// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 16.10.2018
Neposkytnutí informací o pasových a vízových požadavcích
Informace o pasových a vízových požadavcích musí cestovní kancelář poskytnout v katalogu, případně jinou vhodnou formou ještě před uzavřením smlouvy, neboť vzhledem k podmínkám jejich případného splnění mají zásadní vliv na rozhodnutí zájemce, zda se vůbec zájezdu zúčastní.
Není přesto vyloučeno, že dané informace budou podle § 852d odst. 1 obč. zák. poskytnuty až po uzavření smlouvy, ale vzhledem k dostatečnému časovému předstihu nepovede takto opožděné splnění předsmluvní informační povinnosti ke vzniku škody. V projednávané věci však informace o pasových a vízových požadavcích pro vstup na území USA nebyly před uzavřením smlouvy poskytnuty vůbec; obsaženy byly až v souhrnu informací před odjezdem, který ovšem zákazníci neobdrželi včas, tj. v zákonné lhůtě sedmi dnů před zahájením zájezdu.
Časové souvislosti při plnění informační povinnosti mohou mít význam při posouzení, zda se na škodě vzniklé zbytečným vynaložením nákladů na neuskutečněný zájezd případně nepodílel (a v jakém rozsahu) zákazník cestovní kanceláře. Ani povaha porušení informační povinnosti ze strany cestovní kanceláře nevylučuje použití ustanovení § 441 obč. zák. o spoluzavinění poškozeného, které je obecnou normou, uplatní se u všech typů odpovědnosti a vyžaduje posouzení všech okolností, které vedly k výslednému škodlivému následku.
I v daných souvislostech tedy platí, že na osobu chystající se k zahraničnímu zájezdu se kladou určité požadavky ohledně míry obezřetnosti, neboť neobdrží-li (vůbec či včas) od cestovní kanceláře informaci o náležitostech cestovních dokladů, neměla by zůstat zcela nečinná. Patří totiž ke všeobecně známým skutečnostem, že do řady zemí je třeba mít vstupní vízum, případně že jsou kladeny určité požadavky na platnost cestovního pasu. Je jistě rozdíl mezi tím, kdy se klient spolehne na údaje cestovní kanceláře o podmínkách vstupu do exotických zemí, oproti situaci, kdy mu není poskytnuta relativně dostupná a víceméně všeobecně známá informace o vstupu do USA. Jinými slovy nedostatek či plná absence sdělení cestovní kanceláře nemůže vést klienta bez dalšího k závěru, že splňuje podmínky pro vstup do cizí země, jestliže je to v rozporu s obecně známými a dosažitelnými informacemi pro většinu společnosti. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 441 obč. zák. nevyžaduje přímo porušení zákonné povinnosti ze strany poškozeného, nýbrž že se při úvaze o míře tzv. spoluzavinění berou v potaz veškeré skutečnosti v jeho sféře (na jeho straně), není správný závěr odvolacího soudu, že se zákazníci nemohli na vzniku škody podílet, protože žádnou povinnost vůči cestovní kanceláři neměli. Spoluodpovědnost žalobců za vznik škody přitom nelze za daných skutkových okolností omezovat jen na případ popsaný v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1394/2007, kde se poškozený klient zavázal zjistit si potřebné informace o pasových a vízových požadavcích sám, neboť v nyní projednávané věci o takovou situaci nešlo. Porušení informační povinnosti cestovní kanceláří je zde stěžejní a převažující příčinou vzniku škody, nicméně to, že zákaznice b) vycestovala na zájezd s pasem s blížícím se koncem platnosti, což znemožnilo operativní řešení vstupních náležitostí, jaké mohl využít zákazník a), je okolností, které se v určité míře, byť nikoliv převažující, podílela na vzniku škody, jejíž náhrada je ve sporu uplatňována.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1214/2018, ze dne 25. 7. 2018
Dotčené předpisy:
§ 420 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 441 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 852d odst. 1 písm. a) obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 10 odst. 1 zák. č. 159/1999 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. 11. 2013, č. j. 25 C 176/2011-109, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 65.720 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 3. 9. 2012, č. j. 25 C 176/2011-61, zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 4. 2013, č. j. 53 Co 14/2013-85, a se závazným právním názorem, že v jednání žalobců nelze spatřovat spoluzavinění na vzniku škody, mu vrátil věc k dalšímu řízení; odvolací soud uložil soudu prvního stupně postavit po skutkové stránce najisto, zda, kdy a jakým způsobem žalovaná splnila zákonnou informační povinnost podle § 10 odst. 1 písm. i) zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) - dále též jen „zákon č. 159/1999 Sb.“. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela se žalobcem a) dne 30. 11. 2010 cestovní smlouvu, kterou se zavázala za cenu zájezdu ve výši 65.720 Kč zajistit pro oba žalobce v termínu od 14. 1. do 24. 1. 2011 okružní plavbu „Krásy Karibiku a Střední Ameriky“ s nástupem na loď v Miami, kam měli být letecky přepraveni z Prahy. Žalobci neměli víza pro vstup na území Spojených států amerických, žalobkyně b) neměla biometrický ani cestovní pas, který by byl platný alespoň šest měsíců po návratu, proto nezískala na přestupním letišti ve Frankfurtu nad Mohanem elektronické povolení pro vstup do USA a oba žalobci se odtud vrátili domů. V řízení bylo prokázáno, že žalobci dostali pouze katalog žalované pro rok 2009/2010, v němž informace o vízové povinnosti chyběla, aktuální katalog pro rok 2010/2011 s touto informací neobdrželi, stejně tak nebyli na pasové a vízové povinnosti před uzavřením cestovní smlouvy pracovnicí žalované nebo jiným způsobem upozorněni. Soud proto dospěl k závěru, že ačkoli obě strany smlouvy své povinnosti z ní plynoucí splnily, žalovaná porušila povinnost, kterou jí ukládá ustanovení § 10 odst. 1 písm. i) zákona č. 159/1999 Sb., a v důsledku toho vznikla žalobcům škoda ve výši ceny zájezdu, který nemohli absolvovat. Žalobkyně b) do USA odcestovat nemohla a od žalobce a) nebylo možné rozumně očekávat, že se od své manželky odloučí a zájezdu se zúčastní sám, zejména šlo-li o dárek pro její osobu. Z jejich strany mohlo dojít k případnému porušení povinnosti, včetně prevenční povinnosti předcházet škodám, nejdříve po uzavření smlouvy, a bez významu pro vznik odpovědnosti za škodu je také to, zda potřebné informace získali od žalované ve smyslu § 852d odst. 1 obč. zák. v dalších podrobných informacích, které měli obdržet nejpozději sedm dní před zahájením zájezdu, obdrželi je však teprve necelé tři dny před odletem. Proto s odkazem na závazný právní názor odvolacího soudu vyjádřený ve zrušujícím usnesení ze dne 15. 4. 2013 dovodil, že o použití § 441 obč. zák. o spoluzavinění žalobců na vzniku škody nelze uvažovat, neboť zákonná úprava informační povinnosti žalované ve své podstatě pojmově vylučuje, aby žalobci porušili obecnou prevenční povinnost; teprve pokud by žalovaná dostála své zákonné informační povinnosti a žalobci by na podané informace odpovídajícím způsobem nereagovali, mohlo by jít o jejich částečnou či plnou odpovědnost za škodu.
Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 15. 9. 2014, č. j. 53 Co 210/2014-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně rozhodl správně na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Bylo na žalované, aby v řízení prokázala, že ještě před uzavřením cestovní smlouvy splnila svou poučovací povinnost vůči klientům. Jestliže své povinnosti nedostála, porušila ji, a vznikla-li v důsledku tohoto protiprávního jednání žalobcům škoda, je za ni ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. odpovědná. Námitky, že žalovaná poskytla žalobcům následné předcestovní informace a že by v případě jejich včasné reakce byla schopna potřebná víza obstarat, obstát nemohou, protože k porušení primární zákonné povinnosti už došlo a následné aktivity žalované již nezabránily nemožnosti žalobců vycestovat, tedy vzniku škody.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost odůvodňuje tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Vznáší otázku, zda lze aplikovat ustanovení § 10 odst. 1 písm. i) zákona č. 159/1999 Sb. i tehdy, byla-li splněna informační povinnost podle § 852d odst. 1 obč. zák., tedy jestliže klienti byli po uzavření cestovní smlouvy dodatečně, pravdivě, srozumitelně a úplně informováni o všech potřebných skutečnostech. Žalovaná splnila svou povinnost tím, že nejpozději sedm dnů před zahájením zájezdu žalobcům poskytla písemně další podrobné informace o všech důležitých skutečnostech, včetně pasových a vízových povinností; k porušení povinnosti podle § 420 odst. 1 obč. zák. by proto mohlo dojít teprve tehdy, kdyby porušila obě zmíněné informační povinnosti. Došlo-li již k porušení povinnosti podle § 10 odst. 1 písm. i) zákona č. 159/1999 Sb., je dále otázkou, zda tato okolnost zcela vylučuje spoluzavinění žalobců ve smyslu § 441 obč. zák., čímž se však soudy obou stupňů vůbec nezabývaly. Navrhuje proto, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a věc aby byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 6. 2016, č. j. MSPH 95 INS 4251/2016-A-70, zjistil úpadek dovolatelky, a usnesením ze dne 12. 9. 2016, č. j. MSPH 95 INS 4251/2016-B-13, na její majetek prohlásil konkurs. Již okamžikem zveřejnění prvního usnesení v insolvenčním rejstříku bylo proto řízení přerušeno (§ 140a odst. 1 věta druhá zákona č. 182/2006 Sb.). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. MSPH 95 INS 4251/2016-B-73, v právní moci dne 28. 12. 2017, byl konkurs na majetek dovolatelky zrušen z důvodu, že je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující. V dovolacím řízení se proto pokračuje (§ 312 odst. 1 věta první zákona č. 182/2006 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou při podání dovolání advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka vztahu informační povinnosti před uzavřením cestovní smlouvy a následné předcestovní informační povinnosti z pohledu odpovědnosti cestovní kanceláře za vznik škody na straně zákazníka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. V otázce tzv. spoluzavinění poškozeného je pak rozhodnutí v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolání je proto důvodné.
Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud neprovedl výslech její pracovnice, čímž jí údajně neumožnil doložit splnění zákonných informačních povinností, tj. že žalobci obdrželi katalog, v němž byla odpovídající informace o pasových a vízových náležitostech obsažena, přehlíží, že dosud nesdělila jméno a kontaktní údaje této osoby. Neučinila tak ani při prvním vzneseném požadavku na provedení takového důkazu při jednání dne 3. 9. 2012 ani později při doplnění dokazování soudem prvního stupně dne 6. 11. 2013, ostatně svědkyni neoznačuje ani v dovolání. Nelze proto soudu vytýkat, že neakceptoval důkazní návrh, který nebyl řádně uplatněn; kromě toho se soud nastalou situací zabýval a vyložil i s ohledem na další provedené důkazy logicky a přesvědčivě svůj skutkový závěr o absenci předsmluvní informace. Obdobně postupovala žalovaná i při návrhu, že doloží datum doručení informace před zájezdem podacím lístkem pošty, který soudu nepředložila. Jestliže pak bez ohledu na to v dovolání uvádí, že splnila předzájezdovou informační povinnost včas, vychází z odlišného skutkového stavu věci. Dovolací soud je však vázán tím, jak zjistil skutkový stav věci soud prvního stupně, resp. z nějž vyšel soud odvolací. Uvedené námitky tedy nejsou opodstatněné a dovolací soud k nim nepřihlíží.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Porušením právní povinnosti ve smyslu tohoto ustanovení je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak osoba skutečně jednala, případně opomenula jednat, a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností, např. smlouvou. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno stejně jako vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.
Podle § 10 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb. cestovní kancelář je povinna před uzavřením cestovní smlouvy v katalogu, případně jinou prokazatelnou formou pravdivě, srozumitelně, úplně a řádně informovat o všech skutečnostech, které jsou jí známy a které mohou mít vliv na rozhodnutí zájemce o koupi zájezdu, zejména o pasových a vízových požadavcích pro občany České republiky a zdravotních formalitách, které jsou nutné pro cestu a pobyt, a o obvyklých cenách a lhůtách pro jejich vyřízení [písm. i) tohoto ustanovení].
Podle § 852d odst. 1 písm. a) obč. zák. cestovní kancelář je povinna nejpozději sedm dnů před zahájením zájezdu poskytnout zákazníkovi písemně další podrobné informace o všech skutečnostech, které jsou pro zákazníka důležité a které jsou jí známy, pokud nejsou obsaženy již v cestovní smlouvě nebo v katalogu, který byl zákazníkovi předán, zejména upřesnění údajů uvedených v § 852b odst. 3 písm. a) až d), které jsou cestovní kanceláři známy a nejsou obsaženy v cestovní smlouvě nebo v katalogu, který byl zákazníkovi předán.
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že zákon ukládá poskytovateli zájezdu (cestovních služeb) rozsáhlou informační povinnost, a to jak vůči zájemcům o uzavření cestovní smlouvy, tak i po jejím uzavření vůči svým zákazníkům. Nejde ovšem o rozsah uzavřený a definitivní (viz slovo „zejména“ v obou citovaných ustanoveních), není proto vyloučeno, aby se povinné informace týkaly i dalších okruhů. Z časového hlediska na prvotní předsmluvní informační povinnost, která je významná pro samotné rozhodnutí zájemce o koupi zájezdu, navazuje v pořadí druhá povinnost informovat zákazníka před odjezdem podrobněji o všech skutečnostech, které jsou důležité vzhledem k vlastnímu průběhu a organizaci již sjednaného zájezdu. Není pochyb o tom, že porušení předsmluvní informační povinnosti, ať k ní došlo neposkytnutím žádných informací, nebo poskytnutím informací obsahově nesprávných či mylných, představuje porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák.
Informace o pasových a vízových požadavcích je nutno podle výslovného požadavku zákona poskytnout v katalogu, případně jinou vhodnou formou ještě před uzavřením smlouvy, neboť vzhledem k podmínkám jejich případného splnění mají zásadní vliv na rozhodnutí zájemce, zda se vůbec zájezdu zúčastní. Tato povinnost specifické ochrany spotřebitele ostatně vyplývá už z čl. 4 bodu 1 písm. a) směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy. Není přesto vyloučeno, že dané informace budou podle § 852d odst. 1 obč. zák. poskytnuty až po uzavření smlouvy, ale vzhledem k dostatečnému časovému předstihu nepovede takto opožděné splnění předsmluvní informační povinnosti ke vzniku škody. V projednávané věci však bylo zjištěno (skutková zjištění podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají, jak již shora vyloženo), že informace o pasových a vízových požadavcích pro vstup na území USA nebyly před uzavřením smlouvy poskytnuty vůbec a že byly obsaženy až v souhrnu informací před odjezdem, který ovšem žalobci neobdrželi včas, tj. v zákonné lhůtě sedmi dnů před zahájením zájezdu. Není proto opodstatněná dovolací námitka, že žalovaná svou informační povinnost neporušila, neboť k závěru o porušení právní povinnosti stačí nedodržení byť jen jedné z poučovacích povinností, nikoliv kombinace obou, jak nesprávně dovozuje dovolatelka. Časové souvislosti při plnění informační povinnosti však mohou mít význam při posouzení, zda se na škodě vzniklé zbytečným vynaložením nákladů na neuskutečněný zájezd případně nepodílel (a v jakém rozsahu) zákazník cestovní kanceláře.
Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Tzv. spoluzavinění poškozeného ve smyslu citovaného ustanovení (terminologicky spíše přesněji spoluzpůsobení si škody poškozeným – srov. též výstižnější dikci ustanovení § 2918 o. z., účinného od 1. 1. 2014) znamená, že jednání (opomenutí) poškozeného bylo buď hlavní a bezprostřední příčinou vzniku jeho škody nebo bylo jednou z příčin jejího vzniku. Škoda totiž nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž i samotného poškozeného. V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Chybí pak jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce. Při úvaze o podílu na vzniku škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce nese následky všech okolností, které nastaly na jeho straně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, publikované pod C 2593 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425). Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228). Tento právní institut se uplatní jak v případech, kdy škůdce odpovídá za škodu z důvodu porušení právní povinnosti (obecná odpovědnost podle § 420 odst. 1 obč. zák.), tak u případů odpovědnostních typů objektivních (tzv. odpovědnost bez protiprávnosti a zavinění). Ani povaha porušení informační povinnosti ze strany cestovní kanceláře nevylučuje použití ustanovení § 441 obč. zák., které je obecnou normou, uplatní se u všech typů odpovědnosti a vyžaduje posouzení všech okolností, které vedly k výslednému škodlivému následku.
I v daných souvislostech tedy platí, že na osobu chystající se k zahraničnímu zájezdu se kladou určité požadavky ohledně míry obezřetnosti, neboť neobdrží-li (vůbec či včas) od cestovní kanceláře informaci o náležitostech cestovních dokladů, neměla by zůstat zcela nečinná. Patří totiž ke všeobecně známým skutečnostem, že do řady zemí je třeba mít vstupní vízum, případně že jsou kladeny určité požadavky na platnost cestovního pasu. Je jistě rozdíl mezi tím, kdy se klient spolehne na údaje cestovní kanceláře o podmínkách vstupu do exotických zemí, oproti situaci, kdy mu není poskytnuta relativně dostupná a víceméně všeobecně známá informace o vstupu do USA. Jinými slovy nedostatek či plná absence sdělení cestovní kanceláře nemůže vést klienta bez dalšího k závěru, že splňuje podmínky pro vstup do cizí země, jestliže je to v rozporu s obecně známými a dosažitelnými informacemi pro většinu společnosti. Tento přístup odpovídá i filosofii, o niž se opírá zákonná úprava účinná od 1. 1. 2014 - srov. § 4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle nějž se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 441 obč. zák. nevyžaduje přímo porušení zákonné povinnosti ze strany poškozeného, nýbrž že se při úvaze o míře tzv. spoluzavinění berou v potaz veškeré skutečnosti v jeho sféře (na jeho straně), není správný závěr odvolacího soudu, že žalobci se nemohli na vzniku škody podílet, protože žádnou povinnost vůči žalované neměli. Spoluodpovědnost žalobců za vznik škody přitom nelze za daných skutkových okolností omezovat jen na případ popsaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1394/2007, publikovaném pod č. 59/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde se poškozený klient zavázal zjistit si potřebné informace o pasových a vízových požadavcích sám, neboť v nyní projednávané věci o takovou situaci nešlo. Porušení informační povinnosti cestovní kanceláří je stěžejní a převažující příčinou vzniku škody, nicméně to, že žalobkyně b) vycestovala na zájezd s pasem s blížícím se koncem platnosti, což znemožnilo operativní řešení vstupních náležitostí, jaké mohl využít žalobce a), je okolností, které se v určité míře, byť nikoliv převažující, podílela na vzniku škody, jejíž náhrada je ve sporu uplatňována.
Z tohoto důvodu shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej v celém rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-