// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 09.10.2018

Dobrá víra jako předpoklad předsmluvní odpovědnosti za škodu dle obč. zák.

Při jednání o uzavření smlouvy je jedna ze stran kontraktačního procesu v důsledku chování druhé potenciální smluvní strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, tehdy, jestliže je dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a chybí již pouze její stvrzení v dohodnuté či předepsané formě, případně tehdy, dospěla-li kontraktační jednání do takové fáze, kdy se dohoda na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví, vzhledem k dosavadním projevům stran, jako prakticky jisté.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 462/2018, ze dne 25. 7. 2018

vytisknout článek

Dotčené předpisy: 
§ 415 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 420 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2017, č. j. 25 Co 202/2017-412, potvrdil mezitímní rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 8. 3. 2017, č. j. 4 C 66/2014-360, jímž bylo rozhodnuto, že základ žalobního nároku na náhradu škody je po právu, a vysloveno, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně, a uzavřel, že soud prvního stupně věc správně posoudil dle § 415 a 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), a shodně s ním konstatoval, že žalovaný porušil předsmluvní povinnost. Mezi účastníky probíhala řadu let intenzivní jednání, přesahující již běžný rámec vyjednávání o případném budoucím záměru, žalobkyně průběžně zapracovávala připomínky žalovaného a příslušných orgánů státní správy, byla v dobré víře, že účastníci uzavřou smlouvu o smlouvě budoucí nájemní, žalovaný až do roku 2011 nevytýkal žalobkyni žádnou podstatnou skutečnost, která by bránila či mohla bránit uzavření zmíněné smlouvy a nijak ji neupozornil na možnost ukončení spolupráce v případě nesplnění jeho dalších požadavků. Žalobkyně proto důvodně požaduje na žalovaném úhradu nákladů vynaložených v souvislosti s přípravou projektu revitalizace náměstí K. v M.

2. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky naplnění předpokladů předsmluvní odpovědnosti obce (jakožto právnické osoby veřejného práva) za škodu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a otázky předsmluvní odpovědnosti za škodu obecně, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že v podmínkách obcí je uzavírání smlouvy proces složený z více fází, proto je nutné zvažovat, v jakém okamžiku již může druhá smluvní strana nabýt důvodného očekávání, že s ní bude smlouva ze strany obce uzavřena. Dovolatel má za to, že taková situace může nastat v okamžiku, kdy příslušný obecní orgán schválil uzavření předmětné smlouvy. Dle něj žalobkyně nemohla být v dobré víře v uzavření smlouvy, neboť neexistuje žádné rozhodnutí kolektivního orgánu žalovaného, které by bylo způsobilé u ní založit dobrou víru. Žalobkyni muselo být známo, že utváření vůle žalovaného náleží přímo ze zákona pouze jeho kolektivním orgánům (tedy radě a zastupitelstvu), které se navíc na podzim 2010 po komunálních volbách personálně obměnily. Dovolatel dále namítá, že jednání o zamýšlené smlouvě o smlouvě budoucí nájemní nedospělo nikdy do takového stádia, kdy by žalobkyně mohla být v dobré víře v její uzavření, nebyla nikdy ze strany žalovaného ujišťována o uzavření smlouvy a k ukončení jednání ze strany žalovaného nedošlo bez spravedlivého důvodu. V neposlední řadě dovolatel poukazuje na vady řízení, spočívající v tom, že některá skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedených důkazech, případně jsou s nimi v rozporu. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí i mezitímní rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z článku II bodu 2 části první zákona č. 296/2017 Sb., Nejvyšší soud proto postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť otázka dobré víry potencionální smluvní strany, že předpokládaná smlouva bude uzavřena, jako jeden z předpokladů předsmluvní odpovědnosti za škodu, dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu podrobněji řešena. Dovolání je důvodné.

5. Nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

6. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy došlo (mělo dojít) před 1. 1. 2014.

7. Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle § 420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

8. Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák je založena na současném splnění čtyř podmínek - 1. porušení právní povinnosti, 2. existence škody, 3. vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a 4. (presumované) zavinění. Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální prevence) ukládající každému počínat si takovým způsobem, aby svým jednáním nezpůsobil škodu na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách (§ 415 obč. zák.), a to bez ohledu na to, zda mezi poškozeným a škůdcem existuje právní vztah či nikoliv. Porušení této povinnosti je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst.1 obč. zák. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.

9. Otázkou odpovědnosti za škodu vzniklou chováním potencionálních smluvních partnerů při jednání o uzavření smlouvy se dovolací soud již zabýval. V rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, uveřejněném pod č. 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byla z hlediska § 415 a § 420 obč. zák. řešena odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti - bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy za situace, že tato jednání dospěla do stadia, kdy jedna ze stran kontraktačního procesu byla v důsledku chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že předpokládaná smlouva bude uzavřena, a k ukončení jednání druhá strana přistoupila, aniž k tomu měla legitimní důvod. V rozsudku ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007, Nejvyšší soud uvedl, že je obecně platný právní názor, že při respektování zásady smluvní volnosti a rovného postavení účastníků lze chování jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat za protiprávní za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod. Dále se zde uvádí, že porušení prevenční povinnosti má za následek vznik odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., jsou-li splněny další zákonem stanovené podmínky a nešlo-li o úmyslné jednání v rozporu s dobrými mravy (§ 424 obč. zák.), kdy příčinou vzniku újmy druhé strany bylo úmyslné jednání (alespoň ve formě nepřímého úmyslu), odporující dobrým mravům.

10. Předsmluvní odpovědnost za škodu je tedy výjimkou z jedné ze stěžejních zásad soukromého práva, kterou je zásada autonomie vůle, tedy možnost každého vlastní vůlí ovlivňovat a určovat své postavení v právních vztazích (zvláště pak v závazkových právních vztazích, kde se projevuje jako zásada smluvní volnosti) - přičemž jedním z jejích projevů je i svoboda (možnost) určení smluvního partnera i obsahu právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008). Jakožto výjimku ze zásady smluvní volnosti je třeba splnění podmínek vzniku předsmluvní odpovědnosti za škodu vykládat a aplikovat restriktivně.

11. Při jednání o uzavření smlouvy je jedna ze stran kontraktačního procesu v důsledku chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, tehdy, jestliže je dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a chybí již pouze její stvrzení v dohodnuté či předepsané formě, případně tehdy, dospěla-li kontraktační jednání do takové fáze, kdy se dohoda na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví, vzhledem k dosavadním projevům stran, jako prakticky jisté.

12. Odvolací soud se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu akceptoval závěr soudu prvního stupně, že žalovaný porušil předsmluvní povinnost, neboť mezi účastníky probíhala od roku 2008 o projektu revitalizace náměstí řadu let intenzivní jednání, přesahující již běžný rámec vyjednávání o případném budoucím záměru, žalobkyně plánovaný projekt průběžně upravovala dle připomínek žalovaného a příslušných orgánů státní správy, žalovaný až do roku 2011 jí nevytýkal žádnou podstatnou skutečnost, která by bránila či mohla bránit uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nájemní a nijak ji neupozornil na možnost ukončení spolupráce v případě nesplnění jeho dalších požadavků.

13. Dovolací soud k tomu uzavírá, že odvolací soud aplikoval na projednávanou věc správný právní předpis (konkrétně § 415 a 420 obč. zák.), který však nevyložil se zohledněním všech relevantních skutečností. Závěr o skutkovém stavu, ze kterého pro své právní závěry vycházel soud prvního stupně a následně i odvolací soud, zohledňuje především fázi před jednáním o konkrétním znění smlouvy o smlouvě budoucí nájemní. Odvolací soud dostatečně nezkoumal, do jaké fáze se již dostalo kontraktační jednání o zmíněné smlouvě, především zda a jaká již byla shoda smluvních stran na konkrétním obsahu smlouvy a zda a ze kterých dosavadních projevů žalovaného bylo možno dovodit, že uzavření smlouvy bylo již prakticky jisté.

14. Odvolací soud rovněž nezohlednil, že žalovaný je obcí, tedy územním samosprávným celkem, resp. právnickou osobou veřejného práva. Ačkoli žalovaný v dané věci vystupuje v soukromoprávním vztahu, nelze z hlediska posouzení jeho projevů v rámci kontraktačního procesu a legitimního očekávání dovolatele v uzavření smlouvy přehlédnout, že oprávnění rozhodovat o právních úkonech obce, tj. o tom, zda a případně jaký právní úkon obec učiní, je ze zákona (§ 42 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích) beze zbytku rozděleno mezi obecní radu a obecní zastupitelstvo. Žádný z těchto orgánů nemůže vystupovat jménem obce navenek. Toto oprávnění přísluší výlučně starostovi. Starosta obce (města) však nemůže vytvářet sám vůli obce; může pouze tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Rozhodnutí obecního zastupitelstva nebo obecní rady je třeba v daných souvislostech považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (condicio legis). Stěžejní pravomoc rozhodovat ve věcech samosprávy obce je zákonem svěřena zastupitelstvu obce, které musí postupovat zákonem předepsaným způsobem, aby mohlo vytvořit vůli, kterou navenek projeví starosta obce, aby byly splněny podmínky pro řádný projev vůle obce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1329/2014).

15. Je tedy zřejmé, že odvolací soud neměl pro řešení právní otázky předsmluvní odpovědnosti žalovaného za škodu dostatečný skutkový podklad, nezohlednil veškeré relevantní skutečnosti a že z tohoto důvodu je právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto jeho rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá
o. s. ř.).

16. K námitkám dovolatele, že některá skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedených důkazech, případně jsou s nimi v rozporu, je třeba uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nemohou tedy být předmětem dovolacího přezkumu.

17. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-