stupně žalobkyni nepřiznal, neboť nesouvisela s předmětem sporu.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. února 2014, č. j. 1 Cmo 111/2013-201, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II tak, že žalobu zamítl (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud zopakoval podstatnou část důkazů a vzal za prokázané, že město Praha se na základě uzavřených smluv podílí na dalším vývoji systému Proxio, ať již přímo nebo v rámci poskytování maintenance, a že žalobkyně systém prodává jiným městům a územním celkům.
Odvolací soud zdůraznil, že oblast zadávání veřejných zakázek je dlouhodobým společenským tématem a ji provázející možnost korupce palčivým problémem, což odůvodňuje přijímání opatření zvyšující průhlednost při hospodaření s veřejnými prostředky. Z důvodu průhlednosti je nad činností veřejného sektoru nezbytná a žádoucí široká veřejná kontrola, v rámci níž důležitou roli zastávají média. Podle odvolacího soudu lze do jisté míry připustit, že nešvary při zadávání veřejných zakázek nejsou chybou žalobkyně, že jí nebyly vyvolány ani zapříčiněny, ovšem nelze tolerovat, aby jich kdokoli, tedy i žalobkyně, bezbřeze zneužíval.
U žalované lze dle odvolacího soudu tolerovat dílčí nepřesnosti při veřejné kritice výběrových řízení u veřejných zakázek, neboť musí překonávat problémy neprůhlednosti celého systému a nedostatku zásadních a podstatných podkladů a údajů. Odvolací soud však považoval za nepochybné, že údaje o tom, že placení vývoje IT technologií z veřejných prostředků a jejich následný prodej soukromou „firmou“ znamená tvrzení o zneužití veřejných prostředků a zřetelné podezření na korupční jednání, což je způsobilé závažným způsobem poškodit pověst a jméno dotčené právnické osoby.
Žalovaná pravdivost svých tvrzení o tom, že žalobkyně provádí vývoj systému i z veřejných prostředků a že takto vytvořený a vylepšovaný systém prodává jiným subjektům, prokázala, proto odvolací soud žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z toho, že rozhodnutí dovolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebylo řešena, a to „zda výrok obsažený v jedné větě, který může splňovat kriterium akceptovatelné míry tolerance jeho nepřesností a nedostatků, lze posuzovat zcela bez ohledu na kontext celého souvisejícího tvrzení obsaženého v jednom článku obsahujícím tuto větu v situaci, kdy je posuzován neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby podle § 19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku“ (dále jen „obč. zák.“). Alternativně dovozuje přípustnost dovolání na základě toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, nebo rozsudku ze dne 27. března 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011.
Podle dovolatelky spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci a odvolací soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním.
Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud pominul kontext celého článku – v něm žalovaná obecně popisuje nekalé praktiky při zadávání veřejných zakázek, z čehož běžnému čtenáři vyplyne obecný popis údajně probíhající trestné činnosti, následně jedinou větou konkretizuje žalobkyni a tím ji spojuje s obecně popisovanými praktikami. Dovolatelka se nemohla domáhat odstranění celého článku právě z důvodu jeho převážně obecné povahy, pokud je však zamítnuta i žaloba směřující pouze proti větě zmiňující žalobkyni, ztrácí žalobkyně reálnou možnost se bránit. Proto je nutné posuzovat závadnou větu v kontextu celého článku, nikoliv izolovaně bez ohledu na její podání a zařazení v celém textu, jak to činil odvolací soud.
Dovolatelka má za to, že dotčená věta jednak není pravdivá, jednak je údajně pravdivá informace podána způsobem, který zkresluje skutečnost. Přitom z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, nebo z rozsudku ze dne 27. března 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011, vyplývá, že v zásadě platí, že pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud není podána tak, že zkresluje skutečnost.
Podle dovolatelky postrádá pasáž odůvodnění rozsudku odvolacího soudu „lze do jisté míry připustit, že tyto nešvary nejsou chybou žalobkyně a její činnosti, že nebyly jí ani vyvolány či zapříčiněny, ovšem nelze tolerovat, aby jich kdokoli, tedy i žalobkyně, bezbřeze zneužíval ve svůj vlastní prospěch“ oporu v provedených důkazech. Podle dovolatelky jde o zcela arbitrární hodnocení věci odvolacím soudem, což rozhodnutí činí nepřezkoumatelným. Odvolací soud dále nesprávně skutkově posoudil stěžejní větu „Princip socializace nákladů a privatizace zisků se projevuje například tak, že Praha zaplatí vývoj informačního systému PROXIO a firma MARBES ho následně prodává po celé republice“. Systém PROXIO, který žalobkyně dodává dalším zákazníkům, není totožný se systémem, za který Magistrát hlavního Města Prahy poskytl žalobkyni peněžní plnění.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1edna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. článek II bod 1 zákona č. 404/2012 Sb., část první a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání je dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř., když má dovolatelka za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Z argumentace dovolatelky vyplývá, že přípustnost dovolání alternativně dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, nebo rozsudku ze dne 27. března 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky „zda výrok obsažený v jedné větě, který může splňovat kriterium akceptovatelné míry tolerance jeho nepřesností a nedostatků, lze posuzovat zcela bez ohledu na kontext celého souvisejícího tvrzení obsaženého v jednom článku obsahujícím tuto větu v situaci, kdy je posuzován neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby podle § 19b odst. 3 obč. zák.“.
Důvodnost dovolání dovolatelka opřela o ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. O naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. jde i v případě, kdy soud na zjištěný skutkový stav neaplikoval ustanovení právního předpisu, které na něj dopadá, tj. že některou z právních otázek, jež připadaly v úvahu, neřešil (jedná se o neúplné právní posouzení věci).
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že námitkou dovolatelky, kterou napadá posouzení pravdivosti dotčeného výroku v novinovém článku, se nemohl zabývat, neboť pravdivost určitého výroku je otázkou skutkovou (při řešení této otázky se totiž neaplikují právní normy, nýbrž pouze dochází k volnému hodnocení důkazů, na základě kterých soud dochází ke skutkovému závěru), přičemž zjištěným skutkovým stavem je dovolací soud vázán.
Podle § 19b odst. 2 obč. zák platilo, že při neoprávněném použití názvu právnické osoby je možné se domáhat u soudu, aby se neoprávněný uživatel zdržel jeho užívání a odstranil závadný stav; je možné se též domáhat přiměřeného zadostiučinění, které může být požadováno i v penězích.
Podle odst. 3 téhož paragrafu platilo, že odstavec 2 platí přiměřeně i pro neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby.
Otázku přesně toho znění, jak ji formulovala dovolatelka, dosud dovolací soud neřešil, nicméně řešil otázku, která jí obsahově odpovídá. Jak již dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, u difamujících skutkových tvrzení je důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu zpravidla skutečnost, že taková tvrzení jsou pravdivá (resp. že příslušná informace odpovídá pravdě). Pravdivost těchto tvrzení musí prokázat jeho původce (důkaz pravdy). K námitce žalobkyně, že i pravdivé sdělení může zasáhnout do osobnostních práv právnické osoby, je nutné odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. 30 Cdo 3263/2006, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 8. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 2013/07, odmítl. V něm Nejvyšší soud vyslovil zásadu, že pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Tento závěr učiněný ve vztahu k právu na ochranu osobnosti fyzické osoby Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010, analogicky vztáhl i na ochranu dobré pověsti právnických osob. Pravdivá informace tedy nezasahuje do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby, ledaže by údaj byl podán takovou formou a v takových souvislostech, že zkresluje skutečnost či vyvolává dojem zkreslení skutečnosti, čímž působí difamačně.
Z uvedeného vyplývá, že výrok žalované, proti němuž se dovolatelka bránila žalobou, nelze posuzovat bez ohledu na jeho kontext, neboť bez kontextu není možné posoudit, zda zkresluje skutečnost či vyvolává dojem zkreslení skutečnosti.
Odvolací soud se při aplikaci § 19b odst. 3 obč. zák. zabýval pravdivostí napadeného výroku a došel k závěru, že je pravdivý. Vyjma obecného výkladu o nutnosti volnějšího přístupu k ochraně dobré pověsti při informování o veřejných zakázkách z důvodu korupčního potenciálu v této oblasti činnosti orgánů veřejné moci však rezignoval na posouzení souvislostí a nemohl tedy posoudit, zda přes svou pravdivost nepůsobí dotčený výrok difamačně, a to pro případný zkreslující dojem, který by jeho zasazení do určitého kontextu mohlo vyvolat. V rámci aplikace § 19b odst. 3 obč. zák. tedy odvolací soud neřešil všechny právní otázky, jež připadaly v úvahu, jeho právní posouzení věci je tak neúplné a proto nesprávné.
Posouzení souvislostí napadené věty v novinovém článku má význam i pro posouzení žalobního nároku, kterým se dovolatelka domáhala zveřejnění omluvy, v němž mělo být uvedeno, že napadená věta (výrok v článku) není pravdivá. V případě, že soud zjistí, že výrok uveřejněný žalovanou je pravdivý, nemůže samozřejmě žalované uložit povinnost, aby uveřejnila omluvu, v níž je obsaženo tvrzení o nepravdivosti takového výroku, nicméně v případě, kdy přes svou pravdivost působí dotčený výrok difamačně ve smyslu § 19b odst. 3 obč. zák., je zcela na místě, aby soud postupoval v souladu s právním názorem přijatým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010, podle kterého může soud upravit znění navržené omluvy tak, aby odpovídala prokázanému závadnému jednání žalované a smyslu institutu omluvy jako takovému. Může tedy vypustit určité slovní spojení či celou větu či znění omluvy zkonkretizovat.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud rozhodnutí odvolací soudu podle § 241e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle § 243e odst. 2 o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-