// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 01.10.2018
Odpovědnost za škodu způsobenou provozem BVP na pozemní komunikaci
Za motorové vozidlo ve smyslu zák. č. 168/1999 Sb. se považuje dopravní prostředek, který je poháněn motorem a je určen k přepravě osob nebo nákladu z místa na místo. Ačkoli pásový transportér typu BVP-1 byl primárně určen k plnění bojových úkolů, nelze již po jeho vyřazení z armádní evidence o něm uvažovat jako o vojenském vozidle a s ohledem na povahu tohoto vozidla jako vozidla, užívaného k přesunu pěchoty na bojiště, těžko lze o jeho transportní funkci pochybovat, a to ani s ohledem na jeho vojenskou minulost. Škoda na zdraví způsobená jeho provozem na veřejně přístupné pozemní komunikaci byla ve smyslu § 427 odst. 2 obč. zák. vyvolána zvláštní povahou jeho provozu, projevující se pohybem, zvýšenou rychlostí, technickými nároky na ovládání, apod., tj. faktory, s nimiž zákon spojuje zvýšené riziko vzniku škod, a proto také podléhá režimu zákona o povinném ručení, i když nebylo vyrobeno za účelem pohybu na pozemních komunikacích.
Účelem právní úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla je zejména ochrana poškozených při odškodnění jim vzniklé újmy, způsobené provozem motorového vozidla, i když se nejedná o běžně se vyskytující vozidlo na veřejně přístupných komunikacích. Právě na taková motorová vozidla pamatuje kategorie uvedená v Příloze zák. o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, která zahrnuje všechna ostatní vozidla, která nelze zařadit do výše uvedených kategorií.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3229/2017, ze dne 27. 6. 2018
Dotčené předpisy:
§ 427 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
zák. č. 168/1999 Sb.
zák. č. 56/2001 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 mezitímním rozsudkem ze dne 22. 12. 2015, č. j. 42 C 227/2013-311, rozhodl, že žalobní nárok je co do základu dán ve výši 5%. Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 12 000 000 Kč s tím, že 29. 8. 2010 se účastnil natáčení reklamního spotu v bývalém vojenském areálu M. a v okamžiku, kdy si na mobilní telefon natáčel průjezd vojenského pásového transportéru – bojového vozidla pěchoty č. (BVP), bez registrační značky, byl tímto transportérem zachycen a utrpěl vážná zranění s trvalými následky. Ke škodní události došlo na veřejné pozemní komunikaci, na níž se vztahují pravidla provozu na pozemních komunikacích. BVP bylo vyřazeno z evidence Armády ČR, v souladu se stanoviskem Ministerstva dopravy se jedná o vozidlo silniční, kategorie „R“. BVP nemělo uzavřené tzv. „povinné ručení“, nemělo technickou prohlídku ani poznávací značku, a k tomu, že by se vozidlo mohlo pohybovat na veřejné účelové komunikaci, nebyl dán souhlas Policie ČR ani správního orgánu. Soud s poukazem na § 1, § 2 písm. b) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, uzavřel, že provozovatel nesplnil povinnost a BVP nepojistil. Dovodil pasivní legitimaci žalované a s ohledem na výrazný podíl žalobce na vzniku vlastní škody, rozhodl o základu nároku.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2016, č. j. 17 Co 222/2016-391, byl mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně pasivní legitimace žalované a k jejím odvolacím námitkám doplnil, že není vadou řízení, že soud prvního stupně při právním posouzení vycházel ze stanoviska Ministerstva dopravy ohledně charakteru BVP. Základní rozdělení vozidel provádí zákon č. 56/2001 Sb. a pro určení charakteru a druhu vozidla není rozhodující, zda je primárně určeno k provozu na pozemních komunikacích, ale zda je tohoto provozu objektivně (bez ohledu na vydání potřebného povolení) schopné. Nemůže se jednat o vozidlo podléhající režimu zákona o ozbrojených silách, neboť BVP bylo z evidence ozbrojených sil pro nepotřebnost vyřazeno a dle zákona č. 219/1999 Sb. vojenskou technikou je vozidlo ozbrojených sil, jen pokud je užíváno k plnění nebo zabezpečení úkolů ozbrojených sil. Odvolací soud při výkladu zákona č. 168/1999 Sb. vycházel též z eurokonformního výkladu zákona tak, aby odpovídal účelu sledovanému Směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2009/103/ES, o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění. Tato směrnice (čl. 1 odst. 1) za vozidlo považuje jakékoliv motorové vozidlo, určené k pohybu po souši, s mechanickým pohonem, nepohybující se však po kolejích, a jakékoliv přípojné vozidlo, ať již připojené či nikoliv. Povaha předmětného BVP této definici plně vyhovuje a odvolací soud odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 3925/2013, a uzavřel, že soud prvního stupně v úvaze o pasivní věcné legitimaci žalované nepochybil. Vyjádřil se dále k charakteru nároku poškozeného na pojistné plnění dle § 9 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb., k odpovědnosti za škodu řidiče a provozovatele a k otázce spoluzavinění poškozeného, a zejména z důvodu, že nebyly splněny veškeré podmínky pro vydání mezitímního rozsudku, neshledal podmínky pro jeho potvrzení či změnu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a je významná z hlediska pasivní věcné legitimace žalované, a to zda pásový transportér typu BVP-1, který byl při vyřazení z Armády ČR určen k likvidaci nebo vývozu, je vozidlem ve smyslu § 2 písm. a) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a zda jeho provoz je podmíněn pojištěním odpovědnosti podle uvedeného zákona. Namítá, že odvolací soud jen mechanicky převzal stanovisko Ministerstva dopravy ze dne 2. 5. 2013, že bojové vozidlo lze zařadit mezi silniční vozidla kategorie „R“, ačkoliv toto stanovisko je pouhou odpovědí Ministerstva dopravy na dotaz, nikoli oficiálním stanoviskem, a poukazuje na to, že podle § 19 odst. 2 písm. b) zák. č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích, nelze pásová vozidla na pozemních komunikacích provozovat. Protože BVP byl vyroben za účelem plnění bojových úkolů a nikoli za účelem provozu na pozemních komunikacích, nesplňuje podle názoru dovolatelky podmínky pro zařazení mezi silniční či zvláštní vozidla podle § 2 odst. 1 zák. č.56/2001 Sb. Poukazuje na to, že pojištění odpovědnosti z provozu vozidla se nemusí vztahovat na veškeré případy odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, a mohou nastat případy, kdy provozovatel vozidla, s jehož provozem není spojena povinnost pojištění, bude odpovídat za škodu způsobenou provozem takového vozidla. Dovozuje, že povinnost plnit z garančního fondu je spojena jen s vozidly ve smyslu zák. č. 168/1999 Sb. a že není důvod s odkazem na eurokonformní výklad měnit úmysl zákonodárce vtělený do uvedeného zákona. Dále trvá na svém výkladu pojmu „vozidlo“ a uvádí, že u pásových transportérů nejsou pojišťovny schopny stanovit pojistné. Navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu změněno tak, že se žaloba zamítá.
Žalobce se vyjádřil k dovolání žalované s tím, že se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a to zda je předmětný pásový transportér typu BVP-1 vozidlem dle § 2 písm. a) zák. č. 168/1999 Sb., na níž závisí závěr o pasivní věcné legitimaci žalované.
Vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“).
Pro účely zákona č. 168/1999 Sb. je pojem vozidla vymezen v § 2 zák. písm. a) jako silniční vozidlo, zvláštní vozidlo, trolejbus a zároveň je uvedeno, jaká vozidla či vozíky se za vozidlo nepovažují.
K poškození zdraví žalobce došlo v situaci, kdy pro natáčení reklamního spotu projížděla po veřejné účelové komunikaci vojenská kolona včetně bojového vozidla pěchoty (BVP), které v jízdě zachytilo žalobce, takže je jednoznačné, že BVP se pohybovalo vlastní motorickou silou po veřejné komunikaci a škoda byla způsobena při jeho provozu.
Vzhledem k tomu, že BVP bylo vyřazeno z evidence ozbrojených sil a není užíváno k plnění nebo zabezpečení úkolů ozbrojených sil, je správný závěr odvolacího soudu, že jej nelze považovat za vojenskou techniku dle zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky. Dovolatelce lze přisvědčit, že BVP nebylo vyrobeno za účelem provozu na pozemních komunikacích pro přepravu, a proto se nejedná o silniční vozidlo dle § 2 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, avšak uvedený zákon v základním rozdělení vozidel upravuje v § 2 odst. 2 též zvláštní vozidla vyrobená k jiným účelům než k provozu na pozemních komunikacích, která za splnění určitých podmínek by mohla být k tomuto provozu schválena, a v § 3 odst. 4 rozděluje silniční a zvláštní vozidla do kategorií, mezi nimiž je i kategorie „R“, do níž podle zprávy Ministerstva dopravy ze dne 2. 5. 2013 patří i BVP. S odvolacím soudem lze souhlasit v názoru, že není samo o sobě určující, zda je vozidlo primárně určeno k provozu na pozemních komunikacích, ale zda bylo skutečně na pozemní komunikaci provozováno. Vzhledem k tomu, že podle § 125 o. s. ř. mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, včetně zpráv a vyjádření příslušných orgánů a dalších listin, námitky dovolatelky, že se nejedná o stanovisko ministerstva, ale o jeho odpověď na dotaz, neznamenají zpochybnění důkazní hodnoty uvedené zprávy.
V podstatě jde o obdobnou situaci jako v případě pracovního stroje, který je určen a slouží pro jinou činnost, než je přeprava osob či materiálu po pozemní komunikaci. Pokud se však pracovní stroj vlastní motorickou silou přepravuje z jednoho místa na druhé, plní funkci dopravního prostředku a způsobí-li při tom škodu, jde o škodu způsobenou provozem dopravních prostředků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3125/2005, publikován pod č. 77/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolacímu soudu nelze vytýkat pochybení, použil-li též eurokonformní metodu výkladu. Veškeré orgány členského státu, včetně soudů, jsou totiž podle judikatury Evropského soudního dvora povinny při uplatňování vnitrostátního práva vykládat toto právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice či jiného právního předpisu Unie, k jehož implementaci slouží (viz např. rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. dubna 1984, V. C. and K. v. L. N.-W., 14/83 a ze dne 13. listopadu 1990, M. SA v. La C. I. de A. SA., C-106/89). Unijní právo a judikatura Soudního dvora EU slouží jako vodítko pro výklad národního práva, pokud bylo vykládané ustanovení přijato za účelem sbližování českého práva s právem unijním. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 4. 9. 2014, ve věci D. V. proti Z. T. d. d., vedené pod sp. zn. C-162/13, vyložil, že „Článek 3 odst. 1 směrnice Rady 72/166/EHS ze dne 24. 4. 1972 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění, musí být vykládán v tom smyslu, že se pojem „provoz vozidel“ obsažený v tomto ustanovení vztahuje na jakékoliv použití vozidla, které odpovídá jeho obvyklé funkci, a mohl by se tak vztahovat na pohyb traktoru na dvoře statku za účelem zavezení valníku, který je k tomuto traktoru připojen, do stodoly.“ Přestože v daném případě nejde o identické vozidlo ani o totožný mechanismus vzniku škody, pak i s přihlédnutím ke způsobu, jímž Soudní dvůr v řízení o předběžné otázce vykládá pojem provoz vozidel vymezený v tzv. motorové směrnici, je zcela opodstatněný širší výklad, který zvolil odvolací soud (dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 272/2013, či přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3925/2013). Dovolací soud neshledal jeho závěr za hranicemi eurokonformního výkladu, ani neshledal, že by odvolací soud přiznal předmětné směrnici přímý účinek, jak tvrdí dovolatelka. Pokud dovolatelka poukazuje na užší pojem vozidla v § 2 písm. a) zák. č. 168/1999 Sb. ve spojení s § 2 odst. 1, 2 zák. č. 56/2001 Sb., pak je třeba zdůraznit, že v Příloze zák. č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu na pozemních komunikacích (ve znění účinném do 31. 12. 2014), je uvedena též kategorie „R“, kam jsou řazena „ostatní vozidla, která nelze zařadit do výše uvedených kategorií“, a tato kategorie má tak spolu s dalšími zákonnými ustanoveními zajistit dosah předmětných právních předpisů v souladu s výše uvedenou směrnicí. V případě zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, byl deklarovaným záměrem zákonodárce vznik právní úpravy odpovídající předpisům Evropské unie, konkrétně Směrnice Rady 72/166/EHS ze dne 24. dubna 1972 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění, ve znění směrnic Rady 72/430/EHS a 84/5/EHS ve znění Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/14/ES ze dne 11. května 2005, kterou se mění směrnice Rady 72/166/EHS, 84/5/EHS, 88/357/EHS a 90/232/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/26/ES o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel.
Za motorové vozidlo ve smyslu zák. č. 168/1999 Sb., se považuje dopravní prostředek, který je poháněn motorem a je určen k přepravě osob nebo nákladu z místa na místo. Ačkoli BVP bylo primárně určeno k plnění bojových úkolů, nelze již po jeho vyřazení z armádní evidence o něm uvažovat jako o vojenském vozidle a s ohledem na povahu tohoto vozidla jako vozidla, užívaného k přesunu pěchoty na bojiště, těžko lze o jeho transportní funkci pochybovat, a to ani s ohledem na jeho vojenskou minulost. Škoda na zdraví způsobená jeho provozem na veřejně přístupné pozemní komunikaci, byla ve smyslu § 427 odst. 2 obč. zák. vyvolána zvláštní povahou jeho provozu, projevující se pohybem, zvýšenou rychlostí, technickými nároky na ovládání, apod., tj. faktory, s nimiž zákon spojuje zvýšené riziko vzniku škod, a proto také podléhá režimu zákona o povinném ručení, i když nebylo vyrobeno za účelem pohybu na pozemních komunikacích. Účelem právní úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla je zejména ochrana poškozených při odškodnění jim vzniklé újmy, způsobené provozem motorového vozidla, i když se nejedná o běžně se vyskytující vozidlo na veřejně přístupných komunikacích. Právě na taková motorová vozidla pamatuje kategorie uvedená v Příloze zák. o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, která zahrnuje všechna ostatní vozidla, která nelze zařadit do výše uvedených kategorií.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska otázky předložené k dovolacímu přezkumu správné. Nejvyšší soud neshledal vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.; dovolání proto podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-