// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 29.10.2018

Vrácení odstupného v případě výkonu práce podle § 69 - 72 zák. práce

Výkon práce zaměstnancem pro dosavadního zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu, který se řídí zvláštní právní úpravou obsaženou v ustanoveních § 69 - 72 zák. práce, k němuž zaměstnanec přistoupil ještě před uplynutím doby určené podle počtu násobků průměrných výdělků, z nichž byla odvozena výše odstupného, nezakládá povinnost zaměstnance k vrácení odstupného podle ustanovení § 68 odst. 1 zák. práce, neboť se nejedná o práci, která by byla vykonávána v novém (opětovně založeném) pracovním poměru nebo na základě dohody o pracovní činnosti, kterou po skončení předchozího pracovního poměru zaměstnanec s dosavadním zaměstnavatelem (jeho nástupcem) uzavřel.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3606/2017, ze dne 15. 8. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 67 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2011
§ 68 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2011
§ 69 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2011
§ 70 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2011
§ 72 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2011

Kategorie: zánik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 31. 12. 2012 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila osobní příplatek za dobu od 15. 3. do 15. 6.2011 ve výši 7 500 Kč a na odstupném 62 675 Kč, celkem 70 175 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 1. 8. 2011 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 3. 2009 zaměstnán v pracovním poměru na dobu neurčitou na „pozici“ právník, že platovým výměrem ze dne 1. 7. 2009 mu byl přiznán osobní příplatek ve výši 2 500 Kč měsíčně, který mu žalovaná po 14. 3. 2011 přestala vyplácet, a že žalobce ukončil se žalovanou pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení § 56 písm. b) zákoníku práce, které bylo žalované doručeno dne 15. 6. 2011. Žalobce má za to, že „osobní příplatek mu příslušel a žádné oprávněné (zákonné) důvody pro jeho nevyplacení neexistovaly“ a že dne 15. 6. 2011 platně rozvázal se žalovanou pracovní poměr, neboť mu „do 15-ti dnů od termínu splatnosti nebyla uhrazena část platu“, a to „příspěvek na ošatné za rok 2011“; žalobci proto náleží rovněž odstupné ve výši trojnásobku „průměrného platu“.

Žalovaná namítala, že žalobce byl dne 1. 3. 2011 „písemně upozorněn na porušování povinností vyplývajících z právních předpisů“, když „průkazně 29x nedodržel povinnou pracovní dobu“, a že mu současně byl odňat osobní příplatek s účinností od 15. 3. 2011 ve výši 2 500 Kč měsíčně. Žalovaná dne 14. 4. 2011 doručila žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce „pro soustavné méně závažné porušování právních předpisů“ a žalobce dne 15. 6. 2011 doručil žalované okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 písm. b) zákoníku práce s odůvodněním, že „mu nebyla žalovanou uhrazena část platu, konkrétně příspěvek na ošatné za rok 2011“. Žalovaná dopisem ze dne 17. 6. 2011 (doručeným dne 22. 6. 2011) žalobci sdělila, že okamžité zrušení pracovního poměru považuje za neplatné, neboť „příspěvek na ošatné není v souladu s ustanovením § 122 odst. 1 zákoníku práce součástí platu“, a vyzvala žalobce, aby nadále konal svou práci až do skončení pracovního poměru uplynutím výpovědní doby dne 30. 6. 2011. Žalobce vzal dne 27. 6. 2011 své okamžité zrušení pracovního poměru zpět, se žalovanou se dohodl na „poskytnutí náhradního volna bez náhrady platu“ ve dnech 20. 6. až 23. 6. 2011 a uhrazení zdravotního pojištění za tyto dny a ve dnech 24. 6. až 30. 6. 2011 konal žalobce práce pro žalovanou podle pracovní smlouvy. Z uvedeného žalovaná dovozuje, že se žalobcem nalezli „vzájemnou shodu na skončení pracovního poměru po uplynutí výpovědní doby ke dni 30. 6. 2011“, což prokazuje také jednání žalobce, který se ve dnech 24. 6. až 30. 6. 2011 dostavil do práce a vykonával pro žalovanou práci. Požadavek žalobce na uhrazení osobního příplatku ve výši 7 500 Kč považuje žalovaná za nedůvodný, neboť žalobce „ve 29 případech nedodržel povinnou pracovní dobu a kvalitně neplnil větší rozsah pracovních úkolů“ a ani po odnětí osobního příplatku (s účinností od 15. 3. 2011) nedošlo ze strany žalobce k nápravě.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 12. 2013 č. j. 17 C 202/2012-57 žalované uložil, aby žalobci zaplatila 62 675 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 1. 8. 2011 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení dalších 7 500 Kč s vymezeným úrokem z prodlení a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady řízení. Z provedených důkazů dovodil, že žalovaná nenapadla žalobou (podanou podle ustanovení § 72 zákoníku práce ve dvouměsíční lhůtě) žalobcem učiněné okamžité zrušení pracovního poměru, a že je proto třeba považovat tento právní úkon za platný; žalobce má tedy právo na odstupné ve výši trojnásobku průměrného „měsíčního platu“. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani to, že žalobce vzal okamžité zrušení pracovního poměru dne 27. 6. 2011 zpět, neboť „samotné zpětvzetí okamžitého zrušení pracovního poměru nemohlo mít žádný následek, byť by snad takový následek žalovaná (či i žalobce) předpokládala“. O požadavku žalobce na poskytnutí osobního příplatku soud prvního stupně uzavřel, že žalobce porušoval své pracovní povinnosti a nedosahoval po určitou dobu dobrých pracovních výsledků, když „v rozmezí měsíců prosinec 2010 až únor 2011 ve 29 případech porušil dodržování pracovní doby, přičemž zároveň mu bylo vytýkáno také to, že nesplňoval zadané úkoly včas a v požadované kvalitě“, a „jen stěží by bylo možno po žalované spravedlivě požadovat, aby nadále platila žalobci osobní příplatek“.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2014 č. j. 23 Co 148/2014-88 změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení 62 675 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v tom, že žalovaná, nesouhlasila-li se žalobcem podaným okamžitým zrušením pracovního poměru, se měla v soudním řízení domáhat určení jeho neplatnosti, že – neučinila-li tak – „považuje se okamžité zrušení pracovního poměru za platné, byť by nebylo učiněno důvodně, a pracovní poměr žalobce u žalované skončil dnem jeho doručení žalované“, a že žalobce má proto podle ustanovení § 67 odst. 1 zákoníku práce právo na odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku. Vytknul ovšem soudu prvního stupně, že nepřihlédl ke všem okolnostem daného případu, především k tomu, že žalobce přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru 15 dní před uplynutím výpovědní doby, že jako důvod uvedl „nevyplacení části platu spočívající v příspěvku na ošatném pro rok 2011“, že žalobce pracoval u žalované jako právník a že věděl, že zpětvzetí okamžitého zrušení pracovního poměru nemá právní účinky a uzavřením dohody ohledně ukončení pracovního poměru „uvedl žalovanou v omyl“. Jelikož chování žalobce bylo ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákoníku práce v rozporu s dobrými mravy, nebylo požadované odstupné žalobci přiznáno.

Nejvyšší soud České republiky na základě dovolání žalobce rozsudkem ze dne 11. 3. 2016 č. j. 21 Cdo 4818/2014-117 rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby o 7 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 1. 8. 2011 do zaplacení) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud uvedl, že uplatnění práva na odstupné ze strany žalobce by mohlo být v rozporu s dobrými mravy jen tehdy, kdyby cílem právního jednání žalobce (spočívajícího v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 15. 6. 2011 a v právním úkonu ze dne 27. 6. 2011, kterým vzal okamžité zrušení pracovního poměru zpět) nebylo dosáhnout uspokojení práva na odstupné (poskytované zaměstnavatelem, s nímž zaměstnanec okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení § 56 zákoníku práce), ale - aniž by žalobce svým jednáním sledoval smysl a účel odstupného - přímý úmysl způsobit žalované škodu. Odvolací soud však nevzal náležitě v úvahu, že zpětvzetí okamžitého zrušení pracovního poměru a dohoda „o úhradě zdravotního volna bez náhrady platu“ datovaná dnem 20. 6. 2011 (a žalobcem podepsaná dne 27. 6. 2011) jsou výsledkem vyjednávání mezi účastníky, které proběhlo dne 27. 6. 2011, o jehož průběhu a motivech projevů vůle žalobce a žalované nebylo za řízení nic zjištěno (a ani žalovanou tvrzeno a prokazováno, ačkoliv má v tomto směru nepochybně břemeno tvrzení a důkazní); závěry o tom, že žalobce jednal „účelově s cílem vymoci na žalované finanční částku“, jsou proto (přinejmenším) předčasné. Navíc, žalobci (jako zaměstnanci) nelze klást k tíži, že má právnické vzdělání, a jen z tohoto důvodu dovozovat, že by „využil chyby na straně zaměstnavatele“; takový závěr by byl na místě jen tehdy, kdyby žalovaná prokázala, že (jako zaměstnavatelka) při jednání se žalobcem neznala (nemohla znát) příslušnou (již po značnou dobu ustálenou) judikaturu soudů, že o tom žalobce věděl a že se žalobce této „nevědomosti zaměstnavatele“ rozhodl využít se záměrem (úmyslem) způsobit žalované škodu (a sebe obohatit).

Obvodní soud pro Prahu 1 následně rozsudkem ze dne 3. 8. 2016 č. j. 17 C 202/2012-146 (ve spojení s opravným usnesením ze dne 23. 10. 2016 č. j. 17 C 202/2012-168) žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 62 675 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a. z této částky od 1. 8. 2011 do zaplacení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 94 159,14 Kč k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Tomana. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „provedeným dokazováním se však nepodařilo žalované prokázat, že žalobce jednal při skončení pracovního poměru (jeho okamžitým zrušením a zpětvzetím OZPP) v přímém úmyslu způsobit jí škodu“; „žalovanou předložené e-maily ohledně jednání žalobce při skončení pracovního poměru se týkají jiných okolností (předání agendy, paměťové karty apod.), nikoliv samotného jednání žalobce ohledně skončení pracovního poměru (okamžitého zrušení pracovního poměru a jeho zpětvzetí)“. Přihlédl rovněž k tomu, že žalovaná „disponovala právním oddělením, které poskytovalo právní poradenství ve věcech pracovněprávních, a tedy nelze vycházet ani z toho, že by žalobce využil nevědomosti žalované ohledně (v té době již ustálené a všeobecně známé) judikatury ve věcech nemožnosti zpětvzetí okamžitého zrušení pracovního poměru“. Soud prvního stupně proto žalobě na zaplacení odstupného ve výši trojnásobku průměrného výdělku podle § 67 zákoníku práce vyhověl.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 2017 č. j. 23 Co 408/2014-186 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu co do částky 10 446 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 1. 8. 2011 do zaplacení zamítl, ve „zbývající části tohoto výroku“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 69 082 Kč k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Tomana. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaná neprokázala svou neznalost judikatury soudů ve věci právních účinků okamžitého zrušení pracovního poměru, o které žalobce věděl a které využil se záměrem způsobit žalované škodu. Důvodnou však shledal procesní obranu žalované, podle které jí podle § 68 odst. 1 zákoníku práce vznikl nárok na vrácení poměrné části odstupného, neboť žalobce (i po okamžitém zrušení pracovního poměru) byl u ní v době od 16. 6. do 30. 6. 2011 v pracovním poměru. Na základě kompenzační námitky žalované (uplatněné u jednání dne 10. 12. 2013, kdy její nárok nebyl promlčen) dospěl proto k závěru, že „žalobci nenáleží odstupné za polovinu měsíce června 2011 ve výši 10 446 Kč“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující proti měnícímu výroku o věci samé. Dovolatel namítá, že ustanovení § 68 odst. 1 zákoníku práce na projednávanou věc nedopadá, neboť jeho aplikaci na projednávanou věc brání dva důvody: 1) nesplnění zákonné podmínky „skončení pracovního poměru“ a 2) rozpor se smyslem a účelem právní úpravy poskytování odstupného. Právní teorie i konstantní soudní praxe Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3693/2011, rozsudek ze dne 18. 3. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1950/2003 a rozsudek ze dne 31. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 991/2001) dovodila závěr, že v případě, kdy zaměstnanec na oznámení zaměstnavatele podle ustanovení § 70 zákoníku práce, že trvá na tom, aby zaměstnanec dále konal svou práci, reaguje tak, že do zaměstnání nastoupí zpět a práci podle (původní) pracovní smlouvy (znovu) vykonává, jedná se o výkon práce v rámci téhož (pouze však prolongovaného) pracovního poměru, nikoliv tedy v rámci nového pracovního poměru. Ustanovení § 68 odst. 1 zákoníku práce – jak vyplývá z jeho dikce („po skončení pracovního poměru“) – předpokládá (požaduje), aby nejprve (jeden) pracovní poměr skončil a aby teprve po tomto skončení byl „navázán“ pracovní poměr nový (další), a na posuzovaný případ proto nedopadá. Druhý důvod, proč tomu tak je, vyplývá z porovnání smyslu a účelu odstupného poskytovaného podle ustanovení § 52 písm. a) až c), resp. § 56 písm. a) zákoníku práce (na jedné straně) a odstupného poskytovaného podle ustanovení § 56 písm. b) zákoníku práce (na straně druhé). Zatímco v prvním případě je smyslem a účelem odstupného překlenutí složité sociální situace zaměstnance (vzniklé jako důsledek zákonného postupu zaměstnavatele při rozvázání pracovního poměru), kdy má odstupné funkci satisfakční, ve druhém případě je smyslem a účelem odstupného uložení sankce zaměstnavateli (jako důsledek jeho nezákonného postupu při vyplácení platu, který vyústil v okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem), kdy má odstupné funkci sankční, kterou odvolací soud svým výkladem přehlíží. Uvedená právní otázka, zda i v uvedeném případě může být odstupné kráceno podle ustanovení § 68 odst. 1 zákoníku práce, nebyla podle dovolatele dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části napadeného výroku o věci samé změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně (ve znění provedené opravy) v části výroku o věci samé ohledně částky 10 446 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 1. 8. 2011 do zaplacení potvrzuje.

Žalovaná ve svém vyjádření poukázala na to, že pracovní poměr účastníků skončil na základě okamžitého zrušení ze strany žalobce ke dni 15. 6. 2011. Období od 16. 6. 2011 do 30. 6. 2011 – i když mezi účastníky nebyla uzavřena nová pracovní smlouva – nelze hodnotit jinak, než jako opětovný nástup dovolatele do zaměstnání před uplynutím doby určené podle počtu násobků průměrných výdělků, z nichž je odvozena výše odstupného. Postup odvolacího soudu podle ustanovení § 68 odst. 1 zákoníku práce považuje proto žalovaná za správný. Není ani v rozporu s dovolatelem namítaným smyslem a účelem právní úpravy odstupného, na které vzniká právo v souvislosti s okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnancem podle § 56 písm. b) zákoníku práce. Za nesprávný však žalovaná považuje závěr odvolacího soudu o tom, že požadavek žalobce na vyplacení odstupného není v rozporu s dobrými mravy; odvolací soud zde vycházel ze závěru Nejvyššího soudu vysloveného v jeho rozsudku ze dne 11. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4818/2014, který neobstojí ve světle aktuální judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 129/16), podle které pro posouzení otázky souladu výkonu práva s dobrými mravy není relevantní otázka zavinění, tudíž úmyslu jednajícího. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že „se žaloba zamítá“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 3. 2009 jako „právník“, že žalovaná doručila žalobci dne 14. 4. 2011 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce a že žalobce doručil žalované dne 15. 6. 2011 okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 písm. b) zákoníku práce, které jí dal z důvodu „nevyplacení části mzdy, konkrétně příspěvku na ošatné za rok 2011“. Poté, co žalovaná oznámila žalobci dopisem ze dne 17. 6. 2011, který mu byl doručen dne 22. 6. 2011, že „příspěvek na ošatné není součástí platu“, že považuje okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15. 6. 2011 za neplatné a že trvá na tom, aby žalobce pro ni konal práci „až do řádného uplynutí výpovědní doby podle výpovědi z pracovního poměru ze dne 14. 4. 2011“ (tj. do 30. 6. 2011), žalobce sdělil žalované dopisem ze dne 27. 6. 2011, který žalovaná převzala ve stejný den, že své okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15. 6. 2011 „bere zpět“, a uzavřel se žalovanou dohodu „o úhradě zdravotního volna bez náhrady platu“ datovanou dnem 20. 6. 2011 (a žalobcem podepsanou dne 27. 6. 2011), podle níž se dohodl se žalovanou na poskytnutí „pracovního volna bez náhrady platu ve dnech 20. 6. až 23. 6.2011, tj. 4 dny“, a v níž vyslovil souhlas s tím, že mu „úhrada zdravotního pojištění“ za tyto „4 dny pracovního volna bez náhrady platu bude provedena srážkou z platu za měsíc červen 2011“. Mezi žalobcem a zaměstnanci žalované proběhla ve dnech 28. 6. a 29. 6. 2011 e-mailová komunikace týkající se jak plnění pracovních úkolů, tak předání agendy žalobcem dne 30. 6. 2011. Neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, k němuž žalobce přistoupil dne 15. 6. 2011, žalovaná u soudu neuplatnila.

Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda na základě výkonu práce zaměstnancem pro dosavadního zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu, který se řídí zvláštní právní úpravou obsaženou v ustanoveních § 69–72 zákoníku práce, k němuž zaměstnanec přistoupil ještě před uplynutím doby určené podle počtu násobků průměrných výdělků, z nichž byla odvozena výše odstupného, tomuto zaměstnanci vzniká povinnost vrátit zaměstnavateli odstupné nebo jeho poměrnou část podle ustanovení § 68 odst. 1 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Vzhledem k tomu, že dovolací soud smí přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), nebylo možné dovolacímu přezkumu podrobit závěr odvolacího soudu o tom, že požadavek žalobce na vyplacení odstupného není v rozporu s dobrými mravy, se kterým žalovaná – podle obsahu svého vyjádření k dovolání žalobce – nesouhlasí.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době, kdy žalobci vzniklo (mělo podle jeho názoru vzniknout) právo na vyplacení jím požadovaného odstupného - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 462/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb. a č. 73/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2011 (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 67 odst. 1 věta první zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, a zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr podle § 56, přísluší při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně trojnásobku průměrného výdělku.

Podle ustanovení § 68 odst. 1 zák. práce bude-li zaměstnanec po skončení pracovního poměru konat práci u dosavadního zaměstnavatele v pracovním poměru nebo na základě dohody o pracovní činnosti před uplynutím doby určené podle počtu násobků průměrných výdělků, z nichž byla odvozena výše odstupného, je povinen tomuto zaměstnavateli vrátit odstupné nebo jeho poměrnou část.

Podle ustanovení § 68 odst. 2 zák. práce poměrná část odstupného se stanoví podle počtu kalendářních dnů od nového nástupu do zaměstnání do uplynutí doby podle odstavce 1.

Odstupné poskytované podle ustanovení § 67 odst. 1 věty první zák. práce představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své viny (z organizačních důvodů na straně zaměstnavatele nebo z důvodů, pro které zaměstnanec může okamžitě zrušit pracovní poměr) ztratil dosavadní práci. Tím, že se odstupné poskytuje jako (nejméně) trojnásobek průměrného výdělku, zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky, jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu alespoň tří měsíců pokračoval. Odstupné má tímto způsobem kompenzovat pro zaměstnance nepříznivý důsledek organizačních změn (použití důvodů k okamžitému zrušení pracovního poměru) a poskytnout mu ke zmírnění těchto důsledků odpovídající zabezpečení formou jednorázového peněžitého příspěvku.

Nastoupí-li však zaměstnanec po skončení pracovního poměru v době, která byla rozhodující pro určení výše odstupného, znovu u dosavadního zaměstnavatele, ztrácí poskytnutí odstupného sledovaný účel. Důvod, proč zaměstnavatel poskytl zaměstnanci odstupné, tím odpadl, neboť zaměstnavatel je povinen mu již v době, po kterou měl být zajištěn prostředky z poskytnutého odstupného, platit mzdu (plat, odměnu) za vykonanou práci. Z pohledu vztahů mezi zaměstnancem a tímto zaměstnavatelem tedy nemůže být spravedlivého opodstatnění k tomu, aby si zaměstnanec nadále ponechal odstupné za dobu, za níž od téhož zaměstnavatele (zaměstnavatele, který mu poskytl odstupné) obdržel mzdu (plat, odměnu) za vykonanou práci. Zákoník práce v ustanovení § 68 proto zaměstnanci ukládá, aby svému (dosavadnímu a novému) zaměstnavateli odstupné zcela nebo zčásti vrátil, a to ve výši stanovené podle počtu kalendářních dnů od nového (opětovného) nástupu do zaměstnání do uplynutí doby určené podle počtu násobků průměrného výdělku, z nichž byla odvozena výše odstupného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. 21 Cdo 915/2012, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2071/2013).

Ustanovení § 68 zák. práce upravuje důvod pro vrácení odstupného, na které zaměstnanci vznikl nárok „při skončení pracovního poměru“ u dosavadního zaměstnavatele (srov. § 67 odst. 1 zák. práce); v případě, kdy pracovní poměr platně neskončil, protože v řízení podle ustanovení § 72 zák. práce byla soudem určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, nárok na odstupné zaměstnanci nevznikl a jeho povinnost vrátit vyplacené odstupné se neřídí ustanovením § 68 odst. 1 zák. práce, nýbrž zákonnými ustanoveními o bezdůvodném obohacení. Ze smyslu a účelu tohoto ustanovení proto vyplývá, že zaměstnanec je povinen vracet odstupné, jen jestliže u dosavadního zaměstnavatele [popř. fyzické nebo právnické osoby, na niž od tohoto zaměstnavatele v mezidobí (po skončení zaměstnancova pracovního poměru) přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů] znovu „po skončení pracovního poměru“ začal konat práci v novém (opětovně založeném) pracovním poměru nebo na základě dohody o pracovní činnosti, kterou poté s dosavadním zaměstnavatelem (jeho nástupcem) uzavřel. Povinnost zaměstnance k vrácení odstupného podle ustanovení § 68 odst. 1 zák. práce nelze tedy odvozovat od výkonu práce, k němuž zaměstnanec u dosavadního zaměstnavatele přistoupil ještě v rámci stávajícího pracovního poměru, při jehož skončení mu odstupné náleží.

Podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

Podle ustanovení § 70 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnanec zaměstnavateli neplatnou výpověď nebo zrušil-li neplatně zaměstnanec pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a zaměstnavatel oznámil zaměstnanci bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby dále konal svou práci, pracovní poměr trvá i nadále. Nevyhoví-li zaměstnanec výzvě zaměstnavatele, má zaměstnavatel právo na něm požadovat náhradu škody, která mu tím vznikla, ode dne, kdy mu oznámil, že trvá na dalším konání práce.

Při úvaze o právní povaze výkonu práce, k němuž zaměstnanec přistoupil na základě oznámení (výzvy) učiněného (učiněné) podle ustanovení § 69 odst. 1 nebo § 70 odst. 1 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že rozvázal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel pracovní poměr výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, avšak druhá ze smluvních stran tohoto základního pracovněprávního vztahu jejich platnost neuznává, nebo byla-li uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru, kterou některá ze stran pokládá za neplatný pracovněprávní úkon, vznikl tím mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem spor o to, zda jejich pracovní poměr na základě učiněného pracovněprávního jednání skutečně skončil, nebo zda jejich pracovní poměr bude (může) nadále pokračovat. Dokud nedojde k vyřešení tohoto sporu o platnost rozvázání pracovního poměru, panuje mezi smluvními stranami základních pracovněprávních vztahů nejistota o tom, jaké budou jejich (další) pracovněprávní vztahy a jaké jim (případně) vzniknou závazky. V období, které začíná dnem následujícím po dni, v němž pracovní poměr měl podle výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době nebo dohody skončit, a které končí dnem, jímž soud pravomocně rozhodne ve věci platnosti rozvázání pracovního poměru nebo jímž dojde jinak k platnému skončení pracovního poměru, se právní vztahy mezi stranami pracovního poměru nemohou, s ohledem na nejistotu v jejich právním postavení, řídit pracovní smlouvou, kolektivní smlouvou, vnitřním předpisem a příslušnými pracovněprávními předpisy ve stejné podobě, jako kdyby pracovní poměr nepochybně trval. Pracovněprávní vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se proto v uvedeném období řídí zvláštní právní úpravou, obsaženou v ustanoveních § 69–72 zák. práce (srov. též právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, který byl uveřejněn pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3693/2011 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 19/2016).

V praxi může dojít a také (stejně jako v posuzovaném případě) dochází k situacím, ve kterých (z různých důvodů) spor zaměstnance a zaměstnavatele o platnost rozvázání pracovního poměru nakonec nevyústí ve vydání soudního rozhodnutí ve věci platnosti rozvázání pracovního poměru, protože soudní řízení bylo skončeno na základě jiného než meritorního rozhodnutí nebo žaloba o neplatnost rozvázání pracovního poměru nebyla vůbec podána. Zákonná úprava tyto situace nevyjímá z okruhu případů, ve kterých zaměstnanec na základě oznámení (výzvy) podle ustanovení § 69 odst. 1 nebo § 70 odst. 1 zák. práce učiněného (učiněné) v průběhu sporu o platnost rozvázání pracovního poměru u zaměstnavatele nastoupí (může nastoupit) výkon práce. Není proto rozumného důvodu, aby se i tyto pracovněprávní vztahy v období, které začíná dnem následujícím po dni, v němž pracovní poměr měl podle výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době nebo dohody skončit, a které končí dnem, kdy bude odstraněn spor o platnost tohoto rozvázání pracovního poměru, neřídily zvláštní právní úpravou, obsaženou v ustanoveních § 69–72 zák. práce. Spor o platnost rozvázání pracovního poměru lze v těchto případech považovat za vyřešený (odstraněný) a období nejistoty stran pracovního poměru v jejich právním postavení za ukončené nejpozději dnem, kdy soudní řízení ve věci platnosti rozvázání pracovního poměru bylo pravomocně skončeno jinak než vydáním meritorního rozhodnutí nebo kdy marně uplynula lhůta stanovená ustanovením § 72 zák. práce k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou u soudu; bylo totiž postaveno na jisto, že pracovní poměr na základě učiněného pracovněprávního jednání skončil, neboť neplatnost rozvázání pracovního poměru již nemůže být určena pravomocným výrokem soudního rozhodnutí (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, který byl uveřejněn pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, který byl uveřejněn pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).

Jestliže zaměstnanec v období uvedené nejistoty v právním postavení účastníků pracovního poměru výkon práce zahájil na základě oznámení (výzvy) zaměstnavatele, že mu „umožní pokračovat v práci“ (srov. § 69 odst. 1 zák. práce), resp. že „trvá na tom, aby dále konal svou práci“ (srov. § 70 odst. 1 zák. práce), posuzuje se i po tuto dobu pracovněprávní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem – není-li po tuto dobu (s výjimkou ustanovení § 69–72 zák. práce) žádným způsobem regulován – obdobně, jako by zde rozvazovacího úkonu nebylo a bylo pokračováno v pracovním poměru, který byl (neplatně) rozvázán. V odborné komentářové literatuře se v této souvislosti hovoří o „zákonné prolongaci pracovního poměru“ i na dobu po jeho rozvázání, a to až do doby, než bude odstraněn spor o platnost tohoto rozvázání pracovního poměru (srov. Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015. S. 434-460). Po uvedenou dobu se mezi účastníky pracovního poměru obnovují právní vztahy v takové podobě, jako kdyby k rozvázání pracovního poměru nedošlo. Zaměstnavatel je tak povinen v tomto pracovněprávním vztahu přidělovat zaměstnanci práci podle dosavadní pracovní smlouvy (tzn. podle pracovní smlouvy, kterou se vztahy účastníků řídily před rozvázáním pracovního poměru) a zaměstnanec je povinen tuto práci v souladu s pracovní smlouvou a pracovněprávními předpisy vykonávat; jiný obsah pracovněprávního vztahu dovodit nelze. Nejedná se tedy o možnost, že by zaměstnavatel zaměstnance zaměstnával v dalším (jiném než původním) pracovním poměru (k uvedenému též srov. – za obsahově shodné dřívější právní úpravy – názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1950/2003, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 991/2001).

Lze proto uzavřít, že výkon práce zaměstnancem pro dosavadního zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu, který se řídí zvláštní právní úpravou obsaženou v ustanoveních § 69–72 zák. práce, k němuž zaměstnanec přistoupil ještě před uplynutím doby určené podle počtu násobků průměrných výdělků, z nichž byla odvozena výše odstupného, nezakládá povinnost zaměstnance k vrácení odstupného podle ustanovení § 68 odst. 1 zák. práce, neboť se nejedná o práci, která by byla vykonávána v novém (opětovně založeném) pracovním poměru nebo na základě dohody o pracovní činnosti, kterou po skončení předchozího pracovního poměru zaměstnanec s dosavadním zaměstnavatelem (jeho nástupcem) uzavřel.

Z uvedeného pro poměry projednávané věci vyplývá, že odvolací soud při určení výše nároku žalobce na odstupné, který co do základu shledal opodstatněným, nesprávně zohlednil povinnost žalobce k vrácení odstupného ve smyslu ustanovení § 68 odst. 1 zák. práce, neboť výkon práce žalobce u žalované v době od 16. 6. do 30. 6. 2011, k němuž žalobce přistoupil (poté, co žalované dne 15. 6. 2011 doručil okamžité zrušení pracovního poměru) na základě oznámení žalované podle ustanovení § 70 odst. 1 zák. práce, že trvá na tom, aby žalobce dále konal svou práci, tuto povinnost nezakládal.

Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení (skutkový stav zjištěný soudy) ukazují, že je možné ve věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v části výroku o věci samé, v níž bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně, změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) se v části výroku, kterou byla (z hlediska uplatněného dovolacího důvodu) správně žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 10 446 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 1. 8. 2011 do zaplacení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje [§ 243d písm. b), § 219 o. s. ř.].

O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce měl v obou těchto řízeních plný úspěch, a žalovaná je proto povinna nahradit mu náklady potřebné k uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 16 460 Kč pro odvolací řízení a 3 790 Kč pro dovolací řízení. Kromě těchto paušálních sazeb odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající ve třech paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300 Kč v odvolacím řízení a v jedné této paušální částce v dovolacím řízení (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2018), a v dovolacím řízení též náklady spočívající v zaplaceném soudním poplatku za dovolání ve výši 5 000 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce, advokát JUDr. Zdeněk Toman, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 3 645,60 Kč za odvolací řízení a 858,90 Kč za dovolací řízení (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 21 005,60 Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 9 948,90 Kč k rukám advokáta, který žalobce v těchto řízeních zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů