// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti 10.01.2013
Ke způsobu informování o probíhajícím trestním řízení
Je nepochybné, že veřejnost má zájem i právo na šíření informací (zde konkrétně na informace o probíhajícím trestním řízení), kdy tuto společenskou potřebu uspokojuje i vydavatel tím, že vydává periodické tiskoviny. Tuto roli nelze vydavateli odepřít, nicméně i při vykonávání práva na svobodu slova je nutné dbát na to, aby zveřejněné informace nebyly způsobilé zasáhnout do práv druhých a bezpodmínečně šetřit jejich oprávněné zájmy.
V daném případě je dovolací soud toho názoru, že vydavatel sice měl právo informovat veřejnost o probíhajícím trestním řízení, nicméně jím zveřejněné informace měly být objektivní, přesné, korektní a nezavádějící. V rámci objektivity měl vydavatel dodržovat zásadu presumpce neviny a neuchylovat se k oslovování „kuplíř“ či „gang kuplířů“. Z předmětného novinového článku sice vyplývá, že soudem v trestní věci ještě pravomocně rozhodnuto nebylo a že poškozený je „pouze“ obžalovaný, ale tím, že je opakovaně v textu označován výrazem „kuplířem“ – tj. pachatelem trestného činu kuplířství, vydavatel zkresluje informace, předjímá rozhodnutí soudu o jeho vině a implicitně poškozeného jako pachatele označuje. Kuplíř není pouze negativně podbarvený výraz, ale označuje osobu, která byla shledána vinnou z trestného činu kuplířství podle ustanovení § 189 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Konkrétně ve větách „Gang kuplířů, kteří organizovali prostituci v D., začali kriminalisté sledovat na jaře 2002.“ či „A obžalovaní kuplíři si v klidu žijí na svobodě.“ vyjadřuje vydavatel jistotu, že obžalovaní skutečně prostituci organizovali a z těchto formulací lze usuzovat, že jsou vinni, ač jsou stále na svobodě. Vychyluje tak celkové vyznění informace v neprospěch poškozeného, aniž by v době vzniku novinového článku byl poškozený za takové jednání shledán vinným.
Takové jednání, kdy není respektována presumpce neviny a s obžalovaným je zacházeno jako s pachatelem, je v rozporu s právem na ochranu osobnosti. Vydavatel zde jistě měl právo poskytnout veřejnosti informace ohledně poškozeného, nicméně měl tak učinit způsobem, který by šetřil jeho osobnostních práv, tedy způsobem, jímž by z použité expresivní formulace neprosvítalo subjektivní stanovisko ohledně jeho viny.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1413/2012, ze dne 15. 11. 2012
(kategorie: ochrana osobnosti; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce S. O., zastoupeného advokátem Mgr. Bc. Michaelem Kisem, se sídlem v Chomutově, Kostnická 2916, proti žalované MAFRA, a.s., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, identifikační číslo organizace 45313351, právně zastoupená JUDr. Hanou Křížovou, advokátkou AK Kříž a Bělina, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o ochranu osobnosti a návrhu na přiznání nemajetkové újmy ve výši 10.000,- Kč, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 43/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2011, č.j. 3 Co 218/2010-94, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) dne 31. května 2011, č.j. 34 C 43/2010-62, zamítl žalobu, aby se žalovaná omluvila žalobci, a to ve znění „Omlouváme se panu S. O. za to, že jsme uveřejnili ve vydání ze dne 2. 2. 2010, na straně C1 a C3 deníku Mladá fronta DNES článek s názvem „Případ O. po chybě soudce snad nikdy neskončí“, ve kterém jsme jej označili jako „kuplíře“ a „člena gangu kuplířů“. O obžalobě na pana S. O. nebylo v době vydání uvedeného článku pravomocně rozhodnuto, a tak bylo nutné na něj pohlížet jako na nevinného.“ Současně zamítl, aby byla žalovaná povinna až do pravomocného rozhodnutí soudu ve věci pod sp. zn. 1 T 43/2005 zdržet se takových formulací obsažených v článcích periodik, které žalovaná vydává, které jakýmkoli způsobem předjímají rozhodnutí soudu, zejména je povinna se zdržet označování žalobce jako „kuplíře“ a dále soud prvního stupně zamítl, aby žalovaná zaplatila žalobci za zásah do cti, soukromí a důstojnosti částku 10.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení.
Žalobce spatřoval za zásah do svých osobnostních práv to, že žalovaná dne 2. února 2010 v regionální příloze Severní Čechy deníku Mladá fronta DNES publikovala článek nazvaný „Případ O. po chybě soudce snad nikdy neskončí“, který pojednával o trestním řízení vedeném proti osobě žalobce u Okresního soudu v Teplicích. Zde je žalobce označován jako „kuplíř“ či „člen gangu kuplířů“, přičemž neexistovalo pravomocné rozhodnutí o tom, že by se tohoto trestného činu dopustil. Soud prvního stupně dovodil, že sporným článkem vykonávala žalovaná právo na svobodu slova a šíření informací, které je zaručeno ústavou, pokud protiprávním způsobem nezasahuje do práva jiných. Přičemž konstatoval, že sporný článek nijak nepředjímal rozhodnutí o vině žalobce, z článku nevyplývá, že by byl žalobce pravomocně odsouzen pro skutek, pro který byl obžalován a publikované informace vycházely z informací státních orgánů o stíhání žalobce a dalších osob pro trestné činy kuplířství a účast na zločinném spolčení. Proto soud prvního stupně dovodil, že označení žalobce i osob okolo něho za „gang kuplířů“, resp. za „kuplíře“ je akceptovatelná novinářská zkratka, když žalobce je jednou z hlavních osob, která měla organizovat kuplířství. Soud prvního stupně uzavřel, že nedošlo k protiprávnímu zásahu do osobnostních práv žalobce, nedošlo k zásahu do práva na jeho dobré jméno, resp. čest a soukromí, neboť bylo pouze přiměřeně informováno o trestní kauze žalobce a dalších osob. Doplnil, že vyhověním žalobci by se soud sám dopustil protiprávního zásahu do ústavou zaručených práv čl. 17 odst. 1, 2, 3 Listiny základních práv a svobod.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. května 2011 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a uložil žalované povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku otisknout v regionální příloze Severní Čechy deníku Mladá fronta DNES omluvu ve výše požadovaném znění a současně uložil žalované, že je až do pravomocného rozhodnutí Okresního soudu v Teplicích, vedeného pod sp. zn. 1 T 43/2005, povinna zdržet se takových formulací, obsažených v článcích periodik, které žalovaná vydává, která jakýmkoliv způsobem předjímají rozhodnutí soudu, zejména je povinna se zdržet označení žalobce za „kuplíře“ (odst. I výroku odvolacího soudu). Ve výroku o náhradě nemajetkové újmy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (odst. II výroku odvolacího soudu).
Odvolací soud došel k názoru, že zde došlo do zásahu do osobnostních práv žalobce, neboť relevantní zásada pro posuzování rovnováhy mezi poměrem práva na ochranu osobnosti k právu na šíření informací je princip presumpce neviny, který vyplývá z čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a podle níž musí být pohlíženo na osobu jako na nevinnou, dokud není soudcem vyslovena její vina, a odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci White proti Švédsku ze dne 19. 12. 2006. Odvolací soud posuzoval střet práva na informace a právo na ochranu osobnosti a soukromého života a vzal v úvahu, že občané regionu, v němž vyšlo napadené vydání deníku, mají nepochybně právo na to, aby byli informováni o trestné činnosti, která je v tomto regionu vyšetřována, nicméně i při povinnosti takto informovat je namístě šetřit konkrétní osobnostní práva dotčených. Pokud chtěla žalovaná dostát své povinnosti informovat veřejnost, pak mohla o této trestné činnosti informovat např. tak, že by neuváděla celé jméno žalobce, ale třeba pouze iniciály, to vše při vědomí toho, že soud dosud o vině, popř. trestu nerozhodl. Odvolací soud měl za to, že obsah podaných informací v napadeném článku spíše, nežli informovat veřejnost o probíhajícím trestním stíhání, sledoval čtivost článku vzhledem k tématu a žalobci pak podsunul fakt, že z trestných činů, v článku barvitě popsaných, je nepochybně vinen. Odvolací soud proto dovodil, že zveřejněné údaje, vzhledem k okolnostem, za kterých byly zveřejněny, neoprávněně zasahují do osobnostních práv žalobce, a to konkrétně do jeho práva na jeho čest, důstojnost a profesní způsobilost. Z tohoto důvodu odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně; vzhledem k tomu, že soud považoval morální satisfakci (omluvu) za dostačující prostředek nápravy za zásah do osobnostních práv žalobce, tak již nepovažoval za nezbyté poskytnout žalobci ještě finanční zadostiučinění.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“), kdy napadá rozhodnutí do výroku I, a navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a vrácen tomuto soudu k dalšímu řízení.
Současně dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonavatelnost podle ustanovení § 243 o.s.ř.
Dle dovolatelky odvolací soud neuvádí, v čem shledal chybnými úvahy prvního stupně, na jejichž základě dospěl k jinému právnímu posouzení. Dovolatelka nesouhlasí, že by porušila zásadu presumpci neviny, neboť žalobce není označován v článku za pachatele trestných činů, ale je ve článku opakovaně odkazováno na obžalobu a z podaných informací nelze dovodit tvrzení, že žalobce je z uvedených trestných činů skutečně vinen. Dále dovolatelka uvádí, že veřejnost o této trestné činnosti informovala od roku 2004 a uveřejnila i článek s žalobcem, tudíž uvedení jména žalobce i uveřejnění rozhovoru s ním nemohlo vést k odhalení jeho identity a k zásahu do jeho osobnostních práv. Navíc uvedení plného jména žalobce odůvodňoval závažný charakter trestné činnosti i ohled na region, ve kterém se odehrávala; navíc v případě uvedení pouze iniciál žalobce by byla podstatně ztížena, resp. znemožněna kontrola soudního řízení ze strany veřejnosti. Dovolatelka uvádí, že argumentace rozhodnutím ESLP White proti Švédsku není přiléhavá, neboť v tomto případě ESLP neshledal porušení Úmluvy a uvedl, že presumpce neviny není zásada absolutní a nelze ji absolutně nadřazovat nad jiné zásady. Dovolatelka dále tvrdí, že zdržovací výrok odvolacího soudu musí být formulován konkrétně, přesně, určitě a jednoznačně, což v daném případě splněno nebylo. Formulovaná zdržovací povinnost by ve svém důsledku představovala zákaz legálního i legitimního informování veřejnosti o předmětné věci, přičemž dovolatelka nezveřejnila nic, čím by předjímala rozhodnutí soudu či soud ovlivňovala, a dále odkazuje na rozhodnutí ESLP ve věci Campos Damaso proti Portugalsku ze dne 24. 4. 2008.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li zásadní pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
V tomto případě jde o střet (kolizi) mezi právem na ochranu osobnosti podle ustanovení § 11 n. obč. zák. a svobodou práva projevu a práva na informace (čl. 17 Listiny základních práv a svobod). Obě práva mají podobu základních práv, jež stojí na stejné úrovni, a tudíž by neměla být dána bezdůvodně přednost jednoho práva před právem druhým; nicméně v případě střetu těchto práv je třeba určit za jakých podmínek a okolností má právo na ochranu osobnosti, respektive svoboda projevu a právo na informace přednost a řádně toto rozhodnutí odůvodnit. Je proto třeba na základě konkrétních okolností daného případu posoudit, zda dotčený výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či zda je konkrétní situaci přiměřený (obdobně srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. dubna 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04).
Je nepochybné, že veřejnost má zájem i právo na šíření informací (zde konkrétně na informace o probíhajícím trestním řízení), kdy tuto společenskou potřebu uspokojuje i žalovaná tím, že vydává periodické tiskoviny. Tuto roli nelze žalované odepřít, nicméně i při vykonávání práva na svobodu slova je nutné dbát na to, aby zveřejněné informace nebyly způsobilé zasáhnout do práv druhých a bezpodmínečně šetřit jejich oprávněné zájmy.
Dne 10. července 2003 pod číslem Rec (2003) 13 vydala Rada Evropy, Výbor ministrů členských států nezávazná „Doporučení k poskytování informací, týkající se trestních řízení, prostřednictvím médií“, kde je v čl. č. 2 zakotvena zásada práva na presumpci neviny a čl. 8 zásada ochrany soukromí v souvislosti s probíhajícím trestním řízením. Evropský soud pro lidská práva opakovaně podpořil názor, že v rámci práva na soukromí a rodinný život podle čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je třeba respektovat i právo jednotlivce na presumpci neviny podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy (např. rozsudek News Verlags GmbH & Co. KG proti Rakousku, ze dne 11. 1. 2000, č. 31457/96 či rozsudek A. proti Norsku ze dne 9.4. 2009, č. 28070/06 ).
V daném případě je dovolací soud toho názoru, že žalovaná sice měla právo informovat veřejnost o probíhajícím trestním řízení, nicméně jí zveřejněné informace měly být objektivní, přesné, korektní a nezavádějící. V rámci objektivity měla žalovaná dodržovat zásadu presumpce neviny a neuchylovat se k oslovování „kuplíř“ či „gang kuplířů“. Ze zmiňovaného článku sice vyplývá, že soudem v trestní věci ještě pravomocně rozhodnuto nebylo a že žalobce je „pouze“ obžalovaný, ale tím, že je opakovaně v textu označován výrazem „kuplířem“ – tj. pachatelem trestného činu kuplířství, dovolatelka zkresluje informace, předjímá rozhodnutí soudu o jeho vině a implicitně žalobce jako pachatele označuje. Kuplíř není pouze negativně podbarvený výraz, ale označuje osobu, která byla shledána vinnou z trestného činu kuplířství podle ustanovení § 189 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Konkrétně ve větách „Gang kuplířů, kteří organizovali prostituci v D., začali kriminalisté sledovat na jaře 2002.“ či „A obžalovaní kuplíři si v klidu žijí na svobodě.“ vyjadřuje žalovaná jistotu, že obžalovaní skutečně prostituci organizovali a z těchto formulací lze usuzovat, že jsou vinni, ač jsou stále na svobodě. Vychyluje tak celkové vyznění informace v neprospěch žalobce, aniž by v době vzniku novinového článku byl žalobce za takové jednání shledán vinným.
Takové jednání, kdy není respektována presumpce neviny a s žalobcem je zacházeno, jako s pachatelem je v rozporu s právem na ochranu osobnosti. Tento názor zastává i odborná literatura, kdy „pokud proto odsuzující rozhodnutí nenabylo právní moci, nelze o zadrženém, o tom na koho bylo podáno trestní oznámení, o tom, na koho byla uvalena vazba, u koho bylo zahájeno trestní řízení, o obžalovaném či o nepravomocně odsouzeném referovat jako o pachateli trestného činu. Proto je také do této doby nepřípustné ho označovat jako kriminálníka, zločince, podvodníka, násilníka atp. V tomto stádiu je třeba zdržet se jakékoliv zpravodajské úvahy, která by se dotýkala viny této osoby, neboť vina je věc hodnocení, které náleží výlučně soudu.“ či „o určité fyzické osobě jako o pachateli určitého trestného činu je pak přípustné informovat veřejnost až po pravomocném odsuzujícím rozsudku“ (viz. prof. JUDr. Karel Knap, CSc., a prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc. a kol. „Ochrana osobnosti podle občanského práva“, Linde Praha, a.s. 2004, str. 351 – 352, 354).
Ačkoli se dovolatelka dovolává rozsudku ESLP ve věci Campos Dâmaso proti Portugalsku ze dne 24. 4. 2008, č. stížnosti 17107/05, je třeba uvést, že rozhodnutí na danou věc nepřiléhá, neboť zmiňovaný případ řešil zveřejnění textu obžaloby novinářem před jejím oficiálním přednesením v rámci konkrétního řízení a následnou trestní odpovědnost novináře. ESLP v dané věci sice dovodil porušení svobody projevu podle čl. 10 Úmluvy a usoudil, že v tomto případě převažoval zájem na informování veřejnosti nad povinností stěžovatele ctít presumpci neviny dotyčné osoby (vysoce postaveného politika), ale pouze proto, že stěžovatel jen reprodukoval obsah obžaloby, nezaujímal stanovisko k případné vině obžalovaného, uvedení článku nenarušilo průběh řízení a přihlédl k výši uloženého trestního postihu pro stěžovatele. Z výše uvedeného vyplývá, že v rozsudku Campos Dâmaso proti Portugalsku, bylo hlavní otázkou, zda novinář mohl zveřejnit informace týkající se samotného trestního vyšetřování (a to včetně informací z tzv. „tajného vyšetřování“) či nikoli. V případě dovolatelky je však zřejmé, že měla právo poskytnout veřejnosti informace ohledně žalobce, nicméně měla tak učinit způsobem, který by šetřil jeho osobnostních práv, tedy způsobem, jímž by z použité expresivní formulace neprosvítalo subjektivní stanovisko ohledně viny žalobce.
Odvolací soud ve svém odůvodnění dále uvádí, že dovolatelka mohla uvést pouze iniciály jména a příjmení žalobce a nemusela tak uvádět celé jméno žalobce, čímž by dostála své informační povinnosti a zároveň by limitovala případný zásah do osobnostních práv. Nicméně to, že dovolatelka uvedla celé jméno žalobce, sám nikdy nenamítal a ani tento samotný fakt nepovažoval za zásah do jeho osobnostních práv, proto nelze souhlasit s tvrzením dovolatelky, že právě takto byl vyvolán zásah do jeho osobnostních práv. Žalobce nikdy nerozporoval uvedení celého jména, ale pouze způsob, jakým byl ve sporném článku označován, tj. že byla jeho osoba nazývána jako „kuplíř“. Navíc, žalobce sám poskytnul médiím rozhovor, tudíž v tomto lze přisvědčit dovolatelce, že veřejnost měla právo na uveřejnění jména i příjmení žalobce.
Nejvyšší soud k námitce dovolatelky ohledně její zdržovací povinnosti podotýká, že dovolatelka je povinna se zdržet pouze formulací, které předjímají rozhodnutí soudu, především se zdržet označování žalobce za „kuplíře“ a nikoli zdržet se jakékoli informační činnosti ohledně tohoto případu, tudíž z tohoto hlediska nemohlo být nijak zasaženo do ústavně zaručeného práva dovolatelky informovat veřejnost.
Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že dovolání bylo zamítnuto, nebylo rovněž rozhodováno o návrhu dovolatelky o odkladu vykonatelnosti dotčeného rozsudku odvolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-