// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 29.01.2019

Nabytí vlastnictví československým státem v rámci první pozemkové reformy

I. V daném případě, kdy byla provedena intabulace vlastnického práva bývalého československého státu do pozemkových knih (§ 431 o. z. o.) postupem podle § 26 a § 27 náhradového zákona (zák. č. 329/1920 Sb.), došlo k přechodu vlastnického práva k zabranému majetku na stát, v důsledku čehož stát nabyl řádné knihovní vlastnictví; z hlediska přechodu vlastnického práva na stát je již nerozhodné, zda se stát následně chopil též držby převzatého majetku ve smyslu § 29 náhradového zákona.

II. Z ustanovení zák. č. 330/1919 Sb. jednoznačně vyplývá, že Státní pozemkový úřad neměl pravomoc rozhodovat o převodu státem zabraného majetku na původního vlastníka. Tuto pravomoc tudíž nemohlo mít ani Ministerstvo zemědělství poté, co nařízením č. 22/1935 Sb. byl pozemkový úřad zrušen. Pro zpětný převod vlastnického práva ze státu na původního vlastníka musely být splněny obecné podmínky nabývání vlastnického práva převodem podle § 423 o. z. o. a násl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1696/2018, ze dne 23. 10. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 1 zák. č. 428/2012 Sb.
§ 3 zák. č. 428/2012 Sb.

§ 1 zák. č. 215/1919 Sb.
§ 5 zák. č. 215/1919 Sb.

§ 1 zák. č. 329/1920 Sb.
§ 2 zák. č. 329/1920 Sb.
§ 26 zák. č. 329/1920 Sb.
§ 27 zák. č. 329/1920 Sb.
§ 28 zák. č. 329/1920 Sb.
§ 29 zák. č. 329/1920 Sb.

§ 1 zák. č. 330/1919 Sb.
§ 4 zák. č. 330/1919 Sb.
§ 6 zák. č. 330/1919 Sb.
§ 7 zák. č. 330/1919 Sb.

§ 423 obecného zákoníku občanského
§ 424 obecného zákoníku občanského
§ 431 obecného zákoníku občanského

Kategorie: restituce a rehabilitace; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

(…)

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 a § 245 a o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, a to zda na základě vkladu vlastnického práva pro bývalý československý stát do pozemkových knih dne 22. 5. 1926, zapsaného k návrhu Státního pozemkového úřadu podle § 1 záborového zákona a § 26 a § 27 náhradového zákona, se stát stal vlastníkem pozemků zabraných právnímu předchůdci žalobkyně, a zda právní předpisy týkající se provádění první pozemkové reformy umožňovaly převod pozemků v knihovním vlastnictví státu, jež nepřevzal do držby ani je nepřidělil, do vlastnictví původního vlastníka, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud výslovně vyřešeny, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně k řešení otázek, pro něž je dovolání přípustné, není opodstatněné, a že jinak trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 1 zákona č. 428/2012 Sb. tento zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.

Podle 3 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou je a) registrovaná církev a náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, c) právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, d) Náboženská matice, za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.

Odvolací soud v dané věci vyšel správně z názoru, že při posouzení otázky, zda ke ztrátě vlastnického práva původního vlastníka došlo v rámci nebo mimo rozhodné období, je třeba vycházet z obsahu právních předpisů platných v době tvrzené ztráty vlastnictví, tedy v posuzovaném případě z právních předpisů, týkajících se první pozemkové reformy v celém jejich systému (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 87/97).

K otázce dovolatelky předestřené ad 1):

Podle § 1 záborového zákona, ve znění zákonů č. 387/1919 Sb. a č.108/1921 Sb., aby byla provedena úprava pozemkového vlastnictví, zabírá se státem velký majetek pozemkový (§ 2), ležící v území Československé republiky, v to čítajíc velký majetek vázaný, a zřizuje se úřad pozemkový. Velkým majetkem pozemkovým jest rozuměti soubory nemovitostí s právy, která jsou spojena s jejich držením, jestliže výměra náležející v území Československé republiky vlastnicky jediné osobě nebo týmž spoluvlastníkům je větší než 150 ha půdy zemědělské (rolí, luk, zahrad, vinic, chmelnic), nebo 250 ha půdy vůbec (§ 2). Podle § 5 tohoto zákona záborem uvedeným v § 1 nabývá Československá republika práva, zabraný majetek přejímati a přidělovati (§§ 10 a 11).

Podle § 1 náhradového zákona pozemkový úřad má právo vykonati na zabraném pozemkovém majetku všechny přípravné práce, které mají sloužiti k tomu, aby byl vypracován plán pro přejímání a přidělování zabraného majetku. Podle § 2 tohoto zákona vykonávaje právo určené v § 5 záborového zákona, oznámí pozemkový úřad vlastníku zabraného majetku pozemkového, které jeho nemovitosti rozhodl se právě převzíti podle svého pracovního plánu (odst. 1). Oznámení to podá pozemkový úřad u soudu, v jehož knihách nemovitosti přejímané jsou zapsány (odst. 2). Jsou-li přejímané nemovitosti zapsány v knihách u několika soudů, podá pozemkový úřad oznámení toliko u jednoho z nich a připojí pro ostatní soudy potřebné stejnopisy (odst. 3).

Podle § 26 náhradového zákona, kde bylo podle tohoto zákona poznamenáno zamýšlené převzetí zabraného majetku státem, provedou na návrh pozemkového úřadu soudy vklad práva vlastnického pro stát Československé republiky s odvoláním na § 1 záborového zákona a na toto zákonné ustanovení (odst. 1). Právo nakládati tímto majetkem jménem státu náleží pozemkovému úřadu v mezích záborového zákona (odst. 2). Zároveň s vkladem práva vlastnického vymaže soud z moci úřední všechna knihovní břemena a dluhy, pokud pozemkový úřad neučiní jiného návrhu, zejména se zřetelem na pozemkové služebnosti a na ustanovení § 70 (odst. 3).

Podle § 27 náhradového zákona, není-li předmětem převzetí celé knihovní těleso, odepíší soudy přejímané nemovitosti spolu s právy a zapíší je bez přenesení dluhů a břemen knihovních do nových knihovních vložek zřízených u soudu podle místní příslušnosti povolaného za současného vkladu práva vlastnického pro Československou republiku dle odst. 1. §u 26, pokud pozemkový úřad neučinil jiného návrhu, hledíc k ustanovení odst. 3 §u 26.

Podle § 28 náhradového zákona rozhodl-li pozemkový úřad již dříve o přídělu, směně neb zcizení převzatých nemovitostí do vlastnictví osob jiných, není potřebí provésti dříve příslušný vklad práva vlastnického pro stát, a soudy převedou na návrh pozemkového úřadu právo vlastnické přímo na nabyvatele pozemkovým úřadem jim označené (odst. 1). Ustanovení § 26 o výmazu knihovních břemen a dluhů a závadprostém odepsání platí stejně i pro tyto případy (odst. 2.).

Podle § 29 náhradového zákona, ve znění zákona č. 220/1922 Sb., užitky a povinnosti veřejnoprávní i soukromoprávní spojené s držbou převzatých nemovitostí přecházejí na stát dnem, který následuje poslednímu dni lhůty výpovědi dané vlastníku jako osobě hospodařící, nebylo-li dohodou jinak ustanoveno. Od téhož dne počíná povinnost pozemkového úřadu úrokovati pohledávky vlastníka a věřitelů zapsané ať současně neb později v náhradové knize jako dluh státu.

Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95, řešil otázku přechodu vlastnického práva na stát v kontextu pozdějšího přijetí občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., přičemž dovodil: „Byla-li (tedy) v případech přechodu vlastnictví k nemovitostem předpokládána jako podmínka nabytí vlastnictví zmíněná intabulace, musela tato podmínka být v lex specialis výslovně uvedena. Tak se také stalo v případě náhradového zákona č. 329 ze dne 8. 4. 1920, úzce navazujícího na přídělový zákon č. 81 ze dne 30. 1. 1920 a záborový zákon č. 215 ze dne 16. 4. 1919. Jestliže v ustanovení § 5 záborového zákona bylo uvedeno, že záborem uvedeným v § 1 nabývá Československá republika práva zabraný majetek přejímat a přidělovat (§§ 10, 11) a v § 27 přídělového zákona se konečná rozhodnutí pozemkového úřadu a dohody, opatřené jeho schvalovací doložkou, kladou na roveň vkladným listinám, z ustanovení §§ 26 - 29 náhradového zákona jasně vyplývá, že stát i přídělce nabývali vlastnictví k zabranému majetku či přídělu teprve zápisem v pozemkové knize. Při jiném výkladu, jenž by vycházel z principu nepodmíněnosti intabulačního principu, jako obecné, žádnou výjimku nepřipouštějící, podmínky nabytí vlastnictví k nemovitostem, by totiž tato ustanovení, vzhledem k ustanovení § 431 o. z. o. a v něm obsaženému intabulačnímu principu, byla nadbytečná. Souhrnně vyjádřeno, vyžadovala-li ustanovení § 26 - 29 náhradového zákona jako podmínku nabytí vlastnictví k nemovitostem výslovně vklad vlastnického práva - převzetím nemovitostí zabraných podle § 5 záborového zákona zde byl rozuměn knihovní vklad vlastnického práva pro stát -, nemohlo výslovné stanovení této podmínky zde znamenat nic jiného, než, že existovaly i případy, jež z principu intabulace nevycházely“.

V již shora citovaném nálezu ze dne 9. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 87/97, pak Ústavní soud zaujal právní názor, že první fáze první pozemkové reformy „spočívala ve vyrozumění vlastníka o tom, které nemovitosti se stát (pozemkový úřad) rozhodl převzít podle svého pracovního plánu. Pozemkový úřad oznámení o zamýšleném převzetí podal u knihovního soudu, v jehož knihách byl dotčený nemovitostní majetek zapsán, soud pak nařídil poznámkou zamýšlené převzetí ve svých knihách (viz příslušná ustanovení zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, příslušná ustanovení zákona č. 329/1920 Sb. z. a n., o převzetí a náhradě za zabraný majetek, ve znění zákona č. 220/1922 Sb. z. a n.). K právnímu převzetí, tj. k nabytí vlastnictví k zabranému majetku státem, došlo pak tím, že na návrh pozemkového úřadu soud provedl vklad vlastnického práva pro stát. Pokud pozemkový úřad rozhodl o přídělu, směně či zcizení zabíraných nemovitostí dříve než došlo k jejich převzetí, byl vklad proveden již přímo na nového vlastníka (viz § 26 a § 28 zákona č. 329/1920 Sb. z. a n., o převzetí a náhradě za zabraný majetek, ve znění zákona č. 220/1922 Sb. z. a n.)“.

Stejné právní názory zastává i odborná literatura - k tomu srov. Pozemkové právo, Milan Pekárek, Ivana Průchová, Masarykova univerzita, Brno, 1996, s. 62 až 64, a dále Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, dostupný v systému ASPI, v němž se k § 5 tohoto zákona uvádí, že „neměl-li by vklad vlastnického práva pro stát podle § 26 zák. č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový (zákon náhradový), účinky přechodu vlastnického práva, postrádal by specifický režim založený § 26 a násl. funkčního významu. Oproti běžným podmínkám vkladu (s ohledem na knihovní zákon) stanovuje totiž jako jedinou podmínku vkladu, aby zamýšlené převzetí majetku státem bylo v knihách poznamenáno (Vážný 6698). Tato formalizace knihovního vkladu - v zásadě pak zrychlení procesu - oproti běžnému řízení má svůj smysl právě, pokud s sebou nese skutečné (konstitutivní) právní účinky“.

K výše uvedenému stran aplikace předpisů při provádění první pozemkové reformy je ovšem třeba doplnit i závěry zaujaté v dobové judikatuře, na něž poukázala žalobkyně, a to v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1926, Rv I 1098/26 (Vážný č. 6653), a ze dne 28. 11. 1935, Rv I 2613/34 (Vážný č. 14739), v nichž v prvním z nich byl řešen případ, kdy bylo pokračováno v pachtu zabraného pozemku, aniž by to bylo oznámeno Státnímu pozemkovému úřadu a aniž by bylo vymoženo jeho svolení, a to za situace, kdy vlastník pozemku jej dobrovolně předal Státnímu pozemkovému úřadu i bez předchozího oznámení zamýšleného převzetí a bez výpovědi, a v druhém šlo o případ, kdy byl uplatněn nárok na náhradu škody na zabraném nemovitém majetku, který byl „převzat Státním pozemkovým úřadem pro stát republiky Československé“ od dosavadního vlastníka (držitele) ještě před knihovním vkladem, a zároveň byly nemovitosti předány do správy ministerstvu zemědělství (viz § 1 přídělového zákona). V těchto řešených věcech dospěl Nejvyšší soud k závěru, vyjádřenému též v právních větách k těmto rozhodnutím, že „stát nabývá vlastnictví ku zabrané nemovitosti převzetím od vlastníka, nikoliv teprve knihovním vkladem“, resp. že „stát nabývá vlastnictví k zabraným pozemkům skutečným jejich převzetím“. Tato rozhodnutí však na danou věc nedopadají, jak odvolací soud správně dovodil, neboť o žádnou z uvedených situací se v projednávané věci nejedná.

S dovolatelkou lze souhlasit jen v názoru, že přechod vlastnického práva k zabrané půdě nespadal pod obecnou úpravu vyvlastnění (zakotvenou v o. z. o.), nýbrž se řídil zvláštními zákony, ostatním jejím dovolacím námitkám však přisvědčit nelze.

Jestliže totiž bylo v posuzované věci zjištěno, že ke vkladu vlastnického práva státu k předmětným pozemkům - vlastněným původně právním předchůdcem žalobkyně Klášterem řádu premonstrátů v Teplé - do pozemkových knih došlo dne 22. 5. 1926, kdy v nich byl proveden poslední zápis stran vlastnického práva k nim, jak to vyplývá z příslušných vložek pozemkových knih pro jednotlivá katastrální území, v jejichž části B bylo poznamenáno, že „k návrhu Státního pozemkového úřadu v Praze ze dne 19. 4. 1926 na základě § 1 zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 Sb. z. a n. a §u 26 a 27 zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 329 Sb. z. n a. ve znění zákona ze dne 13. července 1922 č. 220 Sb. z. a n. vkládá se vlastnické právo pro stát československý“, pak je správný názor odvolacího soudu, s nímž se dovolací soud ztotožňuje, že v daném případě, kdy byla provedena intabulace vlastnického práva státu do pozemkových knih (§ 431 o. z. o.) postupem podle § 26 a § 27 náhradového zákona, došlo k přechodu vlastnického práva k zabranému majetku právního předchůdce žalobkyně na stát, v důsledku čehož stát nabyl řádné knihovní vlastnictví, a že z hlediska přechodu vlastnického práva na stát je již nerozhodné, zda se stát následně chopil též držby převzatého majetku ve smyslu § 29 náhradového zákona.

Dovolací soud dále dodává, že postup Státního pozemkového úřadu při provádění první pozemkové reformy (či knihovního soudu) mohl být napaden či zpochybněn jedině v rámci tehdy platné legislativy [k tomu srov. Sdělení Ústavního soudu uveřejněné pod č. 477/2005 Sb., v němž se pod bodem II. mimo jiné uvádí: „Soudobé procesní předpisy záměrně stanoví lhůtu, ve které je možné právní akt či jeho účinky právní cestou napadnout, jinak platí, že je-li tato lhůta promeškána, je rozhodnutí orgánů veřejné moci pravomocné (ve vztahu ke správním rozhodnutím platí zásada správnosti správního rozhodnutí), včetně účinků, které na jeho základě nastaly. Pokud by byla tato lhůta zpochybněna, stejně jako účinky aktu samého, nebylo by žádné jistoty ani limitu, ať už věcného, ale zejména časového, který by bránil dřívějším vlastníkům věci nebo jejich potomkům, domáhat se majetku, kterého pozbyli kdykoliv v minulosti - například na základě obnoveného zřízení zemského (1627) nebo kroků první pozemkové reformy (zákon č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového), s poukazem na jejich vady, neplatnost nebo neúčinnost, potažmo neexistenci takového titulu.“], což právní předchůdce žalobkyně též učinil, jak to vyplývá z vložek B pozemkových knih č. 224 pro k. ú. D., č. pro k. ú. B. a č. pro k. ú. D. V., z nichž se podává, že dne 26. 8. 1927 byly knihovním soudem zapsány poznámky, že proti vkladu vlastnického práva pro československý stát byly podány stížnosti, přičemž však následnými (posledními) zápisy ze dne 16. 12. 1927 byly poznámky stížností vymazány, tedy na zápisu o vkladu vlastnického práva k zabraným pozemkům ve prospěch státu se od roku 1926 nic nezměnilo. V řízení o uplatněném nároku církevní právnické osoby podle zákona č. 428/2012 Sb. na vydání státem zabraného majetku při provádění první pozemkové reformy tudíž pozemkový úřad ani soudy v řízení podle části páté občanského soudního řádu již nejsou oprávněny postup tehdejších státních orgánů přezkoumávat.

Z uvedeného vyplývá závěr, že předmětné pozemky přešly na československý stát již v roce 1926, tedy před rozhodným obdobím stanoveným v § 1 zákona č. 428/2012 Sb.

Opodstatněnou není ani námitka dovolatelky, že při nabytí vlastnictví státem při provádění první pozemkové reformy by měl být aplikován - per analogiam - § 32 odst. 2 zákona o půdě, jelikož takovouto zákonnou fikci zákon č. 428/2012 Sb. neaproboval.

Na závěrech uvedených k řešení otázky ad 1), nic nemění ani námitky dovolatelky ad 2) a ad 3), jimiž dovozuje, že vlastnické právo k pozemkům nabyla na základě sdělení MZ ze dne 25. 9. 1938, č. 252.837/38-IX/5.

V této listině ve věci „Velkostatek Teplá./: Klášter řádu praemostrátů v Teplé:/. Vlastnické právo.“, sdělilo Ministerstvo zemědělství zástupci Kláštera řádu premonstrátů v Teplé, že k jeho „podání z 22. září 1938…se potvrzuje, že při provádění pozemkové reformy na nemovitém majetku Kláštera řádu praemonstrátů v Teplé bylo podle §u 26 zákona č. 329/Sb. z. a nař. ve znění zákona č. 220/1922 Sb. z. a nař. v r. 1926 vloženo vlastnické právo pro čsl. stát ke všem nemovitostem tohoto kláštera. Při skutečném provedení převzal však býv. Státní pozemkový úřad pouze nemovitosti“ - následuje výčet nemovitostí podle jednotlivých katastrálních území. Dále se v tomto sdělení uvádí: „Vzhledem k tomuto skutečnému provedení pozemkové reformy a k docílení souhlasu stavu skutečného se stavem knihovním svoluje ministerstvo zemědělství s výhradou event. oprav a doplňků, aby na základě tohoto prohlášení /:rozhodnutí:/ bylo vymazáno vlastnické právo pro československý stát ve všech vložkách, v nichž je zapsán nemovitý majetek kláštera řádu praemonstrátů v Teplé, kromě nemovitostí shora uvedených a obnoveno /: znovu vloženo:/ vlastnické právo pro Klášter praemonstrátů v Teplé při současném obnovení závad na základě návrhu Státního pozemkového úřadu č. j. 41.809/26-II/1 ev. vymazaných“.

Z této listiny tedy sice vyplývá, že Ministerstvo zemědělství svolilo - „s výhradou event. oprav a doplňků“ - aby na základě tohoto prohlášení /:rozhodnutí:/ bylo u blíže neurčených nemovitostí vymazáno vlastnické právo pro československý stát a obnoveno /:znovu vloženo:/ vlastnické právo pro Klášter premonstrátů v Teplé, v řízení ovšem nebylo zjištěno, že by k výmazu vlastnického práva československého státu v pozemkových knihách došlo a že by bylo znovu vloženo (obnoveno) vlastnické právo právního předchůdce žalobkyně k předmětným pozemkům.

Dovolatelkou namítaná okolnost, že nařízením č. 22/1935 Sb. byl zrušen Státní pozemkový úřad a jeho působnost byla přikázána Ministerstvu zemědělství, které mělo nadále pravomoc rozhodovat při uskutečňování první pozemkové reformy, nic nevypovídá o tom, že toto ministerstvo mělo jakoukoliv pravomoc rozhodovat o převodu majetku na původního vlastníka v těch případech, kdy se stát ohledně vlastnicky jím zabraných pozemků podle § 26 záborového zákona nechopil (z jakýchkoli důvodů) jejich držby podle § 29 náhradového zákona, ve znění účinném od 19. 8. 1922. V tomto ohledu je naopak třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že právní předpisy týkající se první pozemkové reformy [vedle již uvedených se jedná o nařízení vlády č. 61/1920 Sb., o vyšetření a uvedení v patrnost zabraného majetku pozemkového, o zákon č. 93/1931 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o právním poměru k přidělené půdě (Malý zákon přídělový), ve znění nařízení vlády č. 125/1935 Sb., a nařízení vlády č. 575/1920 Sb., aby proveden byl soupis zaměstnanců na zabraném pozemkovém majetku a osob požívajících z důvodů služební činnosti na velkém pozemkovém majetku pensí neb darů z milosti] a ani jiné právní předpisy, včetně nařízení č. 22/1935 Sb., žádnou zvláštní úpravu pro takový postup neobsahovaly.

Pokud dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že „nenakládal s listinou o sdělení MZ jako s individuálním právním aktem, správním rozhodnutím, kterým MZ jako orgán veřejné moci v rámci svých kompetencí autoritativně rozhodovalo o právech a povinnostech žalobkyně“ (správně zřejmě jejího právního předchůdce), pak dovolací soud odkazuje na zákon č. 330/1919 Sb., o pozemkovém úřadě, ve znění zákonů č. 454/1919 Sb. a č. 130/1927 Sb., který byl dle jeho § 1 „zřízen ve smyslu §§ 1 a 15 záborového zákona (zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a nař., o zabrání velkého majetku pozemkového) pro celé území Československé republiky se sídlem v Praze, a v jehož ustanoveních § 4, § 6 a § 7 jsou vymezeny jeho kompetence; z těchto ustanovení zcela jednoznačně vyplývá, že tento úřad neměl pravomoc rozhodovat o převodu státem zabraného majetku na původního vlastníka. Tuto pravomoc tudíž nemohlo mít ani MZ poté, co nařízením č. 22/1935 Sb. (obsahujícím čtyři paragrafy) byl pozemkový úřad zrušen.

Skutečnost, že listina o sdělení MZ je opatřena označením správního orgánu, datem vydání, číslem jednacím a podpisem oprávněné úřední osoby, žádný význam vzhledem ke shora uvedenému nemá, přičemž ani nelze mít za to, že by její výroková část (i kdyby se za takovou dala považovat) byla určitá, neboť obsahuje jen negativní vymezení nemovitostí, na něž se nevztahuje, a navíc „svoluje…s výhradou even. oprav a doplňků…“.

Z toho plyne, že pro převod vlastnického práva ze státu na původního vlastníka musely být splněny obecné podmínky nabývání vlastnického práva převodem podle § 423 o. z. o. a násl., jak odvolací soud taktéž správně dovodil.

Podle tohoto ustanovení platilo, že věci, které mají již vlastníka, nabývají se prostředečně tím, že se právním způsobem převedou od vlastníka na jinou osobu. Podle § 424 o. z. o. právní důvod prostředečného nabytí zakládá se na smlouvě; na pořízení pro případ smrti; na soudcovském výroku nebo na nařízení zákona. Podle § 431 o. z. o. ku převodu vlastnictví nemovitých věcí musí býti nabývací jednání zapsáno do veřejných knih k tomu určených. Toto zapsání nazývá se vklad (intabulace).

Odvolacím soudem zjištěná skutečnost, že právní předchůdce žalobkyně se obnovení vkladu vlastnického práva k pozemkům domáhal již od roku 1926, ani zpráva nazvaná „Stav pozemkové reformy na velkostatku Teplá“ ze dne 10. 11. 1930, jakož i úřední záznam MZ ze dne 5. 4. 1946, č. j. 14879/46-IX-C/3, v němž je zmínka o protokolu ze dne 10. 4. 1938, na základě nějž se MZ a právní předchůdce žalobkyně dohodli o podmínkách vrácení dvorů Hamernického a Ludvičina a o výmazu vlastnického práva pro stát a obnovení vlastnického práva pro Premonstrátský řád, nejsou způsobilé nic změnit na závěru, že i po dni 25. 9. 1938, tedy poté, co MZ vydalo listinu o sdělení MZ, zůstal československý stát vlastníkem předmětných pozemků, neboť tato dohoda jednak předcházela vydání této listiny a kromě toho se v této listině výslovně uvádí, že „býv. Státní pozemkový úřad“ převzal mimo jiné i „nemovitosti dvora Hamrnického“ a „Ludvičin“, a že svoluje …, aby na základě tohoto prohlášení…bylo vymazáno vlastnické právo pro československý stát ve všech vložkách, v nichž je zapsán nemovitý majetek kláštera řádu praemonstrátů v Teplé, kromě nemovitostí shora uvedených…“.

Dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí vztahující se k presumpci správnosti správních rozhodnutí proto na listinu o sdělení MZ z 25. 9. 1938 nedopadají.

Poukázala-li dovolatelka dále na shora uvedený závěr ve sdělení Ústavního soudu č. 477/2005 Sb., z nějž dovozuje, že usnesení Okresního soudu v Mariánských Lázních ze dne 22. 6. 1948, č. d. 1307/48, „osvědčuje platnost, účinnost a vykonatelnost listiny o sdělení MZ, na základě něhož došlo k zápisu vlastnického práva právního předchůdce žalobkyně (a k výmazu vlastnického práva Československého státu) k pozemkům v knihovní vložce č. 529 pozemkové knihy pro k. ú. M. L.“, pak k této námitce dovolací soud uvádí, že toto usnesení se jednak netýkalo pozemků, nýbrž - jak z této knihovní vložky (založené ve spise na čl. 215) vyplývá - obytného domu čp. „C.“ v M. L., přičemž vklad vlastnického práva státu do pozemkové knihy byl podle dalších zápisů v ní uvedených rozporován rekursem, jakož i žalobou, a že se ani netýkalo předmětných pozemků, přičemž žádné další okolnosti převodu domu čp. 26 na právního předchůdce žalobkyně v řízení objasněny nebyly.

Z uvedených důvodů proto nelze přisvědčit názoru dovolatelky, že na základě listiny o sdělení MZ nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům a že byla jejich vlastníkem alespoň po část rozhodného období, neboť se nejednalo o správní akt, nýbrž jen předběžný souhlas MZ k dalším případným právním jednáním stran převodu pozemků zabraných státem na právního předchůdce žalobkyně podle obecného předpisu, tedy o. z. o.

V souvislosti s námitkami uvedenými pod bodem 4) dovolatelka neoznačila žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by (podle jejího mínění) měla zakládat přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. a na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, pouze uvedla, že přípustnost dovolání je dána tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1752/2000 a sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, a od rozhodovací praxe Ústavního soudu, jmenovitě od nálezů sp. zn. I. ÚS 485/98, a sp. zn. II. ÚS 386/99.

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu k vymezení přípustnosti dovolání dovodila, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání, a že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.). Uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolatelka stran námitek uvedených pod bodem 4) v řešené věci tedy nedostála.

Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadné, přičemž podle § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolatel může takové vady odstranit z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu jen do uplynutí lhůty k dovolání. Marným uplynutím této propadné (prekluzivní) lhůty se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod č. 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005). Dovolání tak trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Pakliže dovolatelka tvrdí, že „mezi ní a státem došlo ke konsensuálnímu právnímu jednání vedoucímu k převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům ze státu na ni“, a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „pokud její návrh na vklad vlastnického práva k pozemkům není k dispozici, vkladové řízení o nich neproběhlo“, vytváří tím vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišnou od skutkových zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již dříve akcentoval, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.

Pokud dovolatelka pod bodem 5) odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jí předloženými důkazy o postupu podle zákona č. 142/1947 Sb., přestože je ona pokládá za stěžejní a prokazující jak existenci skutečností uvedených v § 5 zákona č. 428/2012 Sb., tak existenci samotného vlastnického práva k předmětným pozemkům v rozhodném období dle zákona č. 428/2012 Sb. (po 25. 2. 1948), a jimiž prokazuje i svoji aktivní legitimaci, a že nepřihlédl k jejím tvrzením a důkazům, jež mají zásadní vliv na zhodnocení projednávané věci, takže v tomto ohledu se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1488/2009, a ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, v nich byly řešeny případy, kdy odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebylo vyšly za řízení najevo, pak nejde o uplatnění jediného možného dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o dovolací důvod zakotvený v § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, dle kterého platilo, že je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Kromě toho žalobkyně ohledně těchto námitek nevymezila řádným způsobem přípustnost dovolání (srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014), a i v tomto ohledu tedy dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Již nad rámec uvedeného je možno poukázat na to, že odvolací soud se i s těmito námitkami žalobkyně vypořádal, když v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že restituční důvod uplatněný jí původně podle § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v důsledku úkonů prováděných při realizaci revize první pozemkové reformy (tedy podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy) v dubnu roku 1948 obstát nemohl, neboť stát v tomto případě rozhodoval o majetku, jenž mu v té době již vlastnicky náležel. K tomu dovolací soud jen doplňuje, že podle § 16 odst. 1 písm. a) tohoto zákona platilo, že jeho ustanovení se (mimo jiné) nevztahují na pozemkový majetek uvedený v § 1 odst. 1, pokud jest ve vlastnictví státu.

Pakliže v dané věci bylo zjištěno, že předmětné pozemky přešly na bývalý československý stát záborem podle § 1 záborového zákona a § 26 náhradového zákona vkladem vlastnického práva státu do pozemkových knih dne 22. 5. 1926, došlo k tomu mimo rozhodné období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, či ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009 - ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/09).

Z toho vyplývá, že žalobkyně není oprávněnou osobou ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., neboť k majetkové křivdě jejímu právnímu předchůdci nedošlo v rozhodném období na základě některé z taxativně vymezených skutečností uvedených v § 5 tohoto zákona, a žaloba jí podaná podle části páté občanského soudního řádu z tohoto důvodu nemůže být úspěšná.

Pokud žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že jím napadá všechny výroky rozhodnutí odvolacího soudu, tedy (patrně) i výroky o náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k nim žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vztahovala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. - v dovolání nevznesla.

Protože rozsudek odvolacího soudu je správný a protože nebylo zjištěno, že by toto rozhodnutí bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů