// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 07.02.2019

Přezkum rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek

Za účinnosti zákona o vlastnictví bytů se soudní praxe ustálila v názoru, že soud může posuzovat platnost rozhodnutí přijatého shromážděním vlastníků pouze v řízení podle ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zák. č. 72/1994 Sb.; v jiném řízení jeho platnost posuzovat nelze, a to ani jako předběžnou otázku. Tento názor nemá dovolací soud důvod měnit ani v poměrech o. z.

Podle § 1209 odst. 1 o. z. je-li pro to důležitý důvod, může přehlasovaný vlastník jednotky nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky, navrhnout soudu, aby o záležitosti rozhodl; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Není-li návrh podán do tří měsíců ode dne, kdy se vlastník jednotky o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl, jeho právo zaniká. Citované ustanovení je obdobou ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., a předpoklady a podmínky pro soudní přezkum usnesení shromáždění jsou zde upraveny stejně. Je proto i nadále vyloučeno, aby tato usnesení byla přezkoumávána jiným než v tomto ustanovení upraveným postupem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 287/2018, ze dne 30. 10. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 1209 o. z.

Kategorie: vlastnictví bytů a nebytových prostor, SVJ; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobci (vlastníci bytových jednotek v domě v k. ú. R.) se domáhali, aby žalované (vlastnici bytové jednotky v témže domě) byla uložena povinnost odstranit stavbu zděné kotelny o půdorysných rozměrech 1,25 m x 2,0 m a výšce 2,5 m, umístěné na schodišti společných prostor u vstupu do její bytové jednotky, provedené z tvárnic Ytong, tloušťky 10 cm a zastřešené pultovou střechou, včetně osazení kotle na tuhá paliva, v přízemí domu, stojícího na pozemku v k. ú. R., obci R. (dále jen též „předmětná kotelna“ či „kotelna“).

Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 12. 2014, č. j. 14 C 293/2013-45, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, č. j. 83 Co 176/2015–103, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil a ve výrocích o nákladech řízení jej změnil. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Ztotožnil se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, že žalobci i žalovaná jsou vlastníci bytových jednotek v témže domě, v jehož společných prostorách žalovaná v roce 2011 zřídila zděnou kotelnu bez souhlasu vlastníků ostatních jednotek. Po částečném doplnění dokazování dále zjistil, že dne 17. 3. 2015 shromáždění vlastníků, kterého se účastnili vlastníci jednotek disponující spoluvlastnickými podíly na společných částech domu v celkové výši 52,0265 %, přijalo usnesení, že „souhlasí a schvaluje umístění kotelny paní H. na společných částech domu – v přízemí domu na chodbě u jednotky paní H.“. Pro schválení tohoto usnesení hlasovalo 100 % přítomných vlastníků.

Za správný pokládal právní názor soudu prvního stupně, že výstavbou kotelny žalovaná zasáhla do společných částí domu neoprávněně, neboť k takové stavební úpravě neměla souhlas tří čtvrtin vlastníků jednotek vyžadovaný ustanovením § 11 odst. 5 a § 13 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, dále jen „zákon o vlastnictví bytů“. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 613/2013, dodal, že uložení povinnosti žalované, aby odstranila neoprávněný zásah do společných částí domu, vyplývá z § 13 odst. 2 a 3 zákona o vlastnictví bytů, a protože bylo zasaženo do vlastnického práva ostatních podílových spoluvlastníků společných částí budovy, může se kterýkoli z nich domáhat ochrany podle citovaného ustanovení. Dále dovodil, že dodatečný souhlas shromáždění vlastníků se stavebními úpravami by mohl mít za určitých okolností relevanci, avšak usnesení ze dne 17. 3. 2015, kterým měl být tento souhlas udělen, nebylo přijato v souladu se stanovami tříčtvrtinovou většinou všech vlastníků jednotek, a nemůže proto představovat podklad pro zásah do společných částí domu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 o. s. ř. Především namítala, že odvolací soud se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2016, sp. zn. 26 Cdo 5610/2015, jestliže dovodil, že žalobci jsou aktivně věcně legitimováni. Vyjádřila přesvědčení, že aktivní věcnou legitimaci má pouze společenství vlastníků, které je způsobilé právně jednat ve věcech spojených se správou domu, a vzhledem k tomu, že jde o zásah do společných částí budovy, mělo být účastníkem řízení společenství nebo i ostatní vlastníci bytových jednotek, do jejichž (spolu)vlastnického práva bylo zasaženo. Dále poukázala na to, že od 16. 1. 2015 bylo proti ní vedeno insolvenční řízení a bytová jednotka v jejím vlastnictví byla součástí konkursní podstaty, a proto měla být účastníkem řízení i insolvenční správkyně. Zdůraznila, že žalobci nemají nadpoloviční většinu hlasů, a nemohou proto rozhodovat o užívání společných prostor. Správcem společných prostor je společenství vlastníků, které jí souhlas k užívání těchto prostor udělilo. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání vyvraceli správnost použitých dovolacích námitek, měli za to, že dovolatelkou formulované otázky již byly dovolacím soudem vyřešeny, a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).

Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek hmotného práva (níže vymezených), které v rozhodování dovolacího soudu v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 nebyly dosud vyřešeny.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedené vady nebyly namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 3028 odst. 1, 2 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

K právním poměrům týkajícím se věcných práv náleží také spoluvlastnictví, včetně spoluvlastnictví bytového. Ve smyslu přechodného ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, se od nabytí účinnosti nové právní úpravy (tj. od 1. ledna 2014) posuzují podle této úpravy zásadně i práva a povinnosti vlastníků jednotek vymezených podle zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“); dosavadními právními předpisy se nadále řídí pouze vznik vlastnického práva k takovým jednotkám a odvozená (sekundární) práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, uveřejněný pod č. 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů (která nelze v dovolání zpochybnit a která odpovídají obsahu spisu) v roce 2011 žalovaná postavila zděnou kotelnu ve společných částech domu. Podle tehdy účinného zákona o vlastnictví bytů ke stavebním úpravám, jimiž se mění vnitřní uspořádání domu, potřebovala souhlas shromáždění vlastníků jednotek vyslovený tříčtvrtinovou většinou (§ 11 odst. 5, § 13 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů). Jelikož potřebný souhlas shromáždění neměla, závěr odvolacího soudu, že do společných částí domu zasáhla neoprávněně, je správný.

V posuzovaném případě jde tedy o žalobu, kterou je uplatňována ochrana vlastnického práva vlastníků jednotek před neoprávněným zásahem do společných částí domu. Stav, který byl neoprávněným zásahem navozen, sice vznikl v roce 2011, ale do 31. prosince 2013 neskončil a trvá i po 1. lednu 2014, kdy o něm také soudy obou stupňů rozhodovaly. Od 1. ledna 2014 je proto třeba vztah mezi účastníky posoudit podle o. z. Tyto závěry vycházejí z již ustálené soudní praxe, která dovodila, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v § 1042 o. z. Z uvedeného vyplývá, že zákonem č. 89/2012 Sb. se řídí jednak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, ale také případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. ledna 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013, uveřejněný pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K obdobným závěrům soudní praxe dospěla i při posouzení předpokladů pro vyhovění žalobě na zdržení se imisí podle § 1013 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, uveřejněný pod č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Otázka aktivní věcné legitimace vlastníků jednotek je v poměrech o. z. otázkou dovolacím soudem dosud neřešenou.

Námitka, že rozsudek odvolacího soudu závisí na právní otázce, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2016, sp. zn. 26 Cdo 5610/2015, přípustnost dovolání založit nemůže. V odkazovaném rozhodnutí se dovolací soud zabýval výkladem ustanovení § 9 odst. 1 ve spojení s § 9a odst. 1 písm. c) zákona o vlastnictví bytů a dovodil, že není-li ve stanovách společenství stanoveno jinak, je společenství vlastníků jednotek aktivně věcně legitimováno domáhat se (žalobou podanou u soudu) vydání bezdůvodného obohacení, jež získala třetí osoba užíváním společných částí domu nebo i jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek (členů společenství) na základě neplatné nájemní smlouvy (popřípadě bez právního důvodu). Otázku aktivní věcné legitimace vlastníků jednotek odkazované rozhodnutí neřešilo.

Otázkou aktivní věcné legitimace vlastníků jednotek se v poměrech dřívější právní úpravy dovolací soud zabýval v jiných rozhodnutích. V rozsudku ze dne 23. prosince 2004, sp. zn. 28 Cdo 2062/2003, dovodil, že rozpory při užívání společných prostor musí být podrobeny především kritériu přiměřenosti (proporcionality); je třeba chránit, aby některý ze spoluvlastníků neužíval společné prostory takovým nežádoucím způsobem, který by nad míru přiměřenou poměrům ztěžoval či bránil užívání týchž prostor ostatními a eventuálně jim zamezoval nebo komplikoval využití těch souvisejících (sklepních) prostor, které užívají výlučně. Vyslovil názor, že chybí-li výslovná úprava popsaného konfliktu v zákoně č. 72/1994 Sb., pak je namístě aplikace výkladových pravidel převzatých z § 127 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“, o omezení práv vlastníka při kontaktu s vlastníkem jiným (sousedícím). K tomuto názoru se dovolací soud později přihlásil také v usnesení ze dne 28. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 2062/2010. V rozsudku ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 613/2013, dále uzavřel, že uložení povinnosti vlastníkovi jednotky, aby odstranil neoprávněný zásah do společných částí domu, kterého se dopustil vlastník jednotky nebo osoba, která jednotku se souhlasem jejího vlastníka užívala, vyplývá přímo z § 13 odst. 2 a 3 zákona o vlastnictví bytů. Této ochrany se mohou domáhat ostatní spoluvlastníci společných věcí.

Dovolací soud zastává názor, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by z uvedených závěrů nebylo možno vycházet i v poměrech o. z. I když institut bytového spoluvlastnictví doznal oproti předcházející úpravě v zákoně o vlastnictví bytů určitých změn, jeho podstata nadále spočívá v tom, že práva jednotlivých vlastníků jednotek jsou omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek. Podle § 1175 odst. 1 o. z. vlastník jednotky má právo svobodně spravovat, výlučně užívat a uvnitř stavebně upravovat svůj byt jakož i užívat společné části, nesmí však ztížit jinému vlastníku jednotky výkon stejných práv ani ohrozit, změnit nebo poškodit společné části. Z uvedeného vyplývá, že poruší-li vlastník jednotky tyto povinnosti, může se dotčený vlastník domáhat ochrany svého vlastnického práva podle citovaného ustanovení. Půjde-li o změnu společných částí domu (jako tomu bylo v souzené věci), je třeba za „dotčené“ vlastníky považovat všechny vlastníky jednotek v domě. Závěry formulované a odůvodněné dosavadní soudní praxí o věcné aktivní legitimaci vlastníků jednotek se tudíž přiměřeně uplatní i v poměrech o. z.

Aktivní věcná legitimace společenství vlastníků ve věcech spojených se správou domu na výše uvedených závěrech ničeho nemění. Byť je společenství vlastníků oprávněno v rámci správy domu podat negatorní žalobu podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. (nyní § 1042 o. z.) proti osobě, která neoprávněně zasahuje do práv vlastníků jednotek ke společným částem domu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3269/2010, uveřejněný pod č. 106/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 3. dubna 2018, sp. zn. 26 Cdo 3553/2017), není tím vyloučeno, aby se jednotliví vlastníci jednotek domáhali ochrany svých práv samostatně, jsou-li pro to splněny předpoklady. Opačný výklad by totiž vedl k nežádoucímu závěru, že v případech, kdy společenství vlastníků je nečinné a negatorní žalobu nepodá, vlastníci jednotek by neměli k dispozici žádný prostředek k dosažení nápravy.

Jestliže tedy odvolací soud v projednávané věci dovodil, že žalobci jsou aktivně věcně legitimováni domáhat se odstranění neoprávněného zásahu do společných částí domu, je jeho závěr v konečném důsledku správný.

Jak dále vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu, v průběhu odvolacího řízení došlo k podstatné změně skutkového stavu, neboť dne 17. 3. 2015 shromáždění vlastníků přijalo usnesení, kterým s umístěním kotelny žalované vyslovilo souhlas.

Byť je z důvodu právní jistoty žádoucí, aby byl souhlas se stavebními úpravami udělen před jejich realizací, nelze vyloučit, že bude dán dodatečně a že tím bude neoprávněnost zásahu do společných částí domu zhojena. Vzhledem k tomu, že se shromáždění konalo dne 17. 3. 2015, je třeba platnost přijatého usnesení posuzovat podle právní úpravy obsažené v o. z., konkrétně v § 1206 a násl. o. z.

Dovolání je tak přípustné i pro řešení další předložené otázky – právní relevance rozhodnutí shromáždění vlastníků přijatého přes nesouhlas části vlastníků jednotek, která v rozhodování dovolacího soudu v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 nebyla dosud vyřešena.

Za účinnosti zákona o vlastnictví bytů se soudní praxe ustálila v názoru, že soud může posuzovat platnost rozhodnutí přijatého shromážděním vlastníků pouze v řízení podle ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zák. č. 72/1994 Sb.; v jiném řízení jeho platnost posuzovat nelze, a to ani jako předběžnou otázku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod číslem 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento názor nemá dovolací soud důvod měnit ani v poměrech o. z.

Podle § 1209 odst. 1 o. z. je-li pro to důležitý důvod, může přehlasovaný vlastník jednotky nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky, navrhnout soudu, aby o záležitosti rozhodl; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Není-li návrh podán do tří měsíců ode dne, kdy se vlastník jednotky o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl, jeho právo zaniká. Citované ustanovení je obdobou ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016), a předpoklady a podmínky pro soudní přezkum usnesení shromáždění jsou zde upraveny stejně. Je proto i nadále vyloučeno, aby tato usnesení byla přezkoumávána jiným než v tomto ustanovení upraveným postupem.

V projednávané věci to znamená, že rozhodlo-li shromáždění o záležitosti, která patří do jeho působnosti [§ 1208 písm. f) bod 7. o. z.], měl odvolací soud zkoumat pouze to, zda přijaté usnesení bylo napadeno žalobou na určení jeho neplatnosti podle § 1209 o. z. Nestalo-li se tak, nemohl odvolací soud (jako otázku předběžnou) posuzovat, zda bylo přijato v souladu se zákonem a stanovami, ale měl z tohoto usnesení vycházet. Jelikož odvolací soud přezkoumával platnost usnesení ze dne 17. 3. 2015, spočívá jeho rozsudek na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

S ohledem na obsah dovolacích námitek dovolací soud pro úplnost dodává, že byť by bytová jednotka ve vlastnictví žalované byla součástí majetkové podstaty, řízení o odstranění neoprávněného zásahu do společných prostor domu není řízením o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 140a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení). Nebyl proto dán důvod k přerušení řízení a tím méně pak ke změně v okruhu účastníků. Při oddlužení navíc disponuje s podstatou dlužník.

Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů