// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 11.12.2018

Využití služebného pozemku k průjezdu za účelem stavebních prací

I. Pozemek v rozsahu jeho zatížení právem cesty může nepochybně užívat i třetí osoba, sjednaná oprávněným k provedení stavebních prací na jeho pozemku.

II. Věcná břemena nemohou být svémocně rozšiřována; oprávnění vyplývající z věcného břemene musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně. V případě pochybností o rozsahu věcného břemene platí, že povinný má být omezován spíše méně než více.

Posuzuje-li soud, zda v konkrétní věci použití pozemku, zatíženého právem věcného břemene - cesty, ke stavebním pracím na panujícím pozemku nepřesahuje rozsah věcného břemene, musí v první řadě zjistit, jaký je v dané věci obsah a rozsah věcného břemene. Není-li v právní skutečnosti zakládající věcné břemeno uvedeno něco jiného, je třeba vyjít z toho, k čemu panující nemovitost sloužila v době zřízení věcného břemene a z toho, s jakým rozsahem a způsobem výkonu strany mohly a měly při jeho zřízení počítat; v této souvislosti je třeba přihlédnout i k tomu, jaký způsob a rozsah výkonu práva cesty umožňovala služebná nemovitost. Poté je třeba zjistit míru zatížení pozemku a s tím souvisejícího omezení jejího vlastníka při (zamýšleném) provádění stavebních prací a oboje porovnat. Jestliže rozsah užívání služebného pozemku, jeho zatížení a míra omezení jeho vlastníka (např. imisemi hluku a prachu způsobenými užíváním cesty těžkými mechanismy) nezanedbatelně převýší užívání cesty, se kterým zřizovatelé věcného břemene měli a mohli s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci počítat, pak zpravidla půjde o nepřípustné rozšíření věcného břemene - práva cesty.

V posuzované věci je též významné, v jakém rozsahu umožňoval služebný pozemek vykonávat právo cesty v době sjednání věcného břemene; nebyl-li totiž sjednán rozsah tohoto práva, resp. způsob, jakým bude vykonáváno, je třeba při zvážení toho, s jakým rozsahem a způsobem výkonu práva mohly strany v době jeho zřízení počítat, vzít do úvahy i stav služebného pozemku v té době. Je tak - kromě potřeby panující nemovitosti - významné, jaký rozsah a způsob výkonu práva cesty služebný pozemek v době zřízení věcného břemene umožňoval (ostatně pro přejíždění pozemku zde bylo nakonec třeba provést jeho úpravy). Samotná okolnost, že bylo zřízeno právo cesty, totiž neopravňuje k jakémukoliv jejímu užívání.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1870/2018, ze dne 28. 8. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 151n odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: věcná břemena; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Shora uvedeným rozsudkem Krajský soud v Praze změnil rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 16. 6. 2016, č. j. 106 C 12/2002-390, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 11. 2016, č. j. 106 C 12/2012-419, tak, že žalovaným uložil, aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně 343 569 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a nahradili státu a žalobci náklady řízení.

Žalovaní jsou vlastníky pozemku par. v obci a k. ú. K. D., zatíženého věcným břemenem – právem cesty ve prospěch sousedního pozemku parc., náležejícího D. P. Vlastnice panující nemovitosti pověřila žalobce jeho správou, a to i ohledně jejího sousedního pozemku st. parc. s domem (bytový dům); v souvislosti s tím žalobce naplánoval rekonstrukci domu, ke které bylo třeba, aby stavební mechanismy – bagr a nákladní vozidla – přejely přes služebný pozemek; tomu však žalovaní zabránili. Stavební podnikatel, který měl stavební práce provést, pak uplatnil vůči žalobci za marný příjezd stavební techniky náhradu ve výši 9 989 Kč a smluvní pokutu ve výši 333 580 Kč, celkem 343 569 Kč za to, že žalobce nezajistil řádný přístup k nemovitosti, na které se měly stavební práce konat; žalobce po zaplacení této částky uplatnil regresní nárok vůči žalovaným, kteří tyto náklady porušením povinnosti trpět výkon práva cesty podle jeho mínění zavinili. Spor pak byl mimo jiné o to, zda existující věcné břemeno – právo cesty umožňovalo i průjezd bagru a nákladních vozidel přes služebný pozemek. Zatímco soud prvního stupně žalobu zamítl, odvolací soud po částečném opakování dokazování žalobě vyhověl. Uvedl, že soud prvního stupně sice správně dovodil existenci věcného břemene cesty přes pozemek žalovaných ve prospěch pozemku D. P., ale jeho závěr, že použití pozemku žalovaných pro stavební techniku překročilo „původní míru“ práva cesty není správný. Žalobce, nájemce a správce nemovitostí D. P., uzavřel smlouvu o provedení stavebních prací a požadavek umožnit průjezd bagru a vozidel přepravujících materiál v krátkém časovém úseku nelze považovat za nelegitimní.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání; přípustnost dovozují z toho, že Nejvyšší soud dosud neřešil otázku o celkovém rozsahu věcného břemene chůze a jízdy a jeho případném rozšíření na třetí osoby. Ve smlouvě o zřízení věcného břemene nebylo právo chůze a jízdy blíže specifikováno či vymezeno. Není tak jasné, jaký byl jeho rozsah, nepochybně však mělo být vykonáváno tak, aby co nejméně zatěžovalo povinného. Podle skutkových zjištění oprávněný z věcného břemene od uzavření smlouvy zatížený pozemek téměř nevyužíval. Jestliže pak na pozemek měla vjíždět těžká technika, byla překročena původní míra zatížení pozemku. Kromě toho svědek D., který měl provádět rekonstrukci domu, vypověděl, že byla i jiná možnost příjezdu, a to přes pozemek žalobce. Bylo také prokázáno, že přes pozemek žalovaných se vzhledem k jeho stavu a sklonu terénu jezdit nedalo, což bylo zjištěno i v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 312/2007. To muselo být žalobci zřejmé. Když později na základě další smlouvy o rekonstrukci domu stavební technika přes pozemek žalovaných přejížděla, musela využít i pozemky žalobce. Průjezd přes pozemky žalovaných byl tak zbytečný. Dovolatelé také opakují průběh řízení a polemizují s hodnocením důkazů. Navrhují, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Dovolatelé vymezují důvod přípustnosti dovolání tak, že kladou otázku, zda věcné břemeno – právo cesty mohou vykonávat třetí osoby (odlišné od vlastníků panující nemovitosti); vzhledem k obsahu dovolání lze dovodit, že tuto právní otázku konkretizují na případ, kdy třetí osoba hodlá využít právo cesty k provedení stavebních prací na panující nemovitosti. Dovolatelé správně tvrdí, že takto konkretizovaná právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; proto je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. Pokud jde o další tvrzení v dovolání uvedená, nejsou ohledně nich v dovolání vymezeny důvody jeho přípustnosti, a proto se jimi dovolací soud nezabýval.

Obecnou otázkou, zda a nakolik mohou třetí osoby užívat věcné břemeno – právo cesty odvozeně od vlastníka panující nemovitosti, se dovolací soud opakovaně zabýval (a jen pro řešení této otázky tak dovolání nemůže být přípustné). „Přísluší-li vlastníku nemovitosti jako osobě oprávněné z věcného břemene právo cesty, které mu zajišťuje přístup k této nemovitosti, pak od něj odvozují právo užívat zatížený pozemek k chůzi a jízdě ty osoby, které tak činí v souvislosti s hospodářským účelem, ke kterému panující nemovitost sloužila v době zřízení věcného břemene (bydlení vlastníka, pronájem bytů, podnikání, ale též návštěvy v obvyklém rozsahu), pokud se účastníci smlouvy o jeho zřízení nedohodli jinak. Jestliže panující nemovitost slouží podnikání, pak může být zatížený pozemek užíván k chůzi a jízdě i zaměstnancem vlastníka panující nemovitosti, ovšem jen v souvislosti s tím druhem podnikání, ke kterému by mohl věcné břemeno využívat vlastník panující nemovitosti“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 973/2005). Vlastník panující nemovitosti nemusí vykonávat obsah věcného břemene sám; za určitých okolností jej mohou vykonávat i jiné osoby (např. osoby jemu blízké), aniž by to mělo na existenci věcného břemene, resp. na možnost jeho zrušení pro změnu poměrů, nějaký vliv (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4494/2014). Podobně viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 1923, sp. zn. Rv II 63/23, publikované v ASPI.

Věcná břemena nemohou být svémocně rozšiřována; oprávnění vyplývající z věcného břemene musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně. V případě pochybností o rozsahu věcného břemene platí, že povinný má být omezován spíše méně než více (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2647/2004).

Z uvedených závěrů, vycházejících z tradičních principů, na kterých je založena úprava věcných břemen, lze dovodit pravidlo pro řešení otázky, pro kterou je dovolání přípustné - využití služebného pozemku k průjezdu za účelem stavebních prací na panující nemovitosti.

Pozemek v rozsahu jeho zatížení právem cesty tak může nepochybně užívat i třetí osoba, sjednaná oprávněným k provedení stavebních prací na jeho pozemku. Posuzuje-li soud, zda v konkrétní věci použití pozemku, zatíženého právem věcného břemene - cesty, ke stavebním pracím na panujícím pozemku nepřesahuje rozsah věcného břemene, musí v první řadě zjistit, jaký je v dané věci obsah a rozsah věcného břemene. Není-li v právní skutečnosti zakládající věcné břemeno uvedeno něco jiného, je třeba vyjít z toho, k čemu panující nemovitost sloužila v době zřízení věcného břemene a z toho, s jakým rozsahem a způsobem výkonu strany mohly a měly při jeho zřízení počítat; v této souvislosti je třeba přihlédnout i k tomu, jaký způsob a rozsah výkonu práva cesty umožňovala služebná nemovitost. Poté je třeba zjistit míru zatížení pozemku a s tím souvisejícího omezení jejího vlastníka při (zamýšleném) provádění stavebních prací a oboje porovnat. Jestliže rozsah užívání služebného pozemku, jeho zatížení a míra omezení jeho vlastníka (např. imisemi hluku a prachu způsobenými užíváním cesty těžkými mechanismy) nezanedbatelně převýší užívání cesty, se kterým zřizovatelé věcného břemene měli a mohli s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci počítat, pak zpravidla půjde o nepřípustné rozšíření věcného břemene - práva cesty.

Odvolací soud uvedl, že žalovaní mohli a měli vědět, že pozemek je zatížen věcným břemenem právem cesty. S tímto zjištěním dovolací soud nepolemizuje. Právní závěr, že věcné břemeno umožňovalo i průjezd bagru a vozidel přepravujících materiál, však odvolací soud neopřel o potřebná skutková zjištění. Neuvedl, s jakým rozsahem a intenzitou využívání mohli účastníci smlouvy o zřízení věcného břemene počítat, a neučinil právní závěr o rozsahu věcného břemene – práva cesty. Uvedl, že není významné, „zda po určitou dobu s ohledem na terénní vlnu… či další překážky umístěné na pozemku bylo nebo nebylo možné přes pozemek projíždět“. Podle názoru dovolacího soudu je však významné, v jakém rozsahu umožňuje služebný pozemek vykonávat právo cesty v době sjednání věcného břemene; nebyl-li totiž sjednán rozsah tohoto práva, resp. způsob, jakým bude vykonáváno, je třeba při zvážení toho, s jakým rozsahem a způsobem výkonu práva mohly strany v době jeho zřízení počítat, vzít do úvahy i stav služebného pozemku v té době. Je tak – kromě potřeby panující nemovitosti - významné, jaký rozsah a způsob výkonu práva cesty služebný pozemek v době zřízení věcného břemene umožňoval (ostatně pro přejíždění pozemku bylo nakonec třeba provést jeho úpravy). Samotná okolnost, že bylo zřízeno právo cesty, totiž neopravňuje k jakémukoliv jejímu užívání.

Odvolací soud dále neučinil skutkové zjištění o tom, v jakém rozsahu hodlal žalobce pozemek k průjezdu stavebních mechanismů a případně nákladních automobilů použít; přitom nestačil závěr o jednorázovém přejezdu, kterému žalovaní zabránili; otázku, zda mělo jít o neoprávněné rozšíření, bylo třeba zvažovat v kontextu potřebného použití pozemku žalovaných pro všechny plánované stavební práce na panujícím pozemku. Zda tedy nešlo o časově a místně související jednání, zahrnující více dílčích skutků, přičemž dílčím skutkem je jednotlivý přejezd techniky a vozidel přes pozemek žalovaných.

Jinak řečeno: Je rozdíl mezi tím, když oprávněný (nebo třetí osoba, odvozující právo od oprávněného) po cestě přejede jednorázově s nákladním automobilem či bagrem, a tím, kdyby po delší dobu v kratších intervalech tuto cestu používal k takovým přejezdům.

Jestliže se v dalším řízení ukáže, že užití cesty, kterému žalovaní zabránili, bylo jen jedním dílčím z více zamýšlených a na sebe navazujících skutků, bude třeba věc posoudit z hlediska, zda obsah konkrétního věcného břemene cesty umožňuje toto celé jednání (užívání cesty tímto způsobem). Protože se odvolací soud věcí z tohoto hlediska nezabýval, nemohl srovnat rozsah věcného břemene – práva cesty se zamýšleným celkovým použitím cesty pro plánované stavební úpravy, jemuž žalovaní zabránili; nemohl tak věc komplexně posoudit a učinit správný závěr o případné protiprávnosti jejich jednání. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů