// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 04.03.2019

Odpovědnost za porušení práva EU rozhodnutím soudu v posledním stupni

Česká republika odpovídá za porušení práva EU rozhodnutím soudu v posledním stupni, tedy i Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, za předpokladu kumulativního splnění podmínek, že 1) cílem porušeného právního předpisu je přiznání práv jednotlivcům, 2) porušení je dostatečně závažné, a 3) mezi porušením povinnosti ze strany státu a škodou způsobenou poškozenému existuje příčinná souvislost.

Z důvodu zvláštní povahy funkce soudu je stát odpovědný jen ve výjimečném případě (porušení práva je dostatečně závažné), jen když soudní rozhodnutí porušilo použitelné právo zjevným způsobem, přičemž pro takový závěr jsou rozhodující a) míra jasnosti a přesnosti porušeného pravidla, b) úmyslná povaha protiprávního jednání, c) omluvitelná nebo neomluvitelná povaha nesprávného právního posouzení, d) případný postoj zaujatý orgánem EU, a e) nesplnění povinnosti dotčeného soudu předložit předběžnou otázku, přičemž dostatečně závažné porušení práva EU nastane vždy, když bylo dotčené rozhodnutí přijato ve zjevném rozporu s judikaturou SDEU. O nároku na náhradu škody rozhodují soudy v režimu zákona č. 82/1998 Sb., tedy za podmínek platných pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), avšak požadavek uvedený v § 8 zákona spočívající ve zrušení posuzovaného rozhodnutí pro nezákonnost se neuplatní, neboť by v podmínkách české právní úpravy prakticky znemožňoval nebo nadměrně ztěžoval získání náhrady škody (zásada efektivity), pakliže porušení práva EU není důvodem zmatečnosti, ani obnovy řízení, a v obecné rovině není ani důvodem pro zásah Ústavního soudu.

V jakém pořadí v řízení o náhradu škody bude soud posuzovat naplnění jednotlivých předpokladů odpovědnosti státu (povaha porušeného pravidla, závažnost porušení či příčinná souvislost) se pak v každém konkrétním případě bude řídit zásadou hospodárnosti řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2584/2016, ze dne 12. 12. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
Úmluva č. 111/2009 Sb.m.s.
§ 8 zák. č. 82/1998 Sb.

Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

(…)

IV. Přípustnost dovolání

22. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

23. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

24. Namítá-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky procesního práva, a to výkladu § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podmínek zrušení nepřezkoumatelného rozsudku, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále že v rozporu s judikaturou skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, že napadené rozhodnutí obsahuje rozpor v odůvodnění, co do závěru, že zahraniční plat je či není odměnou za práci, což je dovolatelce na újmu při vymezení dovolacích důvodů a právních otázek, a konečně že vyloučením nároku k samostatnému projednání odvolací soud znemožnil jeho posouzení ve všech právních souvislostech v systému adekvátní kauzality, nemohou uvedené námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), ze kterého vyplývá, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.

25. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není nijak na újmu uplatnění práv žalobkyně v dovolacím řízení. Okolnost, že žalobkyně důvody zamítavého rozsudku odmítá akceptovat, jeho nepřezkoumatelnost nezakládá. Odvolací soud a před ním i soud prvního stupně jasně a srozumitelně vysvětlily důvody, proč „zahraniční plat“ spadá pod pojem odměna za práci ve smyslu čl. 157 SFEU, jakož i důvody, proč se čl. 157 SFEU a z něj vycházející judikatura SDEU na nárok žalobkyně uplatněný v původním řízení nevztahoval. Rozhodnutí soudů pak nemůže vycházet ze souhrnných skutkových zjištění už jenom z toho důvodu, že skutková zjištění soudu prvního stupně vychází především z obsahu rozhodnutí vydaných v původním řízení, která řádně označuje a uvádí, jaké skutečnosti z nich vyplývají. V poměrech projednávané věci je nepochybně důvodná i citace rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, co do jejich právních závěrů. Odvolacímu soudu není ani co vytknout co do způsobu, jakým se vypořádal s namítanými vadami řízení před soudem prvního stupně.

26. Žalobkyně dále dovozuje přípustnost dovolání z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení celkem osmi otázek (shora uvedených), ve kterých odvolací soud měl porušit aplikovatelné právo EU, včetně judikatury SDEU a odchýlit se od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, který řeší odpovědnost státu za škodu vzniklou jeho pochybením v implementaci nařízení EU a jejich přímého účinku.

27. Na vyřešení otázky a) (povinnost explicitní námitky porušení předpisů EU) napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo, neboť odvolací soud porušení práva EU v rozsudku Nejvyššího soudu v posuzovaném řízení tak jako tak neshledal. Krom toho odvolací soud uvádí, že porušením čl. 157 SFEU nebylo žalobkyní vůbec v původním řízení argumentováno v souvislosti se skutkovým zjištěním, že nerovné (diskriminační) podmínky stanovené pro náhradu zvýšených životních nákladů, resp. pro náhradu mzdy (platu) pro ženy a muže, nebyly žalobkyní v původním řízení nikdy tvrzeny, a žalobkyní nebylo skutkově ani tvrzeno, že by podmínky vztahující se k náhradě zvýšených životních nákladů byly stanoveny či uplatňovány odlišně pro muže a ženy, ani takové okolnosti nevyšly v původním řízení najevo. Na tomto skutkovém zjištění, z něhož nutně musí vycházet i dovolací soud (§ 241a odst. 1 a 6 o. s. ř.), pak teprve odvolací soud činí závěr, že za uvedených okolností nebylo povinností soudu v původním řízení použít čl. 157 SFEU, resp. provést výklad vnitrostátního práva ve smyslu ustanovení tohoto článku.

28. Z týchž důvodů nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit ani otázka e), týkající se procesní povinnosti tvrzení a prokázání diskriminace žalobkyně. Předmětem nynějšího řízení již nejsou pracovněprávní nároky dotčené diskriminací, ale náhrada škody vůči státu za porušení práva EU jeho orgány. Pokud se týče skutečností, které vzaly za prokázané soudy v posuzovaném řízení, pak dovolatelka staví svoji argumentaci na vlastní variantě skutkového stavu, než z jakého vychází napadené rozhodnutí.

29. Obdobně napadené rozhodnutí nezáviselo ani na vyřešení otázky f), týkající se splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání. Jak vyplývá i z odůvodnění napadeného rozhodnutí byla uvedená otázka již v průběhu řízení pravomocně vyřešena usnesením odvolacího soudu ze dne 6. 1. 2016, č. j. 30 Co 407/2015-205, jímž bylo jako věcně správné potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání. Odvolací soud sice dal za pravdu žalobkyni, že bylo vadou řízení před soudem prvního stupně, pokud tímto rozsudkem rozhodl dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o zamítnutí návrhu na vydání rozsudku pro uznání, avšak tato vada neměla za následek nesprávné rozhodnutí, nadto byla odstraněna v průběhu odvolacího řízení. Dovolací soud pak ani postupem podle § 242 odst. 3 o. s. ř. nenahlíží na takovou vadu řízení jinak.

30. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není dána ani v případě otázky g), která je projevem nesouhlasu dovolatelky se závěrem odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi údajně nedostatečnou implementací unijního práva a vznikem újmy za situace, kdy poukazovaná unijní úprava má přímý účinek. Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobkyně proti tomuto (skutkovému) závěru odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Závěr o nedostatku příčinné souvislosti přitom stojí na přímém účinku ustanovení čl. 157 SFEU, které je tak přímo použitelné vnitrostátními soudy bez nutnosti zapracování do vnitrostátních právních norem. Uvedený závěr nepochybně platí i pro žalobou uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy, neboť i tato (stejně jako škoda) měla žalobkyni vzniknout v důsledku zamítnutí žaloby o zaplacení náhrady za tzv. zahraniční plat.

31. Konečně i v případě otázky h), týkající se vymezení škody a možnosti soudu přiřknout žalobkyni nárok nad rámec žalobního návrhu, lze uzavřít, že ani na těchto otázkách napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí. Krom toho se odvolací soud nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže uzavřel, že „pokud žalobkyně v tomto řízení požaduje náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy formou konstatování porušení práva, a to v důsledku tvrzené odpovědnosti státu za porušení unijního práva, pak uplatnění nároku na finanční zadostiučinění za nepřiměřenou délku tohoto řízení je nepochybně uplatněním nového nároku,“ a že „požádala-li žalobkyně… o ‚navýšení‘ zadostiučinění za průtahy tohoto kompenzačního řízení, pak není co navyšovat, neboť žalobkyně se v tomto řízení finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu nedomáhá.“ Odvolací soud se tímto nijak neodchýlil od dovolatelkou označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, a tam uvedeného závěru, že jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv. Nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené porušením unijního práva rozhodnutím ve věci samé totiž zcela zřetelně musí vycházet z jiných skutkových zjištění než nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Další dovolatelkou označená rozhodnutí dovolacího soudu se pak týkají výlučně navýšení peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, a to v důsledku nepřiměřené délky řízení o takovém nároku. Krom toho požadovala-li žalobkyně v nynějším řízení vedle původně uplatňovaného zadostiučinění konstatováním porušení práva nově i peněžitou satisfakci, jednalo by se v každém případě o změnu žaloby, kterou by soud musel připustit, byť v řízení o zadostiučinění zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení (což není nynější případ) by patrně nebyl dán důvod takovou změnu žaloby nepřipustit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016).

32. Dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jaké jsou předpoklady odpovědnosti státu za újmu způsobenou porušením práva EU rozhodnutím Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, neboť tato otázka v uvedených souvislostech nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Odpověď na uvedenou otázku v sobě přitom zahrnuje i odpověď na otázky b) až d), včetně toho, zda lze odpověď na dílčí položené otázky považovat za relevantní pro rozhodnutí soudu ve věci samé.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

33. Dovolání není důvodné.

34. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již vyřešil otázku, jaké jsou obecně předpoklady vzniku odpovědnosti státu za újmu způsobenou porušením práva EU (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, jakož i na něj navazující rozsudek ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1945/2016; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).

35. V prvním z označených rozhodnutí s odkazem na judikaturu SDEU, jakož i judikaturu nejvyšších soudů členských států (dále srov. též tam citovaná rozhodnutí), Nejvyšší soud uvedl, že systém odpovědnosti za porušení unijního práva je systémem autonomním, postaveným na odlišných podmínkách, než jaké předpokládá zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též „OdpŠk“. Členský stát tak nese odpovědnost za škodu způsobenou porušením evropského práva, byť tuto problematiku právní řád České republiky výslovně neupravuje.

36. V rozhodovací praxi SDEU jsou konkrétní podmínky, za jakých odpovědnost státu za porušení unijního práva dává vzniknout právu jednotlivce na náhradu škody, konstruovány následovně:

- cílem porušeného právního předpisu je přiznání práv jednotlivcům; právo na náhradu škody jednotlivci vzniká za situace, dopustí-li se členský stát porušení takové normy unijního práva, která ve prospěch tohoto jednotlivce zakládá dostatečně určitelné subjektivní právo, nebo chrání jeho právní zájem;
- porušení musí být dostatečně závažné, přičemž míra závažnosti se v podmínkách unijního práva vykládá v závislosti na rozsahu volného uvážení svěřeného daným předpisem vnitrostátnímu orgánu;

- mezi porušením povinnosti ze strany členského státu a škodou způsobenou poškozenému musí existovat příčinná souvislost; v rámci posuzování příčinné souvislosti je přitom třeba zkoumat, zda nedošlo k narušení příčinné souvislosti jednáním či opomenutím jiného subjektu práva nebo zásahem vyšší moci, anebo tím, že poškozený sám ke vzniku škody přispěl svým jednáním či opomenutím, případně tím, že nesplnil svou zmírňovací povinnost ve vztahu ke škodě.

37. Všechny tři podmínky (porušení unijního právního předpisu přiznávajícího práva jednotlivci, dostatečná závažnost tohoto porušení a příčinná souvislost mezi porušením právního předpisu a škodou) musí být splněny kumulativně a platí pro jakýkoli způsob porušení unijního práva. Jsou tedy nutné a zároveň postačující pro to, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu škody. Pokud jsou uvedené podmínky splněny, stát musí poskytnout náhradu za způsobenou škodu v souladu s vnitrostátními právními předpisy upravujícími odpovědnost, přičemž podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva a nesmí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat získání náhrady škody.
38. Ačkoliv shora uvedené předpoklady odpovědnosti státu se uplatní obecně, ve vztahu k činnosti všech státních orgánů, tedy jak legislativních, výkonných, tak soudních, je nepochybné, že posouzení naplnění uvedených předpokladů se u jednotlivých orgánů může lišit.

39. Otázkou odpovědnosti České republiky za porušení práva EU rozhodnutím soudu, potažmo dokonce rozsudkem Nejvyššího soudu, se přitom dosud Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi přímo nezabýval, a pokud se k ní vyjádřil, tak toliko na okraj, mimo rámec řešené právní otázky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4622/2015), kdy více méně odkázal na ne zcela jednoznačné závěry komentářové literatury.

40. Ve vazbě na svoji dosavadní rozhodovací činnosti, jakož i s přihlédnutím k  závěrům komentářové literatury [srov. zejm. Bobek, M., Komárek, J., Passer J. Vyhnání z rajské zahrady neodpovědnosti (Národní soudy a porušení komunitárního práva). Soudce. Číslo 9, ročník 2004; Komárek, J. „Velký Hybatel“ – Evropský soudní dvůr a hledání vnitřního souladu právního řádu Společenství. Právník. Číslo 5, ročník 2006; Tichý, L. Odpovědnost členského státu za delikt v „systému“ evropského práva. Jurisprudence, Číslo 5, ročník 2011; Ištvánek, F., Simon, P., Korbel, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 7; Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání: Praha: C. H. Beck, 2017, s. 39], je Nejvyšší soud přesvědčen, že v případě posuzování předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za porušení práva EU soudním rozhodnutím je nutno v prvé řadě vyjít z rozhodovací praxe SDEU.

41. Explicitně k rozhodnutím vnitrostátních soudů se měl SDEU možnost poprvé vyjádřit v rozhodnutí C-224/01 K., v němž dospěl k závěru, že porušení unijního práva rozhodnutím vnitrostátního soudu v poslední instanci je přičitatelné členskému státu. Ve zmíněném rozsudku byly stanoveny rovněž podmínky, za jakých odpovědnost vzniká, avšak nebyla řešena otázka, který soudní orgán má o náhradě škody rozhodovat.

42. Podmínky, za nichž je členský stát povinen nahradit škodu způsobenou jednotlivcům porušením práva EU, jsou shodné s podmínkami shora uvedenými (srov. bod 36). V případě druhé z uvedených podmínek (závažnosti porušení) je z důvodu zvláštní povahy funkce soudu stát odpovědný jen ve výjimečném případě, a sice když soudní rozhodnutí v posledním stupni zjevným způsobem porušilo použitelné právo (C-224/01 K., C-129/00 Komise proti Itálii, C-453/00 K. a H.). To, zda k takové skutečnosti došlo, se zkoumá zejména na základě okolností, jimiž se vyznačuje situace, jež mu byla předložena, tedy:

a) míra jasnosti a přesnosti porušeného pravidla;

b) úmyslná povaha protiprávního jednání;

c) omluvitelná nebo neomluvitelná povaha nesprávného právního posouzení;

d) případný postoj zaujatý orgánem EU;

e) nesplnění povinnosti dotčeného soudu předložit předběžnou otázku.

43. Dostatečně závažné porušení práva EU nastane vždy, když bylo dotčené rozhodnutí přijato ve zjevném rozporu s judikaturou Soudního dvora v dané oblasti.

44. K odpovědnosti státu za porušení práva EU rozhodnutím soudů se SDEU znovu vyjádřil v případu C-160/14 J. F. F. d. S. e B., v němž připomenul své závěry z rozhodnutí C-224/01 K., a to zejména skutečnost, že z důvodu úlohy soudní moci při ochraně práv, která jednotlivcům poskytují pravidla unijního práva, by byla plná účinnost těchto pravidel poskytujících tato práva zpochybněna a byla by oslabena ochrana těchto práv, pokud by bylo vyloučeno, aby jednotlivci mohli při splnění určitých podmínek dosáhnout náhrady újmy, jež jim byla způsobena porušením unijního práva přičitatelným rozhodnutím vnitrostátního soudu rozhodujícího v poslední instanci. Podmínky stanovené pro náhradu škody stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti) a nesmí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly získání náhrady škody (zásada efektivity).

45. Z toho důvodu je podle SDEU legislativně zakotvená nezbytnost zrušení předchozího rozhodnutí pro účely řízení o náhradě škody v rozporu s unijním právem, jelikož takové pravidlo může nadměrně ztížit získání náhrady újmy způsobené dotčeným porušením unijního práva.

46. SDEU se rovněž vypořádal s možným poukazem na zásadu překážky věci rozsouzené a právní jistoty, když připomenul, že uznání zásady odpovědnosti státu v důsledku rozhodnutí soudu rozhodujícího v posledním stupni nemá samo o sobě za následek zpochybnění právní moci vyplývající z takového rozhodnutí. Řízení o odpovědnosti státu v důsledku rozhodnutí nemá stejný předmět a nemusí mít nutně stejné účastníky jako rozhodnutí, s nímž je spojená překážka věci pravomocně rozsouzené. V případě úspěchu v řízení o žalobě na náhradu škody vůči státu se žalobce domůže odsouzení státu k náhradě škody vůči němu, ale nutně nedosáhne zpochybnění právní moci soudního rozhodnutí, jímž byla způsobena tato škoda. Navíc, zásada odpovědnosti státu vyžaduje náhradu škody, nikoliv nové přezkoumání soudního rozhodnutí, jež způsobilo škodu.

47. K argumentu právní jistoty se SDEU vyjádřil v tom smyslu, že ji nelze v žádném případě použít tak, že popře zásadu odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivcům jemu přičitatelným porušením unijního práva, jelikož by taková situace vedla k zabránění jednotlivci v uplatňování práv, která může vyvozovat z právního řádu EU.

48. Z těchto důvodů SDEU konstatoval, že unijní právo, a zejména zásady formulované SDEU v oblasti odpovědnosti státu za újmu způsobenou jednotlivcům porušením unijního práva vnitrostátním soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, brání vnitrostátním právním předpisům, které vyžadují předchozí zrušení rozhodnutí, jež způsobilo újmu a které vydal tento soud, třebaže takovéto zrušení je prakticky vyloučeno.

49. Skutečnost, že soudem, jehož rozhodnutí může založit odpovědnost státu za porušení práva EU, je pouze soud rozhodující v posledním stupni, je pak dána jednak tím, že pouze takový soud má povinnost za splnění podmínek uvedených v čl. 267 SFEU položit předběžnou otázku k výkladu unijního práva SDEU, jednak tím, že primárně se má účastník domáhat ochrany svých dotčených práv v řízení, v němž je o jeho dotčených právech rozhodováno, a to případně i s využitím řádných a mimořádných opravných prostředků, jsou-li přípustné.

50. V podmínkách České republiky je takovým soudem rozhodujícím v posledním stupni nepochybně Nejvyšší soud jako soud dovolací, bylo-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu alespoň objektivně přípustné (tzn. nebyly naplněny negativní podmínky uvedené v § 238 o. s. ř.). Samozřejmě takovým soudem může být i soud odvolací, je-li proti jeho rozhodnutí dovolání objektivně nepřípustné, a může jím být i soud prvního stupně, není-li proti jeho konečnému rozhodnutí přípustné odvolání (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.).

51. Na základě shora uvedené judikatury SDEU Nejvyšší soud uzavírá, že Česká republika odpovídá za újmu způsobenou jednotlivci porušením práva EU rozhodnutím soudu rozhodujícím v posledním stupni, včetně rozsudku Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, i když takové rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno, a to za předpokladu, že porušená norma unijního práva přiznává práva jednotlivcům, porušení je dostatečně závažné a existuje přímá příčinná souvislost mezi porušením povinnosti, která je uložena státu, a škodou utrpěnou poškozenými osobami.

52. Jak bylo shora rovněž uvedeno, v případě druhé podmínky (závažnosti porušení) je z důvodu zvláštní povahy funkce soudu stát odpovědný jen ve výjimečném případě, a sice když soudní rozhodnutí v posledním stupni zjevným způsobem porušilo použitelné právo.

53. Při posouzení této podmínky se přitom nelze obejít bez výkladu dotčené normy unijního práva, avšak nikoliv ve smyslu, jaký byl správný výklad (aplikace) dotčené normy v posuzovaném případě, nýbrž ve smyslu, zda jsou zde okolnosti, pro které je nutno porušení práva EU hodnotit jako zcela zjevné.

54. V nyní projednávané věci se přitom jedná o situaci, kdy aplikace (podle dovolatelky dotčeného) ustanovení čl. 157 SFEU nepřišla soudu v posuzovaném rozhodnutí ani na mysli (vůbec se aplikací a výkladem ustanovení nezabýval). V takovém případě je nutno posoudit i otázku, zda soudu aplikace dotčeného ustanovení práva EU na mysli přijít nutně musela (povinnost aplikace byla zcela zjevná).

55. Závěr o zjevném porušení použitelného práva EU, a to právě s ohledem na zvláštní povahu funkce soudu, lze učinit pouze ve výjimečném případě, což bude v prvé řadě a především za situace, kdy na soudem řešený případ dopadala judikatura SDEU, přičemž soud rozhodl ve zjevném rozporu s ní. V případech, kdy se bude jednat o otázku v judikatuře SDEU neřešenou, by mohla odpovědnost státu nastoupit pouze v případech, kdy je dotčená norma unijního práva zcela jasná a přesná, takže možnost její nesprávné aplikace (zahrnujíc v to i její neaplikaci) v projednávaném případě, a to případně i s ohledem na postoj zaujatý jiným orgánem EU, je zcela neomluvitelná, anebo kdy dotčená norma sice zcela jasná a přesná není, avšak soud rozhodující v poslední instanci, přestože se její aplikací zabýval, zcela zjevně nesplnil svou povinnost předložit předběžnou otázku SDEU (a její nepoložení by bylo možno hodnotit jako příčinu vzniku škody).

56. Podmínky odpovědnosti státu tak nebudou zásadně splněny v případech, kdy soud postupoval v souladu s doktrínou acte clairé či acte éclairé. „Je zajisté jen věcí vnitrostátního soudu, aby posoudil, zda je řádná aplikace unijního práva natolik zřejmá, že není ponechán prostor pro žádné rozumné pochybnosti, a v důsledku toho se rozhodne, že nepředloží Soudnímu dvoru otázku týkající se výkladu práva Společenství, která vyvstala při jednání před tímto soudem… Samotná existence protichůdných rozhodnutí vydaných ostatními vnitrostátními soudy nemůže být v tomto ohledu rozhodujícím prvkem pro uložení povinnosti stanovené v čl. 267 třetím pododstavci SFEU“ (srov. C-160/14 J. F. F. d. S. e B., odst. 40 – 41, jakož i tam citovanou judikaturu). Naopak podmínky odpovědnosti zpravidla budou splněny, bude-li dán zjevný rozpor s judikaturou SDEU (samozřejmě pouze s tou, která v době rozhodování soudu byla dostupná) nebo nebude-li splněna podmínka úmyslné povahy protiprávního jednání. Nebude-li se ovšem jednat o případ zjevného rozporu s judikaturou SDEU dostupnou již v době vydání posuzovaného rozhodnutí, požadavek respektování principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování by za stávající vnitrostátní legislativní úpravy, která svěřuje rozhodování o odpovědnosti státu z výkonu veřejné moci v prvém stupni okresním soudům, měl rozhodující soud vést k tomu, že shledá-li sám předtím naplnění všech ostatních předpokladů vzniku odpovědnosti státu, neučiní závěr o porušení práva EU zjevným způsobem (rozhodnutím vyššího soudu), aniž by v tomto směru položil předběžnou otázku SDEU. V takovém případě se ovšem bude muset ptát nejenom na to, zda cílem údajně porušeného předpisu EU je přiznání práv jednotlivcům a zda posuzovaným rozhodnutím byl předpis EU skutečně porušen, ale i zda toto porušení je dostatečně závažné ve smyslu shora označené judikatury SDEU.

57. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud shrnuje, že Česká republika odpovídá za porušení práva EU rozhodnutím soudu v posledním stupni, tedy i Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, za předpokladu kumulativního splnění podmínek, že 1) cílem porušeného právního předpisu je přiznání práv jednotlivcům, 2) porušení je dostatečně závažné, a 3) mezi porušením povinnosti ze strany státu a škodou způsobenou poškozenému existuje příčinná souvislost. Z důvodu zvláštní povahy funkce soudu je stát odpovědný jen ve výjimečném případě (porušení práva je dostatečně závažné), jen když soudní rozhodnutí porušilo použitelné právo zjevným způsobem, přičemž pro takový závěr jsou rozhodující a) míra jasnosti a přesnosti porušeného pravidla, b) úmyslná povaha protiprávního jednání, c) omluvitelná nebo neomluvitelná povaha nesprávného právního posouzení, d) případný postoj zaujatý orgánem EU, a e) nesplnění povinnosti dotčeného soudu předložit předběžnou otázku, přičemž dostatečně závažné porušení práva EU nastane vždy, když bylo dotčené rozhodnutí přijato ve zjevném rozporu s judikaturou SDEU. O nároku na náhradu škody rozhodují soudy v režimu zákona č. 82/1998 Sb., tedy za podmínek platných pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), avšak požadavek uvedený v § 8 OdpŠk spočívající ve zrušení posuzovaného rozhodnutí pro nezákonnost se neuplatní, neboť by v podmínkách české právní úpravy prakticky znemožňoval nebo nadměrně ztěžoval získání náhrady škody (zásada efektivity), pakliže porušení práva EU není důvodem zmatečnosti, ani obnovy řízení (srov. § 228 a § 229 o. s. ř.), a v obecné rovině není ani důvodem pro zásah Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).

58. V jakém pořadí v řízení o náhradu škody bude soud posuzovat naplnění jednotlivých předpokladů odpovědnosti státu (povaha porušeného pravidla, závažnost porušení či příčinná souvislost) se pak v každém konkrétním případě bude řídit zásadou hospodárnosti řízení. V tomto směru byl adekvátní postup odvolacího soudu, který se v případě tvrzené nečinnosti legislativních orgánů dále nezabýval naplněním zbývajících předpokladů vzniku odpovědnosti státu, jestliže dospěl k závěru, že zde nemůže být dán vztah příčinné souvislosti.

59. Stejný závěr o nedostatku příčinné souvislosti ovšem nelze bez dalšího učinit i ve vztahu k posuzovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Proto je na místě se ptát i na existenci dalších předpokladů odpovědnosti státu, tedy zda cílem porušeného unijního předpisu je přiznání práv jednotlivcům a zda případné porušení unijního předpisu posuzovaným rozhodnutím by bylo možno hodnotit jako dostatečně závažné. Zde se přitom ještě neřeší otázka, jestli k porušení unijního předpisu skutečně došlo, ale řeší se pouze, zda by v případě naplnění hypotézy, že k porušení došlo, šlo o porušení dostatečně závažné. Tady jde již ovšem o otázku výkladu unijního práva, Nejvyšší soud se proto nadále musel zabývat tím, zda je třeba tuto otázku nechat zodpovědět SDEU nebo ji může zodpovědět sám. S ohledem na jasnost, obsáhlost a jednoznačnost dosavadní judikatury SDEU, jakož i jasnost a přesnost samotného předpisu EU (čl. 157 SFEU), jak bude dále uvedeno, dospěl k závěru, že uvedenou otázku může zodpovědět sám.

60. V nyní projednávané věci s ohledem na právní posouzení nároku odvolacím soudem je tak dále třeba posoudit, zda cílem čl. 157 SFEU je přiznání práv jednotlivcům, a pokud ano, zda neaplikace čl. 157 SFEU a judikatury SDEU k tomuto ustanovení v posuzovaném rozsudku Nejvyššího soudu může představovat jeho závažné porušení, a to navíc zcela zjevným způsobem.

61. Již na tomto místě Nejvyšší soud předesílá, že teprve pokud by hypotetické porušení předpisu EU mohlo být dostatečně závažné, bylo by třeba se ptát, jestli k porušení skutečně došlo, tedy je-li posuzované soudní rozhodnutí s unijním právem v rozporu. Takovou otázku (nebude-li odpověď vyplývat přímo a jednoznačně z dosavadní judikatury SDEU) byl měl zodpovědět již přímo SDEU. V případě položení předběžné otázky podle čl. 267 SFEU pak by bylo jistě na místě, bez ohledu jak si ji předběžně posoudil soud sám, i položení otázky, zda případně shledané porušení unijního předpisu posuzovaným soudním rozhodnutím bylo ve světle judikatury SDEU dostatečně závažné, tj. zakládající odpovědnost státu za porušení práva EU.

62. Podle čl. 157 odst. 1 a 2 SFEU každý členský stát zajistí uplatnění zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou nebo rovnocennou práci. „Odměnou“ ve smyslu tohoto článku se rozumí obvyklá základní či minimální mzda nebo plat a veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v naturáliích vyplácí zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním. Rovnost odměňování mužů a žen bez diskriminace na základě pohlaví znamená, že se odměna za stejnou práci vypočítává při úkolové mzdě podle stejné sazby, časová odměna za práci je stejná na stejném pracovním místě.

63. Toto ustanovení má jak vertikální, tak horizontální přímý účinek, který byl potvrzen judikaturou SDEU, a to v rozhodnutí C-45/75 Defrenne pro případy přímé diskriminace a v rozhodnutí C-96/80 J. i pro případy nepřímé diskriminace (srov. Syllová, J., Pítrová, L., Paldusová, H. a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 599).

64. Pojem „stejné práce“ představuje ryze kvalitativní koncept, neboť je výlučně spojen s povahou reálně vykonávané práce. Jeho rozsah působnosti navíc nelze omezit ani na situace, kdy muži a ženy vykonávají současně stejnou práci pro stejného zaměstnavatele (C-129/79 M.). Stejná práce znamená identické povinnosti a vztahuje se na způsob práce (manner of work). Zákaz diskriminace se však nevztahuje pouze na případy stejné práce, nýbrž také práce rovnocenné (work of equal value). Pro určení, zda se jedná o „rovnocennou práci“, se zohlední zejména povaha činností, které se zaměstnanci přiřadí, požadavky na vzdělání či povaha podmínek, za kterých je práce vykonávaná (srov. Wagner-Steinrigl, S. Equal pay. EU legal framework. CJEU case law. Trier, 25. 4. 2017. Dostupné z: http:// www.era-comm.eu/oldoku/SNLLaw/05_Equal_Pay/117DV26_Wagner_Steinrigl_EN.pdf). SDEU již několikrát konstatoval, že posouzení, zda zaměstnanci vykonávají stejnou práci nebo práci, které lze přiznat stejnou hodnotu, má proběhnout se zohledněním souboru činitelů jak jsou výše uvedeny (C-309/97 Angestelltenbetriebsrat der Wiener Gebiet-skrankenkasse, bod 17, C-381/99 Brunnhofer, bod 43).

65. Podle zásady stejné odměny zakotvené v čl. 157 SFEU musí být rovná odměna navíc zaručena nejen na základě celkového posouzení úhrnu všech platových složek náležejících zaměstnancům, ale též pokud se týče jednotlivých aspektů odměny izolovaně (C-381/99 B.). Při porovnávání odměn dotčených zaměstnanců za účelem zjištění, zda je zásada rovné odměny dodržena, je nutné tuto zásadu aplikovat vůči každé ze složek odměny vyplácené mužům a ženám s vyloučením jakéhokoliv obecného celkového hodnocení úhrnného plnění poskytovaného zaměstnancům (C-262/88 B., body 34 a 35).

66. V čl. 157 SFEU je obsažena relativně obecná definice pojmu odměna, ve smyslu které se odměnou rozumí obvyklá základní či minimální mzda nebo plat a veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v naturáliích vyplácí zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním. Zpřesnění definice bylo předmětem četné judikatury SDEU. Do pojmu odměn jsou zahrnuty veškeré její formy, ať už hotovostní či bezhotovostní, současné či budoucí, a to za podmínky, že ji obdrží, byť nepřímo, zaměstnanec od svého zaměstnavatele, přičemž je nepodstatné, zda tuto odměnu obdržel na základě právního předpisu, na základě pracovní smlouvy či jiným způsobem (srov. Syllová, J., Pítrová, L., Paldusová, H. a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 600). SDEU zastává velice širokou interpretaci pojmu odměna pro účely aplikace čl. 157 SFEU. Do pojmu odměny zahrnul ve své judikatuře kupříkladu i cestovní benefity náležící zaměstnancům a jejich rodinným příslušníkům i po odchodu do důchodu (C-12/81 G.), pokračující platbu mzdy po dobu pracovní neschopnosti (C-171/88 R.-K.) či sváteční příplatky (C-281/97 K.). Za odměnu pro účely posuzování diskriminace považuje SDEU také dávky v mateřství (C-218/98 A.) nebo náhradu za přesčasové hodiny strávené na vzdělávacích kurzech, kterých se zúčastňují zaměstnanci na částečný úvazek jakožto členové rady zaměstnanců (C-360/90 B.). Odměnou může být dále částka odstupného (C-33/89 K., C-262/88 B.) či příspěvek na dopravu (C-249/96 Grant). Jako na odměnu se má hledět i na zvláštní odstupné (Überbrückungsgeld) vyplácené určitým věkovým skupinám zaměstnanců, kteří dostali v souvislosti se slučováním zaměstnavatele výpověď, sloužící k překlenutí potíží z důvodu předdůchodového věku při hledání nového zaměstnání (C-19/02 H.). Ani skutečnost, že některé dávky jsou vypláceny po ukončení zaměstnaneckého poměru, nebrání tomu, aby byly považovány za odměnu (C-262/88 B.).

67. Jak z výše uvedeného příkladmého výčtu plyne, SDEU zahrnuje do pojmu odměna velmi širokou škálu benefitů souvisejících se zaměstnáním počínaje náhradami za mzdu, odstupným, přes příspěvky na dopravu či stravování, příspěvky do penzijního připojištění vyplácené v souvislosti se zaměstnáním či překlenovací důchody až po speciální bonusové platby. Pod takto široce vymezenou interpretaci pojmu odměny poskytované v souvislosti se zaměstnáním lze z povahy věci podřadit též náhrady poskytované za zvýšené životní náklady spojené s plněním pracovních povinností v zahraničí. I na tento typ náhrady se proto zcela nepochybně vztahuje zákaz diskriminačního odměňování.

68. SDEU poskytnutý široký definiční rámec pojmu odměny se však v tomto kontextu použije výlučně pro účely čl. 157 SFEU, který sleduje zaručení rovnosti žen a mužů v odměňování.

69. Stran dokazování případné diskriminace lze obecně poukázat na to, že v zásadě musí zaměstnanec, který se považuje za oběť mzdové diskriminace na základě pohlaví, před vnitrostátním soudem prokázat, že byly splněny podmínky umožňující dospět k závěru o existenci nerovnosti v odměňování, tedy že mu zaměstnavatel vyplácí odměnu nižší než jeho referenčním kolegům, ačkoliv ve skutečnosti vykonává stejnou nebo srovnatelnou práci, takže je prima facie obětí diskriminace, kterou lze vysvětlit pouze pohlavím. Za předpokladu, že zaměstnanec předloží důkaz, že v daném případě bylo splněno kritérium týkající se existence rozdílu v odměňování mezi zaměstnancem ženského pohlaví a zaměstnancem mužského pohlaví, jakož i kritérium týkající se srovnatelné práce, jde pravděpodobně o diskriminaci. Následně přísluší zaměstnavateli, aby prokázal, že nedošlo k porušení zásady stejné odměny, a to zejména předložením důkazu, že činnosti skutečně vykonávané oběma dotčenými zaměstnanci nejsou srovnatelné, nebo že zjištěný rozdíl v odměňování je odůvodněn objektivními faktory prostými diskriminace na základě pohlaví (C-427/11 K.). Pouhý poukaz na nerovnou konečnou výši náhrad bez tvrzení, že ta by byla důsledkem nerovného odměňování ve srovnání s odměňováním referenčních kolegů jiného pohlaví, je nedostačující v kontextu čl. 157 SFEU.

70. Na tomto místě je nutno poukázat na skutkovou odlišnost výše uváděné judikatury SDEU vztahující se k výkladu pojmu odměna ve srovnání s předmětným případem.

71. Ve věcech řešených před SDEU totiž byly jednotlivé formy odměny ve smyslu čl. 157 SFEU poskytovány v rozporu se zásadou stejné odměny mužů a žen za stejnou či rovnocennou práci. Z dosavadní judikatury SDEU k čl. 157 SFEU vyplývá, že jeho smyslem není harmonizace systému, podmínek či výše jednotlivých druhů odměn napříč členskými státy, nýbrž docílení stavu, aby jak legislativní rámec takového odměňování na úrovni členských států, tak praxe na úrovni jednotlivých zaměstnavatelů dodržovala zákaz diskriminace v odměňování na základě pohlaví.

72. Nicméně jak bylo shora předesláno, smyslem posouzení dotčené normy unijního práva v řízení o nároku na náhradu škody není primárně zjištění jejího správného výkladu, jak měl být proveden v posuzovaném rozhodnutí, nýbrž zjištění existence okolností, pro které je nutno porušení práva EU hodnotit jako zcela zjevné.

73. O takový případ se jedná vždy, když bylo dotčené rozhodnutí přijato ve zjevném rozporu s judikaturou SDEU v dané oblasti. Takový rozpor posuzovaného rozhodnutí s judikaturou SDEU (či postojem zaujatým jiným orgánem EU) zde není a ani žalobkyně na žádné takové rozporné rozhodnutí SDEU neodkazuje.

74. Současně formulace dotčeného ustanovení ani obsah dosavadní judikatury SDEU nevedou k závěru, že by smyslem a účelem dotčeného ustanovení byla harmonizace systému, podmínek či výše jednotlivých druhů odměn napříč členskými státy, v posuzovaném případě pak ve smyslu, co všechno má zahrnovat náhrada ušlé „odměny“ v případě neplatného rozvázání pracovního poměru podle vnitrostátních předpisů.

75. Za tohoto stavu nelze učinit jiný závěr než, že nelze ani hypoteticky považovat za dostatečně závažné porušení unijního práva, nadto zjevným způsobem, pokud Nejvyšší soud v posuzovaném rozsudku při posuzování nároku žalobkyně neaplikoval čl. 157 SFEU, a to bez ohledu na to, jak by případně vyložil ustanovení čl. 157 SFEU ve vztahu k nároku žalobkyně na náhradu ušlého výdělku z neplatného rozvázání pracovního poměru SDEU v rámci řízení o předběžné otázce.

76. Nemůže-li být splněna jedna ze základních podmínek vzniku odpovědnosti státu za porušení práva EU spočívající v dostatečné závažnosti porušení, není již třeba se dále zabývat otázkou, zda posuzovaným rozhodnutím skutečně k tvrzenému porušení dotčeného ustanovení práva EU došlo a zda v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobkyni tvrzená újma, neboť nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy tak jako tak nemůže být dán.

77. V tomto smyslu je tedy právní posouzení odpovědnosti státu za porušení práva EU v napadeném rozsudku odvolacího soudu správné.

78. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal.


VI. Závěr

79. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé správné, a dovolání žalobce není důvodné, postupoval dovolací soud podle § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.

80. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně zcela úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

81. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů