// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 06.03.2019

Lhůta k odmítnutí dědictví; počínání vylučující odmítnutí dědictví

I. Lhůta k odmítnutí dědictví podle § 1487 odst. 1 věty druhá o.z. je lhůtou hmotněprávní; to platí i o lhůtě prodloužené soudem podle věty třetí. Zmeškání lhůty k odmítnutí dědictví (stanovené zákonem nebo prodloužené soudem) proto nelze postupem podle § 58 o.s.ř. prominout.

II. Smysl lhůty dané ustanovením § 1487 o.z. spočívá jen ve vymezení hranice, do kdy může v úvahu přicházející dědic dědictví odmítnout, tedy hranice, po níž nastává fikce neodmítnutí (přijetí) dědictví. Ani ustanovení § 1487 o.z., ani ustanovení § 164 z.ř.s., ani žádné jiné zákonné ustanovení v úvahu přicházejícím dědicům nezakazuje, aby úkon odmítnutí, popřípadě přijetí dědictví, učinili kdykoli po smrti zůstavitele, nejpozději však do konce lhůty dle ustanovení § 1487 o.z.

III. Podle § 1489 odst. 2 o.z. se k odmítnutí dědictví nepřihlíží, dal-li dědic již svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout. Kdy se jedná o počínání dědice ve smyslu § 1489 odst. 2 o.z., závisí na posouzení individuálních okolností konkrétního případu.

Podle ustálené judikatury soudů - od níž ani za existence nové právní úpravy (o.z.) nemá dovolací soud důvod se odchýlit - počínáním, kterým dal dědic najevo, že dědictví nechce odmítnout (nyní, že „chce dědictví přijmout“), se rozumí takové chování dědice, kterým se k zůstavitelovu majetku nebo k jeho části (například k jednotlivé věci) projevuje jako jeho vlastník (k zůstavitelovu majetku nebo jeho části se tedy chová jako k vlastnímu majetku) nebo z něhož je jinak nepochybné, že hodlá jako dědic vstoupit do zůstavitelových práv a povinností (tedy se stát jako dědic zůstavitelovým právním nástupcem), popřípadě že vystupuje jako osoba, jíž svědčí dědické právo po zůstaviteli (například se jako dědic ze zákona vyjadřuje v řízení o dědictví k platnosti závěti apod.). Rovněž je za počínání vylučující odmítnutí dědictví zpravidla považován úkon, kterým dědic zpochybnil dědické právo jiných osob, kterým uplatnil nárok neopominutelného dědice nebo kterým požádal soud o povolení prodeje věci patřící do dědictví.

Jde především o nakládání s majetkem náležejícím do dědictví jako by šlo o majetek vlastní (např. vybírání finančních prostředků z účtu zůstavitele, rušení těchto účtů a převádění prostředků z nich na jiné účty, zpeněžování majetku zůstavitele, převádění majetku zůstavitele na jiné osoby, likvidace věcí z majetku zůstavitele, užívání věcí z dědictví jako věcí vlastních, provádění podstatných změn na věcech, které patří do dědictví, přijetí plnění ze zůstavitelových pohledávek či dokonce vymáhání takových pohledávek). Za chování, kterým dědic dává nepochybně najevo, že hodlá vstoupit do zůstavitelových práv a povinností, se naopak nepovažovalo např. vypravení pohřbu zůstaviteli nebo převzetí nepatrného majetku vypravitelem pohřbu, péče o majetek zůstavitele nutná k zabránění vzniku škody, splnění veřejnoprávní povinnosti podání daňového přiznání za zůstavitele.

IV. V posuzovaném případě lze konstatovat, že dědic nedal najevo, že dědictví po zůstavitelce chce přijmout, jen tím, že v dědickém řízení spolupracoval se soudní komisařkou (při zjišťování majetku), potažmo že by (pouze) vznesl dotaz, zda znalecký posudek o ceně zůstavitelčina majetku má být vypracován na základě jeho objednávky; v uvedeném jednání (jímž by se dědic skutečně jen informoval o stavu majetku zůstavitelky a napomáhal by k jeho zjištění) by nebylo možné spatřovat počínání, kterým by dal najevo, že dědictví chce přijmout, neboť samo o sobě nic nevypovídá o jeho vztahu k zůstavitelčině majetku, o uplatňování jeho dědického práva k tomuto majetku ani o jeho vystupování jako dědice zůstavitelky.

Odlišně je však třeba hodnotit dědice spočívající v podnikání kroků iniciujících uzavření dohody dědiců o vypořádání dědictví, zejména vznesení návrhu na „spravedlivé“ finanční vypořádání tak, aby nebyl jako dědic znevýhodněn, řešení otázky započtení daru na dědický podíl druhého dědice (včetně stanovení hodnoty daru pro účely započtení) a dokonce návrhu druhému z dědiců na vzdání se dědického práva v jeho prospěch. Nakonec i prostřednictvím žádosti „o sdělení informace“, zda je z jeho strany dán důvod pro uplatnění výhrady soupisu dle § 1674 a násl. o.z., zde dědic dává soudu na vědomí záměr dědictví nabýt (a neinformuje se tedy pouze o stavu zůstavitelčiných dluhů); prostřednictvím svého (následného) rozhodnutí o uplatnění výhrady soupisu by totiž nesdělil soudu nic jiného, než že nehodlá po skončení řízení o pozůstalosti hradit všechny zůstavitelčiny dluhy v plném rozsahu, ale jen do výše ceny jím nabytého dědictví. Výše uvedené jednání je proto ve svém souhrnu zcela namístě považovat za počínání, kterým dědic dává najevo, že dědictví chce přijmout.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2832/2018, ze dne 29. 11. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 1485 o. z.
§ 1486 o. z.
§ 1487 o. z.
§ 1489 odst. 2 o. z.
§ 164 zák. č. 292/2013 Sb.

Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Řízení o pozůstalosti po A. B., zemřelé dne 19.5.2016 (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7.7.2016, č.j. 34 D 1560/2016-2. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce byla pověřena Mgr. Š. M., notářka v P. (§ 101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních).

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 22.8.2017, č.j. 34 D 1560/2016-207, rozhodl, že „v pozůstalostním řízení bude jako s účastníky dále jednáno s pozůstalým synem P. B.“ a „pozůstalým synem P. B.“. Uvedl, že „poz. syn P. B., zastoupený Mgr. J. Z., zaslal po smrti zůstavitelky druhému do úvahy přicházejícímu dědici návrh na vypořádání dědictví, resp. dokonce návrh, aby se tento druhý dědic vzdal dědictví v jeho prospěch, a tím dal najevo, že má o dědictví zájem, chce jej přijmout a chce se spravedlivě vypořádat i s přihlédnutím k proběhlému darování poz. synovi P. B., tedy dal najevo, že hodlá nastoupit jako dědic zůstavitelky do jejích práv a povinností, projevil se jako osoba, jež chce majetek po zůstavitelce skutečně nabýt“. Dospěl proto k závěru, že „je nutno postupovat tak, že se k odmítnutí dědictví učiněnému poz. synem P. B. nepřihlíží“.

K odvolání P. B. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12.3.2018, č.j. 24 Co 207/2017-251, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Konstatoval, že „jak bylo prokázáno, v listinách z 9.6.2016, 21.7.2016 a 21.11.2016 poz. syn P. B. žádá poz. syna P. B. o stanovisko, jak si představuje, že bude vypořádán majetek náležející do dědictví, jak bude oceněn dar pro účely započtení na dědický podíl P. B., a zejm. je tam obsažena výzva, aby se poz. syn P. B. zřekl dědického práva ve prospěch poz. syna P. B.“, že „kromě toho bylo zjištěno, že „poz. synové spolu jednali o rozdělení majetku, který je předmětem pozůstalosti“, a že „poz. syn. P. B. se tedy rozhodně nedistancoval se zřetelem k zanechanému majetku od všeho, co by mohlo být projevem učiněným o tom, že chce dědictví přijmout“. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že P. B. „svým jednáním po úmrtí zůstavitelky dal najevo, že chce dědictví přijmout, tj. vystupoval jako osoba, jíž svědčí dědické právo po zůstavitelce“, neboť „o dědictví projevoval neobvyklý zájem, vyslovil obavu, aby nebyl jako dědic znevýhodněn, řešil otázku zápočtu daru na dědický podíl spoludědice, zajímal se o způsob vypořádání dědictví, zejm. vyzval spoludědice, aby se vzdal dědictví v jeho prospěch“, a že „jde o překážku pro platné odmítnutí dědictví, jak správně dovodil soud prvního stupně“.

Proti usnesení odvolacího soudu podal P. B. dovolání. Namítá, že „odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o.s.ř., a to konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 21 Cdo 4391/2009 ze dne 22.5.2012“, a „zásadně“ nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu, že lze jeho jednání v průběhu pozůstalostního řízení podřadit pod termín „počínání dědice, kterým dává najevo, že chce dědictví přijmout“, jak předvídá ustanovení § 1489 odst. 2 občanského zákoníku. Argumentuje tím, že odvolací soud „nezohlednil novější a ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu“ a že opřel napadené rozhodnutí pouze o usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.3.2001, č.j. 21 Cdo 1351/2000. Je přesvědčen, že „neučinil žádné jednání, které by mohlo být považováno za jednání, kterým by uplatnil nárok neopominutelného dědice a kterým by požádal o povolení prodeje věci patřící do dědictví, popř. ze kterého by bylo nepochybné, že chce dědictví přijmout“, neboť „chování dědice musí být takové, z něhož je nepochybné, že hodlá vstoupit do zůstavitelových práv a povinností“. K listinám ze dne 9.6.2016, 21.7.2016 a 21.11.2016 uvádí, že „důvodem jejich vypracování a zaslání druhému pozůstalému synovi je skutečnost, že druhý pozůstalý syn byl velice zadlužen a neměl dostatek finančních prostředků na to, aby mu splatil dluh plynoucí ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru reg. číslo: 8900/124273-01/06/01-001/00R ze dne 27. února 2006, kterou uzavřel jako dlužník s Hypoteční bankou, a.s. jako věřitelem a na základě které poskytla banka úvěr ve výši 910.000,- Kč, přičemž čerpání úvěru bylo na jeho žádost poskytnuto ve formě peněžních prostředků na účet příjemce, který byl a je bankovním účtem druhého pozůstalého, bratra dovolatele P. B.“, že „úvěr tak byl v plné výši poskytnut bankou namísto jemu na účet druhého pozůstalého syna, bratra dovolatele P. B. a ten mu úvěr zavázal uhradit zpět jako peněžitou půjčku mezi osobami blízkými ve výši úvěru a dle stejných podmínek jako jsou stanoveny ve smlouvě mezi bankou a jím jako přímým dlužníkem“, že „důvodem sepsání dopisů byla obava z toho, že druhý pozůstalý syn, bratr dovolatele P. B., mu přestane úvěr splácet a vyhlásí na svou osobu osobní bankrot z důvodu předlužení“, že „důvodem sepsání dopisů tak nebyla touha dědit po zůstavitelce, ani jakkoli vyjadřovat svou vůli stát se dědicem, ale potenciální možnost úhrady úvěru ze strany druhého pozůstalého, bratra dovolatele P. B.“, a že „v případě, že by jeho bratr P. B. vůči němu neměl dluh, podobné dopisy by nebyly z jeho strany nikdy napsány a odmítnutí dědictví by bylo jednoznačné“, neboť „o dědictví po matce, kdyby neexistoval onen dluh z úvěru, by zcela jasně neměl zájem“. Poukazuje na to, že „sama notářka, resp. notářská koncipientka jej instruovala, aby zjišťoval stav pozůstalosti, tedy aktiv a pasiv a byl jí v tomto směru nápomocen“, že „jej vyzvala k zahájení jednání o uzavření dědické dohody, případně jiné dohody ohledně vypořádání“ a že „mu nemůže být kladeno k tíži jeho jednání, které v něm navíc vyvolala sama notářka, tedy soud prvního stupně“. Dospívá k závěru, že všechny v judikatuře uváděné příklady chování „spadajícího pod termín ´dal svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout´, mají jednoho společného jmenovatele, a sice aktivní jednání dědice k zůstavitelově majetku, nikoli jednání ani součinnost dědice s notářem v rámci předběžného šetření, ani jednání s dalšími potenciálními dědici o zůstavitelově majetku“, a že „princip svobody dědictví přijmout nebo odmítnout je jedním ze základních principů dědického práva a nikdo nemůže být nucen, aby nemohl dědictví odmítnout“. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že „v pozůstalostním řízení bude jako s účastníkem řízení dále jednáno s pozůstalým synem P. B. a namísto dovolatele s dalšími zákonnými dědici“, a aby (zároveň) zrušil rozhodnutí vydané v řízení v prvním stupni, případně aby (nebudou-li shledány podmínky pro změnu) zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda dědictví může odmítnout podle ustanovení § 1485 odst. 1 o.z. dědic, který po smrti zůstavitele (mimo jiné) vznesl vůči druhému dědici návrh na vzdání se dědického práva v jeho prospěch. Protože tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu v uvedených souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání P. B. je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že zůstavitelka zemřela dne 19.5.2016, je třeba v řízení o pozůstalosti postupovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. – nepodléhá), že v průběhu řízení o pozůstalosti po zůstavitelce P. B. dopisem ze dne 9.6.2016 požádal P. B. mimo jiné o „zaslání stanoviska, jak si představuje vypořádání majetku, který bude a měl být předmětem dědického řízení po zesnulé A. B.“, a o „spravedlivé finanční vypořádání tak, aby oba jako přímí potomci zůstavitelky a zákonní neopomenutelní dědicové dostali stejný povinný díl v takové výši, jako by byl předmětem dědictví také byt“, a rovněž navrhl „zřeknutí se dědického práva v jeho prospěch ve smyslu § 1484 odst. 2 občanského zákoníku“ (pozn.: z hlediska formy právního jednání se jedná o návrh na „vzdání se“ dědického práva ve prospěch druhého dědice ve smyslu § 1490 o.z., neboť zřeknutí se dědického práva je možné pouze za života zůstavitele). Opakovanou žádost (s totožným obsahem) vznesl P. B. dopisem ze dne 21.7.2016. Dále se dopisem ze dne 21.11.2016 vyjádřil k dosavadnímu průběhu pozůstalostního řízení tak, že „bude v případě, že jako dědic přijme dědictví, navrhovat, aby pozůstalostní soud provedl započtení daru na celý dědický podíl P. B.“, že „s ohledem na ustanovení § 1659 občanského zákoníku si dovoluje požádat pozůstalostní soud o sdělení, jakým způsobem požaduje stanovit hodnotu nemovité věci pro účely započtení (zda bude stačit posudek realitní kanceláře, expertní posudek, znalecký posudek atd.), aby k započtení mohlo dojít při jednání a před rozhodnutím ve věci, a zda toto ocenění má zajistit nebo jej zajistí pozůstalostní soud“, a že „si dovoluje dále požádat o sdělení informace, zda zůstavitelka nemá další dluhy nad rámec těch, které jsou uvedeny v protokolu o předběžném šetření, a zda pozůstalost není předlužena, popř. zda není dán potenciální důvod pro výhradu soupisu dle § 1675 a § 1706 občanského zákoníku nebo pro odmítnutí dědictví z jeho strany“. Jak vyplývá z protokolu ve věci řízení o pozůstalosti, sepsaného dne 21.2.2017 soudní komisařkou Mgr. Šárkou Matějčkovou, účastníci řízení byli vyrozuměni o dědickém právu „ze zákona“ a zároveň byli poučeni nejen o možnosti dědictví odmítnout a o náležitostech a následcích odmítnutí dědictví „ve smyslu ustanovení § 164 a 165 zákona o zvláštních řízeních soudních“, ale (výslovně) i o tom, že „k odmítnutí dědictví se nepřihlíží, dal-li dědic již svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout“. P. B. následně dopisem ze dne 17.3.2017 sdělil soudní komisařce, že dědictví po zůstavitelce odmítá „ve smyslu § 1485 a násl. občanského zákoníku ve spojení s § 164 o zvláštních řízeních soudních“ s tím, že „si nepřeje být v rámci dědického řízení dědicem po zůstavitelce“ a že „toto výslovné prohlášení činí vůči soudu v zákonné lhůtě“.

Podle ustanovení § 1485 odst. 1 o.z. dědic má právo po smrti zůstavitele dědictví odmítnout.

Podle ustanovení § 1486 o.z. odmítne-li dědic dědictví, hledí se na něho, jako by dědictví nikdy nenabyl.

Podle ustanovení § 1487 o.z. odmítnutí dědictví vyžaduje výslovné prohlášení vůči soudu. Dědictví lze odmítnout do jednoho měsíce ode dne, kdy soud dědice vyrozuměl o jeho právu odmítnout dědictví a o následcích odmítnutí (odstavec 1). Uplynutím lhůty k odmítnutí dědictví právo odmítnout dědictví zaniká (odstavec 2).

Podle ustanovení § 1489 odst. 2 o.z. k odmítnutí dědictví se nepřihlíží, dal-li dědic již svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout. Nepřihlíží se ani k projevu vůle, kterým dědic odvolá své prohlášení, že dědictví odmítá, nebo neodmítá, anebo že dědictví přijímá.

Podle ustanovení § 164 odst. 1 z.ř.s. nebylo-li řízení zastaveno podle § 153 nebo 154, soud usnesením vyrozumí každého, o němž lze mít podle dosavadních výsledků řízení za to, že je zůstavitelovým dědicem, o jeho dědickém právu a poučí ho o tom, že může dědictví odmítnout, a jaké jsou náležitosti a následky odmítnutí dědictví. K odmítnutí dědictví soud v usnesení stanoví lhůtu 1 měsíce nebo, má-li vyrozumívaný jediné bydliště v zahraničí, 3 měsíce od doručení usnesení; z důležitých důvodů může být lhůta k odmítnutí dědictví přiměřeně prodloužena.

Podle ustanovení § 165 odst. 1 z.ř.s. soud vyhlásí usnesení podle § 164 přítomným osobám; usnesení jim není třeba doručovat. Ostatním vyrozumívaným osobám soud usnesení podle § 164 doručí.

Právní úkon dědice dědictví odmítnout (§ 1485 odst. 1 o.z.) nebo neodmítnout (tj. dědictví přijmout) lze platně učinit až po smrti zůstavitele. Odmítnutí, popřípadě výslovné přijetí dědictví, musí být učiněno výslovným prohlášením vůči soudu (soudnímu komisaři), a to písemným prohlášením zaslaným na adresu soudu (soudního komisaře) nebo ústně do protokolu před soudem (soudním komisařem), který pozůstalost projednává. Obsahem prohlášení musí být nepochybný projev vůle dědice být vyloučen z dědické posloupnosti po zůstaviteli. Není nezbytné užít slov „odmítám dědictví“, neboť projev vůle vedoucí k odmítnutí může být vyjádřen i jinými slovy, např. „nepřeji si dědit po zůstaviteli“, přičemž není třeba uvádět důvody, které dědice k odmítnutí dědictví vedly. Pro platnost prohlášení o odmítnutí nebo neodmítnutí dědictví je bez významu, zda ten, kdo toto prohlášení učinil, měl v době, kdy prohlášení učinil, správnou představu o stavu zůstavitelova majetku a jeho obvyklé ceně, popřípadě o výši zůstavitelových dluhů. Odmítne-li dědic dědictví, je lhostejné, z jakého titulu měl dědit, vyjma dědické smlouvy, kterou je vyloučena možnost smluvního dědice odmítnout dědictví (§ 1485 odst. 1 část věty první za středníkem o.z.). Další změnou, kterou nová právní úprava přinesla, je možnost nepominutelného dědice odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu (§ 1485 odst. 1 věta druhá o.z.). Ani podle platné právní úpravy však není možné odmítnout dědictví ve prospěch konkrétní osoby, neboť by šlo o odmítnutí s výhradou, které je neplatné. Za dědice může dědictví odmítnout, neodmítnout nebo přijmout jím zmocněný zástupce, a to na základě plné moci, která ho k tomu výslovně opravňuje (§ 1485 odst. 2 o.z.). Prohlášení o odmítnutí, neodmítnutí nebo přijetí dědictví nelze odvolat (odvolání je neúčinné), a to ani v případě dodatečně objeveného majetku.

Nebylo-li řízení o dědictví zastaveno podle ustanovení § 153 nebo 154 z.ř.s. (tj. v případě, že zůstavitel nezanechal majetek žádný nebo zanechal majetek jen nepatrné hodnoty), je soudní komisař podle ustanovení § 164 odst. 1 z.ř.s. povinen vyrozumět každého, o němž lze mít podle dosavadního řízení za to, že je zůstavitelovým dědicem, o jeho dědickém právu a poučí ho o tom, že může dědictví odmítnout, a jaké jsou náležitosti a následky odmítnutí dědictví. K odmítnutí dědictví soud v usnesení stanoví lhůtu 1 měsíce, nebo, má-li vyrozumívaný jediné bydliště v zahraničí, 3 měsíce od doručení usnesení; z důležitých důvodů může být lhůta k odmítnutí dědictví přiměřeně prodloužena. Nově se uvedené vyrozumění a poučení činí formou usnesení, které se doručuje do vlastních rukou, popř. se vyhlašuje při jednání nařízeném v pozůstalostním řízení (§ 165 z.ř.s.).

Jednoměsíční (i tříměsíční) lhůta k odmítnutí dědictví (§ 1487 odst. 1 věta druhá o.z.) je lhůtou hmotněprávní; to platí i o lhůtě prodloužené soudem podle věty třetí. Zmeškání lhůty k odmítnutí dědictví (stanovené zákonem nebo prodloužené soudem) proto nelze postupem podle § 58 o.s.ř. prominout. Lhůta k odmítnutí dědictví běží každému dědici samostatně. Zmeškání lhůty k odmítnutí dědictví má obdobné právní účinky, jako kdyby dědic prohlásil, že dědictví neodmítá.

Ustanovení § 1487 o.z. a s tímto ustanovením korespondující ustanovení § 164 z.ř.s. pouze ukládá soudu (soudnímu komisaři) poskytnout v úvahu přicházejícím dědicům (§ 110 z.ř.s.) poučení o dědickém právu a o možnosti odmítnout dědictví a stanovuje lhůtu, ve které mohou dědici dědictví odmítnout. Smysl lhůty dané ustanovením § 1487 o.z. spočívá jen ve vymezení hranice, do kdy může v úvahu přicházející dědic dědictví odmítnout, tedy hranice, po níž nastává fikce neodmítnutí (přijetí) dědictví. Ani ustanovení § 1487 o.z., ani ustanovení § 164 z.ř.s., ani žádné jiné zákonné ustanovení v úvahu přicházejícím dědicům (logicky) nezakazuje, aby úkon odmítnutí, popřípadě přijetí dědictví, učinili kdykoli po smrti zůstavitele, nejpozději však do konce lhůty dle ustanovení § 1487 o.z.

Uvedený závěr koresponduje i s konstrukcí ustanovení § 1489 odst. 2 o.z., podle kterého se k odmítnutí dědictví nepřihlíží, dal-li dědic již svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout.

Podle ustálené judikatury soudů - od níž ani za existence nové právní úpravy (o.z.), navazující obsahově na předchozí úpravu, nemá dovolací soud důvod se odchýlit (posoudit rozhodnou právní otázku jinak) - počínáním, kterým dal dědic najevo, že dědictví nechce odmítnout (nyní, že „chce dědictví přijmout“), se rozumí takové chování dědice, kterým se k zůstavitelovu majetku nebo k jeho části (například k jednotlivé věci) projevuje jako jeho vlastník (k zůstavitelovu majetku nebo jeho části se tedy chová jako k vlastnímu majetku) nebo z něhož je jinak nepochybné, že hodlá jako dědic vstoupit do zůstavitelových práv a povinností (tedy se stát jako dědic zůstavitelovým právním nástupcem), popřípadě že vystupuje jako osoba, jíž svědčí dědické právo po zůstaviteli (například se jako dědic ze zákona vyjadřuje v řízení o dědictví k platnosti závěti apod.). Rovněž je za počínání vylučující odmítnutí dědictví zpravidla považován úkon, kterým dědic zpochybnil dědické právo jiných osob, kterým uplatnil nárok neopominutelného dědice nebo kterým požádal soud o povolení prodeje věci patřící do dědictví [k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.3.2001, sp. zn. 21 Cdo 1351/2000, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 99, ročník 2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.5.2012, sp. zn. 21 Cdo 4391/2009].

Soudní praxe i právní teorie dosud přitom shodně uváděly, že jde především o nakládání s majetkem náležejícím do dědictví jako by šlo o majetek vlastní (např. vybírání finančních prostředků z účtu zůstavitele, rušení těchto účtů a převádění prostředků z nich na jiné účty, zpeněžování majetku zůstavitele, převádění majetku zůstavitele na jiné osoby, likvidace věcí z majetku zůstavitele, užívání věcí z dědictví jako věcí vlastních, provádění podstatných změn na věcech, které patří do dědictví, přijetí plnění ze zůstavitelových pohledávek či dokonce vymáhání takových pohledávek). Za chování, kterým dědic dává nepochybně najevo, že hodlá vstoupit do zůstavitelových práv a povinností, se naopak nepovažovalo např. vypravení pohřbu zůstaviteli nebo převzetí nepatrného majetku vypravitelem pohřbu, péče o majetek zůstavitele nutná k zabránění vzniku škody, splnění veřejnoprávní povinnosti podání daňového přiznání za zůstavitele (k tomu srov. Občanský zákoník IV. Komentář. Fiala, R., Drápal, L. a kol. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2015, str. 69).

Kdy se jedná o počínání dědice ve smyslu ustanovení § 1489 odst. 2 o.z., závisí na posouzení individuálních okolností konkrétního případu.

V posuzovaném případě lze konstatovat, že P. B. nedal najevo, že dědictví po zůstavitelce chce přijmout, jen tím, že v dědickém řízení – jak sám uvádí – spolupracoval se soudní komisařkou (při zjišťování majetku), potažmo že by (pouze) vznesl dotaz, zda znalecký posudek o ceně zůstavitelčina majetku má být vypracován na základě jeho objednávky; v uvedeném jednání (jímž by se dědic skutečně jen informoval o stavu majetku zůstavitelky a napomáhal by k jeho zjištění) by i podle názoru dovolacího soudu nebylo možné spatřovat počínání, kterým by dal najevo, že dědictví chce přijmout, neboť samo o sobě nic nevypovídá o jeho vztahu k zůstavitelčině majetku, o uplatňování jeho dědického práva k tomuto majetku ani o jeho vystupování jako dědice zůstavitelky. Odlišně je však třeba hodnotit chování P. B. spočívající v podnikání kroků iniciujících uzavření dohody dědiců o vypořádání dědictví, zejména vznesení návrhu na „spravedlivé“ finanční vypořádání tak, aby nebyl jako dědic znevýhodněn, řešení otázky započtení daru na dědický podíl druhého dědice (včetně stanovení hodnoty daru pro účely započtení) a dokonce návrhu druhému z dědiců na vzdání se dědického práva v jeho prospěch. Nakonec i prostřednictvím žádosti „o sdělení informace“, zda je z jeho strany dán důvod pro uplatnění výhrady soupisu dle § 1674 a násl. o.z., P. B. dává soudu na vědomí záměr dědictví nabýt (a neinformuje se tedy pouze o stavu zůstavitelčiných dluhů); prostřednictvím svého (následného) rozhodnutí o uplatnění výhrady soupisu by totiž nesdělil soudu nic jiného, než že nehodlá po skončení řízení o pozůstalosti hradit všechny zůstavitelčiny dluhy v plném rozsahu, ale jen do výše ceny jím nabytého dědictví. Výše uvedené jednání je proto ve svém souhrnu zcela namístě považovat - jak vyplývá z výše uvedeného - za počínání, kterým dědic P. B. dává najevo, že dědictví chce přijmout.

Dovolací soud podotýká, že přitom nelze zohlednit pohnutky, které byly pro chování P. B. po smrti zůstavitelky rozhodující a které ho (dle jeho tvrzení) k takovému počínání vedly, neboť v posuzované věci je nesporné, že po smrti zůstavitelky přistoupil k jednání, k němuž je oprávněn pouze dědic, který hodlá nabýt dědictví (jakkoliv se mylně domnívá, že takové chování může spočívat pouze v „aktivním jednání dědice k zůstavitelově majetku“).

Nelze přisvědčit ani dovolací námitce, že P. B. „neměl možnost dědictví odmítnout již na začátku dědického řízení“, neboť „k odmítnutí dědictví může dojít pouze a jen ve lhůtě k tomu určené“. Jak již bylo řečeno výše, úkon odmítnutí lze učinit kdykoli po smrti zůstavitele, nejpozději však do konce lhůty stanovené v ustanovení § 1487 o.z. V případě, že je z projevu vůle dědice zřejmé, že si je vědom všech právních důsledků odmítnutí dědictví, je třeba i toto jeho „předčasné“ prohlášení považovat za závazné a neodvolatelné. V případě pochybností však bude nezbytné – zejména vzhledem k tomu, že důsledky odmítnutí dědictví jsou velmi závažné a nezvratné – aby i takovýto dědic byl následně o svém dědickém právu vyrozuměn (k tomu srov. Občanský zákoník IV. Komentář. Fiala, R., Drápal, L. a kol. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2015, str. 65).

Pro úplnost k dovolací námitce, podle níž odvolací soud „nezohlednil novější a ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu“, je žádoucí uvést, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu k otázce odmítnutí dědictví není nijak rozporná, naopak usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.5.2012, sp. zn. 21 Cdo 4391/2009, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.3.2001, sp. zn. 21 Cdo 1351/2000, a argumentačně z něj vychází.

Z výše uvedeného je zřejmé, že v daném případě odvolací soud při posouzení otázky, zda P. B. je dědicem zůstavitelky, resp. zda platně odmítl dědictví, jejíž nesprávné posouzení dovolatel namítá, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou soudů.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je – z hlediska uplatněných dovolacích důvodů – správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání P. B. podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

Protože tímto rozhodnutím řízení ve věci pozůstalosti po A. B. nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů