// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 15.01.2019

Prodloužení pracovního poměru akademického pracovníka vysoké školy

Z přechodného ustanovení čl. X zákona č. 365/2011 Sb. vyplývá, že pracovní poměry akademických pracovníků vysokých škol na dobu určitou, které vznikly, byly opakovaně sjednány nebo byly prodlouženy v době do 31. 12. 2011, se i po tomto datu řídily „dosavadními předpisy“, tj. právní úpravou dopadající na ně do dne 31. 12. 2011. Novou právní úpravou účinnou od 1. 1. 2012 proto zůstala nedotčena platnost sjednání pracovních poměrů akademických pracovníků vysokých škol na dobu určitou přesahující tři roky, jakož i ujednání o opakování této doby (prodloužení pracovního poměru o tuto dobu) více než dvakrát, k nimž došlo před 1. 1. 2012, i když sjednaná doba trvání pracovního poměru měla uplynout až po 31. 12. 2011. Došlo-li ovšem k uzavření, opakovanému sjednání nebo prodloužení pracovního poměru na dobu určitou po 31. 12. 2011, řídil se tento pracovněprávní vztah „novými předpisy“, tj. ustanovením § 39 zák. práce ve znění účinném od 1. 1. 2012.

Byl-li po 31. 12. 2011 opakovaně sjednán pracovní poměr akademického pracovníka vysoké školy na dobu určitou nebo prodloužen pracovní poměr na dobu určitou uzavřený podle „dosavadních předpisů“ (do 31. 12. 2011), šlo o platný právní úkon jen tehdy, nepřesahovala-li další dohodnutá doba trvání pracovního poměru - s výjimkami uvedenými v ustanovení § 39 odst. 3 a 5 zák. práce ve znění účinném do 31. 7. 2013 (§ 39 odst. 3, 4 a 6 zák. práce ve znění pozdějších předpisů) - tři roky. Nešlo však o předpoklad jediný; z ustanovení § 39 odst. 2 zák. práce totiž současně vyplývá, že ode dne vzniku prvního pracovního poměru na dobu určitou mohl být pracovní poměr na dobu určitou v délce tří let opakován nejvýše dvakrát, nešlo-li o některou ze zmíněných výjimek. Počet opakování pracovního poměru na dobu určitou je přitom nutné - s ohledem na datum účinnosti novely zákoníku práce provedené zákonem č. 365/2011 Sb. a na ustanovení čl. X zákona č. 365/2011 Sb. – uvažovat od vzniku (opakovaného sjednání nebo prodloužení) pracovního poměru na dobu určitou po 31. 12. 2011.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3183/2018, ze dne 30. 10. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 5 odst. 5 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2011
§ 39 odst. 3 písm. a) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2011
§ 39 odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění od 1. 1. 2012
§ 70 odst. 4 zák. č. 111/1998 Sb. ve znění do 31. 12. 2009
čl. X zák. č. 365/2011 Sb.

Kategorie: pracovní právo; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 26. 5. 2017 domáhala, aby bylo určeno, že byly splněny zákonem stanovené podmínky pro sjednání pracovního poměru ze dne 14. 1. 2015 na dobu určitou. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u ní žalovaný působil jako akademický pracovník, že jeho pracovní poměr vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2003 se sjednaným druhem práce „odborný asistent“ a se sjednanou dobou trvání pracovního poměru do 31. 3. 2005, že pracovní poměr na dobu určitou byl sjednán v souladu s ustanovením § 30 zákona č. 65/1965 Sb. v tehdy platném a účinném znění, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 1 ze dne 21. 3. 2005 byl pracovní poměr s účinností od 1. 4. 2005 prodloužen do 31. 3. 2006 a dohodou o změně pracovní smlouvy č. 2 ze dne 1. 3. 2006 byl s účinností od 1. 4. 2006 prodloužen do 31. 3. 2007, v obou případech v souladu s § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb., který byl zvláštním právním předpisem ve smyslu § 30 odst. 3 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 3 ze dne 1. 3. 2007 byl pracovní poměr s účinností od 1. 4. 2007 prodloužen do 31. 3. 2012 v souladu s § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb., který byl zvláštním právním předpisem ve smyslu § 39 odst. 3 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 4 ze dne 31. 12. 2007 se pracovní poměr s účinností od 1. 1. 2008 změnil ze sjednaného druhu práce „odborný asistent“ na „odborný asistent s vědeckou hodností se zaměřením na aplikovanou matematiku“, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 5 ze dne 30. 1. 2012 byl pracovní poměr s účinností od 1. 4. 2012 prodloužen do 31. 3. 2015, že vzhledem k tomu, že doba trvání předchozího pracovního poměru na dobu určitou přesahovala do roku 2012, kdy nabyl účinnosti zákon č. 365/2011 Sb., jenž novelizoval zákon č. 262/2006 Sb., je nutné tento předchozí pracovní poměr počítat jako první pracovní poměr na dobu určitou, který je možné prodloužit (opakovat) nejvýše dvakrát, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 5 byl tedy pracovní poměr na dobu určitou žalovanému prodloužen poprvé, a to na dobu tří let, že dohodami o změně pracovní smlouvy č. 6 a 7 ze dne 30. 6. 2014 a 28. 11. 2014 byl sjednaný druh práce změněn na „docent se zaměřením na aplikovanou matematiku“ a „docent se zaměřením na operační výzkum“, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 8 ze dne 14. 1. 2015 byl pracovní poměr s účinností od 1. 4. 2015 prodloužen do 31. 3. 2017 v souladu s ustanovením § 39 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., neboť se jednalo o druhé prodloužení, a to v délce dvou let, a že žalovaný žalobkyni dne 20. 2. 2017 a 20. 3. 2017 písemně oznámil, že nebyly dodrženy předpoklady uvedené v ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zákona č. 262/2006 Sb., a trval na tom, aby jej žalobkyně dále zaměstnávala. Žalobkyně uvedla, že restriktivní opatření legislativy ve vztahu k řetězení pracovních poměrů na dobu určitou nelze vykládat retroaktivně, a že se proto omezení dvojnásobným opakováním či prodlužováním pracovního poměru nemůže vztahovat na dobu před 1. 1. 2012.

Žalovaný zejména namítal, že žalobkyně s ním uzavřela pracovní poměr na dobu určitou protiprávně, neboť pracovní poměr na dobu určitou nebylo možné sjednat mimo jiné s absolventy vysokých škol vstupujícími do pracovního poměru na práci odpovídající jejich kvalifikaci, že pracovní poměry akademických pracovníků na dobu určitou podle § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb., ve znění účinném od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2009, se ode dne 1. 1. 2012 nadále řídí výlučně zákoníkem práce a že žalobkyně prodloužila žalovanému pracovní poměr dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 30. 1. 2012 již počtvrté, a to na úhrnnou dobu dvanácti let, což je v rozporu s ustanovením § 39 odst. 2 zákoníku práce.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 12. 2017 č. j. 26 C 185/2017-50 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 16 800 Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Bartla, CSc. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že žalovaný nastoupil k žalobkyni do pracovního poměru jako odborný asistent dne 1. 4. 2003, že tento pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou do 31. 3. 2005 a byl prodloužen na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 1 do 31. 3. 2006, na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 2 do 31. 3. 2007, na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 3 do 31. 3. 2012, na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 5 do 31. 3. 2015 a na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 8 do 31. 3. 2017. Dovodil, že při uzavírání pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2003 došlo k porušení ustanovení § 30 zákona č. 65/1965 Sb., neboť žalovaný byl absolventem vysoké školy, jehož celková doba zaměstnání v pracovním nebo obdobném poměru nedosáhla po úspěšném ukončení studia dvou let, a zároveň písemně nepožádal žalobkyni o sjednání pracovního poměru na dobu určitou. Vzhledem k tomu, že pracovní smlouva ze dne 1. 4. 2003 nebyla platně sjednána, ale strany se dohodly na podstatných náležitostech pracovního poměru a žalovaný pro žalobkyni začal s jejím souhlasem pracovat, dospěl soud prvního stupně k závěru, že vznikl tzv. faktický pracovní poměr, pro který neplatí zvláštní ustanovení zákoníku práce týkající se možnosti uzavření pracovního poměru na dobu určitou. Uvedl, že dohody o změně pracovní smlouvy nemohly dobu trvání pracovního poměru prodlužovat na další časově vymezená období, neboť s ohledem na jeho fakticitu je nutné na něj nahlížet jako na pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 4. 2018 č. j. 16 Co 39/2018-89 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že byly splněny zákonem stanovené podmínky pro prodloužení pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovaným dohodou o změně pracovní smlouvy č. 8 ze dne 14. 1. 2015 na dobu určitou do 31. 3. 2017, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 600 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že pracovní smlouva ze dne 1. 4. 2003 není neplatná jako celek, ale že neplatné je jen ujednání o době trvání pracovního poměru, a pracovní poměr byl proto sjednán na dobu neurčitou. Dále dovodil, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 1 došlo ke změně pracovního poměru z pracovního poměru na dobu neurčitou na pracovní poměr na dobu určitou do 31. 3. 2006 s tím, že byla-li tato dohoda uzavřena žalovaným v omylu, který byl žalobkyni znám, nejedná se o neplatný právní úkon, ale o důvod pro odstoupení od smlouvy, který žalovaný nevyužil, že dohodami o změně pracovní smlouvy č. 2 a 3 byl pracovní poměr prodloužen do 31. 3. 2007 a následně do 31. 3. 2012 v souladu s ustanovením § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009, jenž je zvláštním právním předpisem týkajícím se pracovněprávních vztahů akademických pracovníků vysokých škol, že ustanovení § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 2012 zrušeno a že z přechodných ustanovení vyplývá, že pracovní poměr mezi vysokou školou a akademickým pracovníkem na dobu určitou, který vznikl, byl opakovaně sjednán nebo byl prodlužován v době do 31. 12. 2009, resp. do 31. 12. 2011, se i v době po 1. 1. 2012 řídil dosavadními právními předpisy, avšak došlo-li k uzavření, opakovanému sjednání nebo prodloužení pracovního poměru mezi vysokou školou a akademickým pracovníkem na dobu určitou počínaje dnem 1. 1. 2012, řídil se tento pracovněprávní vztah „novými předpisy“, tj. ustanovením § 39 zákoníku práce. Dospěl proto k závěru, že byl-li v projednávané věci po 1. 1. 2012 prodloužen pracovní poměr mezi účastníky na dobu určitou uzavřený a následně prodlužovaný podle dosavadních předpisů (účinných do 31. 12. 2009), které možnost „řetězení“ a dobu trvání pracovního poměru na dobu určitou v podstatě nijak neomezovaly, bylo možné tento pracovní poměr mezi účastníky podle ustanovení § 39 odst. 2 zákoníku práce ještě dvakrát prodloužit (vždy maximálně na dobu tří let), a to bez ohledu na to, kolikrát byl v minulosti prodlužován a jaká byla celková doba jeho trvání; dohodou o změně pracovní smlouvy č. 5 ze dne 30. 1. 2012 byl pracovní poměr prodloužen o tři roky a dohodou o změně pracovní smlouvy č. 8 ze dne 14. 1. 2015 byl prodloužen „podruhé“ o další 2 roky (do 31. 3. 2017). Odvolací soud dodal, že z obsahu žaloby ze dne 23. 5. 2017 jednoznačně vyplývá, že žalobkyně podala žalobu podle § 39 odst. 5 zákoníku práce a nikoli obecnou určovací žalobu podle § 80 občanského soudního řádu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že je rozdíl mezi sjednáním nového pracovního poměru na dobu určitou („opakováním doby určité“) a prodloužením stávajícího pracovního poměru na dobu určitou, což může mít význam při použití přechodných ustanovení v situaci, kdy legislativa dopadající na tento pracovní poměr prošla řadou změn, že pracovní poměry na dobu určitou uzavírané mezi ním a žalobkyní byly sjednávány opakovaně, nejednalo se o jeden postupně prodlužovaný pracovní poměr, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 1 ze dne 21. 3. 2005 byl poprvé sjednán pracovní poměr na dobu určitou, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 2 ze dne 1. 3. 2006 byl sjednán nový pracovní poměr na dobu určitou, a jednalo se tak o první opakování pracovního poměru na dobu určitou, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 3 ze dne 1. 3. 2007 byl sjednán nový pracovní poměr na dobu určitou, a jednalo se tak o druhé opakování pracovního poměru na dobu určitou, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 5 ze dne 30. 1. 2012 došlo po nabytí účinnosti zákona č. 365/2011 Sb., který mimo jiné zrušil ustanovení § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb. a změnil ustanovení § 39 zákoníku práce, ke sjednání nového pracovního poměru na dobu určitou, že se jednalo již o třetí opakování pracovního poměru, což bylo v rozporu s ustanovením § 39 odst. 2 zákoníku práce, a že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 8 ze dne 14. 1. 2015 došlo ke sjednání nového pracovního poměru na dobu určitou, přičemž se jednalo o čtvrté opakování pracovního poměru na dobu určitou (opět v rozporu s ustanovením § 39 odst. 2 zákoníku práce). Dovolatel má za to, že v souladu s přechodným ustanovením čl. II bodu 1 zákona č. 365/2011 Sb. se ode dne 1. 1. 2012 všechny pracovněprávní vztahy (tedy i pracovněprávní vztahy akademických pracovníků vysokých škol) vzniklé přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 365/2011 Sb. řídí výlučně zákoníkem práce ve znění účinném ode dne 1. 1. 2012 a že se jedná o nepravou zpětnou účinnost s retrospektivním působením právní úpravy, neboť zaměstnavatel (vysoká škola) i zaměstnanec (akademický pracovník) při opakovaném sjednání nebo prodloužení pracovního poměru na dobu určitou musejí (nově od 1. 1. 2012) zohlednit také své dřívější pracovní poměry na dobu určitou, a to i z období před 1. 1. 2012. Namítá, že i kdyby šlo o jeden souvislý pracovní poměr na dobu určitou (z důvodu jeho prodlužování), řídil by se počínaje dnem 1. 1. 2012 výlučně „novými předpisy“, neboť přechodné ustanovení čl. X zákona č. 365/2011 Sb. se týká pracovních poměrů na dobu určitou podle ustanovení § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti zákona č. 365/2011 Sb., tedy do 31. 12. 2011, a proto se nevztahuje na předmětný pracovní poměr, který byl sjednán na dobu určitou podle ustanovení § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009. Má za to, že i kdyby se doba trvání tohoto pracovního poměru měla počítat od 1. 1. 2012 (tři roky a tři měsíce, resp. pět let a tři měsíce), obě tyto doby by překračovaly maximální tříletou dovolenou dobu trvání pracovního poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami, a dodává, že vynesený rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a neodpovídá požadavkům ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že žalovaný pracoval u žalobkyně jako odborný asistent na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2003, že tento pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou do 31. 3. 2005 a byl prodloužen na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 1 ze dne 21. 3. 2005 do 31. 3. 2006, na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 2 ze dne 1. 3. 2006 do 31. 3. 2007, na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 3 ze dne 1. 3. 2007 do 31. 3. 2012, na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 5 ze dne 30. 1. 2012 do 31. 3. 2015 a na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 8 ze dne 14. 1. 2015 do 31. 3. 2017 a že žalovaný oznámil žalobkyni dopisem ze dne 20. 2. 2017, že trvá na tom, aby jej nadále zaměstnávala.

Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro uzavření (prodloužení) pracovního poměru na dobu určitou mezi vysokou školou a akademickým pracovníkem po 31. 12. 2011 v případě, že strany mezi sebou před 1. 1. 2012 uzavřely více než jeden pracovní poměr na dobu určitou. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.

Pracovněprávní vztahy akademických pracovníků vysokých škol, mezi které patřil i žalovaný [srov. § 70 odst. 2 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (dále jen „zákon o vysokých školách“), ve znění účinném do 31. 12. 2011], se řídily zákoníkem práce, jen jestliže zvláštní právní předpis nestanovil jinak [srov. § 5 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zák. práce“), ve znění účinném do 31. 12. 2011]. Zvláštním právním předpisem týkajícím se pracovněprávních vztahů akademických pracovníků vysokých škol byl zákon o vysokých školách, který (ve znění účinném do 31. 12. 2009, tedy v době, kdy byly uzavřeny dohody o změně pracovní smlouvy č. 1, 2 a 3) stanovil, že pracovní poměr akademických pracovníků lze sjednat na dobu určitou, zpravidla v délce pěti let, a že pracovní poměr na dobu určitou lze sjednat opakovaně nebo dohodou účastníků prodlužovat na dobu delší, než je uvedena v předchozí větě (srov. § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách ve znění účinném do 31. 12. 2009). Jednalo-li se proto o pracovní poměr na dobu určitou uzavřený mezi vysokou školou a jejím akademickým pracovníkem podle ustanovení § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách ve znění účinném do 31. 12. 2009 (i ve znění účinném do 31. 12. 2011), který byl zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení § 39 odst. 3 písm. a) zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2011, omezení uvedené v ustanovení § 39 odst. 2 zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2011 se na tento pracovní poměr nevztahovalo (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2513/2014, který byl uveřejněn pod č. 125 v časopise Soudní judikatura, roč. 2016).

Z uvedeného, vztaženo na projednávanou věc, vyplývá, že pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovaným, který byl jejím akademickým pracovníkem, uzavřený pracovní smlouvou ze dne 1. 4. 2003 - s ohledem na neplatnost ujednání o době trvání pracovního poměru pro porušení ustanovení § 30 odst. 2 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 29. 2. 2004 - na dobu neurčitou, od 1. 4. 2005 změněný na pracovní poměr na dobu určitou do 31. 3. 2006 a od 1. 4. 2006 prodloužený do 31. 3. 2007, mohl být dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 3. 2007 znovu prodloužen (do 31. 3. 2012), aniž by musely být respektovány podmínky pro trvání pracovního poměru mezi týmiž účastníky uvedené v ustanovení § 39 odst. 2 zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2011.

Dnem 1. 1. 2012 nabyl účinnosti zákon č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 365/2011 Sb.“), jímž bylo mimo jiné zrušeno ustanovení § 5 odst. 5 zák. práce (srov. čl. I bod 8 zákona č. 365/2011 Sb.), změněno ustanovení § 39 zák. práce o pracovním poměru na dobu určitou (srov. čl. I bod 42 zákona č. 365/2011 Sb.) a zrušeno ustanovení § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách (srov. čl. IX zákona č. 365/2011 Sb.). Podle této právní úpravy, která se použije i na pracovněprávní vztahy akademických pracovníků vysokých škol, nesmí doba trvání pracovního poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami přesáhnout tři roky a ode dne vzniku prvního pracovního poměru na dobu určitou může být opakována nejvýše dvakrát; za opakování pracovního poměru na dobu určitou se považuje rovněž i jeho prodloužení. Uplynula-li však od skončení předchozího pracovního poměru na dobu určitou doba tří let, k předchozímu pracovnímu poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami se nepřihlíží (§ 39 odst. 2 zák. práce ve znění účinném od 1. 1. 2012). Uvedeným omezením není dotčen postup podle zvláštních právních předpisů, kdy se předpokládá, že pracovní poměr může trvat jen po určitou dobu, a toto omezení se nevztahuje na pracovní smlouvu zakládající pracovní poměr na dobu určitou sjednanou mezi agenturou práce a zaměstnancem za účelem výkonu práce u jiného zaměstnavatele (§ 39 odst. 3 a 5 zák. práce ve znění účinném do 31. 7. 2013; § 39 odst. 3 a 6 zák. práce ve znění pozdějších předpisů). Sjedná-li zaměstnavatel se zaměstnancem trvání pracovního poměru na dobu určitou v rozporu s ustanovením § 39 odst. 2 zák. práce a oznámil-li zaměstnanec před uplynutím sjednané doby písemně zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou. Návrh na určení, zda byly splněny podmínky uvedené v § 39 odst. 2 zák. práce, mohou zaměstnavatel i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit uplynutím sjednané doby (§ 39 odst. 4 zák. práce ve znění účinném do 31. 7. 2013, obdobně § 39 odst. 5 zák. práce ve znění pozdějších předpisů).

Přechodné ustanovení čl. X zákona č. 365/2011 Sb. stanovilo, že pracovní poměry na dobu určitou podle § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se až do jejich skončení řídí dosavadními právními předpisy.

Z citovaného přechodného ustanovení vyplývá, že pracovní poměry na dobu určitou, které vznikly, byly opakovaně sjednány nebo byly prodlouženy v době do 31. 12. 2011, se i po tomto datu řídily „dosavadními předpisy“, tj. právní úpravou dopadající na ně do dne 31. 12. 2011. Novou právní úpravou účinnou od 1. 1. 2012 proto zůstala nedotčena platnost sjednání pracovních poměrů akademických pracovníků vysokých škol na dobu určitou přesahující tři roky, jakož i ujednání o opakování této doby (prodloužení pracovního poměru o tuto dobu) více než dvakrát, k nimž došlo před 1. 1. 2012, i když sjednaná doba trvání pracovního poměru měla uplynout až po 31. 12. 2011. Došlo-li ovšem k uzavření, opakovanému sjednání nebo prodloužení pracovního poměru na dobu určitou po 31. 12. 2011, řídil se tento pracovněprávní vztah „novými předpisy“, tj. ustanovením § 39 zák. práce ve znění účinném od 1. 1. 2012.

Byl-li po 31. 12. 2011 opakovaně sjednán pracovní poměr akademického pracovníka vysoké školy na dobu určitou nebo prodloužen pracovní poměr na dobu určitou uzavřený podle „dosavadních předpisů“ (do 31. 12. 2011), šlo o platný právní úkon jen tehdy, nepřesahovala-li další dohodnutá doba trvání pracovního poměru - s výjimkami uvedenými v ustanovení § 39 odst. 3 a 5 zák. práce ve znění účinném do 31. 7. 2013 (§ 39 odst. 3, 4 a 6 zák. práce ve znění pozdějších předpisů) - tři roky. Nešlo však o předpoklad jediný; z ustanovení § 39 odst. 2 zák. práce totiž současně vyplývá, že ode dne vzniku prvního pracovního poměru na dobu určitou mohl být pracovní poměr na dobu určitou v délce tří let opakován nejvýše dvakrát, nešlo-li o některou ze zmíněných výjimek. Počet opakování pracovního poměru na dobu určitou je přitom nutné - s ohledem na datum účinnosti novely zákoníku práce provedené zákonem č. 365/2011 Sb. a na ustanovení čl. X zákona č. 365/2011 Sb. – uvažovat od vzniku (opakovaného sjednání nebo prodloužení) pracovního poměru na dobu určitou po 31. 12. 2011.

Nelze přitom souhlasit s námitkou dovolatele, že na projednávanou věc nedopadá přechodné ustanovení čl. X zákona č. 365/2011 Sb., ale čl. II bodu 1 zákona č. 365/2011 Sb. Pracovněprávní vztahy akademických pracovníků vysokých škol se do 31. 12. 2011 řídily v souladu s ustanovením § 5 odst. 5 zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2011 zákoníkem práce pouze v případě, nestanovil-li zvláštní právní předpis - zákon o vysokých školách – jinak. Přechodné ustanovení čl. X zákona č. 365/2011 Sb. je zvláštním přechodným ustanovením, které řeší důsledky zrušení ustanovení § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách, jež před účinností zákona č. 365/2011 Sb. dopadalo na akademické pracovníky vysokých škol, pro jejich pracovněprávní vztahy. Čl. II bod 1 zákona č. 365/2011 Sb. je obecné přechodné ustanovení, které se vztahuje k novele zákoníku práce, provedené zákonem č. 365/2011 Sb., a na danou věc s ohledem na ustanovení § 5 odst. 5 zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2011 a na zvláštní přechodné ustanovení čl. X zákona č. 365/2011 Sb. nedopadá.

V projednávané věci byl pracovní poměr žalovaného, uzavřený na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2003, dohodami o změně pracovní smlouvy postupně prodloužen do 31. 3. 2012 (naposledy dohodou o změně pracovní smlouvy č. 3 ze dne 1. 3. 2007). Vzhledem k tomu, že ujednání o prodloužení pracovního poměru až do 31. 3. 2012 nebylo – jak vyplývá z výše uvedeného - právní úpravou doby trvání pracovního poměru sjednaného na dobu určitou účinnou od 1. 1. 2012 dotčeno, řídil se tento pracovní poměr i po 31. 12. 2011 (do 31. 3. 2012, kdy měla uplynout sjednaná doba jeho trvání) v souladu s ustanovením čl. X zákona č. 365/2011 Sb. právními předpisy dopadajícími na něj před 1. 1. 2012, a to ustanovením § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách ve znění účinném do 31. 12. 2009. Uzavřeli-li žalobkyně a žalovaný následně (po 31. 12. 2011) dohodu o změně pracovní smlouvy č. 5, která měla za následek prodloužení pracovního poměru na dobu určitou od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2015, a dohodu o změně pracovní smlouvy č. 8, která měla za následek prodloužení pracovního poměru na dobu určitou od 1. 4. 2015 do 31. 3. 2017, postupovali v souladu s ustanovením § 39 odst. 2 zák. práce ve znění účinném od 1. 1. 2012, neboť doba trvání pracovního poměru nepřekročila ani v jednom případě tři roky a pracovní poměr na dobu určitou nebyl (v době po 31. 12. 2011) opakován více než dvakrát.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů