// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 11.10.2018
Nemravné ujednání o odchodném příslušejícím po odpracování 12 měsíců
Výkon práv z ujednání manažerské smlouvy o odchodném příslušejícím po odpracování 12 měsíců odpovídajícím mzdě za dalších 24 měsíců je v posuzované věci v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 14 odst. 1 zákoníku práce v rozhodném znění.
V posuzované věci je východiskem úvah odvolacího soudu v první řadě skutečnost, že ujednání o odchodném příslušejícím po odpracování 12 měsíců odpovídajícím mzdě za dalších 24 měsíců je „zcela nadstandardní“ kupříkladu v porovnání s běžnými ujednáními o konkurenčních doložkách, kde je jejich podstatou vzájemná vyváženost. I když složka zavinění, popřípadě úmysl (byť jen eventuelní) není nezbytnou náležitostí výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, nelze přehlédnout, že žalobce sám inicioval jednání o zvýšení odchodného z osminásobku na 24 násobek, a to v době, kdy podle účetní uzávěrky byla společnost v dlouhodobé ztrátě, a za situace, kdy vzhledem ke svému postavení byl schopen ovlivnit výrazně personální politiku žalované, kdy jako vrcholný manažer (náměstek generálního ředitele pro personální záležitosti) měl dostatečné znalosti a vědomosti o pracovněprávní problematice a o odměňování manažerů v jiných pozicích.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1613/2018, ze dne 19. 7. 2018
Dotčené předpisy: § 14 odst. 1 zák. č. 262/2006Sb. ve znění do 31. 12. 2011
Kategorie: zánik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 28. 8. 2009 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 8.680.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ročně ve výši „reposazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení žalované trvá, zvýšené o 7 procentních bodů z částky 8.680.000,-Kč od 1. 7. 2009 do zaplacení“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že působil u žalované ode dne 1. 5. 2008 ve funkci náměstka generálního ředitele pro personální záležitosti a že se žalovanou uzavřel manažerskou smlouvu o základních povinnostech a smluvní mzdě ze dne 29. 4. 2008, která byla nahrazena manažerskou smlouvou ze dne 8. 7. 2008 ve znění dodatku č. 1 ze dne 16. 2. 2009; v čl. 3.2. manažerské smlouvy bylo ujednáno, že mu, jestliže se „vzdá svého vedoucího místa po uplynutí 12 měsíců ode dne, kdy zahájil výkon práce na vedoucím místě“, náleží „jednorázová peněžitá úhrada ve výši čtyřiadvacetinásobku zlomku, v jehož čitateli bude součet všech mzdových plnění (zejména zaručených mezd a ročních bonusů), na která vznikl žalobci nárok před vzdáním se vedoucího místa, a to po celou dobu, kdy žalobce zastával vedoucí místo, a v jehož jmenovateli bude počet celých měsíců, po které žalobce zastával vedoucí místo“, která je splatná „do konce kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém skončí výkon práce žalobce na vedoucím místě na základě vzdání se vedoucího místa“. Žalobce se vzdal svého vedoucího pracovního místa dne 13. 5. 2009 a dopisem ze dne 3. 6. 2009 vyzval žalovanou k vyplacení jednorázové peněžité úhrady, žalovaná mu však odmítla požadované plnění poskytnout.
Žalovaná namítala, že „odporuje dobrým mravům ve smyslu § 14 odst. 1 zákoníku práce, aby vedoucí pracovník obdržel plnění při odchodu z vrcholové vedoucí funkce, má-li zaměstnavatel nepříznivé hospodářské výsledky, nebo pokud tento zaměstnanec nebyl pro zaměstnavatele přínosem, a to zejména tehdy, ukončuje-li výkon práce u zaměstnavatele ze své vlastní iniciativy“. Žalovaná měla za rok 2008 „konsolidovanou provozní ztrátu 5,3 miliardy Kč“, přičemž žalobce „neučinil nic, čím by byl přínosem pro hospodaření“ žalované, naopak, na nákladech žalované, které tuto ztrátu způsobily, měly největší podíl „personální náklady“, za které byl právě žalobce odpovědný jako náměstek personálního ředitele pro personální záležitosti. Žalobce podle názoru žalované způsobil zaměstnavateli škodu také tím, že „bezdůvodně“ uzavřel dohody o konkurenční doložce s přímo podřízenými zaměstnanci M. K. a T. J., že den před svou „rezignací“ rozvázal pracovní poměr s těmito zaměstnanci a že v důsledku rozvázání pracovního poměru jim bylo vyplaceno celkem 2.164.200,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 1. 2011, č. j. 23 C 228/2009-184, žalované uložil, aby zaplatila žalobci 8.680.000,- Kč s úrokem z prodlení „ročně od 1. 7. 2009 ve výši repo sazby stanovené ČNB k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení žalované trvá, zvýšené o sedm procentních bodů do zaplacení“, a na náhradě nákladů řízení k rukám advokátky JUDr. N. R. 819.100,- Kč. Vzal v úvahu, že žalovaná „měla konsolidovanou ztrátu již v letech před vznikem pracovního poměru“ účastníků a že tzv. manažerská smlouva nepodmiňuje právo žalobce na „jednorázovou peněžitou úhradu“ hospodářským výsledkem, a uzavřel, že „s ohledem na ustanovení § 20 zákoníku práce se žalovaná nemůže dovolávat neplatnosti ujednání o jednorázové úhradě manažerské smlouvy, protože žalobce neplatnost ujednání ani zčásti nezpůsobil“. Námitku žalované, že žalobce požaduje vyplacení „jednorázové peněžité úhrady“ v rozporu s dobrými mravy (§ 14 odst. 1 zákoníku práce), soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že „žalobce uplatněním svého práva na jednorázovou úhradu pouze vykonává svoje subjektivní práva a jde tedy o vynucení subjektivní povinnosti žalované k zaplacení plnění, které si strany v souladu se zákoníkem práce sjednaly v manažerské smlouvě“, že „v době uzavírání manažerské smlouvy, ani v době výkonu tohoto práva nebylo záměrem žalobce poškodit žalovanou“, a že „vznik majetkové újmy na straně žalované je pouze následkem výkonu tohoto práva“. Nepřisvědčil ani námitce žalované, že „žalobce žádá tuto částku v době nejhorších hospodářských výsledků v historii Českých drah“, neboť „odchodné nebylo vázáno na hospodářské výsledky“, a že žalobce „nebyl jediný, komu prokazatelně bylo odchodné i za špatné hospodářské situace vyplaceno“. Vzhledem k tomu, že „sjednané manažerské smlouvy byly platné včetně ujednání o odchodném podle nového znění zákoníku práce, který takové ujednání nezakazuje“, je žaloba důvodná.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2011, č. j. 23 Co 412/2011-217, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když „složení senátu se na jednotlivých jednáních měnilo, a proto povinností soudu bylo, aby v případě změny v obsazení soudu byl dodržen postup podle ustanovení § 119 odst. 3 občanského soudního řádu, tedy aby předseda senátu na začátku dalšího jednání sdělil obsah přednesů a provedených důkazů“, že však k takovému postupu - jak vyplývá z protokolů o jednání – v dané věci nedošlo, navíc v písemném vyhotovení rozsudku je v obsazení soudu „uvedena osoba, která nebyla přítomna jeho vyhlášení podle protokolu o jednání“.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 12. 3. 2012, č. j. 23 C 228/2009-236, žalované znovu uložil, aby zaplatila žalobci 8.680.000,- Kč s úrokem z prodlení „ročně od 1. 7. 2009 ve výši repo sazby stanovené ČNB k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení žalované trvá, zvýšené o sedm procentních bodů do zaplacení“ a na náhradě nákladů řízení k rukám advokátky JUDr. N. R. 1.111.480,- Kč. Obdobně jako ve svém předchozím rozsudku soud prvního stupně dovodil, že tzv. manažerská smlouva byla platným právním úkonem „včetně ujednání o odchodném“ a že požadavek žalobce na vyplacení „odchodného“ není v rozporu s dobrými mravy, neboť „představenstvo žalované z vlastní iniciativy odsouhlasilo na schůzi ze dne 8. 7. 2008 návrh žalobce na řešení stabilizace“ vedoucích zaměstnanců žalované, žalobcův návrh „na sjednání odchodného v dané výši za podmínek uvedených ve smlouvě, když bude po určité době odvolán, nebo sám odejde, náleží mu odchodné ve výši čtyřiadvaceti násobku platu, v době, kdy představenstvo, kde jsou i zástupci státu, vědělo, jakou má žalobce sjednanou mzdu a jakou částku odchodné představuje“, žalobce uplatněním svého práva na jednorázovou úhradu pouze vykonává svoje subjektivní práva a vzhledem k tomu, že „v době uzavírání manažerské smlouvy ani v době výkonu tohoto práva nebylo záměrem žalobce poškodit žalovanou, vznik majetkové újmy na straně žalované je pouze následkem výkonu tohoto práva“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2013, č. j. 23 Co 406/2012-310, změnil rozsudek soudu prvního stupně, tak že žalobu o 8.680.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl, že se žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Při posuzování žalobcova nároku z hlediska ustanovení § 14 zákoníku práce přihlédl k tomu, že žalobce „se vzdal funkce téměř bezprostředně po uplynutí dvanáctiměsíční lhůty a nebylo prokázáno, že by k tomu byl donucen svým zaměstnavatelem v tísni či za jiných nápadně nevýhodných podmínek“, že žalobce měl „dostatečné znalosti i vědomosti o pracovněprávní problematice i o způsobu odměňování manažerů v jiných pozicích“, že po nástupu do práce u žalované předložil zaměstnavateli „materiál na zajištění, stabilizaci a motivaci vedoucích zaměstnanců“ a „inicioval tak zvýšení výdajů na jakési odchodné vrcholného managementu“, i když žalovaná byla v dlouhodobé ztrátě, a že „100% akcionářem Českých drah, a. s., je stát, proto i vrcholný management, představenstvo akciové společnosti i dozorčí rada by měli být vedeni zájmem o maximální úspory státních prostředků, tím i personálních nákladů efektivním jednáním a snahou minimalizovat personální prostředky“, a vzato v úvahu to, že „vysoce postavený manažer s mimořádným odměňováním musí nést odpovědnost za hospodaření úseku či společnosti, kterou řídil, a musí předkládat statutárnímu orgánu představenstva, příp. dozorčí radě, dokumenty rozhodné pro posouzení uvedené problematiky tak, aby se žalovaná jako akciová společnost s jediným akcionářem - státem mohla rozhodovat maximálně ekonomicky a v zájmu úspory finančních prostředků a nikoliv v zájmu navyšování personálních nákladů“, i když nebylo prokázáno, že by žalobce „veškeré podklady včetně upozornění advokátní kanceláře na možný nesoulad některých dodatků manažerských smluv týkajících se odměňování s dobrými mravy předložil představenstvu žalované při rozhodování o jeho návrhu na odměňování vrcholného managementu společnosti“. Uzavřel, že za stavu, kdy žalovaná dosáhla „největší hospodářské ztráty v historii“, a vzhledem „k výši personálních nákladů“, nelze pokládat výkon práva žalobce na výplatu tohoto plnění za souladný s dobrými mravy; rozpor s dobrými mravy spočívá v tom, že se „výkon práva ocitl v rozporu se společensky uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu s obecnými zásadami společnosti“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 8. 2014, č. j. 21 Cdo 2305/2013-352, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu, že v tom, že žalobce požadoval po žalované plnění „jednorázové peněžité úhrady“ na základě (platné) smlouvy účastníků, nelze spatřovat rozpor s dobrými mravy, neboť postupoval v souladu se zákonem a v případné majetkové nebo nemajetkové újmě, která by tím vznikla (mohla vzniknout) žalované, lze spatřovat jen vedlejší následek, který je právem dovolený; z okolností případu a z toho, co bylo dokazováním zjištěno nebo jinak vyšlo za řízení najevo, nelze úspěšně dovozovat, že by cílem právního jednání žalobce nebylo dosažení zaplacení své pracovněprávní pohledávky, ale - aniž by žalobce sledoval smysl a účel splnění dluhu žalované - přímý úmysl způsobit žalované újmu. Způsobil-li žalobce při plnění svých pracovních úkolů nebo v souvislosti s ním škodu (svým jednáním, které souviselo s dohodami o konkurenční doložce, sjednanými s jemu přímo podřízenými zaměstnanci), žalovaná ji mohla (a měla) po žalobci skutečně požadovat, a to postupem podle ustanovení § 263 zák. práce, popřípadě žalobou (§ 79 o. s. ř.) nebo vzájemnou žalobou (§ 97 o. s. ř.), eventuálně započtením na žalobcovu pohledávku. Žalovaná však žádné kroky potřebné k nahrazení této škody neučinila; za této situace tím nemůže ani úspěšně argumentovat v neprospěch žalobce a proti splnění jeho pohledávky, které v tomto řízení požaduje.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2014, č. j. 23 Co 406/2012-386, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do částky 6.516.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 7. 2009 do zaplacení potvrdil, co do částky 2.164.000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vycházeje z názoru vysloveného dovolacím soudem dospěl k závěru, že bylo přípustné mezi účastníky pracovněprávního vztahu sjednat zmíněná ujednání v manažerské smlouvě o tzv. „odchodném“, přičemž výkon subjektivního práva žalobce směřoval k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Co do částky 2.164.000 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně zrušil, neboť ve vztahu k námitce započtení (nově uplatněné ve vyjádření žalované ze dne 19. 3. 2010) nebylo provedeno dostatečné dokazování.
Dovolání žalované proti posledně uvedenému rozsudku Městského soud v Praze Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 10. 2015, č. j. 21 Cdo 3190/2015-442, odmítl.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 5. 2016, č. j. 23 C 228/2009-488, žalované uložil zaplatit žalobci 2.164.000 Kč se „zákonným úrokem z prodlení“ od 1. 7. 2009 do zaplacení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám „právní zástupkyně žalobce“ náhradu nákladů řízení ve výši 1.941.278 Kč. Nesouhlasil s tvrzením žalované, že žalobce způsobil při výkonu své práce škodu ve výši 2.164.000 Kč tím, že uzavřel s přímými podřízenými zaměstnanci konkurenční doložky s tím, že následně od těchto doložek při rozvázání pracovního poměru těchto zaměstnanců neodstoupil. Žalobce totiž postupoval plně v souladu s usnesením představenstva žalované č. 1555/2009 ze dne 24. 03. 2009, kterým žalovaná vymezila okruh zaměstnanců, se kterými mají být konkurenční doložky uzavírány, a bylo dáno na úvaze žalobce, které konkrétní zaměstnance vybere.
K ústavní stížnosti žalované (jako stěžovatelky) Ústavní soud nálezem ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 129/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, č. j. 21 Cdo 3190/2015-442, a výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2014, č. j. 23 Co 406/2012-386, zrušil; ve zbývající části ústavní stížnost odmítl. Dovodil, že pojem „dobrých mravů“, resp. zákaz výkonu práva v rozporu s dobrými mravy podle § 14 odst. 1 zákoníku práce a § 3 odst. 1 občanského zákoníku, mají stejný význam, a že interpretace § 14 odst. 1 zákoníku práce, podle které je úmysl v jednání podmínkou pro porušení zákazu výkonu práv v rozporu s dobrými mravy, je zjevným a neodůvodněným vybočením ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2017, č. j. 23 Co 430/2016, 23 C 406/2012- 618 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3. 2012, č. j. 23 C 228/2009-236, tak, že zamítl žalobu o 6.516.000,- Kč s příslušenstvím, rozsudek ze dne 26. 5. 2016, č. j. 23 C 228/2009-488, změnil tak, že zamítl žalobu o 2.164.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl, že se žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Vycházeje ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 129/16, dospěl k závěru, že požadavek žalobce na odchodné sjednané dodatkem č. 1 k manažerské smlouvě ze dne 16. 2. 2009 je v rozporu s dobrými mravy. Obecně je sice možné sjednat poskytnutí odchodného nebo jiného obdobného plnění zaměstnancům, kteří u zaměstnavatele zastávali vedoucí pracovní místo a kteří byli z vedoucího pracovního místa odvolání nebo se vedoucího pracovního místa vzdali. Takové ujednání, nazíráno optikou § 14 zák. práce, však nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka tohoto vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V posuzovaném případě si účastníci ujednali pro případ, že se žalobce vzdá svého vedoucího pracovního místa po uplynutí 12 měsíců ode dne, kdy zahájil výkon práce na vedoucím místě, „peněžitou náhradu ve výši čtyřiadvacetinásobku zlomku, v jehož čitateli bude součet všech mzdových plnění (zejména zaručených mezd a ročních bonusů), na které vznikl žalobci nárok před vzdáním se vedoucího místa, a to po celou dobu, kdy žalobce zastával vedoucí místo, a v jehož jmenovateli bude počet celých měsíců, po které žalobce zastával vedoucí místo“. Jestliže však žalobce rezignoval na svoji funkci „prakticky po uplynutí 12 měsíců, resp. po uplynutí dalších 13 dnů“, se „nárok na výplatu zcela nadstandardního plnění svojí povahou podobá situaci zneužití subjektivního práva žalobce“. Podle názoru odvolacího soudu chápání takto mimořádně sjednaného odchodného, které má vyplatit subjekt, jehož akcionářem je ve 100% stát, je ve společnosti konstantně chápáno jako rozporné s dobrými mravy. Přitom se nejedná o dočasné nepříznivý postoj společnosti, když sjednané nadstandardní plnění „odpovídající prakticky mzdě za dalších 24 měsíců“ se ocitá ve zjevném nepoměru ke 12 měsícům trvání pracovního poměru. Nelze ani opomenout, že žalobce „při nástupu věděl o odstupném ve formě 8 násobku a sám inicioval zvýšení na 24 násobek“ za situace, kdy jeho manažerská smlouva měla být vzorem pro další manažery, kdy obdržel ústní pokyny od představenstva k vypracování stabilizačních opatření ve vztahu k vedoucím, a kdy podle účetní uzávěrky byla společnost žalované v dlouhodobé ztrátě.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že „ve vztahu celkového posouzení, zda plnění žalovaného nároku je nebo není v rozporu s dobrými mravy“, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že jde o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Dovozoval, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení pěti otázek hmotného práva“, tedy zda se péče řádného hospodáře vztahuje i na vysoce postavené zaměstnance, zda může jít k tíži žalobce jeho osobní neúčast na ústním jednání a neprovedení účastnické výpovědi za situace, kdy byl právně zastoupen, zda může jít k tíži zaměstnance, že plnil pokyn zaměstnavatele způsobem, který si sám zvolil, kdy mu zaměstnavatel způsob, jak má pokyn splnit, dále neurčil a v situaci, kdy zaměstnavatel vybraný způsob plnění pokynu následně prostřednictvím svého kolektivního statutárního orgánu schválil, zda je možné dovozovat rozdílný rozsah povinností a odpovědnosti zaměstnance s ohledem na skutečnost, zda je jeho zaměstnavatelem společnost vlastněná státem, nebo společnost vlastněná jiným subjektem a zda jde k tíži zaměstnance, že uzavřel se zaměstnavatelem dohodu o poskytnutí nadstandardního plnění v době, kdy byl zaměstnavatel v dlouhodobě nepříznivé ekonomické situaci. Podle názoru žalobce nemůže být uplatnění žalovaného nároku v rozporu s dobrými mravy, neboť by se jednalo o nepřípustné přenášení rizika výkonu závislé práce na zaměstnance, a protože se takovýto výkon práva neocitl v rozporu se společenským míněním. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se „oba relevantní rozsudky soudu prvního stupně (č. j. 23 C 228/2009-236 a č. j. 23 C 228/2009-488)“ potvrzují, případně aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že odvolací soud posoudil věc v souladu s nálezem Ústavního soudu, a zdůraznila, že napadený rozsudek není závislý na řešení žádné z pěti otázek hmotného práva, jak tyto byly žalobcem v dovolání vymezeny.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), že žalobce pracoval u žalované od 1. 5. 2008 ve funkci náměstka generálního ředitele pro personální záležitosti a že se žalobce svého vedoucího místa vzdal ke dni 13. 5. 2009 a výkon práce na tomto vedoucím pracovním místě skončil dnem 14. 5. 2009. Žalobce uzavřel se žalovanou o výkonu své práce tzv. manažerskou smlouvu; v čl. 3.2 smlouvy bylo sjednáno právo žalobce na „jednorázovou peněžitou úhradu“ pro případ, že by se vzdal svého vedoucího pracovního místa po uplynutí 12 měsíců ode dne, kdy zahájil výkon práce na vedoucím místě. Oproti požadavku žalobce na zaplacení této „jednorázové peněžité úhrady“, mající povahu „odchodného“, žalovaná namítla, že žalobce vykonává své právo v rozporu s dobrými mravy.
Žalobce v souvislosti s posouzením hmotněprávní otázky výkonu práva na „jednorázovou peněžitou úhradu“ v rozporu s dobrými mravy nastoluje právní otázku povahy pojmu „dobré mravy“ ve vztahu celkového posouzení, zda požadavek žalobce na plnění je nebo není v rozporu s hledisky, která v konkrétním případě tento pojem vymezují; protože tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Pro použití korektivu „dobré mravy“ podle ustanovení § 14 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2013, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále jen „zákoník práce“), zákoník práce nestanovil, z jakých hledisek má soud vycházet a je tak přenecháno soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu dané právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 14 odst. 1 zákoníku práce, je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá (srov. nález Ústavního soudu v této věci ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 129/16). Protože pro bližší posouzení zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, a ponechává tedy v tomto směru soudu širokou možnost uvážení, závisí vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
V posuzované věci je východiskem úvah odvolacího soudu v první řadě skutečnost, že ujednání o odchodném příslušejícím po odpracování 12 měsíců odpovídajícím mzdě za dalších 24 měsíců je „zcela nadstandardní“ kupříkladu v porovnání s běžnými ujednáními o konkurenčních doložkách, kde je jejich podstatou vzájemná vyváženost. I když složka zavinění, popřípadě úmysl (byť jen eventuelní) není nezbytnou náležitostí výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, nelze přehlédnout, že žalobce sám inicioval jednání o zvýšení odchodného z osminásobku na 24 násobek, a to v době, kdy podle účetní uzávěrky byla společnost v dlouhodobé ztrátě, a za situace, kdy vzhledem ke svému postavení byl schopen ovlivnit výrazně personální politiku žalované, kdy jako vrcholný manažer měl dostatečné znalosti a vědomosti o pracovněprávní problematice a o odměňování manažerů v jiných pozicích.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud při posuzování, zda konkrétní skutkové okolnosti umožňují přijmout závěr, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, nedostatečně rozlišil odpovědnost, kterou mají za chod akciové společnosti členové představenstva a dozorčí rady na straně jedné a její zaměstnanci na straně druhé, a že přecenil význam názorů, které se ve společnosti objevují jen dočasně a vzápětí odeznívají, pak přehlíží, že odvolací soud k těmto výše uvedeným okolnostem přihlížel. Dovolatelem uváděné spíše okrajové skutečnosti [použil-li odvolací soud při odkazu na ustanovení § 301 písm. d) zák. práce namísto zde uvedené terminologie obsahově obdobné zkratky „péče řádného hospodáře“, jiné hodnocení vlastní úrovně plnění pracovních úkolů apod.] nemohou ovlivnit podstatné okolnosti, z nichž odvolací soud vycházel. Podstatou námitek dovolatele je vlastně polemika s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování korektivu „dobrých mravů“ přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ač - jak shora uvedeno - odvolacím soudem uvažovaná hlediska jsou vzhledem k okolnostem případu úplná a poskytují náležitý podklad pro posouzení korektivu „dobrých mravů“, a zároveň pomíjí, že jedině soud je ten, kdo je povolán, aby v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalované náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 104.700 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. K. M. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 22.050 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 127.050 Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-