// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti 13.12.2012
Ke svépomoci proti zásahu do cti
I. Pro určení, zda je určité tvrzení difamující, je nutno posuzovat nikoliv jen podle použitých výrazů a formulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo.
II. V případě, že je svépomoc proti zásahu do cti dostatečná a přiměřená, může suplovat, popř. snižovat potřebu náhrady nemajetkové újmy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 701/2011, ze dne 17. 10.2012
(kategorie: ochrana osobnosti; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce I. M., zastoupeného JUDr. Petrem Bayerem, advokátem v Advokátní kanceláři Cheb JUDr. Petr Bayer, JUDr. Vladimíra Bayerová, se sídlem v Chebu, náměstí Krále Jiřího 6, proti žalovanému Ing. F. Š., zastoupeného JUDr. Ladislavem Sádlíkem, advokátem se sídlem Praha 5, Holečkova 31, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 47/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2010, č.j. 1 Co 27/2010 – 94, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2010, č.j. 1 Co 27/2010 – 94 se zrušuje a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Krajský soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. listopadu 2009, č.j. 19 C 47/2009 – 69, zamítl žalobu, aby žalovaný zaslal k rukám žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku podepsaný dopis s omluvou ve znění „Omlouvám se panu I. M. za to, že jsem dne 25. 3. 2009 užil při veřejném jednání zastupitelstva města Františkovy Lázně vůči němu výrok „Běž do prdele, vole“ (odst. I výroku), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. II výroku).
Žalobce se domáhal ochrany osobnosti, když spatřoval zásah do jeho osobnostních práv výrokem „Běž do prdele, vole“ proneseným dne 25. března 2009 ve velkém sále společenského domu ve Františkových Lázních při jednání zastupitelstva města Františkovy Lázně. Žalovaný byl v době pronesení výroku člen zastupitelstva obce a žalobce byl starostou města Františkovy Lázně. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný skutečně výrok pronesl a že tomuto výroku předcházel jiný výrok žalobce, v němž o žalovaném sdělil, že nenávidí JUDr. D. a Lázně, a.s. proto, že s nimi prohrál všechny soudní spory a musí zaplatit desetitisíce na nákladech řízení u soudu a že o realitních obchodech toho ví žalovaný stejně jako o válení těsta na domácí nudle. Na toto sdělení žalovaný reagoval výše uvedeným výrokem, a když se žalobce zeptal, zda skutečně onen výrok řekl, tak žalovaný odpověděl kladně. Uvedený výrok byl zcela ojedinělý, žádný ze svědků nepotvrdil, že by se na jednání zastupitelstva mluvilo vulgárně či že by se tak žalovaný běžně vyjadřoval. Nejednalo se o první názorový střet účastníků, vzájemné špatné vztahy vyplynuly i z jejich výpovědí. Žalobce je členem a předsedou Sdružení místních, které se angažuje v politice a vydává měsíčník „Zrcadlo“, jehož je žalobce odpovědným redaktorem. V tomto měsíčníku dne 24. 4. 2009 byl zveřejněn článek od tzv. věrné dopisovatelky A. V. jako reakce na předmětný výrok žalovaného při jednání zastupitelstva. Podle soudu prvního stupně se jedná o hanlivý článek, v němž je žalovaný nejen kritizován, ale i osočován, navíc je k němu připojen i komentář žalobce, ve kterém tvrdí, že „by článek sám ani lépe nenapsal a že žalovaný je starý a nemocný, tak aby byl šetřen, nebo jim ani do konce volebního období nevydrží, a to by byla škoda“. Tento výtisk byl vydán v počtu 20.000 kusů a byl zdarma rozdáván všem obyvatelům města Františkovy Lázně (které má přes 5.000 obyvatel), přičemž to nebyl jediný článek, ve kterém byl napadán žalovaný. Dle zjištění soudu prvního stupně se dále jednalo o články v měsíčníku „Zrcadlo“ ze dne 4. 11. 2006, 18. 12. 2007, 25. 3. 2008, 21. 11. 2008 a 12. 10. 2009. Žalobce žalovaného dopisem ze dne 16. 4. 2009 vyzval k omluvě, žalovaný se neomluvil. Žalobce před jednáním soudu zveřejnil pomocí tisku (deníky MF DNES, Právo, Chebský deník ze dne 8. 9. 2009) co má být předmětem sporu.
Soud prvního stupně považoval předmětný výrok za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, a to konkrétně za zásah do jeho občanské cti. Uzavřel, že výrok překračuje meze slušnosti, ale při rozhodování o přiměřeném zadostiučinění přihlédl k tomu, že si je žalobce fakticky poskytl sám pomocí tzv. svépomoci, když se připojil k hanlivému článku v měsíčníku Zrcadlo. Soud prvního stupně rovněž dovodil, že žalobce sám vedl zasedání zastupitelstva města Františkovy Lázně, a tudíž mohl tento výrok žalovaného odsoudit přímo na jednání a napravit tím újmu na svých osobnostních právech a minimalizovat tím škodlivý následek předmětného výroku mnohem efektivněji.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. října 2010, č.j. 1 Co 27/2010 – 94, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen doručit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku podepsaný dopis s omluvou ve znění „Omlouvám se panu I. M. za to, že jsem dne 25. 3. 2009 užil při veřejném jednání zastupitelstva města Františkovy Lázně vůči němu výrok „Běž do prdele, vole“ a uložil mu povinnost uhradit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud měl za to, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, ale za nesprávné měl právní posouzení věci soudu prvního stupně. Za situace, kdy byl výrok pronesen na jednání zastupitelstva a kdy byla přítomna v hojném počtu veřejnost, je předmětný útok způsobilý snížit čest a důstojnost žalobce a je tedy namístě, aby se za urážku žalovaný žalobci omluvil. Podle odvolacího soudu byla situace vyhrocená, nicméně žalovaný měl v rámci základních pravidel slušného chování své emoce přizpůsobit místu diskuze, jejímu předmětu i přítomné veřejnosti, a pokud toho nebyl schopen, bylo namístě, aby se žalovaný za výrok omluvil.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) včasné dovolaní k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“), přičemž napadá rozsudek v celém rozsahu a má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Dovolatel má za to, že odvolací soud nezhodnotil správně všechny okolnosti, za kterých byl výrok pronesen. Výrok sám byl dle dovolatele pronesen tiše a byl slyšen pouze blízko sedícími zastupiteli. Až poté byl výrok zopakován do mikrofonu samotným žalobcem, když prohlásil něco ve smyslu „co že, jste řekl? Vy jste poslal pana starostu do prdele a ještě jste mu řekl vole?“. Nicméně audiozáznam ze zastupitelské schůze se ztratil a nebylo možné ho uplatnit u soudu jako důkazní prostředek a žalobce podle dovolatele neunesl důkazní břemeno s tím, že nebylo prokázáno, co bylo proneseno a před kým, tudíž chybí důkaz o tom, že výrok byl přednesen veřejně. Dovolatel má za to, že věc měla být posuzována ve světle judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2951/2006 a 30 Cdo 2919/2006, a dále, že soud nepřihlédl k tomu, že si dovolatel sám zjednal veřejně nápravu, současně dále šířil hanlivý výrok a dělal ze žalovaného hlupáka, neschopného, nemocného a starého člověka, arogantního narcise a hulváta. Navíc v jednom článku otiskl i osobní mobilní číslo na žalovaného, na které mohou čtenáři volat nonstop, ve dne v noci. Proto dovolatel navrhnul, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li zásadní pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Již zmíněné ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě, pokud byla dotčena v osobnostní sféře, mimo jiné umožňuje požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, ze které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
U zásahů do cti je třeba uznat za důvod vylučující neoprávněnost difamační znevažujících skutkových tvrzení, jestliže k zásahu do cti došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních, cizích, či veřejných, při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo plnění zákonem uložené právní povinnosti. I v těchto případech je ovšem třeba dbát o uplatnění a respektování principu společenské adekvátnosti. Hájení chráněných zájmů vlastních, cizích nebo veřejných ovšem nemůže nikdy ospravedlnit zásah do cti, k němuž došlo bez potřeby nebo při němž jednající nebyl v dobré víře o správnosti svého tvrzení, popřípadě, jehož přímým účelem bylo újmu na cti způsobit (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 314 až 320).
V konkrétním případě je posuzováno slovní spojení „Běž do prdele, vole“, které užil žalovaný; toto spojení je výrazně expresivní a ve společnosti objektivně chápáno jako pejorativní. Odvolací soud sice výrok považoval za urážku, kterou vyvrcholila diskuze, avšak vyslovil přesvědčení, že žalovaný měl svá slova přizpůsobit místu, veřejnosti, zásadám slušného chování a uložil žalovanému povinnost se omluvit. Odvolací soud nicméně patřičně nezohlednil celkový kontext, při čemž byl výše uvedený výrok učiněn a ani následnou svépomoc k ochraně osobnosti, kterou si žalobce sám veřejně zajistil. Je třeba vzít v potaz, že tímto výrokem vygradovala napjatá situace na jednání zastupitelstva, jednalo se o výraz izolovaný a nebylo prokázáno, že by tak žalovaný běžně mluvil či používal takovýchto výrazů na jiných jednání zastupitelstva; výraz užil bezprostředně po vyostřené situaci, kdy vzájemné vztahy mezi účastníky jsou dlouhodobě napjaté a to i vinou žalobce (jak vyplývá i z charakteru a tónu článků uvedených v měsíčku „Zrcadlo“ jehož je žalobce odpovědným redaktorem). Pro určení, zda je určité tvrzení difamující, je proto nutno posuzovat nikoliv jen podle použitých výrazů a formulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo. Navíc je třeba připomenout, že soudní praxe u veřejně činných osob připouští možnost použít v rámci kritiky i relativně ostřejší výrazy provázející výměnu polemických názorů (srov. mimo jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 3024/2011).
Ohledně otázky veřejnosti platí a contrario závěr uvedený ve Sborníku III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 177, a to že na nezpůsobilost zásahu narušit nebo ohrozit práva chráněná ustanovením § 11 občanského zákoníku usuzují soudy např. v případech, kdy zásah spočíval v tvrzeních, která byla pronesena kupř. za takových okolností, za nichž nehrozilo zveřejnění, a nemohl tedy žádným způsobem dojít ke snížení vážnosti fyzické osoby např. mezi jejími spoluobčany. O takové okolnosti se v daném případě nejedná, neboť výrok byl prokazatelně vyřčen před početným shromážděním osob, a proto je nepochybné, že za těchto okolností hrozilo okamžité zveřejnění výroku bez ohledu na to, zda byl nejprve učiněn potichu a posléze žalobcem zopakován na mikrofon či nikoli. Výrok byl vyřčen za situace, kdy byla přítomna veřejnost a jeho zveřejnění bylo prakticky jisté a jako takový mohl a byl schopný zasáhnout do vážnosti a cti žalobce.
Odvolací soud nicméně nesprávně právně posoudil vliv svépomoci v celkovém kontextu případu. Žalobce si totiž zjednal sám nápravu, aby tak zhojil zásah do svých osobnostních práv. V případě, že je taková svépomoc dostatečná a přiměřená, může suplovat, popř. snižovat potřebu náhrady nemajetkové újmy. Takový názor vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 2971/2000, kdy „je-li účelem zadostiučinění podle § 13 obč. zák. reparace následků zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, pak předpoklad poskytnutí takovéhoto zadostiučinění může modifikovat skutečnost případného zhojení následku zásahu v té či oné míře tím, že jistou formu zadostiučinění si fakticky poskytne sám poškozený, a to na úkor zájmů škůdce, např. ve formě následného a jinak neakceptovatelného verbálního nebo brachiálního útoku, apod. V takovýchto případech je třeba porovnat míru dotčení osobnosti fyzické osoby a tomu odpovídající předpoklad přiměřenosti odpovídající satisfakce s tím, do jaké míry byl nárok na satisfakci suplován případnou "svémocí" poškozeného. Toto posouzení výhradně vychází z předpokladů obsažených v ustanovení § 13 obč. zák., takže případná aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v této souvislosti postrádá opodstatnění.“ V daném případě žalobce pomocí měsíčníku Zrcadlo, jehož je odpovědným redaktorem, zveřejnil dne 24. dubna 2009 článek „Jdi do prdele, vole!“ od A. V., a to i s vlastním komentářem a následně také článek „Š. mediální „výrony“ aneb není výron jako výron“ ze dne 12. října 2009. Jako odpovědný redaktor má žalobce možnost rozhodovat o tom, jaké články a v jaké podobě se v měsíčníku vydají. První článek používá v nadpisu stejný výrok jako požil žalovaný a také je mu i určen (viz. věta „vlez si tam sám, Š.!“). Žalobce se od článků nijak nedistancoval, naopak k jednomu připojil svůj posměšný komentář (viz. „Pan Š. už je starý, prý i nemocný, a tak ho šetřete, nebo nám do konce volebního období nevydrží. A to by myslím byla opravdu škoda!!!“). Oba články jsou na samotné hranici expresivity a v konečném důsledku mohou mít i větší dopad než výrok samotný, vzhledem k velkému distribučnímu nákladu měsíčníku. Bylo proto třeba určit vzájemný poměr míry dotčení osobnostních práv žalobce a míry jeho následné svépomoci odčinit tento zásah, tedy zda za zásah do občanské cti chráněné v ustanovení § 11 obč. zák. již byla poskytnuta účinná satisfakce a zda další (morální) náhrada nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 obč. zák. by již byla nadbytečná. V tomto ohledu odvolací soud nepředestírá žádné závěry.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud plně nezhodnotil všechny okolnosti případu, především izolovanost výroku žalovaného, skutečnost, že oba účastníci jsou aktivní politici na komunální úrovni a že zde došlo k účinné satisfakci svépomocí, nelze dosud považovat toto rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) jej proto v tomto rozsahu zrušil, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-