// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 28.02.2019

Zrušení nájmu řídícího se ho i po 31. 12. 2013 dřívější právní úpravou

Řídí-li se nájem i od 1. ledna 2014 dřívější právní úpravou (obč. zák.), nelze ho zrušit podle § 2000 odst. 1 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1379/2018, ze dne 21. 11. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 3074 odst. 1 o. z.
§ 2000 odst. 1 o. z.

Kategorie: nájem; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. dubna 2017, č. j. 7 C 130/2014-73, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby soud zrušil (podle § 2000 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) nájemní smlouvu uzavřenou dne 30. září 1996 mezi ní a právní předchůdkyní žalované (dále též jen „Nájemní smlouva“) a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizené jí předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „části pozemků par. XY a parc. XY o celkové výměře 52.000 m2 v k. ú. XY, obec XY, zapsané na LV XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY“ (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 84 Co 355/2017-104, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok II.).

Z provedených důkazů učinil – shodně se soudem prvního stupně – zejména následující skutková zjištění. Žalobkyně jako pronajímatelka a právní předchůdkyně žalované jako nájemkyně uzavřely dne 30. září 1996 smlouvu o nájmu předmětných pozemků (čl. I. nájemní smlouvy) za účelem dobývací činnosti nájemkyně (čl. VI. Nájemní smlouvy). Vedle předmětu a účelu nájmu se účastnice smlouvy dohodly na výši nájemného (čl. III. Nájemní smlouvy) a době trvání nájmu, kterou ohraničily dobou ukončení dobývací činnosti nájemkyně (čl. II. Nájemní smlouvy). Nájemní smlouvu žalobkyně vypověděla písemnou výpovědí ze dne 27. prosince 2012, která byla žalované doručena. Na tomto skutkovém základě především dovodil, že měl-li, jako v daném případě, nájem, který by byl od 1. ledna 2014 pokládán za pacht podle nynější právní úpravy (neboť pozemky s ložiskem nerostu byly pronajaty za účelem dobývací činnosti nájemkyně), vzniknout před 1. lednem 2014, pak veškeré otázky s ním související, včetně možnosti výpovědi, je třeba posuzovat ve smyslu § 3074 odst. 1 o. z. podle dřívější právní úpravy, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Nájemní smlouvu pak posoudil jako platný právní úkon a s odkazem na ustanovení § 676 odst. 1 obč. zák. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2005, sp. zn. 31 Cdo 513/2003, konstatoval, že šlo o nájem na dobu určitou, který má skončit současně s ukončením hornických činností taxativně vyjmenovaných v § 2 zákona č. 440/1992 Sb., což pokládal za určité a srozumitelné stanovení doby trvání nájmu. Jestliže si účastnice v Nájemní smlouvě či dodatečně nesjednaly možnost jednostranné výpovědi nájmu, je zapotřebí výpověď ze dne 27. prosince 2012 posoudit jako neplatný právní úkon (§ 39 obč. zák.). Řídí-li se takto vzniklý nájem dřívější právní úpravou (viz výklad shora), nelze ho zrušit podle nynější právní úpravy (postupem podle § 2000 o. z.). S přihlédnutím k uvedenému zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) – směřuje proti výroku I., pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. Jeho přípustnost opřela o ustanovení § 237 o. s. ř. Předně měla za to, že v daném případě šlo o nájem na dobu neurčitou, neboť ujednání obsažené v čl. II. Nájemní smlouvy o době trvání nájmu je natolik neurčité a nejasné, že z něj nebylo možno dovodit okamžik ukončení nájmu. K dovolacímu přezkumu – opět s přihlédnutím k jeho obsahu – pak předložila rovněž otázku výkladu ustanovení § 3074 odst. 1 o. z. Je přesvědčena, že ve smyslu tohoto ustanovení by se měla práva a povinnosti s nájmem související posuzovat od 1. ledna 2014 podle nyní účinné právní úpravy a tudíž i podle § 2000 odst. 1 o. z., šlo-li by přes výše uvedené o nájem na dobu určitou. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Dovolatelka nezpochybnila správnost právního názoru, že otázka vzniku nájmu, včetně doby jeho trvání, bude posuzována podle právní úpravy účinné v době uzavření nájemní smlouvy, tedy zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., v tehdy účinném znění; dovolací soud proto z uvedeného právního názoru vychází. Již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 22. června 2005, sp. zn. 31 Cdo 513/2003, uveřejněném pod č. 17/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že je-li ujednáno, že nájemní poměr bude trvat po dobu trvání pracovního poměru nájemce u pronajímatele, sjednaného na dobu neurčitou, jde o nájemní poměr na dobu určitou. K odůvodnění uvedeného právního názoru uvedl, že doba nájemního poměru sjednaného na dobu určitou může být dohodnuta nejen uvedením určitého časového období (např. měsíců) jeho trvání, popř. uvedením konkrétního dne, k němuž nájemní poměr zanikne, ale i tak, že dobu trvání nájemního poměru lze vázat na konkrétním datem neurčitelnou objektivně zjistitelnou skutečnost, z níž je možné bez pochyb zjistit, kdy nájemní poměr skončí, přičemž v době sjednání takovéto dohody nemusí mít účastníci jistotu, kdy takto sjednaná doba uplyne, je však jisté, že tato skutečnost nastane. Z jazykového vyjádření obsaženého v příslušném ujednání nájemní smlouvy a v něm projevené vůle proto vyplývá, že účastníky předmětné smlouvy bylo určitě a srozumitelně (§ 37 odst. 1 obč. zák.) dáno najevo, že si přejí, aby nájemní poměr zanikl šest měsíců po skončení pracovního poměru. Na tom, že nájem služebního bytu byl výslovně sjednán na dobu určitou, tedy nic nemění ani to, že doba jeho trvání byla vymezena trváním pracovního poměru sjednaného na dobu neurčitou. Uvedený právní názor dovolací soud sdílí i v souzené věci a zastává stanovisko, že pro účely posuzovaného případu jím byla shora předestřená právní otázka vyřešena v dostatečném rozsahu a v souladu s citovaným rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, jímž byla do té doby roztříštěná soudní praxe napříště usměrněna.

Z vyložených důvodů dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) pro řešení otázky doby trvání nájmu, jinak řečeno otázky, zda v daném případě šlo o nájem na dobu určitou, jak správně dovodil odvolací soud, či neurčitou, jak mínila dovolatelka. Naproti tomu však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné (podle citovaného ustanovení) pro řešení otázky výkladu ustanovení § 3074 odst. 1 o. z. V tomto ohledu totiž dovolání směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v nastolené podobě dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 3074 odst. 1 o. z. nájem se řídí tímto zákonem ode dne jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. To neplatí pro nájem movité věci ani pro pacht.

Dovolatelka se v obsáhlé argumentaci obsažené v dovolání brání názoru, že Nájemní smlouvu, byla-li by uzavřena v době od 1. ledna 2014, by bylo možno vzhledem k jejímu obsahu posoudit jako smlouvu pachtovní. Nelze však přehlédnout, že tak činí poněkud demagogicky, bez zohlednění všech naznačených souvislostí, a v podstatě „jen“ tím, že v době jejího uzavření tehdejší právní řád takovouto smlouvu neznal. Správnost právního názoru, že byla-li by tato smlouva uzavřena v době od 1. ledna 2014, z hlediska obsahu by nepochybně o pacht šlo, neboť předmětné pozemky s ložiskem nerostu byly pronajaty za účelem dobývací činnosti nájemkyně, však výslovně nezpochybnila. Jestliže však pro smlouvy tohoto charakteru (v ustanovení § 3074 odst. 1 větě druhé o. z. označené poněkud zavádějícím způsobem nově přijatou terminologií jako pacht) neplatí ustanovení § 3074 odst. 1 věty první o. z., pak se nepochybně takovýto nájem, vzniklý v době do 31. prosince 2013, musí i od 1. ledna 2014 řídit dosavadní právní úpravou, obsaženou především v obč. zák., jak správně dovodil odvolací soud. S odvolacím soudem lze souhlasit i v tom, že nepřipouštěla-li dřívější právní úprava jednostranné ukončení nájmu sjednaného na dobu určitou výpovědí pronajímatele či nájemce v situaci, kdy si takovou možnost ukončení nájmu výslovně nesjednali, pak nemohl nájem zaniknout výpovědí dovolatelky ze dne 27. prosince 2012. Za správný lze pokládat i názor, že řídí-li se nájem i od 1. ledna 2014 dřívější právní úpravou, nelze ho zrušit podle § 2000 odst. 1 o. z.

Z vyložených důvodů vyplývá, že žaloba na zrušení Nájemní smlouvy (a na vyklizení předmětných pozemků) není důvodná. Jestliže tedy odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně žalobu zamítl, je jeho rozhodnutí věcně správné. Za této situace Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo proti dovolatelce, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů