// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 08.11.2018

K neplatnosti smlouvy pro neurčitost v případě zřejmé chyby v psaní

Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti), a též se zřetelem na zásadu, že smlouvy jsou stranami uzavírány proto, aby platily a aby strany jimi byly vázány a dosáhly tak jimi zamýšleného výsledku.

Je nepochybné (a lidské činnosti vlastní), že ve vyhotovení listin dochází (může dojít) k pozměnění jejich obsahu (oproti vůli jednajícího) v důsledku chyby v psaní nebo v počtech anebo jiné zřejmé nesprávnosti; nebylo by proto odpovídající, aby bylo z každé takové chyby nebo nesprávnosti bez dalšího dovozováno, že je vždy bez právních účinků listina, která je jimi postižena. Chyba nebo jiná nesprávnost může na druhé straně ovlivnit chování (jednání) toho, komu je listina adresována, a nebylo by správné, aby nesl následky pochybení, kterého se dopustil původce listiny. Ve snaze nalézt vyvážené řešení následků chyb a jiných zřejmých nesprávností je pokládán za odpovídající závěr, že případné chyby v psaní nebo počtech anebo jiné zřejmé nesprávnosti ve vyhotovení listin nemají žádné právní následky, je-li jejich obsah (význam) navzdory takovým chybám nebo jiným zřejmým nesprávnostem nepochybný.

Ustanovení § 37 odst. 3 obč. zák. z okruhu neurčitých a nesrozumitelných projevů vůle vyděluje případy, kdy je obsah právního úkonu nepochybný, pouze jsou sníženy jeho vyjadřovací kvality zjevnými a smyslu ujednání jinak neodporujícími chybami vzniklými v procesu vytváření textu či při výpočtech – např. překlepy, jiné technické nedostatky v psaní, matematické chyby apod.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4533/2016, ze dne 21. 8. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 35 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 37 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 266 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: právní úkon; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

V souzené věci se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 906 966 Kč; v průběhu řízení vzala žalobu do částky 2 641,43 Kč zpět.

Šlo o příslušenství pohledávek z titulu práva na zaplacení kupních cen zboží, které žalobkyně v období let 2006 až 2009 dodala žalované a společnosti BRINACO spol. s r. o. Dne 3. 9. 2009 došlo k uzavření dohod ve formě notářských zápisů se svolením k přímé vykonatelnosti, podle nichž žalovaná přistoupila k závazkům uvedené společnosti a opačně a bylo sjednáno, že pokud dlužníci nezaplatí dluhy do 31. 12. 2010, dávají svolení k vymáhání pohledávek exekučním návrhem bez předchozího podání žaloby. K zaplacení dlužných pohledávek v této lhůtě nedošlo a jejich jistiny byly vymoženy v rámci exekuce vedené vůči žalované dne 17. 8. 2011. Jednotlivé pohledávky byly splatné postupně v období od 2. 11. 2006 do 24. 6. 2009.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 10. 2015, č. j. 36 Cm 92/2011-119, zastavil řízení co do částky 2 641,43 Kč (výrok pod bodem I), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 898 857,96 Kč (výrok pod bodem II), zamítl žalobu co do částky 5 466,61 Kč (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV).

Soud prvního stupně se zabýval mj. námitkou nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. Vyšel ze souhlasného tvrzení účastnic, že veškeré „faktury“, z nichž žalobkyně požaduje zaplatit úrok z prodlení, přešly v důsledku odštěpení části společnosti žalobkyně a sloučení této odštěpené části se společností Neuman velkoobchod Cash & Carry a. s. na tuto společnost, dospěl však k závěru, že tato společnost pohledávky smlouvou ze dne 5. 1. 2012 postoupila T. H. a ten je smlouvou ze dne 2. 3. 2012 postoupil žalobkyni. Smlouvy o postoupení soud prvního stupně posoudil jako platné ve smyslu § 524 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“), a námitku shledal neoprávněnou. Požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení, který jako příslušenství pohledávky sdílí její osud, shledal vzhledem k § 369 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), po právu co do částky 898 857,96 Kč.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II tak, že žaloba o zaplacení částky 898 857,96 Kč se zamítá, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se v řešení otázky aktivní legitimace žalobkyně se soudem prvního stupně neztotožnil, neboť shledal nesprávným názor, že žalobkyně na základě postupních smluv získala zpět pohledávky, z nichž odvozuje právo na požadovaný úrok z prodlení. Zjistil, že v obou smlouvách bylo shodně v článku II uvedeno, že pohledávky jsou postupovány bezúplatně (v prvním odstavci) a že za postoupení pohledávek náleží postupiteli cena ve výši 46 508 Kč (ve třetím odstavci). Ujednání vyhodnotil jako vnitřně rozporné a dospěl k závěru, že tuto rozpornost nelze odstranit „výkladem, ani následným shodným jednáním obou stran smlouvy“, což činí uvedené ujednání i celou smlouvu o postoupení pohledávek neurčitými ve smyslu § 37 obč. zák. Dodal, že ujednání o úplatě za postoupení není obligatorní náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky, a neobsahuje-li smlouva ujednání o tom, zda je pohledávka postupována bezúplatně či za úplatu, platí, že jde o převod úplatný (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 363/2009, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz), zdůraznil však, že strany se musí dohodnout na celém obsahu smlouvy, což znamená, že pokud projeví vůli dohodnout se na dalších, nepodstatných částech smlouvy, musí dosáhnout shody, a strany ve smlouvách projevily vůli zahrnout do smlouvy ujednání o úplatě za postoupení, učinily tak však sporně a naprosto neurčitě. Argumentoval, že tak jak bylo tvrzeno, že strany měly vůli sjednat úplatu ve výši 46 508 Kč, která byla i následně zaplacena, mohlo být opačně tvrzeno, že k postoupení došlo bezúplatně. Odkázal na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1614/2011, a ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 468/2006, podle nichž jde-li o právní úkon, u něhož je pro jeho platnost požadována písemná forma, musí určitost projevu vůle vyplývat z obsahu listiny, na níž je právní úkon zachycen, a nedostačuje, že účastníkům je zřejmé, co tvoří obsah smlouvy, není-li tento obsah seznatelný z jejího textu. Na základě těchto úvah uzavřel, že smlouvy o postoupení jsou neplatné pro neurčitost, tudíž pohledávky na úrok z prodlení uplatněné žalobou nepřešly ze společnosti Neuman velkoobchod Cash & Carry a. s. na T. H. a nemohly tak přejít ani na žalobkyni.

Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, podle dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že odvolací soud se při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelka prosazuje názor, že smlouva byla sjednána úplatně a slovo „bezúplatně“ se v ní nachází omylem (smlouva byla vytvořena ze vzoru a nepozorností zůstal údaj o bezúplatnosti zachován), jde tedy v intencích rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2914/2010, a ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98 (uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), o pouhou chybu v psaní, která podle § 37 odst. 3 obč. zák. nemůže způsobit neplatnost smlouvy. Tvrdí, že cena za postoupení pohledávek byla v souladu s článkem II odst. 3 smlouvy zaplacena, o čemž předložila soudu doklad, a s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, argumentuje, že jde o následné chování stran jednoznačně svědčící o jejich vůli sjednat smlouvu úplatně. Poukazuje též na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu prosazující prioritu té z možných výkladových variant, která nevede k závěru o neplatnosti smlouvy.

Podpůrně dovolatelka namítá, že názorem, podle něhož rozporné ujednání o úplatnosti není od zbytku smlouvy oddělitelné, se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 299/2002, a cituje závěry z neoznačeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, které odpovídají obsahu odůvodnění rozsudku ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96. Tvrdí, že primárním účelem sjednání smlouvy byl převod pohledávek na ni a otázka úplatnosti byla vedlejší.

Konečně pak dovolatelka vytýká napadenému rozhodnutí též překvapivost a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné „zamítl“. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu prosazuje názor, že rozpornost ujednání o úplatě i bezúplatnosti ve smlouvách, pro jejichž platnost je vyžadována písemná forma, nelze výkladem odstranit, aniž by přitom byl měněn jejich obsah, a že při výkladu nelze přihlížet k následnému jednání smluvních stran. Tvrzení dovolatelky o vedlejším významu ujednání o úplatnosti postoupení má za zjevně účelové, neboť úplatnost této smlouvy má zásadní vliv na odpovědnost postupitele a případně i na ručení za dobytnost. Dodává, že pokud by neplatným bylo shledáno toliko ujednání o ceně, byly by smlouvy v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 (uveřejněného pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), posouzeny jako bezúplatné, což by bylo v rozporu s následným jednáním smluvních stran i s tvrzením dovolatelky. Odmítá rovněž argumentaci dovolatelky ohledně překvapivosti napadeného rozhodnutí.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky neplatnosti smlouvy pro neurčitost, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak od té, kterou dovolatelka výslovně označila, tak i od další.

Z obsahu spisu vyplývá, že dovolatelka v řízení před soudem prvního stupně (v podání ze dne 23. 4. 2015 na č. l. 83 spisu) tvrdila, že v obou postupních smlouvách byla sjednána cena za postoupení pohledávek ve výši 46 508 Kč, která také byla v obou případech zaplacena, a to ze strany H. dne 24. 2. 2012 a ze strany dovolatelky dne 8. 3. 2012. K prokázání svého tvrzení předložila výpis z účtu H. za období od 15. 2. 2012 do 15. 3. 2012; důkaz touto listinou proveden nebyl.

Podle § 37 obč. zák. právní úkon musí být učiněn také určitě a srozumitelně; jinak je neplatný (odstavec 1). Právní úkon není neplatný pro chyby v psaní a počtech, je-li jeho význam nepochybný (odstavec 3).

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Podle § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3).

Nejvyšší soud dovodil již v rozsudku ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, ročník 1997, číslo 6, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům je zřejmé, co je např. předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu. K tomu názoru se Nejvyšší soud přihlásil v celé řadě dalších rozhodnutí, např. též v rozsudcích ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004, ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 555/2008, a ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2667/2017. K tomu, že tyto závěry se prosadí též ve vztahu ke smlouvě o postoupení pohledávky, se vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 468/2006, citovaném odvolacím soudem.

Nejvyšší soud ovšem uzavřel nejen v dovolatelkou odkazovaném rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, nýbrž již např. v rozsudcích ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005, a ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, že ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Vždy se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští.

Zákonem stanovená výkladová pravidla platí bez výjimky pro všechny právní úkony, též pro ty, pro které zákon pod sankcí neplatnosti stanoví písemnou formu. I na tuto skupinu právních úkonů lze vztáhnout závěry rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že též při výkladu smlouvy v režimu obchodního zákoníku, uzavřené v písemné formě a obsahující ustanovení, že může být měněna pouze písemně, se vychází nejen z jazykového vyjádření zachyceného v listině, ale zejména též z vůle (úmyslu) smluvních stran, na niž lze usuzovat z dokazováním zjištěných okolností souvisejících s projevem vůle, včetně okolností, za nichž došlo k uzavření smlouvy, a následného chování stran. Ke skutečné (dokazováním zjištěné) vůli jednající osoby lze ovšem přihlédnout pouze v tom případě, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Soudy nižších stupňů se v souzené věci nezabývaly posouzením, zda předmětné smlouvy o postoupení pohledávek podléhají režimu občanského zákoníku či zákoníku obchodního. I když následné chování stran jako okolnost významnou pro zjištění vůle (úmyslu) smluvních stran výslovně stanoví jen obchodní zákoník, pro oblast vztahů občanskoprávních je jeho význam dovozován judikatorně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004, a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008).

Odvolací soud následné chování stran jako jednu ze skutečností umožňující zjistit jejich skutečnou vůli projevenou ve smlouvě s obligatorní písemnou formou výslovně nepopírá (na rozdíl od žalované, která si ovšem protiřečí, neboť následným chováním smluvních stran sama argumentuje), ve skutečnosti však k němu přihlédnout odmítl, neboť je shledal irelevantním na základě argumentace, která postrádá přesvědčivost. Jistěže by bylo možno naopak tvrdit, že k postoupení došlo bezúplatně. Pak by ale muselo být též tvrzeno a také prokázáno, že úplata za postoupení uhrazena nebyla a že ani nebyla postupitelem požadována, popř. že o ní postupitel neúčtuje jako o neuhrazené pohledávce. Právě zjištěné následné chování smluvních stran může napovědět, které z rozporných ujednání smlouvy bylo projevem jejich skutečné vůle a které nikoliv. Stěží lze dovodit, že strany chtěly převod sjednat jako bezúplatný, jestliže postupník cenu za postoupení pohledávek uvedenou ve smlouvě zaplatil a postupitel platbu bez výhrad převzal. Odvolací soud uzavřel, že rozpornost ujednání nelze odstranit výkladem, ačkoliv se ve skutečnosti o výklad nepokusil a tvrzení o následném chování smluvních stran bez pádného důvodu odmítl jako irelevantní.

Samotná rozporná ujednání jsou očividně důsledkem nedopatření při sepisování smluv a vysvětlení, které předkládá dovolatelka, nepostrádá logiku a jeví se jako pravděpodobné. Spíše lze uvěřit tomu, že v konceptu smlouvy zůstal nedopatřením údaj o bezúplatnosti obsažený v použitém vzoru, než že se v něm nedopatřením ocitl údaj o závazku zaplatit cenu za postoupení v konkrétní výši. Závěr, že strany chtěly sjednat postoupení jako úplatné a zároveň jako bezúplatné, se neslučuje s výkladovým principem, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu smlouvy třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně (k předpokladu racionálních aktérů srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013, a ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015). Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti), a též se zřetelem na zásadu, že smlouvy jsou stranami uzavírány proto, aby platily a aby strany jimi byly vázány a dosáhly tak jimi zamýšleného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1890/2014).

Nejvyšší soud zdůraznil v rozsudku ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2914/2010, že je nepochybné (a lidské činnosti vlastní), že ve vyhotovení listin dochází (může dojít) k pozměnění jejich obsahu (oproti vůli jednajícího) v důsledku chyby v psaní nebo v počtech anebo jiné zřejmé nesprávnosti; nebylo by proto odpovídající, aby bylo z každé takové chyby nebo nesprávnosti bez dalšího dovozováno, že je vždy bez právních účinků listina, která je jimi postižena. Chyba nebo jiná nesprávnost může na druhé straně ovlivnit chování (jednání) toho, komu je listina adresována, a nebylo by správné, aby nesl následky pochybení, kterého se dopustil původce listiny. Ve snaze nalézt vyvážené řešení následků chyb a jiných zřejmých nesprávností je pokládán za odpovídající závěr, že případné chyby v psaní nebo počtech anebo jiné zřejmé nesprávnosti ve vyhotovení listin nemají žádné právní následky, je-li jejich obsah (význam) navzdory takovým chybám nebo jiným zřejmým nesprávnostem nepochybný. V rozsudcích ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2224/98, a ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2139/2000, pak Nejvyšší soud navázal úvahou, že ustanovení § 37 odst. 3 obč. zák. z okruhu neurčitých a nesrozumitelných projevů vůle vyděluje případy, kdy je obsah právního úkonu nepochybný, pouze jsou sníženy jeho vyjadřovací kvality zjevnými a smyslu ujednání jinak neodporujícími chybami vzniklými v procesu vytváření textu či při výpočtech – např. překlepy, jiné technické nedostatky v psaní, matematické chyby, apod. Proto např. v usnesení ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3677/2017, v situaci, kdy text smlouvy o půjčce obsahoval nesoulad v číselném a slovním vyjádření předané sumy (slovně byla částka vymezena jako šedesát tisíc korun českých, zatímco číselně jako 360 000 Kč), Nejvyšší soud aproboval postup odvolacího soudu, jenž rozpor mezi číselným a slovním vyjádřením předmětu půjčky posoudil mimo jiné s přihlédnutím ke skutkovému zjištění, že žalovaný převzal od žalobce 360 000 Kč a nikoliv pouze 60 000 Kč, jako zjevnou chybu v psaní ve prospěch druhé z uvedených variant.

V neposlední řadě bylo třeba vzít na zřetel závěry, které Nejvyšší soud přijal v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu a v nichž je prosazována jako základní princip výkladu smluv, reflektující autonomii smluvních stran v soukromoprávních vztazích a společenskou a hospodářskou funkci soukromoprávní smlouvy, priorita takového výkladu, jenž nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010, a ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011). Postup upřednostňující výklad vedoucí k závěru o neplatnosti smlouvy Ústavní soud shledává rozporným s principy právního státu a tudíž ústavně nekonformním.

Z uvedených důvodů je právní posouzení, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí již z uvedených důvodů, bylo by předčasné a tudíž nehospodárné zabývat se přezkumem správnosti řešení, které odvolací soud přijal v otázce oddělitelnosti rozporného ujednání od ostatního obsahu smluv o postoupení. Vzhledem k tomu pak, že napadené rozhodnutí se ruší, stává se námitka jeho překvapivosti bezpředmětnou.

Protože rozsudek odvolacího soudu není z výše rozvedených důvodů správný a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), toto rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním napadeném výroku o věci samé, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů