// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 04.02.2019

Podmínky pro doručení výpovědi z pracovního poměru poštou

Při výběru způsobu doručení do vlastních rukou zaměstnavatel nepostupuje podle vlastní úvahy; k doručení prostřednictvím držitele poštovní licence nebo jiného provozovatele poštovních služeb smí přistoupit, jen není-li možné, aby písemnost doručil zaměstnanci sám na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen, popřípadě aby mu písemnost doručil prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací.

Kdy není možné, aby zaměstnavatel písemnost určenou do vlastních rukou doručil zaměstnanci sám, zákon blíže nestanoví (podmínky pro doručení prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací jsou uvedeny v ustanovení § 335 zák. práce). K ustanovení § 334 odst. 2 části věty za středníkem zák. práce je tak třeba přistupovat jako k právní normě s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právní normě, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Pro posouzení, zda v konkrétním případě nebylo (bylo) možné, aby zaměstnavatel písemnost určenou do vlastních rukou doručil zaměstnanci sám, tak může soud přihlédnout například k tomu, zda zaměstnanec byl vůbec (objektivně) prostředky zaměstnavatele dosažitelný, zda zaměstnavatel takový pokus učinil, co bylo důvodem případně neúspěšného doručení, zda mělo nějaký smysl učinit další pokus o doručení, jak naléhavé bylo doručení písemnosti, zda bylo možné očekávat, že doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb bude úspěšnější než opakované doručování zaměstnavatelem apod. Zejména nelze přehlédnout, že je to zaměstnavatel, na kterého zákon přenáší povinnost řádného doručení vyjmenovaných písemností zaměstnanci. Smyslem právní úpravy doručování písemností zaměstnanci totiž je, aby se písemnost skutečně dostala do dispozice zaměstnance, a nikoli jen naplnění formálních postupů, o nichž je předem zřejmé, že sledovaný cíl nemohou naplnit.

V projednávané věci však soudy uvedeným způsobem nepostupovaly. Pro splnění nemožnosti doručení písemnosti samotným zaměstnavatelem se spokojily se zjištěním, že v den, kdy se zaměstnavatel rozhodl pro doručení písemnosti zaměstnanci, měl zaměstnanec dovolenou a nemohlo mu tak být doručeno na pracovišti. Mimo své úvahy zanechaly skutečnost, že se jednalo o pátek a že se zaměstnavatel mohl pokusit o doručení do bydliště zaměstnance (i v sobotu a neděli), že předáním zásilky k doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb nemohlo k doručení dojít dříve než v pondělí; v tento den však mohl zaměstnavatel učinit pokus o doručení zaměstnanci sám a na pracovišti. Z uvedeného vyplývá, že závěr soudů o tom, že byly splněny podmínky pro doručení výpovědí z pracovního poměru prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, je (pro svoji předčasnost) nesprávný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2036/2017, ze dne 7. 11. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 50 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 3. 2011
§ 334 odst. 1, 2, 4 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 3. 2011

Kategorie: pracovní právo; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Dopisem ze dne 12. 1. 2011 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce z důvodu nadbytečnosti, neboť došlo na základě změny organizační struktury Magistrátu h. m. P. ke zrušení pracovního místa žalobce, „zástupce ředitele – oblast majetková“ v odboru „Kancelář ředitele Magistrátu“ MHMP.

Dopisem ze dne 12. 1. 2011 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce z důvodu nadbytečnosti, neboť došlo na základě změny organizační struktury Magistrátu h. m. P. ke zrušení pracovního místa žalobce, „ředitel odboru obchodních aktivit“.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené výpovědi z pracovního poměru založeného jmenováním do funkce „zástupce ředitele – oblast majetková“ a „ředitel odboru obchodních aktivit“ jsou neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že mu výpovědi nebyly doručeny a ani řádným způsobem oznámeny, včetně poučení o následcích odmítnutí převzetí písemností nebo neposkytnutí součinnosti. Organizační změnu provedenou žalovaným považuje za účelové obejití zák. č. 312/2002 Sb., o úřednicích samosprávných celků.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 9. 2012, č. j. 23 C 68/2011-112, žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru žalobce založeného jmenováním do funkce „zástupce ředitele – oblast majetková“ a že výpověď z pracovního poměru žalobce založeného jmenováním do funkce „ředitel odboru obchodních aktivit“ jsou neplatné, zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 20.520,- Kč. Dovodil, že „postup při doručování výpovědí byl zachován“, když „velkému počtu osob v rámci organizační změny v pátek 14. 1. 2011 zaměstnavatel doručoval na pracovišti, žalobci doručit nemohl, neboť čerpal dovolenou a nebylo jej možno zastihnout ani v bydlišti, nebylo postaveno najisto, že 17. 1. 2011 bude na pracovišti“. Žalovaný přistoupil k doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl poštovní doručovatelkou zastižen dne 17. 1. 2011, byla zásilka uložena a „žalobce byl vyrozuměn o tom, že si ji může vyzvednout do 1. 2. 2011, žalobce si zásilku nevyzvedl a 2. 2. 2011 byla vrácena odesílateli. Výpověď byla doručena tzv. fikcí 10. pracovní den úložní lhůty“. „Žalobce věděl, že na poště má výpověď, respektive, že na poště má dopis od zaměstnavatele“. Výpověď žalobci byla dána z organizačních důvodů, neboť došlo prokazatelně k organizační změně a byla zrušena místa, která žalobce zastával.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2013, č. j. 62 Co 168/2013-152, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že „doručení písemností zaměstnavatelem v dané věci splňuje podmínky ust. § 334 odst. 3 zákoníku práce (žalovaný při předání výpovědi nezastihl žalobce v pátek dne 14. 1. 2011 na pracovišti, neboť čerpal dovolenou, rozhodl se tedy odevzdat zásilku k poštovní přepravě, podle odvolacího soudu stačí jeden pokus o doručení zásilky na pracovišti, po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby se pokoušel zastihnout své zaměstnance opakovaně) a také ust. § 336 odst. 3 zákoníku práce (písemnost byla určena do vlastních rukou a odeslána žalobci dne 14. 1. 2011, dne 17. 1. 2011 nebyl adresát v místě bydliště zastižen, proto mu byla zanechána výzva k vyzvednutí písemnosti a současně poučení o právních důsledcích odmítnutí převzetí písemnosti nebo neposkytnutí součinnosti, žalobce si zásilku v úložní době nevyžádal, proto byla dne 2. 2. 2011 vrácena žalovanému)“. Jako předčasný hodnotil odvolací soud závěr soudu prvního stupně o naplnění výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 6. 2014, č. j. 23 C 68/2011-198, žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 40.656,- Kč. Dovodil, že žalovaný dal žalobci dvě výpovědi z obou pracovních poměrů, že šlo o souběžné pracovní poměry a že nadbytečnost žalobce byla dána už tím, že jeho odbor zanikl a sloučil se s dalšími odbory. Byly tedy splněny zákonné podmínky ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 62 Co 104/2015-229, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že „výpověď ze dne 14. 1. 2011 byla zaměstnavatelem řádně doručena, když tato otázka byla již vyřešena odvolacím soudem v předchozím rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, a odvolací soud na svém právním názoru setrvává“. „Žalovaný se pokusil výpověď žalobci doručit v pátek 14. 1. 2011 na pracovišti, kde však jmenovaný nebyl přítomen, tím byla naplněna podmínka upravená v ust. § 334 odst. 2 zákoníku práce, a zaměstnavateli nic nebránilo v tom, aby se s doručením obrátil na provozovatele poštovních služeb, což učinil“. Dospěl však k závěru, že soud prvního stupně neopatřil dostatečná skutková zjištění pro svůj závěr o nadbytečnosti žalobce a neměl ani dostatek podkladů pro skutkový závěr o příčinné souvislosti mezi touto nadbytečností a organizační změnou.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 12. 2015, č. j. 23 C 68/2011-255, žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 67.760,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce se stal nadbytečným v pozici ředitele odboru Obchodních aktivit, neboť zcela odpadla potřeba, aby tyto činnosti nadále vykonával (sloučení původního odboru Obchodních aktivit a dalších dvou odborů do nově zřízeného odboru Evidence správy a využití majetku), a že druhý souběžný pracovní poměr žalobce ve funkci zástupce ředitele pro majetkovou oblast s úvazkem 5 hodin týdně přešel na zástupce ředitele Magistrátu pro sekci vnitřních služeb města a majetku města MHMP. Nadbytečnost žalobce měla původ v rozhodnutí o samotné organizační změně, jejímž účelem bylo sloučení agendy, zefektivnění činnosti a zlepšení hospodaření Magistrátu.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2016, č. j. 62 Co 263/2016-294, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 6.600,- Kč, jinak ho i v tomto výroku potvrdil, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 600,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. M. Dovodil, že „soud prvního stupně učinil správný skutkový a právní závěr v předběžné otázce, když shledal, že výpovědi z pracovního poměru ze dne 14. 1. 2011 byly řádně doručeny žalobci“. Žalovaný se pokusil v pátek 14. 1. 2011 doručit žalobci výpověď na pracovišti, toho dne však žalobce čerpal dovolenou a proto nebyl zastižen. Z tohoto důvodu odevzdal žalovaný zásilku k poštovní přepravě. Z přiložené poštovní doručenky bylo zjištěno, že „písemnost určená do vlastních rukou byla odeslána v pátek 14. 1. 2011, poštovní doručovatel provedl 17. 1. 2011 pokus o doručení zásilky v místě bydliště, žalobce však nebyl zastižen, proto mu byla ve schránce zanechána výzva k vyzvednutí písemnosti a současně byl poučen o právních důsledcích odmítnutí převzetí písemnosti nebo neposkytnutí součinnosti“. Žalobce si zásilku v úložní době na poště nevyzvedl, proto byla vrácena 2. 2. 2011 zaměstnavateli. „Doručení písemností bylo řádné a splňovalo podmínky § 334 odst. 2 a § 336 odst. 3 a 4 zákoníku práce“. Odvolací soud nesouhlasil s námitkou žalobce, že žalovanému nic nebránilo s doručením výpovědi vyčkat na následující pracovní den, kdy bude žalobce opět v zaměstnání, neboť podle názoru odvolacího soudu „žalovaný v řízení prokázal, že se pokusil doručit žalobci dne 14. 1. 2011 výpověď na pracovišti, že však žalobce nebyl přítomen, tím byla splněna podmínka upravená v § 334 odst. 2 zákoníku práce, zaměstnavatel se tak mohl obrátit na provozovatele poštovních služeb“. Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení byla prokázána existence organizační změny, nadbytečnost žalobce a současně příčinná souvislost mezi touto organizační změnou a žalobcovou nadbytečností, a to pro výkon pracovních činností v obou souběžných pracovních poměrech. Organizační opatření skutečně sledovalo cíle, spočívající ve snížení stavu zaměstnanců, za účelem zvýšení efektivnosti práce. Z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Ohledně výroku o náhradě nákladů řízení dovodil, že náklady žalovaného, vynaložené na odměnu advokáta v tomto řízení, nebyly vynaloženy účelným způsobem, neboť žalovaný je H. m. P., s. m., které disponuje právním oddělením a dostatkem kvalifikovaných zaměstnanců, schopných právní jednání zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích obhájit v řízení před soudem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že doručení výpovědí bylo řádné a splňovalo podmínky § 334 odst. 2 a § 336 odst. 3 a 4 zákoníku práce. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, neboť zákonná úprava doručování písemností zaměstnavatelem klade na zaměstnavatele požadavek striktního postupu v doručování výpovědi z pracovního poměru. Domnívá se, že nepostačuje jediný neúspěšný pokus o osobní doručení, a to na pracovišti a v době čerpání (jednodenní) dovolené zaměstnancem, aby mohl zaměstnavatel přistoupit k doručování prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. V předmětné věci nedošlo k naplnění podmínek pro postup podle § 334 odst. 2 zákoníku práce, neboť zaměstnance bylo objektivně možné zastihnout jednak na pracovišti, a to hned následující pracovní den po řádně nahlášené jednodenní dovolené, nebo v jeho bytě, či na jiném místě v kterýkoliv den, o což se zaměstnavatel nepokusil. Žalobci nebyla poštovní zásilka nikdy doručena, doručení mělo být posouzeno jako právně neúčinné. Poštovní zásilka ze dne 14. 1. 2011 nesplňovala náležitosti zákoníku práce, obsahovala nesprávné poučení. Dovolatel dále namítl, že v dané věci nebylo přijato rozhodnutí o organizační změně z hlediska § 52 písm. c) zákoníku práce, protože nesledovalo cíle předpokládané v tomto ustanovení, a že nedošlo k naplnění předpokladů nadbytečnosti žalobce, ani příčinné souvislosti mezi rozhodnutím žalovaného a nadbytečností zaměstnance. Nedošlo k jakémukoli zrušení činností tak, že by vznikly jiné úkoly, anebo zanikla potřeba řízení a vedení činností a pravomocí, které by do té doby neprováděl žalobce. Veškeré práce a činnosti, které při výkonu obou pracovních poměrů vykonával žalobce, bylo nutné nadále, i po organizační změně zaměstnavatelem, zajistit a vykonávat, a žádná takováto pracovní činnost nebyla zrušena a u žalovaného je dosud vykonávána. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že výpovědi z pracovního poměru žalobce ze dne 14. 1. 2011 jsou neplatné, nebo aby jej zrušil a vrátil ho soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně s dovoláním navrhl žalobce, aby dovolací soud odložil právní moc dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.

Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce dovolací soud odmítl, případně zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (naplnění předpokladů doručení výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 334 odst. 2 a 4 zák. práce), která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědí z pracovního poměru ze dne 12. 1. 2011 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 427/2010 Sb. a č. 347/2010 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 3. 2011 (dále jen "zák. práce").

Pracovní poměr může být rozvázán dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením a zrušením ve zkušební době (srov. § 48 odst. 1 zák. práce). Výpovědí může rozvázat pracovní poměr zaměstnavatel i zaměstnanec (srov. § 50 odst. 1 větu první zák. práce) Výpověď musí být dána písemně a doručena druhému účastníku, jinak je neplatná (srov. § 50 odst. 1 větu druhou zák. práce).

Neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním (srov. § 72 zák. práce).

Podle ustálené judikatury soudů (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 563/2005, uveřejněného pod číslem 65/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) je písemný projev vůle (písemnost) - obecně vzato - doručen druhému účastníku tehdy, jakmile se ocitne ve sféře jeho dispozice, ledaže zákon stanoví určitý způsob doručování. Písemnost se ocitne ve sféře dispozice druhého účastníka tím, že získá možnost seznámit se s jejím obsahem. Není přitom vždy nezbytné, aby se druhý účastník opravdu s obsahem projevu vůle seznámil, ostatně nikdo - do důsledků vzato - nemůže být „přinucen“, aby opravdu poznal obsah projevu vůle někoho jiného; rozhodující je, aby měl - objektivně vzato - možnost obsah písemnosti poznat. Vyžaduje-li však zákon, aby projev vůle došel (byl doručen) druhému účastníku předepsaným způsobem, má projev vůle sledované právní následky, jen jestliže byl takový postup dodržen. Kdyby projev vůle byl doručován druhému účastníku odlišným způsobem, jeho právní následky, nestanoví-li zákon jinak, nenastávají, i kdyby se nakonec do dispoziční sféry účastníka dostal (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000).

Výpověď z pracovního poměru a všechny další písemnosti týkající se skončení pracovního poměru musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou (srov. § 334 odst. 1 zák. práce). Písemnost doručuje zaměstnavatel zaměstnanci do vlastních rukou na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen anebo prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací; není-li to možné, může zaměstnavatel písemnost doručit prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (srov. § 334 odst. 2 zák. práce).

Je-li písemnost doručována prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, vybere zaměstnavatel takovou poštovní službu, aby z uzavřené poštovní smlouvy vyplývala povinnost doručit poštovní zásilku obsahující písemnost za podmínek stanovených tímto zákonem (srov. § 334 odst. 4 zák. práce).

Z výše uvedeného v první řadě vyplývá, že výpověď z pracovního poměru daná zaměstnavatelem (stejně jako další písemnosti zaměstnavatele týkající se zániku pracovního poměru) musí být zaměstnanci doručeny do jeho vlastních rukou. Doručení písemnosti do vlastních rukou zaměstnance může provést buď sám zaměstnavatel, nebo k němu může použít sítě nebo služby elektronických komunikací (jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení § 335 odst. 1 zák. práce a umožňuje-li to povaha doručované písemnosti) nebo je zaměstnavatel může provést prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Při výběru způsobu doručení do vlastních rukou zaměstnavatel nepostupuje podle vlastní úvahy; k doručení prostřednictvím držitele poštovní licence nebo jiného provozovatele poštovních služeb smí přistoupit, jen není-li možné, aby písemnost doručil zaměstnanci sám na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen, popřípadě aby mu písemnost doručil prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací.

Tato úprava není samoúčelná. Zákon zde jednoznačně dává přednost způsobu doručení, při kterém dochází k převzetí písemnosti (datové zprávy) zaměstnancem. K takovému doručení zpravidla dochází též při doručování písemnosti prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, tento způsob doručení však současně umožňuje (srov. § 336 odst. 4 věta druhá zák. práce), aby účinky doručení nastaly, aniž by zaměstnanec doručovanou písemnost převzal [desátým pracovním dnem následujícím po dni, v němž byla uložená poštovní zásilka připravena pro zaměstnance (adresáta) k vyzvednutí nebyla-li zásilka převzata (vyzvednuta) dříve nebo dnem, v němž zaměstnanec (adresát) neposkytl všechnu součinnost, nezbytnou k dodání poštovní zásilky s doručovanou písemností]; důsledky odmítnuti převzetí písemnosti nebo poštovní zásilky obsahující písemnost jsou u obou způsobů doručení stejné (srov. § 334 odst. 3 a § 336 odst. 4 věta druhá a třetí zák. práce). Z uvedeného smyslu a účelu zákonné úpravy soudní praxe vycházela, dospěla-li k závěru, že nedodržení stanoveného postupu při doručování listin uvedených v ustanovení § 266a odst. 1 věta první a druhá zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, účinného do 31. prosince 2006 (nyní v ustanovení § 334 odst. 1 zák. práce) nemá vliv na právní účinky doručení takové písemnosti zaměstnanci, jestliže zaměstnanec (oprávněný příjemce) písemnost doručovanou prostřednictvím držitele poštovní licence (dnes provozovatele poštovních služeb) skutečně převzal (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 135012009, uveřejněného pod č. 36 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).

Doručení písemnosti zaměstnavatelem je možné nejen v pracovní době, ale i po jejím skončení nebo též v nočních hodinách. Možnost doručení písemnosti zaměstnavatelem není zákonem omezena ani pouze na pracovní dny. Při osobním doručování písemností uvedených v ustanovení § 334 odst. 1 zákoníku práce do vlastních rukou zaměstnance musí být zaměstnanci předána (odevzdána) do vlastních rukou listina s vlastnoručním podpisem jednající osoby; jen tak je zaměstnanci umožněno, aby se s obsahem listiny obsahující projev vůle zaměstnavatele seznámil. Nepostačuje, jestliže zaměstnavatel pouze umožní zaměstnanci seznámit se s obsahem listiny s vlastnoručním podpisem jednající osoby (např. tím, že mu ji jen předloží k nahlédnutí) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3278/2010, uveřejněný pod číslem 55/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Po zaměstnanci nelze ani vyžadovat, aby se dostavil na zaměstnavatelem určené místo k převzetí písemnosti, kterou mu zaměstnavatel hodlá doručit, nebo aby byl v určitou dobu na zaměstnavatelem určeném místě tak, aby mu zaměstnavatel mohl písemnost předat (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 8. 1981, sp. zn. 5 Cz 17/81, uveřejněný pod č. 43/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4185/2010).

S názorem soudů, že v projednávané věci „obě písemné výpovědi z pracovního poměru byly žalobci řádně doručeny“, dovolací soud nesouhlasí.

Jak bylo již výše uvedeno, při výběru způsobu doručení do vlastních rukou zaměstnavatel nepostupuje podle vlastní úvahy; k doručení prostřednictvím držitele poštovní licence nebo jiného provozovatele poštovních služeb smí přistoupit, jen není-li možné, aby písemnost doručil zaměstnanci sám na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen, popřípadě aby mu písemnost doručil prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací. Kdy není možné, aby zaměstnavatel písemnost určenou do vlastních rukou doručil zaměstnanci sám, zákon blíže nestanoví (podmínky pro doručení prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací jsou uvedeny v ustanovení § 335 zák. práce). K ustanovení § 334 odst. 2 části věty za středníkem zák. práce je tak třeba přistupovat jako k právní normě s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právní normě, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Pro posouzení, zda v konkrétním případě nebylo (bylo) možné, aby zaměstnavatel písemnost určenou do vlastních rukou doručil zaměstnanci sám, tak může soud přihlédnout například k tomu, zda zaměstnanec byl vůbec (objektivně) prostředky zaměstnavatele dosažitelný, zda zaměstnavatel takový pokus učinil, co bylo důvodem případně neúspěšného doručení, zda mělo nějaký smysl učinit další pokus o doručení, jak naléhavé bylo doručení písemnosti, zda bylo možné očekávat, že doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb bude úspěšnější, než opakované doručování zaměstnavatelem apod. Zejména nelze přehlédnout, že je to zaměstnavatel, na kterého zákon přenáší povinnost řádného doručení vyjmenovaných písemností zaměstnanci. Smyslem právní úpravy doručování písemností zaměstnanci totiž je, aby se písemnost skutečně dostala do dispozice zaměstnance, a nikoli jen naplnění formálních postupů, o nichž je předem zřejmé, že sledovaný cíl nemohou naplnit.

V projednávané věci však soudy uvedeným způsobem nepostupovaly. Pro splnění nemožnosti doručení písemnosti samotným zaměstnavatelem se spokojily se zjištěním, že v den, kdy se žalovaný rozhodl pro doručení písemnosti žalobci, měl žalobce dovolenou a nemohlo mu tak být doručeno na pracovišti. Mimo své úvahy zanechal skutečnost, že se jednalo o pátek a že se žalovaný mohl pokusit o doručení do bydliště žalobce (i v sobotu a neděli), že předáním zásilky k doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb nemohlo k doručení dojít dříve než v pondělí; v tento den však mohl žalovaný učinit pokus o doručení žalobci sám a na pracovišti. Z uvedeného vyplývá, že závěr soudů o tom, že byly splněny podmínky pro doručení výpovědí z pracovního poměru ze dne 12. 1. 2011 prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, je (pro svoji předčasnost) nesprávný.

Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů