// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 23.10.2018

Řádné splnění závazku zaplatit kupní cenu ve stanoveném místě

K podmínkám řádného a včasného splnění závazku patří splnění ve stanoveném místě (tzv. splniště). Nebyla-li kupní cena složena do úschovy advokáta v souladu s ujednáním účastníků na k tomu určený a dohodnutý bankovní účet, ale jiným způsobem stejnému schovateli, přičemž však jiný způsob „složení“ nebyl účastníky kupní smlouvy, popř. všemi účastníky smlouvy o úschově dohodnut, nebyla kupní cena kupujícími řádně zaplacena.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4288/2016, ze dne 28. 8. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 588 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: kupní smlouva; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 3. 2. 2015, č. j. 5 C 181/2013-165, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí budovy postavené na pozemku – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku, zapsaných na LV v katastrálním území a obci P. u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P. - západ (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 30.492 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Rozsudkem ze dne 1. 12. 2015, č. j. 5 C 181/2013-244, Okresní soud Praha – západ doplnil svůj rozsudek tak, že zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku – zahrada, zapsaného na LV v katastrálním území a obci P. u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P. – západ, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2016, č. j. 26 Co 282/2015-265, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve výroku I. ho potvrdil.

Okresní soud Praha – západ poté usnesením ze dne 25. 5. 2016 uložil žalobkyni povinnost do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované T. T. 413.336 Kč k rukám jejího zástupce, žalované G. T. 147.620 Kč k rukám jejího zástupce a žalovanému I. T. 268.400 Kč k rukám jeho zástupce. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 3. 2016, č. j. 26 Co 264/2016-292, toto usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že lhůta k plnění činí 6 měsíců od právní moci usnesení; jinak jej potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 4. 12. 2012 kupní smlouvu, jíž žalobkyně žalovaným prodala specifikované nemovitosti v katastrálním území a obci P. za sjednanou kupní cenu 10.500.000 Kč; kupní cena měla být uhrazena složením do úschovy advokáta Mgr. Davida M. poukazem na (schovací) účet č. 504104030/2700 vedený u UniCredit Bank Czech Republik, a.s., nebo jiným dohodnutým způsobem“, a to za podmínek sjednaných ve smlouvě o úschově. V článku IX. kupní smlouvy byla sjednána možnost odstoupení od této smlouvy pouze v případě, kdy některá ze smluvních stran poruší podstatným způsobem své smluvní povinnosti nebo v případě, kdy se některé prohlášení prodávajícího ukáže být nepravdivé, a převáděné nemovitosti nebudou mít vlastnosti garantované prodávajícím. Nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem do výše 5.300.000 Kč ve prospěch Raiffeisen Bank a.s. na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 31. 3. 2010. Dne 4. 12. 2012 uzavřeli žalobkyně (prodávající), první žalovaná (kupující - složitelka) a Mgr. M. (schovatel) smlouvu o úschově peněžních prostředků a listin v souvislosti s prodejem nemovitostí; v ní se kupující - složitelka zavázala do 5 pracovních dnů od uzavření smlouvy složit kupní cenu ve výši 10.500.000 Kč do úschovy schovatele na účet č. 504104030/2700 vedený u UniCredit Bank Czech Republik, a.s., nebo jiným dohodnutým způsobem. Prodávající i kupující (resp. složitelka) souhlasili s tím, aby schovatel prodávajícímu vydal kupní cenu ze své úschovy způsobem stanoveným v této smlouvě. Návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva kupujících do katastru nemovitostí podal Mgr. M. 12. 12. 2012 a právní účinky vkladu nastaly tímto dnem. Dne 16. 5. 2013 žalobkyně odstoupila od kupní smlouvy s odůvodněním, že jí žalovaní nezaplatili kupní cenu podle kupní smlouvy (ujednání článku III. odst. 3 a 4), čímž tuto smlouvu podstatným způsobem porušili. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně od kupní smlouvy neodstoupila platně, neboť kupující neporušili podstatným způsobem své smluvní povinnosti, jestliže část kupní ceny nepoukázali na označený bankovní účet, nýbrž předali schovateli v hotovosti. Ujednání o tom, jakým způsobem složí žalovaní kupní cenu do úschovy, neshledal ujednáním, které by významně zasahovalo do poměrů žalobkyně jako prodávající. Jazykovým a logickým výkladem kupní smlouvy a smlouvy o úschově dovodil, že žalovaným bylo umožněno složit peněžní prostředky do úschovy advokáta i jiným způsobem než převodem na označený bankovní účet; tento jiný způsob pak byl věcí dohody toliko žalovaných a Mgr. M.. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že žalovaní nesplnili povinnost zaplatit řádně kupní cenu, čímž podstatně porušili kupní smlouvu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010, dovodil, že povinnost zaplatit kupní cenu žalovaní splnili. Kostatoval, že „Smlouva o úschově“ je vzhledem ke svému obsahu a s přihlédnutím k tomu, že jde o trojstranné ujednání mezi žalobkyní, žalovanými a advokátem (Mgr. M.) tzv. smlouvou svěřeneckou, u níž platí, že závazek dlužníka (kupujícího) zaplatit kupní cenu zaniká okamžikem složení kupní ceny do depozita advokáta bez ohledu na to, zda se tyto peněžní prostředky dostanou řádně a včas do dispozice věřitele (prodávajícího). Pro závěr o zaplacení kupní ceny je proto právně významné pouze to, že žalovaní kupní cenu advokátu Mgr. M. složili či nikoli; složení bylo prokázáno. S připomenutím závěru, dovozených Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 218/2014, odvolací soud uzavřel, že složení kupní ceny v částce přesahující limit hotovostních plateb podle zákona č. 252/2004 Sb. neplatnost právního jednání nezakládá.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozsudkem ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3065/2009) vyřešil právní otázku splnění závazku zaplatit kupní cenu. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že nebyla-li kupní cena kupujícími oproti smluvnímu ujednání poukázána na schovací účet, nesplnili žalovaní jako kupující svou povinnost zaplatit kupní cenu. Připomíná, že nesprávný závěr týkající se úhrady kupní ceny se promítl do právní úvahy o platnosti jejího odstoupení od kupní smlouvy pro podstatné porušení smluvní povinnosti a poukazuje v tomto směru na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 556/2009, nebo ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 29 Odo 207/2001. Nadto nesouhlasí s odvolacím soudem ani v tom, že ujednání, jakým způsobem kupující (žalovaní) složí kupní cenu do úschovy advokáta, resp. jakým způsobem zaplatí kupní cenu, není ujednáním, které by právně významně zasahovalo do poměrů prodávající. Připomíná, že podle ujednání účastníků smlouvy o úschově měli kupující (žalovaní) poukázat kupní cenu na konkrétní k tomu určený bankovní účet a kupní cena měla být „plně vyrovnána“ až vyplacením z úschovy (čl. III odst. 3 a 4 kupní smlouvy), k čemuž nedošlo. Žalovaní (údajně) složili polovinu kupní ceny (tj. částku 5.300.000 Kč) do rukou schovatele v hotovosti, přičemž právě tato část kupní ceny nebyla - na rozdíl od částky poukázané na schovací bankovní účet - orgány činnými v trestním řízení vůbec dohledána. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není plnění jiným než ve smlouvě sjednaným způsobem (na jiný než dohodnutý bankovní účet) řádným plněním, v důsledku čehož není splněna smluvní povinnost zaplatit kupní cenu; nezaplacení kupní ceny je pak podstatným porušením smlouvy. Tyto závěry soudy nerespektovaly, jestliže uzavřely, že předáním zbytku kupní ceny schovateli v hotovosti (část kupní ceny byla poukázána na sjednaný bankovní účet) žalovaní splnili svou povinnost zaplatit kupní cenu a žalobkyně tudíž odstoupila od kupní smlouvy neplatně. Otázku, zda lze smlouvu uzavřenou mezi třemi smluvními stranami platně změnit dohodou toliko dvou stran, jakož i otázku, „zda je soud při posuzování platnosti odstoupení od smlouvy povinen zkoumat obsah takové smlouvy nebo zda může vycházet ze smlouvy jiné“, považuje žalobkyně za otázky dovolacím soudem dosud neřešené.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř. a bylo dovolacím soudem shledáno přípustným, neboť napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách, které odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.).

Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku podstatného porušení kupní smlouvy, která byla významná z hlediska úvahy, zda od této smlouvy platně odstoupila.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou kupní cenu.

V posuzovaném případě učinil odvolací soud skutkový závěr, že žalovaní žalobkyni kupní cenu zaplatili podle jejich smluvního ujednání složením do úschovy advokáta. Svou argumentaci týkající se splnění povinnosti kupujícího zaplatit kupní cenu složením na depozitní účet advokáta přitom podpořil odkazem na rozhodnutí ze dne 28. 3. 2012, sp. zn 33 Cdo 4053/2010, v němž Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že soudní praxe připustila trojstranné právní vztahy založené tzv. svěřeneckou smlouvou (inominátní kontrakty ve smyslu § 51 obč. zák.), které uzavírají s advokátem všechny strany závazkového právního vztahu a jejichž účelem (kauzou) je zvýšená ochrana subjektivních práv a povinností účastníků daného hmotněprávního vztahu; dlužník se jistí tím, že složením peněz na depozitní účet advokáta dosáhne toho, že jeho závazek bez ohledu na to, zda se peněžní prostředky řádně a včas dostanou do dispozice věřitele, zanikne. Uvedené závěry však na nyní posuzovaný případ nedopadají z důvodů, které budou dále rozvedeny.

Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, dovodil, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., nicméně dovolací soud může dospět k závěru o přípustnosti dovolání tehdy, pokud soudy nižších stupňů nepostupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže lze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů. Tyto závěry byly akceptovány již v řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud zároveň ve své judikatuře vyjádřil, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. K takovému porušení přitom může ve výjimečných případech dojít i při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu.

Skutkový závěr, že kupní cena byla zaplacena způsobem, na kterém se prodávající s kupujícími smluvně dohodli, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy; není jimi zásadně podložen (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Nelze souhlasit s odvolacím soudem, že z obsahu smluv (tj. smlouvy kupní a smlouvy o advokátní úschově peněžních prostředků) se podává, že žalovaným bylo umožněno finanční prostředky složit do úschovy advokáta Mgr. M. i jiným způsobem než převedením na ve smlouvách označený bankovní účet, přičemž tento jiný způsob byl věcí dohody toliko žalovaných a Mgr. M.. V článku III bodě 2 kupní smlouvy, kterou žalobkyně jako prodávající a žalovaní jako kupující uzavřeli dne 4. 12. 2012, je uvedeno, že „kupní cena bude zaplacena ….. složením do úschovy Mgr. M., advokáta se sídlem K. P. (dále jen jako „Schovatel“), převodem na účet č. …, vedený u UniCredit Bank Czech Republik, a.s., či jiným dohodnutým způsobem, a to za podmínek sjednaných v samostatné smlouvě o advokátní úschově peněžních prostředků a listin (dále jen „Smlouva o úschově“),….“, že „bude vyplacena Schovatelem za podmínek sjednaných ve Smlouvě o úschově“ (článek II odst. 3) a že „….postupem výplaty Kupní ceny dle ustanovení dle čl. III odst. 3 této Smlouvy bude Kupní cena za Nemovitosti plně vyrovnána“ (článek III odst. 4). Ve „Smlouvě o úschově peněžních prostředků a listin v souvislosti s prodejem nemovitostí“, kterou uzavřeli žalobkyně (prodávající), T. T. (jedna z kupujících) a Mgr. M. (schovatel) dne 4. 12. 2012, se mimo jiné výslovně uvádí, že „Smluvní strany tímto sjednávají, že pro účely této smlouvy se jakákoliv peněžní částka považuje za složenou do advokátní úschovy Schovatele okamžikem, kdy bude připsána na bankovní účet Schovatel uvedený v článku 2.1 této smlouvy, nebo bude do úschovy Schovatele složena jiným dohodnutým způsobem (např. na jiný účet).“ Již ze slovního vyjádření citovaných smluvních ujednání jasně a srozumitelně vyplývá, že kupní cena měla být podle (písemně zaznamenané) vůle účastníků kupní smlouvy poukázána na označený bankovní účet schovatele, nedohodnou-li se jinak; provedenými důkazy pak nebylo zjištěno, že se účastníci kupní smlouvy dohodli jinak. Úvaha odvolacího soudu, že jiný způsob „složení“ kupní ceny do úschovy advokáta než připsáním na označený bankovní účet byl věcí dohody toliko žalovaných a Mgr. M., je zcela lichá, neboť nemá oporu v žádném z provedených důkazů. Způsob úhrady kupní ceny se řídí v první řadě dohodou účastníků kupní smlouvy. Je-li místo plnění určeno dohodou smluvních stran, nelze je jednostranně změnit, nýbrž je nutné vyžádat souhlas druhé strany. Z kupní smlouvy, ani ze smlouvy o úschově peněžních prostředků se nepodává, že by jiný způsob složení peněžních prostředků, než jejich připsání na bankovní účet schovatele, směli sjednat (dohodnout) toliko kupující a schovatel. Sám odvolací soud hodnotil smlouvu o úschově jako trojstranný právní úkon, tedy právní úkon vyjadřující vůli tří subjektů - prodávajícího, kupujícího a schovatele; případnou dohodu o jiném způsobu „složení“ než připsáním na označený bankovní účet by tudíž museli uzavřít všichni účastníci této smlouvy, nikoli pouze dva z nich, jak nesprávně a bez logického zdůvodnění dovodil odvolací soud (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č. 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003).

K podmínkám řádného a včasného splnění závazku patří splnění ve stanoveném místě (tzv. splniště). Nelze tudíž než uzavřít, že nebyla-li kupní cena složena do úschovy advokáta v souladu s ujednáním účastníků kupní smlouvy na k tomu určený a dohodnutý bankovní účet, přičemž jiný způsob „složení“ nebyl účastníky kupní smlouvy, popř. všemi účastníky smlouvy o úschově dohodnut, nebyla kupní cena kupujícími řádně zaplacena (závěry rozhodnutí ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010, kterými svou argumentaci podpořil v napadeném rozhodnutí odvolací soud, Nejvyšší soud dovodil při skutkovém zjištění, že kupní cena byla podle ujednání účastníků kupní smlouvy – tj. v souladu s jejich vůlí – složena na k tomu určený účet advokáta; již proto je nelze v posuzovaném případě použít). Skutečnost, že schovatel finanční prostředky, které mu žalovaní poukázali na určený bankovní účet (tj. složili ve smyslu ujednání smlouvy o úschově), a finanční prostředky, které mu T. T. předala v hotovosti, žalobkyni nevyplatil, účastníci nezpochybnili.

Závěr odvolacího soudu, že žalovaní řádně splnili svou povinnost zaplatit žalobkyni kupní cenu (složením do advokátní úschovy), je nesprávný a nekoresponduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej k otázce zaplacení kupní ceny např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3065/2009, a k otázce tzv. svěřeneckých smluv např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. un. 33 Cdo 1164/2014, ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2534/2014, ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 33 Cdo 917/2016, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1363/2013, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003, ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1981/2002).

Lze-li na základě výše uvedené uzavřít, že žalovaní (kupující) žalobkyni (prodávající) řádně nezaplatili kupní cenu, obstojí názor prosazovaný v dovolání, že porušili kupní smlouvu podstatným způsobem, neboť nesplnili základní povinnost, kterou kupující má. Nemůže proto bez dalšího obstát závěr odvolacího soudu, že v daném případě nedošlo k platnému odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl žalobkyní uplatněn právem a Nejvyššímu soudu nezbylo než napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu Praha – západ k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů