// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 24.01.2019

Provedení díla

Dílo, které nebylo dokončeno, nelze považovat – i přes jeho převzetí objednatelem – za dílo provedené.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 724/2018, ze dne 30. 10. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 2604 o. z.

Kategorie: smlouva o dílo; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. 5. 2017, č. j. 21 C 418/2015-168, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 545.710 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p. a. od 10. 11. 2015 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2017, č. j. 17 Co 282/2017-199, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zaplacení 545.710 Kč s příslušenstvím; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména

1) odvolací soud nesprávně uzavřel, že žalovaná provedla dílo podle objednávky (definované v odst. 7 dovolání), ačkoli podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu z 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2552/2010, a rozsudkem Nejvyššího soudu z 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, platí, že dílo, které nebylo dokončeno, nelze považovat za dílo provedené;

2) přestože v řízení před soudem prvního stupně vyšlo najevo, že dílo, které žalobkyně objednala, neexistuje, odvolací soud tuto skutečnost pominul a uzavřel, že dílo existuje; tím, že nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu vyplývá, se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované např. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, z 30. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3861/2012, a z 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1628/2013. Hrubý rozpor mezi skutkovým závěrem odvolacího soudu a tím, co se podává ze spisu, se přitom negativně promítl v právním posouzení věci;

3) v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu neposuzoval všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, ale za relevantní vzal pouze okolnosti svědčící ve prospěch žalované;

4) navzdory ustálené praxi dovolacího soudu vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, když se svým zcela novým pohledem na věc neseznámil účastníky řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil, případně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným (žalobkyní) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a bylo shledáno přípustným podle § 237 o. s. ř.

V projednávané věci se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení 545.710 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovaná na její úkor získala přijetím plnění ze smlouvy o dílo uzavřené dne 18. 5. 2015, od níž žalobkyně platně odstoupila poté, kdy jí žalovaná neposkytla plnění ani v dodatečné lhůtě.

Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaná objednané dílo (studii objektu K. – B. rekonstrukci PBŘS - dokumentaci zdolávání požáru, operativní kartu, požární evakuační plány, provozní dokumentaci požární ochrany pro budovu v K. ulici č. v B., za částku 545.710 Kč.) nezhotovila a tudíž - logicky vzato - ani nemohla žalobkyni předat. Neuvěřil výpovědi svědků Z. M. (tehdejšího bezpečnostního ředitele úřadu práce) a J. J. (vedoucího odštěpného závodu žalované), že dílo bylo žalobkyni předáno 26. 5. 2015 (dokončeno mělo být podle smlouvy do 25. 5. 2015). Akcentoval, že smlouvu o dílo uzavřel Z. M. těsně před ukončením své pozice vedoucího referátu – bezpečnostního ředitele generálního ředitelství Úřadu práce ČR (dne 18. 5. 2015 ho nová ředitelka úřadu z funkce odvolala s tím, že končí k 31. 5. 2015), objednal nepotřebné dílo, po kterém se proto nikdo nesháněl, a zajistil, aby cena díla ve výši 545.710 Kč byla zaplacena ještě před splatností faktury; předávací protokol vyhotovil při ukončení své pozice u žalobkyně a platebním poukazem pro výdaje z 28. 5. 2015 schválil spolu s T. věcnou správnost platby k faktuře. Na dodacím listu z 26. 5. 2015 je jako zástupce Generálního ředitelství Úřadu práce ČR a objednatel zakázky „PBŘS K. B.“ označen Z. M.. Na dodacím listu z 10. 9. 2015 je jako objednatel označeno Generální ředitelství Úřadu práce s předmětem objednávky - kontrolní prohlídky v krajích, zápisy z kontrolních prohlídek a souhrnné zprávy z kontrolních prohlídek, přičemž jinou barvou psacího náčiní je do označení služby dopsáno „dokumentace PO D. + B., P. + K.“; tento dodací list sice obsahuje podpis zaměstnance žalobkyně R. J., ten však jako svědek vypověděl, že dokumentaci „B. K.“ nikdy od žalované nepřevzal. Objekt Úřadu práce České republiky v K. ulici v B. po zadání zakázky nenavštívila ani osoba zpracovávající dílo, ani žádný pracovník žalované, ačkoliv ke zpracování PBŘS a PO pro objekt, který prošel rekonstrukcí, je prohlídka na místě obvyklá, resp. nutná. Dokumenty, které žalovaná předložila k výzvě soudu a označila za žalobkyní objednané dílo, takovým dílem nejsou. Žalovaná ve snaze zakrýt skutečnost, že dílo nezhotovila, vyhotovila v průběhu soudního řízení (a to v době od 27. do 28. 7. 2016) falzifikát díla, který opatřila razítkem překopírovaným z jiného dokumentu a nepravým podpisem J. J. jako zpracovatele (J. J. se ve dnech 27. 7. i 28. 7. 2016 nacházel v zahraničí). Půdorysy, které jsou součástí dokumentů, nejsou půdorysy budovy Úřadu práce B. – K., nýbrž budovy úřadu práce B. – Polní. Technická zpráva PBŘS, která se má týkat budovy Úřadu práce B. – K. a nese datum vyhotovení květen 2015 (zhotovit ji měl J. J. za Atelier A1) se týká zcela jiné budovy - budovy Úřadu práce v D. ulici č. v P.); jsou v ní ponechány veškeré rozměry místností budovy Úřadu práce v D. ulici č. v P., výpočty, údaje o stavební konstrukci, dispozice této budovy (např. chybí v ní 6. nadzemní podlaží, které v budově Úřadu práce v K. ulici v B. po rekonstrukci přibylo), označení místa stavby je jen drobně upraveno (na D., B.) a ponecháno je zde i označení zhotovitele a jeho sídla - tj. Atelier A1 se sídlem v P..

Oproti tomu odvolací soud po zopakování dokazování listinami - objednávkou ze dne 18. 5. 2015, dodacími listy z 26. 5. 2015 a z 10. 9. 2015, fakturou FV 215009 a platebním poukazem z 8. 6. 2015 dospěl k závěru, že žalovaná zhotovení a předání díla žalobkyni prokázala, neboť z uvedených listin bylo zjištěno, že dne 18. 5. 2015 pracovníci žalobkyně M. (bezpečnostní ředitel) a T. (ředitel kanceláře generální ředitelky) objednali u žalované zhotovení díla „Studie objektu K. B. rekonstrukce PBŘS“ za částku 454.710 Kč včetně DPH s dodací lhůtou 25. 5. 2015, dne 26. 5. 2015 M. podepsal dodací list o převzetí uvedeného díla, na základě faktury z 28. 5. 2015 žalobkyně vystavila platební poukaz na zaplacení uvedeného díla, věcná správnost platby byla dne 28. 5. 2015 potvrzena M., jako zaměstnancem, který dodávku převzal, téhož dne schválena T. a dne 3. 6. 2015 hlavní účetní V. a dne 8. 6. 2015 byla platba provedena. T. v rámci svědecké výpovědi uvedl, že studii objednanou dne 18. 5. 2015 viděl před tím, než podepsal pokyn k proplacení díla, v dokumentu listoval. Odmítl názor soudu prvního stupně, že mu žalovaná v průběhu jednání (konkrétně 28. 7. 2016) dodala falzifikát díla, který byl vyroben v době od 27. 7. do 28. 7. 2016 s odůvodněním, že nemá oporu v provedeném dokazování. Konstatoval, že nelze prokázat, že jde o tu dokumentaci, kterou dne 26. 5. 2015 převzal M.. Vytkl soudu prvního stupně, že přehlížel originální listiny a jednoznačné výpovědi svědků, a že nepřiznal věrohodnost dodacímu listu z 26. 5. 2015 proto, že „na základě dokazování provedeného nad rámec žalobních tvrzení a spekulací dospěl k závěru o vadnosti, falšování a nedodání díla“. Dospěl k závěru, že není důvod nevěřit originálním listinám podepsaným odpovědnými pracovníky žalobce za situace, kdy jak objednávka, tak i platební poukaz procházel minimálně dvojnásobnou kontrolou pracovníků žalobkyně.

Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, dovodil, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., nicméně dovolací soud může dospět k závěru o přípustnosti dovolání tehdy, pokud soudy nižších stupňů nepostupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže lze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů. Tyto závěry byly akceptovány již v řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5612/2017). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře vyjádřil, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. K takovému porušení přitom může ve výjimečných případech dojít i při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu.

Odvolací soud nepostupoval v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a mezi jím vysloveným skutkovým závěrem, že žalovaná podle smlouvy o dílo uzavřené dne 18. 5. 2015 žalobkyní objednané dílo (tj. „Studii objektu K. B. rekonstrukce PBŘS - dokumentaci zdolávání požáru, operativní kartu, požární evakuační plány, provozní dokumentaci požární ochrany pro budovu v K. ulici č. v B.“) zhotovila a dne 26. 5. 2015 ho žalobkyni předala, a provedenými důkazy shledává dovolací soud extrémní rozpor. Odvolacímu soudu lze především vytknout, že ačkoli dospěl k odlišnému skutkovému závěru nežli soud prvního stupně, nezopakoval relevantní důkazy, z nichž při právním posouzení věci vycházel. Odvolací soud svojí činností navazuje na řízení před soudem prvního stupně; není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a může sám zjistit skutkový podklad svého rozhodnutí, a to i odchylně od stavu, který byl zjištěn; odchylné skutkové zjištění odvolacího soudu může být nejen výsledkem provedení takových důkazů, které neprovedl soud prvního stupně, ale i výsledkem opakování důkazů již provedených. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně může doznat změn i v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně. Je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám zopakoval. O nové hodnocení důkazů ve vlastním slova smyslu jde tam, kde odvolací soud má jiný názor na spolehlivost důkazního prostředku. Povaha důkazu a zákonem předepsaný způsob provedení důkazu určuje možnosti odvolacího soudu přijmout jiné hodnocení spolehlivosti důkazu než soud prvního stupně; jde-li o listinné důkazy a o výpovědi svědků a účastníků, které byly učiněny v prvním stupni dožádaným soudem, může odvolací soud tyto důkazy jinak hodnotit a dojít i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by musel dokazování opakovat. Má-li ovšem odvolací soud jiný názor, než soud prvního stupně na věrohodnost výpovědi účastníka nebo svědka, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně, jestliže důkaz sám neopakoval. To se týče zejména výpovědi svědků Z. M. a M. T.. Zatímco soud prvního stupně velmi podrobně a logicky ozřejmil, proč neuvěřil svědku M., že dne 26. 5. 2015 dílo převzal, čímž zpochybnil zároveň věrohodnost údajů obsažených v dodacím listě ze dne 26. 5. 2015, odvolací soud, aniž výpověď zmíněného svědka sám zopakoval, hodnotil údaj o převzetí díla jako zásadní a věrohodný. Pominul přitom zcela, že uvedený svědek neznal podobu díla (hovořil pouze o běžných zvyklostech předávat dílo v elektronické podobě) a že přiznal, že dílo nekontroloval (logicky vzato nemohl ani vědět, co dne 26. 5. 2015 přebírá), dal ho do skříně a do B. ho neposlal. Již z toho logicky vzato vyplývá nevěrohodnost údaje, že převzal dílo, které předtím objednal. Ačkoliv se odvolací soud opírá o výpověď svědka T. v tom směru, že studii objednanou dne 18. 5. 2015 viděl, ani tuto výpověď nezopakoval. Pominul proto tu část výpovědi, v níž svědek T. sám zpochybnil, že se osobně přesvědčil, že objednané dílo žalovaná zhotovila a žalobkyni předala; uvedl totiž, že kontroloval dodávku plnění, viděl docela tlustý svazek v kroužkové vazbě na stole v kanceláři pana M., pokud si to neplete s jiným dokumentem, a že připustil současně, že nebyl u toho, když dílo bylo předáváno. Odvolací soud se nevypořádal s významným rozporem ve výpovědích zmíněných dvou svědků, který rovněž oslabuje jejich věrohodnost. Zatímco svědek M. přiznal, že dílo do B. neposlal, ani k tomu nedal svému nástupci pokyn, svědek T. vypověděl, že „ten dokument byl panem M. předán do B.“. Odvolací soud tudíž nesprávně rekriminuje soud prvního stupně, že přehlížel „jednoznačné“ výpovědi těchto svědků. Ačkoli soud prvního stupně při skutkových závěrech vycházel i z výpovědí dalších svědků (např. J. J., R. J., J. Č.), odvolací soud tyto výpovědi nezopakoval. Za zcela zásadní lze označit skutečnost, že odvolací soud ignoroval, že žalovaná k výzvě soudu prvního stupně, aby mu obratem, resp. následujícího dne, předložila k důkazu datový nosič se záznamem předmětného díla, dodala datový nosič s dokumenty (studií), které zásadně neodpovídaly žalobkyní objednanému dílu (nešlo o žalobkyní objednané dílo), resp. takový počin žalované nehodnotil a nevyvodil z něho žádné důsledky z hlediska dokazování (tvrzení, že dílo bylo provedeno, přitom prokazovala žalovaná). Omezil se na konstatování, že „není možné prokázat, zda dokumentace, která byla ze strany žalované předložena soudu, je skutečně tou dokumentací, kterou převzal M. dne 26. 5. 2015“. Soud prvního stupně zcela přesvědčivě zdůvodnil svůj závěr, že žalovanou dodaná studie byla vyhotovena narychlo účelově, resp. že mu žalovaná předložila falzifikát díla, protože dílo zhotoveno nebylo. S takovým hodnocením nelze než souhlasit (má totiž racionální základ a je výsledkem logického myšlení nikoli nepodložené spekulace, jak uzavřel odvolací soud). Soud prvního stupně tudíž správně uzavřel, že postup žalované (to, že předložila k důkazu falzifikát díla, resp. kompilát různých dokumentů) podporuje skutkový závěr, že dílo, které měla zhotovit podle smlouvy o dílo ze dne 18. 5. 2015, ve skutečnosti nebylo vůbec zhotoveno, neexistuje. Pokud by žalovaná pro žalobkyni dílo zhotovila - a svědek J. J. vypověděl, že dílo, které „psal do počítače“, bylo nejen vytištěno, ale rovněž uloženo na CD - nic jí nebránilo, aby nosič obsahující dokumenty tvořící dílo soudu k důkazu dodala a tím existenci díla prokázala.

Lze uzavřít, že dovolatelem zpochybněný skutkový závěr odvolacího soudu je v extrémním rozporu s provedenými důkazy; není jimi zásadně podložen (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Protože dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, nezbylo než konstatovat, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. odvolacím soudem byl žalobkyní uplatněn právem.

Podle ustanovení § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti, věc je tedy nutno posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“).

Neobstojí-li skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaná jako zhotovitelka dílo plnila podle smlouvy o dílo uzavřené dne 18. 5. 2015, tedy dílo zhotovila (dokončila) a žalobkyni (objednatelce) ho dne 26. 5. 2015 předala, neobstojí ani právní závěr, že dílo bylo ve smyslu ustanovení § 2604 o. z. provedeno (dílo je provedeno, je-li dokončeno a předáno). V této souvislosti se sluší připomenout rozhodnutí dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2552/2010 a ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4100/2016, v nichž Nejvyšší soud dovodil, že dílo, které nebylo dokončeno, nelze považovat – i přes jeho převzetí objednatelem – za dílo provedené. Bez dalšího pak neobstojí ani navazující závěry odvolacího soudu, že žalobkyně neměla důvod odstoupit od smlouvy o dílo podle § 1978 odst. 1 o. z., a že se žalovaná přijetím plnění ceny díla na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila.

Podle § 1978 odst. 1 o. z., totiž zakládá-li prodlení jedné ze smluvních stran nepodstatné porušení její smluvní povinnosti, může druhá strana od smlouvy odstoupit poté, co prodlévající strana svoji povinnost nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou jí druhá strana poskytla výslovně nebo mlčky a podle § 2004 odst. 1 o. z., se odstoupením od smlouvy závazek zrušuje od počátku.

Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů