// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 14.03.2019

Absolutní a relativní neplatnost pracovněprávního jednání

I. Je-li pracovněprávní jednání neplatné pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z., jde o neplatnost absolutní v případě, že právní jednání „zjevně narušuje veřejný pořádek“ (§ 588 věta první o.z.); jestliže takové pracovněprávní jednání veřejný pořádek nenarušuje nebo jestliže se nejedná o narušování „zjevné“, je pracovněprávní jednání i v tomto případě neplatné jen relativně.

Veřejný pořádek v soukromém právu postihuje především právní základy společenského řádu, prostupuje celý právní řád a představuje jednu z nejpodstatnějších náležitostí právního státu v demokratické společnosti. V pracovněprávních vztazích vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek, v první řadě základní zásady pracovněprávních vztahů, vypočtené v ustanovení § 1a odst. 2 zák. práce, tj. zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, spravedlivého odměňování zaměstnance, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminace. Podstatnou hodnotou, na níž je založen demokratický právní řád, je právní jistota; požadavek právní jistoty je proto nepochybně další hodnotou, která chrání veřejný pořádek v pracovněprávních vztazích.

Z hlediska ustanovení § 588 věty první o.z. je významné, zda právní jednání, které odporuje zákonu (a které je ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o.z. neplatné), narušuje veřejný pořádek „zjevně“. Požadavek na „zjevnost“ narušení veřejného pořádku vyjadřuje určitý stupeň intenzity, které musí dosáhnout narušení hodnot, které chrání veřejný pořádek, aby byl odůvodněn závěr o absolutní neplatnosti pracovněprávního jednání. Okolnost, zda narušení veřejného pořádku dosáhlo ve své intenzitě stupeň „zjevnosti“, nebo zda bylo méně závažné, je třeba hodnotit – s přihlédnutím k tomu, co v konkrétním případě naplňuje hodnoty, které chrání veřejný pořádek – vždy individuálně podle okolností každého případu; na vyhodnocení všech významných hledisek závisí, zda pracovněprávní jednání, které odporuje zákonu (a které je ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o.z. neplatné), je v konkrétním případě neplatné absolutně, nebo jen relativně.

II. Byla-li neplatnost relativně neplatného pracovněprávního jednání řádně uplatněna, nastávají vůči dotčenému právnímu jednání stejné právní následky jako v případě absolutní neplatnosti [právní jednání nemá stranou (stranami) pracovněprávních vztahů sledované (zamýšlené) právní účinky]. Obojí neplatnosti působí s účinky od počátku (ex tunc) a právní význam mají vůči každému, jehož práva a povinnosti (právní sféru) mohou (uvažováno objektivně) ovlivnit. V případě relativní neplatnosti zákon uvedeným způsobem ponechává na oprávněné osobě, aby uvážila, zda je pro její individuální zájmy výhodnější ponechat postižené pracovněprávní jednání nadále platným, nebo se dovolat jeho neplatnosti. Rozhodne-li se (podle vlastního uvážení) neplatnost neuplatnit, má to mimo jiné za následek, že důvod neplatnosti, i kdyby byl založen na porušení kogentního ustanovení zákona, se nemůže prosadit a že právní vztahy stran základních pracovněprávních vztahů (jiných subjektů pracovněprávních vztahů) se nadále řídí (musí řídit) tímto (objektivně vzato vadným) právním jednáním.

Legitimaci (oprávnění) k uplatnění neplatnosti má ten, kdo je pracovněprávním jednáním dotčen ve svých právech nebo povinnostech a v jehož zájmu je neplatnost pracovněprávního jednání stanovena, a to za předpokladu, že nezpůsobil neplatnost pracovněprávního jednání.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2576/2018, ze dne 27. 11. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 1a odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb.
§ 580 odst. 1 o. z.
§ 586 o. z.
§ 588 o. z.

Kategorie: právní jednání; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila náhradu škody na zdraví za dobu od 1.1.2008 do 28.2.2015 ve výši 2,072.294,- Kč „spolu se zákonným úrokem z prodlení“ z částek a za dobu, jež rozvedl, a aby mu dále platila ode dne 1.3.2015 do budoucna peněžitý důchod ve výši 34.153,- Kč měsíčně. Žalobu odůvodnil zejména tím, že pracoval u žalované od listopadu 1985 do 20.3.2007 jako pomocník havíře, havíř, předák v rubání a horník ve zmáhání dlouhých důlních děl. Při práci u žalované (zařazené ve III. rizikové kategorii) byl vystaven vibracím a nadměrnému jednostrannému zatížení horních končetin nad stanovené hygienické limity, což vedlo k poškození jeho zdraví spočívajícího v artróze pravého loketního kloubu II. rtg. stupně s omezením flexe, jež je kvalifikováno jako ohrožení nemocí z povolání. Kdyby k porušování těchto hygienických předpisů vůči žalobci ze strany žalované nedocházelo, k poškození žalobcova zdraví by nedošlo a ohrožením nemocí z povolání by netrpěl. Žalobce se proto dovolává obecné odpovědnosti žalované za škodu, jež spočívá ve ztrátě na výdělku žalobce v důsledku snížení jeho pracovního potenciálu.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30.3.2015 č.j. 26 C 90/2011-222 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 251.651,-Kč k rukám zástupce žalobce a České republice na náhradě nákladů řízení 25.027,50 Kč a na soudním poplatku 102.459,-Kč na účet České republiky - Okresního soudu v Ostravě. Vycházel ze zjištění, že v důsledku pracovní činnosti u žalované došlo u žalobce k poškození zdraví - k artróze pravého loketního kloubu a že toto onemocnění profesního původu nedosáhlo takového stupně, aby bylo kvalifikováno jako nemoc z povolání, nýbrž se jedná „pouze“ o ohrožení nemocí z povolání. Protože znaleckým posudkem bylo prokázáno, že žalovaná žalobce po dobu výkonu práce vystavila expozici vibracím přenášeným na horní končetiny a nadměrnému jednostrannému zatížení horních končetin, jejichž úroveň přesahovala stanovené hygienické limity, dospěl k závěru, že jsou splněny hmotněprávní předpoklady vzniku obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, neboť žalobcova újma na zdraví je v příčinné souvislosti s porušováním právních povinností žalovanou. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku vycházel z žalobcova průměrného výdělku za 4. čtvrtletí roku 2006, valorizovaného podle příslušných právních předpisů, od něhož (z důvodu, že žalobce byl v evidenci úřadu práce veden jako uchazeč o zaměstnání) v jednotlivých kalendářních měsících odčítal minimální mzdu.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 9.2 016 č. j. 16 Co 185/2015-385 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 32.940,- Kč s úroky z prodlení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; ve zbývající části vyhovujícího výroku o věci samé tento rozsudek změnil tak, že žalobu co do částky 2,039.354,- Kč s úroky z prodlení zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 111.985,- Kč k rukám advokátky Mgr. Lucie Vávrové a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že nebylo prokázáno porušení právních povinností zaměstnavatele (žalované), které mělo být v posuzovaném případě způsobeno tím, že porušoval hygienické limity ochrany zdraví zaměstnance před nadměrnými vibracemi a dlouhodobou nadměrnou a jednostrannou zátěží horních končetin. Vycházeje z ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. a z ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 432/2003 Sb. dovodil, že právní předpisy počítají s tím, že existují práce, při kterých jsou překračovány hygienické limity (např. vibrací, nebo nadměrného jednostranného zatížení); zařazení zaměstnance na práce v třetí rizikové kategorii, při nichž jsou překračovány hygienické limity, proto nelze pokládat za porušení právní povinnosti zaměstnavatele. Protože žalobce netvrdil dostatečně konkrétně, jaká opatření měl zaměstnavatel přijmout (a nepřijal), v jakém období (žalobce pracoval u žalované více než 20 let), v jakém rozsahu či co dalšího měl zaměstnavatel učinit (a neučinil), aby bylo zabráněno poškození zdraví žalobce, a nenavrhl k tomu důkazy, nesplnil v tomto směru svou povinnost tvrzení ani povinnost důkazní. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně shledal uplatněný nárok jako neopodstatněný.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 20. 2. 2018 č. j. 21 Cdo 232/2017-428 rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku, jímž bylo řízení co do částky 32.940,- Kč s úroky z prodlení zastaveno) zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Poukázal na skutečnost, že žalobce v průběhu řízení tvrdil, že povinnost, kterou žalovaná (zaměstnavatel) porušila, byla jinými opatřeními (např. hygienickými přestávkami v práci) zabránit tomu, aby docházelo k poškození zdraví žalobce za situace, kdy vykonával rizikové práce ve smyslu ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. a ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 432/2003 Sb. (v případě žalobce práce v riziku vibrací a nadměrného jednostranného zatížení horních končetin). Žalovaná neučinila nic pro to, aby hygienické limity vůči žalobci byly dodržovány. Jinak řečeno, žalobce poukazoval na to (tvrdil), že žalovaná porušovala (neplnila) své povinnosti vyplývající zejména z ustanovení § 102 zák. práce o předcházení ohrožení života a zdraví při práci. Za této situace to byla žalovaná, kterou stíhalo – jak vyplývá z hmotněprávní úpravy obsažené v ustanovení § 102 zák. práce - břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že tyto (zákonné) povinnosti vůči žalobci (i obecně) plnila a jakým způsobem. Představa odvolacího soudu, že to je žalobce, kdo měl tvrdit, jaká konkrétní opatření měl zaměstnavatel přijmout (a nepřijal), v jakém období (žalobce pracoval u žalované více než 20 let), v jakém rozsahu, či co dalšího měl zaměstnavatel učinit (a neučinil), aby bylo zabráněno poškození zdraví žalobce, a k tomu navrhnout důkazy, zcela převrací (jak na to poukazuje žalobce v dovolání) povinnosti, které má zaměstnavatel a zaměstnanec v pracovním poměru. Je to totiž zaměstnavatel, kdo má ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce a zejména § 102 zák. práce povinnost předcházet ohrožení života a zdraví při práci. Jakým způsobem a v jakém rozsahu tak má činit, ponechává právní úprava pouze na zaměstnavateli a jen rámcově (srov. § 102 odst. 5 zák. práce) naznačuje, která opatření by v tomto směru mohl zaměstnavatel učinit.

Podáním ze dne 25.4.2018 žalobce navrhl, aby na místo žalované vstoupila do řízení společnost OKD Nástupnická, a.s. (nyní OKD, a.s.) se sídlem v Karviné, Stonavská č. 2179, IČO 05979277, do jejíhož základního kapitálu byl jako nepeněžitý vklad vnesen smlouvou o vkladu obchodního závodu ze dne 27.3.2018 obchodní závod žalované, včetně pohledávky uplatňované v tomto řízení.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22.5.2018 č.j. 16 Co 185/2015-456 návrhu žalobce, aby na místo dosavadní žalované vstoupila do řízení společnost OKD, a.s., se sídlem v Karviné, Stonavská č. 2179, IČO 05979277, nevyhověl. Vycházel ze zjištění, že dne 27.3.2018 došlo k uzavření smlouvy o vkladu obchodního závodu mezi žalovanou jako vkladatelem a společností OKD Nástupnická, a.s. (nyní OKD, a.s.), na základě které žalovaná vložila svůj obchodní závod do základního kapitálu společnosti OKD Nástupnická, a.s., a to s výjimkou ve smlouvě uvedených položek, které zůstaly ve vlastnictví žalované, a že podle čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu jsou součástí obchodního závodu práva a povinnosti vůči bývalým zaměstnancům vkladatele, pokud jejich pracovní poměr zanikl do okamžiku nabytí vlastnického práva k obchodnímu závodu společnosti OKD Nástupnická, a.s. Dovodil, že v případě smlouvy o vkladu závodu se použijí ustanovení občanského zákoníku o koupi závodu, že koupě závodu se považuje za převod činnosti zaměstnavatele, že na přejímajícího zaměstnavatele přecházejí, nestanoví-li zákon jinak, veškerá práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele jen vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovní poměr do dne převodu neskončil, a že smlouva o tom, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí na někoho jiného, aniž by šlo o případ stanovený zákoníkem práce nebo zvláštními právními předpisy, je nepřípustná. Dospěl proto k závěru, že ujednání obsažené v čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27.3.2018 je neplatné pro rozpor s ustanovením § 338 odst. 4 zák. práce a pro zjevné narušení veřejného pořádku, neboť odporuje zásadě zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance podle ustanovení § 1a odst. 2 zák. práce, že k této neplatnosti je třeba podle ustanovení § 588 o.z. přihlédnout i bez návrhu a že v posuzované věci - vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobce u žalované skončil dne 20.3.2007, tj. před okamžikem rozhodným pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů – nenastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod práva nebo povinnosti, o něž v tomto řízení jde.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku nebyla otázka aplikace ustanovení § 2175 odst. 1 a 2 o.z. a ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve spojitosti s ustanovením § 338 zák. práce v judikatuře dovolacího soudu řešena a že je třeba tuto otázku řešit s ohledem na princip pacta sund servanda a princip zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance podle ustanovení § 1a odst. 1 a 2 zák. práce. Poukázal na skutečnost, že „tzv. staré OKD, a.s.“ (dosavadní žalovaná) řešilo východisko z krize reorganizací, jejíž podstatou bylo vytvoření „životaschopného OKD“, jehož vstup do řízení žalobce navrhoval, které mělo být podnikatelsky i finančně stabilní, zatímco „staré OKD, a.s.“ má v podstatě fungovat jen jako inkasní agentura pro vymáhání sporných pohledávek a uspokojování sporných pohledávek, a to z jiných než pracovněprávních vztahů. Kdyby „staré OKD a.s.“ zůstalo i nadále dlužníkem, mohlo by se stát, že žalobci zůstane nedobytná pohledávka, což není v souladu se zvláštní zákonnou ochranou postavení zaměstnance. Žalobce je přesvědčen, že dobytnosti jeho nadějné pohledávky na náhradu škody na zdraví „lépe svědčí“, pokud by ji měl vůči „novému“ OKD a.s., zvláště za situace, kdy se „nové“ OKD a.s. „aktivně hlásí“ k možnému mimosoudnímu uspokojení této pohledávky. Vyslovil rovněž názor, že z hlediska ustanovení § 338 odst. 4 zák. práce jde v daném případě o pracovněprávních vztah k náhradě škody vůči bývalému zaměstnavateli, který „přetrvává“ i po zániku pracovního poměru. Kromě toho žalobce vytkl krajskému soudu, že nezjišťoval stanovisko navrhovaného účastníka řízení, a poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 13.9.2016 sp. zn. I. ÚS 90/15, který akcentuje respektování smluvních ujednání, pokud jejich respektování má příznivý dopad na práva zaměstnance. Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen o. s. ř.), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že je přípustné podle ustanovení § 238a o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 o.s.ř. (srov. § 107a odst. 1 o.s.ř.). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v ustanovení § 107a odst. 1 o.s.ř., a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (srov. § 107a odst. 2 větu první o.s.ř.). Soud tedy nemá – jak se dovolatel mylně domnívá – povinnost zjišťovat stanovisko navrhovaného procesního nástupce, který má do řízení vstoupit na místo dosavadního žalovaného.

Navrhne-li žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo, soud - jak vyplývá z ustanovení § 107a o.s.ř. - ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda se jedná o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práv (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek převod nebo přechod práv), zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek převod nebo přechod práv (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.6.2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).

Je mimo pochybnost, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“) nebo zvláštním právním předpisem (srov. § 338 odst. 1 zák. práce). Dochází-li k převodu činnosti zaměstnavatele nebo části činnosti zaměstnavatele nebo k převodu úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů v plném rozsahu na přejímajícího zaměstnavatele; práva a povinnosti z kolektivní smlouvy přecházejí na přejímajícího zaměstnavatele na dobu účinnosti kolektivní smlouvy, nejdéle však do konce následujícího kalendářního roku (srov. § 338 odst. 2 zák. práce). Práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztahy do dne převodu zanikly, zůstávají nedotčeny, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak (srov. § 338 odst. 4 zák. práce). Zaniklými pracovněprávními vztahy, z nichž práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům zůstávají ve smyslu ustanovení § 338 odst. 4 zák. práce nedotčeny, je třeba rozumět základní pracovněprávní vztahy (pracovní poměr, popřípadě právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr - srov. § 3 zák. práce) [k tomu srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 2124/99, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2000 sp. zn. 21 Cdo 1422/2000 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.1.2016 sp. zn. 21 Cdo 1367/2015].

Vzhledem k tomu, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele může dojít jen na základě právního předpisu, je vyloučeno, aby nastal jen na základě smluvního ujednání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.6.1999 sp. zn. 21 Cdo 253/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, č. 9, roč. 1999, s. 300, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995). Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů v důsledku smlouvy mezi zaměstnavateli je možný - jak vyplývá z výše uvedeného - jen tehdy, jestliže právní předpisy s uzavřením smlouvy určitého typu takový následek - vyplývající ze zákona, nikoliv ze smlouvy samotné - spojují. Jedním z takových případů je uzavření smlouvy o vkladu závodu do základního kapitálu obchodní korporace, na kterou se použijí přiměřeně ustanovení občanského zákoníku o koupi [srov. § 21 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů a § 2175 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“)], neboť vklad závodu se považuje za převod činnosti zaměstnavatele (srov. § 2175 odst. 2 o.z.). Smlouva o vkladu obchodního závodu uzavřená dne 27.3.2018 mezi žalovanou jako vkladatelem a společností OKD Nástupnická, a. s. (nyní OKD, a. s.), na základě které žalovaná vložila svůj obchodní závod do základního kapitálu společnosti OKD Nástupnická, a. s., proto představuje právní skutečnost, která je způsobilá mít za následek přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze žalované jako dosavadního zaměstnavatele na společnost OKD Nástupnická, a. s., jako přejímajícího zaměstnavatele.

Odvolací soud v projednávané věci správně dovodil, že ujednání obsažené v čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27.3.2018, podle něhož jsou součástí (vkládaného) obchodního závodu práva a povinnosti vůči bývalým zaměstnancům vkladatele, pokud jejich pracovní poměr zanikl do okamžiku nabytí vlastnického práva k obchodnímu závodu společností OKD Nástupnická, a. s., je pro rozpor se zákonem neplatné (srov. § 4 zák. práce a § 580 odst. 1 o.z.). Neplatnost tohoto ujednání, které odporuje ustanovení § 338 odst. 4 zák. práce, totiž vyžaduje smysl a účel tohoto kogentního ustanovení, kterým je (obecně vzato) zejména nekomplikovat (neztěžovat) právní postavení zaměstnanců, jejichž pracovněprávní vztahy k dosavadnímu zaměstnavateli do dne převodu jeho činnosti nebo úkolů (jejich části) zanikly, změnou subjektu povinného k uspokojování jejich práv z (již zaniklých) základních pracovněprávních vztahů, v důsledku níž by se se svými nároky byli nuceni obracet na někoho, kdo nebyl jejich zaměstnavatelem, a který vyjadřuje zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, jež je jednou ze základních zásad pracovněprávních vztahů [srov. § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce].

Neplatnost pracovněprávního jednání se rozeznává – jak plyne z ustanovení § 586-588 o.z. (srov. § 4 zák. práce) - absolutní a relativní. Absolutní neplatnost znamená, že nedostatek právních účinků pracovněprávního jednání nastává přímo ze zákona a že k neplatnosti se přihlíží v řízení před soudem, správním úřadem nebo jiným orgánem veřejné moci „i bez návrhu“, tedy bez ohledu na to, zda se jí někdo z účastníků řízení dovolal nebo na ni jinak poukázal (z úřední povinnosti, jakmile vyšla najevo). Relativně neplatné pracovněprávní jednání se považuje – navzdory vadě, kterou je postiženo – za platné, jestliže se neplatnosti nedovolal ten, kdo je k tomu oprávněn; soud, správní úřad a ani nikdo jiný nemůže k relativní neplatnosti přihlížet z úřední povinnosti (a považovat pracovněprávní jednání za neplatné), i kdyby byla vada nepochybná, a vychází z toho, že jde o platné pracovněprávní jednání, dokud neplatnost nebude uplatněna.

Byla-li neplatnost relativně neplatného pracovněprávního jednání řádně uplatněna, nastávají vůči dotčenému právnímu jednání stejné právní následky jako v případě absolutní neplatnosti [právní jednání nemá stranou (stranami) pracovněprávních vztahů sledované (zamýšlené) právní účinky]. Obojí neplatnosti působí s účinky od počátku (ex tunc) a právní význam mají vůči každému, jehož práva a povinnosti (právní sféru) mohou (uvažováno objektivně) ovlivnit. V případě relativní neplatnosti zákon uvedeným způsobem ponechává na oprávněné osobě, aby uvážila, zda je pro její individuální zájmy výhodnější ponechat postižené pracovněprávní jednání nadále platným, nebo se dovolat jeho neplatnosti. Rozhodne-li se (podle vlastního uvážení) neplatnost neuplatnit, má to mimo jiné za následek, že důvod neplatnosti, i kdyby byl založen na porušení kogentního ustanovení zákona, se nemůže prosadit a že právní vztahy stran základních pracovněprávních vztahů (jiných subjektů pracovněprávních vztahů) se nadále řídí (musí řídit) tímto (objektivně vzato vadným) právním jednáním (srov. § 586 odst. 2 o.z.). Legitimaci (oprávnění) k uplatnění neplatnosti má ten, kdo je pracovněprávním jednáním dotčen ve svých právech nebo povinnostech a v jehož zájmu je neplatnost pracovněprávního jednání stanovena, a to za předpokladu, že nezpůsobil neplatnost pracovněprávního jednání (srov. § 586 odst. 1 a § 579 odst. 1 o.z.).

Je-li pracovněprávní jednání neplatné pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z., jde o neplatnost absolutní v případě, že právní jednání „zjevně narušuje veřejný pořádek“ (§ 588 věta první o.z.); jestliže takové pracovněprávní jednání veřejný pořádek nenarušuje nebo jestliže se nejedná o narušování „zjevné“, je pracovněprávní jednání i v tomto případě neplatné jen relativně.

Veřejný pořádek v soukromém právu postihuje především právní základy společenského řádu, prostupuje celý právní řád a představuje jednu z nejpodstatnějších náležitostí právního státu v demokratické společnosti. V pracovněprávních vztazích vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek, v první řadě základní zásady pracovněprávních vztahů, vypočtené v ustanovení § 1a odst. 2 zák. práce, tj. zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, spravedlivého odměňování zaměstnance, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminace. Podstatnou hodnotou, na níž je založen demokratický právní řád, je právní jistota; požadavek právní jistoty je proto nepochybně další hodnotou, která chrání veřejný pořádek v pracovněprávních vztazích.

Z hlediska ustanovení § 588 věty první o.z. je významné, zda právní jednání, které odporuje zákonu (a které je ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o.z. neplatné), narušuje veřejný pořádek „zjevně“. Požadavek na „zjevnost“ narušení veřejného pořádku vyjadřuje určitý stupeň intenzity, které musí dosáhnout narušení hodnot, které chrání veřejný pořádek, aby byl odůvodněn závěr o absolutní neplatnosti pracovněprávního jednání. Okolnost, zda narušení veřejného pořádku dosáhlo ve své intenzitě stupeň „zjevnosti“, nebo zda bylo méně závažné, je třeba hodnotit – s přihlédnutím k tomu, co v konkrétním případě naplňuje hodnoty, které chrání veřejný pořádek – vždy individuálně podle okolností každého případu; na vyhodnocení všech významných hledisek závisí, zda pracovněprávní jednání, které odporuje zákonu (a které je ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o.z. neplatné), je v konkrétním případě neplatné absolutně, nebo jen relativně.

Pro účely posouzení, zda v případě ujednání obsaženého v čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27.3.2018, podle něhož jsou součástí (vkládaného) obchodního závodu práva a povinnosti vůči bývalým zaměstnancům vkladatele, pokud jejich pracovní poměr zanikl do okamžiku nabytí vlastnického práva k obchodnímu závodu společností OKD Nástupnická, a.s., které je ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o.z. neplatné, jde o neplatnost absolutní, nebo jen relativní, se proto měl odvolací soud zabývat okolnostmi, za kterých byla smlouva o vkladu obchodního závodu uzavřena a za kterých k uvedenému ujednání došlo. Bylo-li vskutku cílem tohoto ujednání zajistit i jeho bývalým zaměstnancům větší právní jistotu, neboť společnost OKD Nástupnická, a.s., je aktivním ekonomickým subjektem, který pokračuje v původní činnosti žalované, dále těží uhlí a zaměstnává tisíce zaměstnanců, na rozdíl od žalované, která je v insolvenci a žádnou aktivní hospodářskou činnost nevyvíjí ani v budoucnu vyvíjet nebude, naopak její aktivita se soustředí na výplatu věřitelům a vedení soudních sporů s tím, že v horizontu několika let bude přistoupeno k její likvidaci, bylo by možné jen stěží dovodit, že uvedené ujednání za takových okolností odporuje zásadě zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance (popřípadě jiným základním zásadám pracovněprávních vztahů) do takové míry, že tím zjevně narušuje veřejný pořádek, a že není na místě ponechat na jednotlivých dotčených (bývalých) zaměstnancích žalované, aby sami uvážili, zda je pro jejich individuální zájmy výhodnější ponechat předmětné ujednání (v části, která se týká jejich nároků – srov. § 576 o.z.) nadále platným, nebo se dovolat jeho neplatnosti. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se okolnostmi uzavření smlouvy o vkladu obchodního závodu ze dne 27.3.2018 a ujednání obsaženého v čl. 6.2 písm. b) přílohy č. 2 této smlouvy z uvedeného pohledu nezabýval, nemůže být jeho závěr, že k neplatnosti tohoto ujednání je třeba přihlédnout i bez návrhu a že v posuzované věci nenastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod práva nebo povinnosti, o něž v tomto řízení jde, (zatím) správný.

Protože usnesení odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správné a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů