// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 21.02.2019
K obsahu a vykonatelnosti rozhodnutí o imisi stíněním
Jde-li o stínění stromy, soud v odůvodnění rozhodnutí uvede, jakou výšku stromů v určité vzdálenosti od hranice mezi pozemky účastníků považuje z hlediska imise stíněním ještě za přípustnou.
Není vyloučeno ani uvedení těchto parametrů ve výroku rozhodnutí, resp. vymezení přípustné míry zastínění jinými konkrétními a ověřitelnými údaji tak, aby ve vykonávacím řízení nebylo nutno znovu řešit, zda pozemek je i nadále nepřípustně zastíněn a provádět k tomu další dokazování v podstatě v podobném rozsahu jako v nalézacím řízení.
Jestliže žalující strana připouští stínění v míře o něco přesahující zákonem povolenou imisi a žádá jen o ochranu do této míry, je třeba zohlednit i tuto skutečnost; je ovšem třeba, aby toto omezené uplatňování práva v žalobě či později v řízení jasně vyjádřila.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1554/2018, ze dne 27. 11. 2018
Dotčené předpisy:
§ 1013 odst. 1 o. z.
§ 1017 o. z.
Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se omezování jejího vlastnického práva imisí – stíněním stromy.
Žalobkyně uvedla, že je vlastnicí pozemku st. par. XY, jehož součástí je rodinný dům XY, žalovaný je vlastníkem pozemku par. XY, dále též vlastníkem domů XY a XY, vše v katastrálním území XY. Oba pozemky spolu sousedí, přičemž se nachází v zastavěné oblasti rodinných domů, jejichž zahrádky jsou ve vnitrobloku a oddělené navzájem tak, že sousedům nestíní (drátěnými ploty nebo plaňkami).
Žalovaný požádal žalobkyni o povolení stavby plotu bez bližší specifikace; zřídil neprůhledný, dva metry vysoký plot na hranici s pozemkem žalobkyně. To žalobkyně tolerovala, nicméně žalovaný vysázel na svém pozemku u zmíněného plotu dvanáct téměř čtyři metry vysokých tújí a za nimi ještě 5 třímetrových listnatých stromů a keře. Pozemek žalobkyně je tak zastíněn nad míru přiměřenou místním poměrům.
Žalovaný se bránil tvrzením, že na jeho pozemku dříve rostla vysoká borovice, jejíž stínění žalobkyni nevadilo. Tento strom pokácel a dohodl se s žalobkyní na postavení dřeveného plotu i na osázení hranice tújemi. Tím chtěl zamezit pohledům od sousedů a zajistit své soukromí. K zastínění dochází pouze po část dne, stín je proměnlivý a již zmíněná borovice zastiňovala pozemek žalobkyně. Žalobkyně dále neprokázala příčinnou souvislost mezi úhynem rostlin u plotu a zastíněním, přičemž si může pěstovat rostliny, kterým stav po výsadbě tújí nevadí. Zkrácení tújí by mohlo vést k jejich úhynu.
Okresní soud v Chrudimi („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 11. 5. 2017, č. j. 8 C 48/2015-247, ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zdržet se omezování užívání pozemku žalobkyní zastiňováním jejího pozemku, a to imisemi stíněním devíti tújemi a pěti listnatými stromy vysázenými na pozemku žalovaného. Výroky II. a III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v místních poměrech je souvislý neprůhledný živý plot na hranicích pozemků výjimkou, a pokud se zde takový plot nachází, dosahuje výšky nanejvýš 2,5 metru. V daném případě však vysázené stromy na pozemku žalovaného dosahují až do výšky 4 metrů, přičemž dřevěný plot mezi zahradami účastníků řízení je vysoký asi 2 metry. Soud prvního stupně též provedl vlastní měření, ze kterého zjistil, že by výška vysázených stromů podle představ žalovaného byla s ohledem na místní poměry nepřiměřeně vysoká. Předmětná lokalita je uliční zástavbou s malými pozemky na zahrádky. Žalovaný dovozuje jím tvrzenou přípustnou výšku zeleně ze samostatně stojících stromů v okolí, nikoli na hranicích pozemků; ostatně i borovice, která rostla v minulosti na pozemku žalovaného a kterou pokácel, byla též samostatně stojící strom. Není přípustné, aby jeden nepřiměřený zásah do vlastnických práv žalobkyně nahradil žalovaný jiným, též nepřiměřeným zásahem.
Dohodu účastníků řízení o výšce živého plotu měl soud za neprokázanou.
Soud uzavřel, že vysázené stromy stíní pozemek žalobkyně v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují jeho obvyklé užívání; proto žalobě vyhověl.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterým bylo uloženo žalovanému, aby se zdržel omezování užívání pozemku žalobkyně zastiňováním jejího pozemku, a to imisemi stíněním devíti tújemi a čtyřmi listnatými stromy vysázenými na pozemku žalovaného, a ve výrocích II. a III. Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že v části výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo zdržet se omezování užívání pozemku žalobkyně zastiňováním jejího pozemku dalším listnatým stromem vysázeným na pozemku žalovaného, žalobu zamítl. Ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze v části, kde byla žalovanému uložena povinnost zdržet se stínění pozemku žalobkyně celkem pěti listnatými stromy, přičemž na pozemku žalovaného se nachází toliko čtyři listnaté stromy.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Přisvědčil i odkazu žalobkyně na § 1017 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), podle kterého by mohla požadovat i odstranění žalovaným vysázené zeleně, protože nebyla dodržena zákonem daná hranice pro výsadbu těchto stromů. Túje snáší zkracování, a žalobkyně by se spokojila i s jejich zkrácením. Soud prvního stupně správně zohlednil skutečnosti, že žalobkyně je povinna snášet zastínění dřevěným neprůhledným plotem, poněvadž ten byl vybudován s jejím souhlasem; to však neplatí pro vysázené stromy, přesahující oplocení o dva metry, o tomto přesahu neexistuje žádná dohoda. Žalovanému jsou známy místní poměry a musel vědět, že taková výsadba stromů bude žalobkyni při užívání jejího pozemku nepřiměřeně omezovat.
Soudu prvního stupně nelze podle názoru odvolacího soudu vytýkat, jak to činí žalovaný, že nehodnotil každou dílčí námitku žalovaného, a v této souvislosti považovat nelze jeho rozsudek za nepřezkoumatelný. Nepřezkoumatelný není rozsudek založený na dílčích nedostatcích odůvodnění; musí se jednat o vady skutkových zjištění, což není tento případ. K tomu dodal, že soud na určitou námitku vznesenou účastníkem řízení obvykle reaguje tak, že v odůvodnění rozhodnutí prezentuje odlišný názor, který zdůvodní, čímž se s námitkami vypořádá. Absence odpovědí na některé námitky žalovaného tak nezpůsobuje nepřezkoumatelnost a nesprávnost rozsudku.
Proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.”), s odůvodněním, že “rozhodnutí odvolacího soudu se zásadně odchyluje od ustálené rozhodovací praxe NS při řešení otázek hmotného i procesního práva a procesních postupů, neboť odvolací soud tyto hmotněprávní i procesní otázky nesprávně právně posoudil a aplikoval a tak nezajistil žalobcům právo na spravedlivý proces.” Dodává, že přípustnost dovolání spočívá i v existenci otázek, kterými se dovolací soud doposud nezabýval. Tyto důvody přípustnosti dovolání v dalším textu konkretizuje.
Dovolatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V rámci dokazování byl opomenut výslech svědka Ing. K. ze dne 1. 9. 2016; soud prvního stupně tak postupoval v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2085/2015, a ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017. Odvolací soud námitce dovolatele o tomto opomenutí nevyhověl a zatížil řízení vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku a v porušení zásady přímosti, přičemž dovolatel opětovně odkazuje na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1236/2017 a rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2085/2015. Namítá nepřípustné a nepřiměřené hodnocení výpovědi svědka Š. a manželky žalovaného, které je v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 133/2011 a ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2516/2008. Způsob hodnocení důkazů je podle dovolatele vadný, k čemuž dospívá na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 32 Odo 5/2005.
Dovolatel namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jeho odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně ochrany soukromí (sp. zn. As 13/2010 – toto označení je však nedostatečné, pozn. dovolacího soudu - a rozsudek ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 4 As 97/2013); odvolací soud tak postupoval v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009, a též s § 13 a 14 o. z., a zároveň nevysvětlil, proč tato zákonná ustanovení nevzal v potaz. Obrana dovolatele spočívala v tom, že jen bránil své právo na soukromí, které stojí nad právem žalobkyně proti stínění; nalézací soudy však nijak nezdůvodnily, proč upřednostnily právo žalobkyně. Dovolatel označuje za neúnosné údajné rozdíly v praxi Nejvyššího správního soudu a soudů v občanskoprávním řízení ohledně imisí.
Odvolací soud neposuzoval ústní dohodu o vysázení stromů mezi žalobkyní a dovolatelem v souladu s § 556 o. z. s přihlédnutím k vůli účastníků, a postupoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017. Tuto dohodu neposuzoval podle jejich vůle, ale zaměřil se např. na to, že svědkové nepotvrdili přesnou výši vysázených stromů (k tomu dovolatel dodává, že si s žalobkyní toto mezi sebou neujednali a uvádí, že žalobkyně souhlasila s vystavěním takového plotu a že si byla vědoma i zastínění).
Nalézací soudy se nevypořádaly s provedenými důkazy a neučinily z nich žádná skutková zjištění, což je podle dovolatele v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003. Rozsudek neobsahuje řádné odůvodnění, neboť se odvolací soud nevypořádal se všemi argumenty dovolatele, což je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2738/2014, a rozsudkem ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 809/2002. Vnímá i jako chybný postup soudu prvního stupně při místním šetření, neboť ze zjištěných skutečností neučinil žádné závěry a postup při měření výšky stromů byl proveden neodborně.
Dovolatel také zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015, který je věcně podobný s projednávanou věcí (řízení se týká místa, které žalobkyně využívá minimálně, a tedy nelze hovořit o nepřiměřeném obtěžování a vysázení stromů vždy není obtěžováním).
Nalézací soudy postupovaly při aplikaci právních předpisů mechanicky, neboť nezjišťovaly skutkový stav řádně. Chybí zjištění o tom, zdali existují „rozumné důvody“ na straně žalobkyně jakožto podmínka žaloby podle § 1017 o. z. Nejvyšší soud se doposud nezabýval otázkou, zda lze živý plot posuzovat podle § 1017 odst. 1 nebo odst. 2 o. z. Dovolatel má za to, že vysázené stromy představují rozhradu, a on má právo na pozemku takovou rozhradu mít.
Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 5259/2015; ten se podle dovolatele zabývá retroaktivitou a způsoby, jak se proti imisím bránit. Nevyplývá z něj však, zdali se může negatorní žaloba aplikovat na vzrostlé stromy vysázené již za účinnosti o. z., když § 1017 takovou možnost neumožňuje. Dovolatel vnímá jako stěžejní fakt, že toto ustanovení dává možnost domáhat se svého práva formou „aktivní žaloby“, neboť stanoví, čeho všeho se může poškozený domáhat. Opačný výklad, tedy že je možné připustit žalobu negatorní, je podle názoru dovolatele chybný a překračuje zákonné vymezení. Jedná se o speciální ustanovení, na které již nelze aplikovat první část věty v § 1017 odst. 1 nebo § 1013 o. z.
Odvolací soud postupoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2390/2012, neboť rozhodl na základě skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Jedná se o to, že zadání znaleckého posudku se mělo se týkat pouze stínění způsobeného vysázenými stromy; stejně tak nalézací soudy překročily žalobu, pokud se zabývaly stíněním, které nebylo žalováno. Ze znaleckého posudku vyplývá, že vysázené stromy nejsou podstatným zdrojem zastínění, a tedy nelze o nich hovořit jako o kvalifikované imisi; stejně tak z něj vyplývá, že zdrojem zastínění jsou i stromy žalobkyně, nicméně odvolací soud tuto skutečnost nevzal v potaz.
Dovolatel poukazuje v této souvislosti na „nekorektní a diskriminační“ postup soudu, neboť žalobkyně je oprávněna pěstovat stromy, jejichž stínění jí nevadí. Dodává, že nalézací soudy nevzaly v potaz důkazy týkající se šikanózního chování žalobkyně.
Nalézací soudy se pak odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3859/2017, usnesení ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4280/2016, a rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014, protože se nezabývaly limity oslunění stanovenými veřejným právem.
Odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1438/2017, s tím, že rozhodnutí, jakožto exekuční titul, musí být určité; napadený rozsudek neobsahuje, jakým způsobem se má žalovaný stínění zdržet, a tedy není materiálně vykonatelný. Dodává, že se soudy nezabývaly tím, v jaké konkrétní míře nad míru obvyklou dovolatel zasahuje do práv žalobkyně.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl. V případě, že rozsudek bude zrušen a věc vrácena nalézacím soudům k dalšímu řízení, žádá dovolatel o přidělení věci „jinému místně příslušenému krajskému a případně i okresnímu soudu“.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukazuje na jeho nesystematičnost, která komplikuje i vyjádření k jeho obsahu. Tvrdí, že dovolání je nedůvodné i nepřípustné. Jeho podstatná část se týká skutkových zjištění nalézacích soudů v souvislosti s tvrzením dovolatele, že prokázal uzavření dohody o výsadbě stromů. Žalobkyně má za to, že to není otázka, která by spočívala na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelův výklad práva na soukromí a svépomoc je nepřípustný až absurdní. Námitky k dokazování a skutkovému zjištění nenaplňují dovolací důvod, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K otázce ,,zdali je živý plot rozhradou" žalobkyně uvádí, že rozhradou je v dané věci plot oddělující sousední pozemky. Dovolatel zastínil její zahradu vysázením stromů, ačkoliv je podle § 1013 o. z. povinen se takového jednání zdržet. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl anebo zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné; jeho přípustnost je dána tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také jsou tu otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (viz níže).
K dovolacím námitkám skutkového charakteru se uvádí: Od 1. 1. 2013 lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Proto se dovolací soud nemohl zabývat tvrzením, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování.
Lze přisvědčit tvrzení žalobkyně, že dovolání není dobře uspořádáno, dovolací výtky nejsou náležitě seřazeny podle témat; také důvody přípustnosti dovolání nejsou zvlášť uvedeny, nicméně z textu dovolání, ve kterém se opakovaně odkazuje na rozpor s judikaturou, resp. na to, že jde o otázky judikaturou dosud neřešené, je lze dovodit. Byť se tak vymezení přípustnosti dovolání pohybuje na samotné hranici toho, co je ještě přijatelné (řada dovolacích výtek není s důvodem přípustnosti spojena), nelze dovodit, že by způsobilé důvody přípustnosti vůbec vymezeny nebyly.
Jednotlivé dovolací námitky je třeba uspořádat; nejprve je třeba zvážit námitku, že stínění stromy na hranici nelze posoudit podle § 1013 odst. 1 o. z., a zabývat se vztahem tohoto ustanovení k § 1017 o. z.; tuto otázku dovolací soud doposud neřešil, stejně jako otázku stínění tzv. rozhradou mezi pozemky. Pak je nutné posoudit dovolací výtky o tom, že vůbec nejde imisi, protože zastíněná jsou místa, které žalobkyně využívá minimálně, a tedy nelze hovořit o nepřiměřeném obtěžování (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015). K tomu patří námitka, že soudy se nezabývaly přípustnou mírou zastínění z hlediska veřejného práva, že nesprávně hodnotily znalecký posudek.
Pro případ, že o relevantní imisi šlo, bránil se žalovaný tím, že se s žalobkyní na vysázení tújí i jejich výšce dohodl; v dovolání zpochybňuje závěr, že taková dohoda nebyla prokázána.
Dále je tu námitka, že soudy se nevyrovnaly s tvrzeními žalovaného ohledně toho, že vysazením tújí sledoval ochranu svého soukromí a že ignorovaly v této souvislosti judikaturu Nejvyššího správního soudu.
Konečně je třeba posoudit námitky, týkající se vykonatelnosti rozhodnutí.
1. Ke stínění jako imisi:
1. 1. Vztah nároku na zdržení se imisí (§ 1013 odst. 1 o. z.) a na odstranění stromů (§ 1017 o. z.); imise a rozhrada
Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod (§ 1013 odst. 1 o. z.).
Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m (§ 1017 odst. 1 o. z.).
Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, je-li na sousedním pozemku les nebo sad, tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť chráněný podle jiného právního předpisu (§ 1017 odst. 2 o. z.).
Nárok na odstranění stromů podle § 1017 odst. 1 o. z. nelze úspěšně uplatnit, jde-li o stromy vysázené před 1. lednem 2014 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015), vlastník pozemku, který je obtěžován stromy vysázenými na sousedním pozemku před 1. 1. 2014 tak, že jej nad míru přiměřenou místním poměrům obtěžují účinky způsobené těmito stromy, se může bránit cestou negatorní žaloby (§ 1013 odst. 1 o. z. - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 872/2017).
Ustanovení § 1013 odst. 1 o. z., ukládající vlastníkovi, aby se zdržel stínění v míře nepřiměřené místním poměrům, které podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku, a § 1017 o. z. obsahují odlišné normy a navzájem si nekonkurují; společné mají jen to, že chrání vlastníka před účinky stromů na sousedním pozemku.
Ustanovení § 1017 odst. 1 o. z. dává vlastníkovi negatorní nárok na zdržení se sázení stromů; lze též žádat odstranění již vysázených či vzrostlých stromů. Oba tyto nároky mají preventivní charakter; lze je uplatnit bez ohledu na to, zda stromy takto vysázené již stíní; nejde jen o ochranu proti stínění, podle důvodové zprávy může jít o stromy, které hrozí v budoucnu vyčerpat podstatnou měrou podzemní vláhu nebo narušit kořeny sousední pozemek. Jestliže však stromy již sousední pozemek zastiňují navzdory zákazu uvedenému v § 1013 odst. 1 o. z., lze se domáhat – jde-li o stromy vysázené po 31. 12. 2013 za podmínek uvedených v § 1017 odst. 1 o. z. – jejich odstranění, nebo lze i žádat ochranu podle § 1013 odst. 1 o. z. Zatímco podle § 1017 odst. 1 o. z. lze žádat v tomto případě jen odstranění stromů, pak bude-li žalovanému uložena povinnost podle § 1013 odst. 1 o. z., bude volba na něm; může např. stromy jen zkrátit tak, aby nadále sousedovi nepřiměřeně nestínily.
Vzhledem k uplatnění zásady „iura novit curia“ nemusí žalobce uplatněný nárok právně kvalifikovat; žádá-li, jako v této věci, zdržení se imise (stínění), jde o žalobu podle § 1013 odst. 1 o. z., žádá-li odstranění stromů, jde o nárok uvedený v § 1017 odst. 1 o. z.
Dovolací námitka, že stínění stromy vysázenými po 31. 12. 2013 nelze posoudit podle § 1013 odst. 1 o. z. tak není důvodná.
V projednávané věci odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – věc posoudily podle žalobního návrhu správně podle § 1013 odst. 1 o. z. Odvolací soud přiléhavě odkázal na tvrzení žalobkyně, že neuplatňuje návrh na odstranění zeleně (na které by podle § 1017 odst. 1 o. z. měla právo), kterou nechce nechat zcela odstranit, ale že se spokojí s jejím zkrácením; tuto okolnost by měl žalovaný v dalším řízení vzít do úvahy.
1.2. Živý plot jako rozhrada mezi pozemky.
Dovolatel tvrdí, že jím vysázené túje jsou rozhradou mezi pozemky, a proto má právo je na pozemku mít. Uvádí, že „pokud soudy posoudily túje podle § 1017, tak jde o špatnou aplikaci práva, neboť jde o rozhradu“. Patrně – dovolání není jednoznačně formulováno – mu jde o to, že věc by měla být posouzena podle § 1017 odst. 2 o. z., který vylučuje uplatnění § 1017 odst. 1 o. z. v případě, že vysázené stromy tvoří rozhradu mezi pozemky. Tvrdí, že tuto otázku soudy dosud neřešily.
Má se za to, že ploty, zdi, meze, strouhy a jiné podobné přirozené nebo umělé rozhrady mezi sousedními pozemky jsou společné (§ 1024 o. z.). Ustanovení § 1017 odst. 1 o. z., umožňující odstranění stromů, se nepoužije, je-li na sousedním pozemku les nebo sad, tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť chráněný podle jiného právního předpisu (§ 1017 odst. 2 o. z.).
V dané věci však nejde o žalobu opřenou o § 1017 odst. 1 o. z., ale, jak uvedeno výše, o nárok podle § 1013 odst. 1 o. z. Dále: Podle § 1024 o. z. je vlastností rozhrady to, že vede „mezi sousedními pozemky“ a odděluje je. V této věci však jde o túje a stromy, vysazené na pozemku žalovaného až za plotem, který na svém pozemku postavil, aby pozemky oddělil; rozhradou tak může být jen tento plot, nikoliv však živý plot vysázený až za umělým plotem – rozhradou.
Protože v dané věci nešlo o nárok uvedený v § 1017 odst. 1 o. z., nemůže řešení uvedené otázky založit přípustnost dovolání; na ní totiž napadené rozhodnutí nespočívá. Jen pro úplnost se uvádí, že § 1017 odst. 2 se uplatní tam, kde jde o žalobu na odstranění stromů, tvořících rozhradu; samotná okolnost, že živý plot tvoří rozhradu mezi pozemky, ještě nevylučuje uplatnění nároku podle § 1013 odst. 1 o. z., lze-li rozhradu snížit a tak zabránit imisi.
1.3. Imise a obvyklé užívání pozemku.
Dovolatel tvrdí, že vůbec nejde imisi, protože zastíněná jsou místa, které žalobkyně využívá minimálně, a tedy nelze uvažovat o nepřiměřeném obtěžování; rozsudek odvolacího soudu je tak v rozporu s právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015, „kde byla zajímavá pasáž, kde byla žaloba pro imise stíněním zamítnuta ….“ atd. Ve zmíněné věci však žaloba zamítnuta nebyla, a Nejvyšší soud se jen zabýval intertemporálními účinky § 1017 odst. 1 o. z., o který v dané věci není rozhodnutí opřeno. Tvrzený rozpor tak není dán.
Nicméně takto – byť neurčitě - formulovanou dovolací výtku je třeba dát do souvislosti s tvrzeními v dovolání, že soudy pominuly fotodokumentaci, podle které žalobkyně u „plotu s tújemi“ pěstuje plodiny a že dotčenou část užívá minimálně (str. 4 dovolání – jde ovšem zjevně o rozporná tvrzení – pokud tam pěstuje plodiny, nejde o minimální užívání). Žalovaný v odvolání tvrdil, že na zastíněném místě žalobkyně pěstuje „prosperující květiny“, a tím zpochybňoval, že žalobkyně je v užívání pozemku omezena. Zpochybňoval tak závěr, že stínění podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku žalobkyně.
Negatorní nárok podle § 1013 odst. 1 o. z. je dán, jestliže 1) imise vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a 2) podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. Jde o sice související, nicméně samostatné skutečnosti, a soud, který hodlá vyhovět žalobě proti imisi, musí zkoumat a odůvodnit existenci obou těchto předpokladů.
Závěr o podstatném omezení obvyklého užívání pozemku žalobkyně však soud prvního stupně nijak nezdůvodnil, patrně vyšel z toho, že podstatné omezení vyplývá již z míry zastínění, které je dáno v míře nepřiměřené místním poměrům. Tak tomu však není; soud měl uvést skutková zjištění, ze kterých dovodil to, že stínění podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku žalobkyně (zejména pěstování plodin a užívání k rekreaci). Odvolací soud se pak zabýval otázkou, zda stínění překračuje míru přiměřenou poměrům, obvyklým užíváním pozemku se však nezabýval. Odůvodnění rozsudků obou soudů tak v tomto směru nevyhovuje požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř. a řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke které dovolací soud přihlédne, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
1.4. K výtce že nalézací soudy se nezabývaly limity oslunění stanovenými veřejným právem.
I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), samotná skutečnost, že se odvolací soud nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, a řada dalších rozhodnutí). V odvolání žalovaný uvedenou námitku nevznesl; odvolacímu soudu proto nelze vytýkat, že se jí nezabýval.
Na okraj lze poznamenat, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací a je tak na účastnících, aby vznesli tvrzení, že oslunění pozemku odpovídá či neodpovídá veřejnoprávním limitům, a navrhli k tomu důkazy; je pak na soudu, aby vzhledem k § 1 odst. 1 o. z. (uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného) zvážil, zda navržený důkaz provede. Ještě se poznamenává, že technické normy (ČSN) nejsou obecně závazným právním předpisem (viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 1995, sp. zn. 6 A 68/94).
1. 5. Další dovolací námitky k otázce, zda jde o nepřípustnou imisi stíněním:
V dovolacím řízení nejsou v zásadě předmětem přezkumu skutkové otázky. Nicméně podle konstantní judikatury odůvodnění rozsudku, které neodpovídá požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř., zpravidla zakládá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k takové vadě dovolací soud přihlédne, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.; srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Odvolací soud řadu odvolacích námitek zcela pominul; patrně proto, že odvolání považoval za „obsáhlé a vyčerpávající“ (str. 3 rozsudku), a tak se obecně vyjádřil „k celému spektru výhrad žalovaného proti rozsudku okresního soudu“ (str. 6 rozsudku). K obdobné otázce se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014, takto:
„Obsah i rozsah odůvodnění rozsudku je vymezen v § 157 odst. 2 o. s. ř. Toto ustanovení je však třeba vždy aplikovat s přihlédnutím k individuálním okolnostem věci. Je-li podání zvláště rozsáhlé (jako je tomu v dané věci) a přitom obsahuje řadu tvrzení, která pro posouzení věci nejsou významná, anebo jde např. v dovolacím řízení o nepřípustná tvrzení (skutkové námitky či tzv. novoty), nelze výjimečně vyloučit odkaz na to, že např. „další námitky se netýkají skutečností, na kterých je přezkoumávané rozhodnutí založeno, a tudíž nemohou zpochybnit jeho právní závěry“, či použít obdobnou formulaci. To platí zejména tam, kde soud zjistí existenci právních skutečností natolik významných pro projednávanou věc, že další uplatněné skutečnosti nemohou mít na výsledek řízení zásadní vliv… I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže je z obsahu odvolání zřejmé, že nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele (usnesení ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013). ‚Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a judikaturu v něm citovanou). Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání se s námitkami stran sporu, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných‘ (usnesení Nejvyššího soudu dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013). Je třeba vzít v úvahu to, že kapacita soudů není neomezená a že je někdy zbytečně vyčerpávána nepodstatnými či nevýznamnými námitkami, jejichž výslovné řešení by šlo na úkor rychlého rozhodnutí sporů těch účastníků, kteří své postoje dokážou jasně a stručně formulovat. I proto se dovolací soud zaměřil na podstatu věci a opomenul ta tvrzení stran, která nemohla posouzení věci v dovolacím řízení ovlivnit“.
I když v nyní projednávané věci odvolání není (stejně jako dovolání) formulováno jasně a pregnantně, nejde o případ, kdy nelze v jeho obsahu identifikovat právně významné námitky proti rozhodnutí soudu prvního stupně (ostatně ani odvolací soud nepostupoval podle § 43 o. s. ř.).
V odvolání uplatnil dovolatel řadu skutkových námitek, a některé z nich mohly být relevantní (např. tvrzení o rozporu zjištění soudu se znaleckým posudkem – str. 3 odvolání, o tom, že žalobkyně „bezproblémově“ pěstuje na zastíněné části květiny, a okresní soud to pominul – str. 4, nebylo nijak prokázáno, že stíní i stromy za tújemi, a z výpovědi znalce vyplývá opak – str. 5). Odvolací soud se však těmito potenciálně relevantními námitkami nezabýval, a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Stejně tak se odvolací soud nezabýval námitkou, že míra imise měla být posuzována pouze v rozsahu, ve kterém zeleň převyšuje žalobcův 2 m vysoký neprůhledný plot, s jehož zřízením žalobkyně souhlasila. Zde jde o otázku právní, kterou lze zformulovat takto: Souhlasila-li žalobkyně se zřízením plotu určitých parametrů a také s tím spojeným zastíněním jejího pozemku, který stavba plotu přinese, lze při posouzení protiprávnosti imise stíněním, způsobené stromy (či jiným objektem) na pozemku žalovaného vycházet jen z toho, oč stín stromů přesahuje stín plotu? Odpověď je jasně záporná. To, že žalobkyně dobrovolně umožnila zastínění části svého pozemku, ať již v míře relevantní imise či nikoliv, neznamená, že žalovaný je oprávněn k této imisi „připojit“ další tak, že by při zvažování, zda o relevantní imisi jde, bylo třeba posoudit každou z těchto imisí (stínění plotem a stíněním stromy) zvlášť. Zastiňuje-li v takovém případě plot a stromy dohromady nepřípustně (za podmínek uvedených v § 1013 odst. 1 o. z.) sousední pozemek, jde o jedinou imisi, ovšem s tím, že ji soud nezakáže v rozsahu stínění plotu.
2. K námitce žalovaného, že se s žalobkyní na vysázení tújí i jejich výšce dohodl.
Protože žaloba na ochranu proti rušení imisemi je druhem negatorní vlastnické žaloby (byť soudní praxe ji podle okolností poskytuje i jiným subjektům, které mají věcné či obligační právo věc užívat), vlastník (či jiný oprávněný) se žalobou podle § 1013 odst. 1 obč. zák. nemůže úspěšně domáhat ochrany proti tomu, kdo do jeho práva zasahuje na základě svého práva, které může být právem věcným (věcné břemeno), právem obligačním (například právo nájmu či pachtu) nebo může vyplývat přímo ze zákona.
V této věci žalovaný tvrdil, že uzavřel s žalobkyní dohodu o tom, že na pozemku u plotu vysadí túje ve výši, která nyní žalobkyni vadí. Ohledně tohoto tvrzení nese důkazní břemeno; je na něm, aby prokázal, že účastníci projevili vůli určitého obsahu. Soud prvního stupně po provedeném dokazování a hodnocení provedených důkazů konstatoval, že dohodu účastníků o výšce živého plotu nepovažuje za prokázanou. V dovolání nyní žalovaný namítá, že soudy opomenuly důkaz provedený výslechem svědka K., a polemizuje s hodnocením důkazů v řízení před soudem prvního stupně.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí důkaz provedený výslechem svědka K. k dohodě o výši tújí nezmínil a nijak jej nehodnotil; ačkoliv na tuto skutečnost žalovaný v odvolání upozornil, odvolací soud na ni nereagoval.
Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně provedené důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (nález Ústavního soudu dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08). Protože soud opomenul hodnocení provedeného důkazu, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a odvolací soud na toto pochybení nereagoval.
Dovolatel dále polemizuje s hodnocením důkazů soudem prvního stupně; jak uvedeno výše, jde o námitky v dovolacím řízení nepřípustné. Jen na okraj se poznamenává, že výpovědi svědků, popř. účastníků, které byly učiněny prostřednictvím dožádaného soudu, může soud sám hodnotit, i když se v tomto případě neuplatní „skutečnosti nezachytitelné v protokolu o jednání“, například způsob, jakým svědek vypovídá, jak se při výpovědi chová apod. (viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1736/2002, a judikaturu tam citovanou).
3. Ke střetu práva na ochranu vlastnického práva proti imisím a práva na ochranu soukromí
Dovolatel v řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že se tújemi chrání proti „imisím pohledem“ z pozemku žalobkyně a že tak činí z titulu práva na ochranu soukromí; to opíral o čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod („LPS“) – viz str. 7 odvolání. I tuto námitku soudy pominuly.
Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem (čl. 7 odst. 1 LPS).
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4 LPS).
Nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy (§ 86 o. z.).
K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. V těchto situacích je nutné stanovit podmínky, za splnění kterých má prioritu jedno základní právo či svoboda, a za splnění kterých jiné. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. Jedním z kritérií je porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv (nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94).
V dané věci jde o tvrzenou kolizi dvou základních práv – vlastnického práva žalobkyně (jeho nerušeného výkonu) a práva žalovaného na soukromí, údajně rušeného pohledy z pozemku žalobkyně.
Obtěžování pohledem je možno považovat za imisi jen v mimořádném případě, pokud je soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti; při posuzování věci je třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1150/99). Těm, kdo mají faktickou možnost nahlížet do cizích oken nelze zpravidla uložit, aby provedli taková opatření, kterými by tuto možnost vyloučili. Proto je na tom, kdo se cítí být obtěžován pohledem, aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila. Obtěžování pohledem je imisí, proti které právo poskytuje ochranu jen v případě, jde-li o mimořádnou situaci a zvlášť závažné a soustavné narušování soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti. Zda jde o mimořádnou situaci, která by umožnila poskytnout ochranu, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení; tuto úvahu by mohl dovolací soud zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2251/2005).
V rozsudku ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1629/99, Nejvyšší soud uvedl: „Aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by jít o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti; zpravidla by šlo o případy, kdy vlastnické právo by bylo zneužíváno k nahlížení do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů anebo by došlo ke stavební změně, umožňující nahlížení do dosud uzavřených prostor, přičemž tuto změnu by neodůvodňovaly oprávněné zájmy toho, kdo změnu provedl. Při posuzování věci je třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků řízení".
Žalovaný, který se bránil i tím, že túje chrání jeho soukromí, namítal fakticky střet jeho práva na ochranu soukromí s právem žalobkyně na ochranu proti imisi stíněním. Nešlo o právně nevýznamné tvrzení, a soudy se jím měly zabývat. Pokud tak neučinily (snad s výjimkou zmínky na konci druhého odstavce na třetí straně rozsudku soudu prvního stupně, která směřuje spíše tvrzené dohodě o výsadbě tújí než k narušení soukromí), pak je jejich právní hodnocení věci předčasné, a tudíž nesprávné; napadené rozhodnutí tak v této části závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; to zakládá přípustnost i důvodnost dovolání.
Obecně platí, že námitka, že žalovaný se výsadbou dřevin zastiňujících sousední pozemek oprávněně chrání své soukromí, by mohla být důvodná, kdyby bylo zjištěno, že jeho soukromí je závažně narušováno právě ze zastíněného pozemku v míře neobvyklé v dané lokalitě, a že tak lze po žalující straně spravedlivě žádat, aby zastínění snášela. Míru narušení soukromí je třeba posoudit objektivně, nikoliv tedy ze subjektivního pohledu žalovaného. Zpravidla by šlo o případ úmyslného narušování soukromí.
Odkazy dovolatele na judikaturu Nejvyššího správního soudu nejsou významné, neboť ta se netýká rozhodování o imisích, ale jde o problematiku stavebního práva, tedy o jiné právní posouzení. Žalovaný též nesprávně vykládá názor, vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1629/99 (a převzatém další judikaturou, na kterou odkazuje), že „je na tom, kdo se cítí být obtěžován pohledem, aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila“. Žádné z těchto rozhodnutí nevyšlo z názoru, že by byla přípustná taková opatření k ochraně soukromí, která by rušila nepřípustnou imisí jiného vlastníka. Tedy samotná okolnost, že vlastník chce dosáhnout ochrany soukromí, jej ještě neopravňuje k svémocným zásahům do práva jiného.
4. K vykonatelnosti rozhodnutí o imisi stíněním:
Již v odvolání žalovaný poukazoval na to, že mu není zřejmé, jaká povinnost mu vlastně z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, a poukazoval na komplikace ve vykonávacím řízení (str. 3 a 4 odvolání). Tuto námitku odvolací soud pominul. V dovolání pak dovolatel uvádí, že rozhodnutí přesně nevymezuje povinnosti žalovaného; v tom spatřuje rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1438/2017.
Tato dovolací námitka je důvodná, byť je tu rozpor s jiným rozhodnutím Nejvyššího soudu, řešícím obdobnou problematiku; to zakládá i přípustnost dovolání.
V rozsudku ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl: „Domáhá-li se žalobce ochrany proti obtěžování včelami nad míru přiměřenou poměrům, je třeba žalobní návrh formulovat tak, že žalovaný je povinen zdržet se obtěžování žalobce včelami z chovu na (v žalobě uvedeném) pozemku žalovaného, pronikajícími na (v žalobě uvedenou) nemovitost žalobce. Jestliže soud zjistí, že dochází k obtěžování žalobce nad míru přiměřenou poměrům (příp. že jde o vážné ohrožení výkonu jeho práva), žalobě vyhoví a v odůvodnění rozsudku vyloží míru obtěžování, která je ještě v dané věci přiměřená poměrům, a míru obtěžování v dané věci. V řízení o výkon rozhodnutí pak bude soud zkoumat, zda obtěžování žalobce se snížilo na míru přiměřenou poměrům, uvedenou v odůvodnění vykonávaného rozsudku“.
Jde-li o stínění stromy (resp. obecně „zelení“), lze uvedené pravidlo konkretizovat tak, že soud v odůvodnění rozhodnutí uvede, jakou výšku stromů v určité vzdálenosti od hranice mezi pozemky účastníků považuje z hlediska imise stíněním ještě za přípustnou. Není vyloučeno ani uvedení těchto parametrů ve výroku rozhodnutí, resp. vymezení přípustné míry zastínění jinými konkrétními a ověřitelnými údaji tak, aby ve vykonávacím řízení nebylo nutno znovu řešit, zda pozemek je i nadále nepřípustně zastíněn a provádět k tomu další dokazování v podstatě v podobném rozsahu, jako v nalézacím řízení. Jestliže žalující strana připouští stínění v míře o něco přesahující zákonem povolenou imisi a žádá jen o ochranu do této míry, je třeba zohlednit i tuto skutečnost; je ovšem třeba, aby toto omezené uplatňování práva v žalobě či později v řízení jasně vyjádřila.
Z výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I., který odvolací soud potvrdil, vyplývá zákaz „zdržet se omezování užívání pozemku žalobkyní zastiňováním jejího pozemku… a to imisemi stíněním“ zelení tam uvedenou. I to je nesprávná formulace; žalovaný totiž může stínit pozemek žalobkyně a tím i do jisté míry omezovat jeho užívání, nejde-li o zastínění v míře nepřiměřené místním poměrům, které podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku (§ 1013 odst. 1 o. z.).
Dovolatel žádá přidělení věci „jinému místně příslušenému krajskému a případně i okresnímu soudu“; patrně mu jde o postup podle § 243e odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud však vychází z toho, že na pochybeních vytýkaných odvolacímu soudu se podílí i forma, jakou dovolatel – jeho právní zástupce – podává jinak oprávněné námitky a tvrzení, spolu s tím, že oprávněné výtky jsou v poměrně rozsáhlých podáních smíšeny s výtkami zjevně neopodstatněnými. Proto k uvedenému kroku nepřikročil.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Autor: -mha-