// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 01.10.2018

K porušení povinnosti v souvislosti s výkonem advokacie

Pod požadavek čestné a svědomité ochrany a prosazování práv a oprávněných zájmů klienta s využitím všech zákonných prostředků ve smyslu § 16 zákona o advokacii lze podřadit i tzv. znalostní povinnost a povinnost poučovací. Poučovací povinnost, ač není v zákoně výslovně definována, je samotnou podstatou výkonu advokacie, prolíná všemi stadii poskytování právní služby a odráží zvýšený standard péče, který advokát jako specialista na právní otázky a postupy musí klientovi garantovat, aby dosáhl zamýšleného účinku ve věcech, které pro klienta jako příkazník zajišťuje.

Odvolací soud zde nesplnění předpokladů odpovědnosti žalované advokátky za škodu dovodil ze závěru, že žalovaná byla pověřena pouze sepisem smlouvy a podáním návrhu na vklad vlastnického práva na katastr nemovitostí, přičemž odevzdáním smlouvy žalobkyni (aniž by byl návrh na vklad podán) došlo k faktickému ukončení právního zastoupení žalovanou a nebylo již její povinností poučovat žalobkyni o dalších možných postupech v realizaci smlouvy. S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.

Pochybila-li žalovaná a v rozporu se smlouvou o právní pomoci nepodala návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle sepsané darovací smlouvy, nelze tím mít její povinnost poskytnout právní službu za skončenou. V takovém případě mělo následovat nalezení reálného řešení, jak pochybení napravit a zajistit převod vlastnického práva na žalobkyni, k čemuž právní služba poskytnutá žalovanou měla vést. Bylo tedy její povinností, vzhledem ke znalosti právní problematiky, poučit žalobkyni jako klientku, že uzavřenou darovací smlouvu může uplatnit v dědickém řízení. Neučinila-li tak, respektive poučila-li ji chybně, je nutno i tento její postup považovat za součást výkonu advokacie, k němuž se žalobkyni zavázala v souvislosti s právní službou ohledně darovací smlouvy.

Jestliže žalobkyně následně uzavřela v rámci probíhajícího dědického řízení dohodu s ostatními dědici, v důsledku které nenabyla ¼ nemovitosti, kterou měla nabýt podle darovací smlouvy, nevylučuje tato okolnost odpovědnost žalované podle § 24 zákona o advokacii, jestliže žalovaná nedostatečným, resp. chybným poučením žalobkyně nezabránila vzniku škody. Závěr odvolacího soudu o neexistenci povinnosti poučit žalobkyni o možnostech nápravy pochybení žalované a o přetržení příčinné souvislosti tak není správný a je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. K otázce přetržení příčinné souvislosti dovolací soud uvádí, že okolnost, jež přerušuje příčinnou souvislost, musí působit jako samostatná příčina vzniku téže újmy a musí být způsobilá vyvolat stejný následek, jenž nastal působením původní příčiny. V projednávané věci nepodání návrhu na vklad zůstalo prvotní příčinou, bez níž by ke škodě nedošlo a bez níž by ani nepřicházela do úvahy dědická dohoda v podobě, jak ji žalobkyně uzavřela. K prvotní příčině přistoupila okolnost další (chybné poučení klientky advokátkou) a obě dohromady znamenaly vznik škody. Uzavření dědické dohody nebylo samostatnou příčinou vzniku újmy, a tuto okolnost tak nelze považovat za okolnost přerušující příčinnou souvislost.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5819/2017, ze dne 20. 6. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 16 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb.
§ 24 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb.

Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 3. 2017, č. j. 70 C 110/2016 - 153, uložil žalované advokátce povinnost zaplatit žalobkyni 1 659 514 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu o zaplacení částky 125 041 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o právní pomoci, jejímž předmětem byl sepis darovací smlouvy a následné podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Darovací smlouvou ze dne 22. 5. 2014 darovala žalobkyni její matka ideální ½ nemovitostí – pozemku parc. s rodinným domem na adrese P.– S., K.. Žalovaná návrh na vklad nepodala a matka žalobkyně dne 29. 12. 2014 zemřela. Ideální polovina nemovitosti, která byla předmětem darovací smlouvy, se stala předmětem dědického řízení. Žalobkyně nabyla ¼ této nemovitosti a další dědici (synovci žalobkyně) též dohromady ¼ nemovitosti. Na schůzce v kanceláři žalované konané dne 26. 10. 2015 žalovaná žalobkyni sdělila, že v darovací smlouvě udělala chybu v datu, proto následně nepodala návrh na vklad do katastru nemovitostí. Na dotaz ohledně dědického řízení sdělila žalobkyni, že „už se s tím nedá nic dělat“ a dědici obdrží příslušný dědický podíl. Nesdělila žalobkyni, že by mohla darovací smlouvu uplatnit v dědickém řízení. Nárok žalobkyně posoudil soud prvního stupně podle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a dospěl k závěru, že žalovaná nepodáním návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a následným nepoučením žalobkyně o možnosti zabránit vzniku škody uplatněním darovací smlouvy v dědickém řízení způsobila žalobkyni škodu, jestliže se její majetek oproti očekávanému stavu nezvětšil. Výši škody dovodil soud z hodnoty celé nemovitosti, tj. z částky 7 138 220 Kč. Žalobkyně do svého vlastnictví v důsledku jednání žalované nenabyla podíl o velikosti ¼ nemovitosti, jehož hodnota činí 1 784 555 Kč. Od této částky soud odečetl částku 125 041 Kč představující hodnotu majetku, který žalobkyně nabyla jako dědička po zůstavitelce a který by v případě darování ½ nemovitosti před smrtí zůstavitelky již v dědickém řízení nenabyla, neboť by na povinný díl byla započtena hodnota darované nemovitosti (§ 1660 odst. 2 a § 1658 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2017, č. j. 18 Co 222/2017 - 231, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodování vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ale na rozdíl od něj dovodil, že s ohledem na faktické ukončení právního zastoupení žalovanou, která odevzdala žalobkyni předmětnou darovací smlouvu, již nebylo její smluvní povinností poučovat žalobkyni o dalších možných postupech v realizaci smlouvy. Došlo tedy k přetržení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a škodou, která vznikla až na základě dobrovolného jednání žalobkyně, jež nejprve uzavřela dědickou dohodu a následně čtvrtinový podíl na nemovitosti od ostatních dědiců odkoupila.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného posouzení otázky odpovědnosti advokáta za škodu v souvislosti s výkonem advokacie, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury. Namítala, že odvolací soud předpokládal jako správný postup žalobkyně proti výslovnému poučení žalované advokátky. Ač žalovaná žalobkyni sdělila, že darovací smlouva již není právně použitelná, měla žalobkyně smlouvu předložit v dědickém řízení. Závěr soudu o přetržení příčinné souvislosti je nelogický a nepřesvědčivý. Na chování žalobkyně mělo vyjádření advokátky zásadní vliv a vyvolání představy, že již není možné prosadit právní následky darovací smlouvy, bylo natolik zásadní v rozhodovací rovině žalobkyně, že neuplatnění darovací smlouvy v dědickém řízení není možné považovat za samostatný a od škodlivého následku oddělitelný následek, který by znamenal přerušení příčinné souvislosti. Pochybení žalované při plnění smluvního závazku, stejně jako neposkytnutí poučení, je podstatnou a zásadní příčinou, bez které by ke vzniku škody nedošlo. Dovolatelka v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2789/2006, a navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná považovala podané dovolání za nedůvodné, rozhodnutí odvolacího soudu má za správné.

Vedlejší účastník rovněž navrhl podané dovolání zamítnout, zdůraznil, že k ukončení zastoupení došlo nejpozději ke dni smrti matky žalobkyně. Jednání, které poté obě účastnice vedly, již nemohou být považována za pokračování právního zastoupení, neboť jejich předmětem byla náhrada vzniklé škody.

Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné (§ 237 o. s. ř.) pro řešení otázky porušení povinnosti v souvislosti s výkonem advokacie, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, tento zákon upravuje podmínky, za nichž mohou být poskytovány právní služby, jakož i poskytování právních služeb advokáty (dále jen "výkon advokacie"). Podle odst. 2 věty první poskytováním právních služeb se rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu.

Podle § 16 odst. 1 tohoto zákona advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Podle odst. 2 při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.

Podle § 24 odst. 1 věta první zákona o advokacii advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Podle odst. 4 advokát nebo společnost se odpovědnosti podle odstavců 1 až 3 zprostí, prokáží-li, že újmě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na nich požadovat.

Odpovědnost advokáta za škodu podle § 24 odst. 1 zákona o advokacii vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění všech tří předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Tato koncepce vyjadřuje zvýšené nároky, jež jsou kladeny na advokáty jako odborníky vykonávající specializovanou činnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu – C. H. BECK pod C 13865, dále jen „Soubor“). Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (§ 16 odst. 1 a 2 zákona o advokacii). Z podstaty poskytování právních služeb vyplývá, že advokát je při poskytování právních služeb povinen postupovat s náležitou odbornou péčí. To předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí potřebných informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření možných variant postupu, vyhodnocení jejich výhod i rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, Soubor C 10101). Zároveň však platí, že takto koncipovaná odpovědnost se neuplatní automaticky a bez dalšího. Na advokáta nelze klást nepřiměřené požadavky a správnost výkonu advokacie je třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru tvrzeného pochybení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2310/2013, Soubor C 14288).

I když zákon již dále podrobněji rozsah konkrétních povinností advokáta nevymezuje, lze pod požadavek čestné a svědomité ochrany a prosazování práv a oprávněných zájmů klienta s využitím všech zákonných prostředků ve smyslu § 16 zákona o advokacii podřadit i tzv. znalostní povinnost a povinnost poučovací. Poučovací povinnost, ač není v zákoně výslovně definována, je samotnou podstatou výkonu advokacie, prolíná všemi stadii poskytování právní služby a odráží zvýšený standard péče, který advokát jako specialista na právní otázky a postupy musí klientovi garantovat, aby dosáhl zamýšleného účinku ve věcech, které pro klienta jako příkazník zajišťuje.

Odvolací soud nesplnění předpokladů odpovědnosti žalované advokátky za škodu dovodil ze závěru, že žalovaná byla pověřena pouze sepisem smlouvy a podáním návrhu na vklad vlastnického práva na katastr nemovitostí, přičemž odevzdáním smlouvy žalobkyni (aniž by byl návrh na vklad podán) došlo k faktickému ukončení právního zastoupení žalovanou a nebylo již její povinností poučovat žalobkyni o dalších možných postupech v realizaci smlouvy. S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.

Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1204/2003, jehož závěry se uplatní i v poměrech nové právní úpravy, jestliže zůstavitel za svého života daroval nemovitost a návrh na vklad nebyl dosud podán, zařadí se do pasiv dědictví závazek převést na nabyvatele vlastnické právo k nemovitosti v odpovídající hodnotě.

Pochybila-li žalovaná a v rozporu se smlouvou o právní pomoci nepodala návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle sepsané darovací smlouvy, nelze tím mít její povinnost poskytnout právní službu za skončenou. V takovém případě mělo následovat nalezení reálného řešení, jak pochybení napravit a zajistit převod vlastnického práva na žalobkyni, k čemuž právní služba poskytnutá žalovanou měla vést. Bylo tedy její povinností, vzhledem ke znalosti právní problematiky, poučit žalobkyni jako klientku, že uzavřenou darovací smlouvu může uplatnit v dědickém řízení. Neučinila-li tak, respektive poučila-li ji chybně, je nutno i tento její postup považovat za součást výkonu advokacie, k němuž se žalobkyni zavázala v souvislosti s právní službou ohledně darovací smlouvy. Jestliže žalobkyně následně uzavřela v rámci probíhajícího dědického řízení dohodu s ostatními dědici, v důsledku které nenabyla ¼ nemovitosti, kterou měla nabýt podle darovací smlouvy, nevylučuje tato okolnost odpovědnost žalované podle § 24 zákona o advokacii, jestliže žalovaná nedostatečným, resp. chybným poučením žalobkyně nezabránila vzniku škody. Závěr odvolacího soudu o neexistenci povinnosti poučit žalobkyni o možnostech nápravy pochybení žalované a o přetržení příčinné souvislosti tak není správný a je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 25 Cdo 347/2016). K otázce přetržení příčinné souvislosti dovolací soud uvádí, že okolnost, jež přerušuje příčinnou souvislost, musí působit jako samostatná příčina vzniku téže újmy a musí být způsobilá vyvolat stejný následek, jenž nastal působením původní příčiny. V projednávané věci nepodání návrhu na vklad zůstalo prvotní příčinou, bez níž by ke škodě nedošlo a bez níž by ani nepřicházela do úvahy dědická dohoda v podobě, jak ji žalobkyně uzavřela. K prvotní příčině přistoupila okolnost další (chybné poučení klientky advokátkou) a obě dohromady znamenaly vznik škody. Uzavření dědické dohody nebylo samostatnou příčinou vzniku újmy, a tuto okolnost tak nelze považovat za okolnost přerušující příčinnou souvislost (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1457/2008). Uplatněný dovolací důvod je tudíž naplněn.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta prvá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný, soud v dalším řízení znovu posoudí naplnění všech podmínek odpovědnosti advokáta a bude se též zabývat výší vzniklé škody s ohledem na nepominutelné dědice, povinné díly a započtení na povinný díl. V novém rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů