// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 20.09.2018
Náhrada za ZSU při trvalému poškození zdraví v nejútlejším věku
I. Za situace, kdy k trvalému poškození zdraví došlo v nejútlejším věku poškozené, lze stěží opřít hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků o srovnání aktivit a způsobu života poškozené před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu, s čímž jinak efektivně pracuje soudní praxe. Proto v takovém případě je povinností soudu se při posuzování rozsahu náhrady za ztížení společenského uplatnění zabývat nejen budoucími omezeními v životě rodinném, ale též jak se poškození projeví v dalších oblastech lidského života a jak ovlivní společenský, kulturní, pracovní a sportovní život poškozené.
II. Ačkoli vyhláška č. 440/2001 Sb. nestanovila jako jedno z hledisek, zda poškozeným je muž či žena, neznamená to, že takovou okolnost nelze v konkrétním případě zvážit při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění.
III. Výsledná částka náhrady za ztížení společenského uplatnění 890.000,- Kč se v posuzované věci sice blíží desetinásobku základní náhrady, vystihuje však přesněji tíži trvalých následků ve všech doposud zaznamenaných souvislostech, tedy především extrémně nízký věk, v němž újma nastala, pohlaví poškozené, trvalou bolestivost, potenciální hrozbu propuknutí infekce s dalšími negativními následky a z toho plynoucí dlouhodobou a všudypřítomnou obavu poškozené o další zdravotní vývoj, jakož i zátěž spojenou s celoživotním užíváním léků.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1900/2017, ze dne 26. 2. 2018
Dotčené předpisy:
§ 7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb.
§ 444 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 4. 2016, č. j. 15 C 25/2012-268, zamítl žalobu ohledně 6.250.000,- Kč, zastavil řízení ohledně 1.000.000,- Kč s příslušenstvím a 3.750.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se dne 13. 2. 2010 narodila ve zdravotnickém zařízení provozovaném žalovanou a čtvrtý den po porodu se zde podrobila vakcinaci proti tuberkulóze (dále též jen „TBC“). Od 15. 12. 2010 začala trpět střevními potížemi, průjmy a zvracením a byla hospitalizována na Klinice dětského a dorostového lékařství. V únoru a březnu 2011 bylo zjištěno, že v důsledku vakcinace, jakkoli provedené ve sterilním prostředí postupem lege artis, způsobila rezistentní bakterie Mycobacterium Bovis zánět v kyčelním kloubu s prognózou postupného rozšíření do celého těla. Soud vzal za prokázané, že mezi očkováním žalobkyně vakcinační látkou BCG č. 8028A a bakteriální nákazou je vztah příčinné souvislosti. Žalovaná proto žalobkyni odpovídá za škodu na zdraví podle § 421a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Žalobkyni bylo mimosoudně uhrazeno bolestné ve výši 250.000,- Kč, náhrada za ztížení společenského uplatnění v základní výši 90.000,- Kč a náklady za vypracování znaleckého posudku (7.000,- Kč). Předmětem řízení je nárok na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 6.250.000,- Kč podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“). Podle znaleckého posudku MUDr. Milana Šlégla činí bodové hodnocení za omezení pohyblivosti kyčelního kloubu a zkrácení jedné dolní končetiny celkem 500 bodů, které znalec mohl zvýšit o 50 % (při hodnotě jednoho bodu 120,- Kč jde o výslednou částku 90.000,- Kč). Soud prvního stupně neshledal důvody pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění a uzavřel, že trvalé následky poškození zdraví u žalobkyně (rozdílná délka dolních končetin, jíž je třeba vyrovnávat vkládáním podpatěnek do bot, dále skutečnost, že se ve školce nemůže zúčastnit veškerých fyzických aktivit pro zhoršenou hybnost postižené dolní končetiny a že jí zůstávají pooperační jizvy) již byly zohledněny v základním bodovém ohodnocení zvýšeném znalcem podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, č. j. 29 Co 277/2016-289, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku jen tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 400.000,- Kč, ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že základní bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění nevystihuje závažnost následků, jež trvalé onemocnění žalobkyni přináší. Ta své postižení silně vnímá již nyní v dětském věku, stejně jako ostatní děti, od nichž se liší tím, že se s nimi nemůže účastnit veškerých sportovních aktivit; současně si je vědoma nemalé jizvy na noze a při každém nachlazení pociťuje bolest v napadeném kyčelním kloubu. V budoucnu bude potřeba dalších operačních zákroků a nelze vyloučit ani znovuvzplanutí infekce TBC. Odvolací soud proto postupem podle § 7 odst. 3 vyhlášky zvýšil odškodnění o 400.000,- Kč (celkem se žalobkyni dostane na náhradě za ztížení společenského uplatnění 490.000,- Kč) s tím, že požadavek na dalších 5.850.000,- Kč je zcela nepřiměřený rozsahu onemocnění žalobkyně a zásadně vybočuje z kontextu odškodňovací praxe.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4424/2009, a nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu se za případ mimořádného zřetele hodný, s nímž je třeba spojovat výraznější zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, považuje případ, kdy k poškození zdraví člověka dojde v nízkém věku a od tohoto okamžiku dochází u jedince ke ztrátě životních příležitostí po zbytek jeho života; rozhodující je pak konečná částka náhrady, nikoli matematický postup, jak k ní soud dospěl. Přiznanou částku 400.000,- Kč považuje žalobkyně za zjevně nepřiměřenou současné rozhodovací praxi obecných soudů při zvážení, že žalobkyně si nese od nejútlejšího věku trvalý následek nakažení se bakterií tuberkulózy - zánět kostí (osteomyelitida), který je i podle nejmodernějších poznatků lékařské vědy nevyléčitelný, resp. jedinou účinnou léčbou je amputace dolní končetiny. Soudy obou stupňů dále dostatečně nezohlednily dopad postižení žalobkyně do všech sfér jejího života, kdy i v budoucnu bude muset k veškerým aktivitám v životě přistupovat s tím, že je tělesně postižená a některé aktivity svých vrstevníků v citlivém věku ani nebude moci absolvovat (taneční), bude ovlivněna při výběru budoucího povolání, životního partnera i počtu dětí. Navíc podle nálezů Ústavního soudu mají obecné soudy vždy možnost vyhlášku č. 440/2001 Sb. jako protiústavní neaplikovat a o výši odškodnění rozhodnout výhradně podle okolností v konkrétní věci. Za přiměřenou považuje náhradu ve výši dalších 5.850.000,- Kč, a proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek v napadeném výroku změnil a uložil žalované uhradit uvedenou částku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné, neboť otázka náhrady za ztížení společenského uplatnění v daných skutkových souvislostech nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Dovolání je důvodné jen zčásti.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle § 444 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (odst. 1), a to ve výši určené podle vyhlášky vydané Ministerstvem zdravotnictví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí (odst. 2), tj. vyhlášky č. 440/2001 Sb.
Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (ve znění do 31. 12. 2013), se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Soudy obou stupňů důvodně vyšly ze zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla. Bodový systém odškodnění účinný v občanskoprávních vztazích do 31. 12. 2013 sice podrobil kritice Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, avšak ani takový způsob, odkazuje-li na něj zákon, nemusí být nepoužitelný, obzvláště slouží-li především k objektivizaci obtíží poškozeného a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou částku upravit a individualizovat (či personalizovat) ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného tak, aby bylo možno dospět k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usneseních ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15, či ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3238/15.
Podle této úpravy a jejího ustáleného soudního výkladu přichází zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, publikovaný pod C 9037 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Při stanovení výše náhrady za ZSU pak nejde o pouhý matematický výpočet, důležité je zejména porovnání absolutní částky s rozsahem a následky trvalého postižení zdraví tak, aby bylo dosaženo přiměřené náhrady, srovnatelné zároveň i s jinými případy.
S odvolacím soudem lze souhlasit, že zjištěné následky žalobkyně vzhledem ke vzniku závažných nežádoucích účinků povinného očkování proti TBC, které podstoupila v pouhých několika dnech po narození v porodnici žalované, představují výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. Odvolací soud tedy důvodně přistoupil k mimořádnému zvýšení náhrady a v zásadě správně vyšel i z obecného východiska, že při použití násobků základního bodového ohodnocení jsou výraznější zvýšení (zhruba kolem desetinásobku) vyhrazena těm nejzávažnějším případům zejména tam, kde trvalé zdravotní následky zbavují poškozeného většiny možností zapojit se do společenského života, např. při ztrátě sebeobsluhy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, Soubor C 3129). Limitace desetinásobkem není ovšem absolutní a vždy musí být zvažována přiměřenost výše přiznávané částky, případně i v porovnání se srovnatelnými případy. Z tohoto pohledu se jeví přiznaná náhrada ne zcela dostatečnou.
V daném případě ze skutkového zjištění, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1, odst. 6 o. s. ř.), vyplývá výskyt rezistentní bakterie TBC v těle žalobkyně, projevující se prozatím přerůstem postižené pravé stehenní kosti a zvětšením hlavice kosti stehenní s nutností dalšího operačního zásahu (přerušení kosti pánve a její vyklopení tak, aby jamka kyčelního kloubu lépe kryla hlavici kosti stehenní), přičemž vzhledem k růstu a vývoji kostry se předpokládá další přerůst pravé dolní končetiny, degenerativní změny chrupavek kloubu a změna anatomických poměrů s nutností implantace totální náhrady kyčelního kloubu, a není vyloučeno ani opětovné vzplanutí infekce TBC. Takový stav bude žalobkyni nepřetržitě omezovat v každodenních činnostech oproti přirozeně vysoké aktivitě jejích vrstevníků v dětském věku. Uvedenou rozdílnost žalobkyně vnímá a vnímat bude po celý život, o to intenzivněji pak v citlivém věku dospívání. Právě pro extrémně nízký věk poškození zdraví žalobkyně (první příznaky nežádoucích účinků spojených s očkováním se u ní projevily zhruba v sedmi měsících života) lze stěží opřít hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků o srovnání aktivit a způsobu života poškozené před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu, s čímž jinak efektivně pracuje soudní praxe (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006, Soubor C 6566). Proto za situace, kdy k trvalému poškození zdraví došlo v nejútlejším věku poškozené, je povinností soudu se při posuzování rozsahu náhrady zabývat nejen budoucími omezeními v životě rodinném, ale též jak se poškození projeví v dalších oblastech lidského života a jak ovlivní společenský, kulturní, pracovní a sportovní život poškozené. Jinými slovy řečeno, žalobkyně v důsledku trvalé přítomnosti tuberkulózní bakterie v organismu prakticky od narození nepozná neomezený zdravý vývoj, růst a dospívání, je a bude nevratně omezena nejen po fyzické stránce v budoucím pracovním a zejména osobním životě. Stranou nelze nechat ani zátěž opakovaných narkóz a dlouhodobého užívání medikamentů.
Nelze zároveň přehlédnout, že ohodnocení zdravotních následků na základě vyhláškou stanoveného bodovacího systému založeného na etiologickém přístupu (vychází z diagnóz odpovídajících postiženým částem těla) v posuzovaném případě zohlednilo pouze omezení pohyblivosti kyčelního kloubu a zkrácení jedné dolní končetiny, aniž byl bodově hodnocen kosmetický defekt vyvolaný jizvami po operaci, které pro malou dívku a budoucí ženu znamenají rovněž nezanedbatelnou obtíž (odvolací soud si tuto okolnost uvědomil a promítl ji do úvahy o rozsahu zvýšení náhrady). Uvedený přístup navíc neumožňuje dostatečně zohlednit další aspekty tohoto netypického onemocnění od útlého věku, jimiž jsou zřejmá duševní zátěž poškozené vyvolaná obavami o budoucí zdravotní vývoj a dlouhodobá medikace, již musí podstupovat; vysoce pravděpodobné jsou i další invazivní zákroky. Dojde-li v budoucnu k potřebě provedení dalších lékařských výkonů, vzniknou teprve tehdy další nároky na náhradu za bolest, které není možné nyní nikterak vyčíslit. Nastalo-li by v budoucnu i trvalé zhoršení zdravotního stavu oproti nyní zjištěné situaci, může vzniknout rovněž další nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění pokrývající obtíže, které nyní nebylo možno vzít v potaz (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 991/2006, publikované pod č. 79/2007 Sbírky, podle nějž pro určení výše nového nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění při následném zhoršení již ustáleného zdravotního stavu je rozhodující porovnání omezených či ztracených možností společenského uplatnění v době před zhoršením zdravotního stavu se stavem nynějším). Není proto důvodu a není to ani dost dobře možné, aby v nyní stanovené náhradě byly předjímány takové potenciální možnosti, které lze vyčíslit a zohlednit až v době, kdy skutečně nastanou, a aby se všechny hrozící obtíže projevily ve výši náhrady natolik vysokou částkou, která je uplatněna v žalobě. Povaha dosud zaznamenaných obtíží totiž nevyřazuje žalobkyni z podstatných životních činností významnou měrou, nedotýká se její schopnosti vzdělávat se ani vykonávat činnosti, které bude provádět až v dospělosti; především je důležité, že nejsou dotčeny její kognitivní a intelektové schopnosti ani není omezena v sebeobsluze. Žalobou požadovaná částka oproti tomu odpovídá hodnotám, které soudní praxe obvykle spojuje s mnohačetnými těžkými dopady do životních možností a příležitostí poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4376/2015, Soubor C 15623).
Na druhou stranu ovšem přisouzená částka spolu s již poskytnutým plněním není zcela dostatečná s ohledem na celkovou celoživotní zátěž poškozené nejen samotnými objektivními obtížemi plynoucími z omezené hybnosti dolní končetiny a nestejné délky nohou, nýbrž plynoucí i z psychologického tlaku vědomí o „dřímající“ nákaze, která hrozí kdykoliv dalšími závažnými zdravotními obtížemi. Odvolací soud sice pečlivě vážil řadu okolností odůvodňujících mimořádné zvýšení náhrady, je však třeba přihlédnout i k některým dalším okolnostem, jako je například kritérium pohlaví, ačkoli vyhláška č. 440/2001 Sb. nestanoví jako jedno z hledisek, zda poškozeným je muž či žena; to však neznamená, že takovou okolnost nelze v konkrétním případě zvážit při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění (srov. již citovaný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2596/2006 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 824/2012, Soubor C 13643). Potíže, které poškozená nyní jako dítě pociťuje, a které bude s vysokou mírou pravděpodobnosti v dospívání vnímat jako mladá dívka a žena, se liší od vnímání obtíží u osoby staršího věku nebo u muže. V projednávaném případě tak nebyly náležitě doceněny okolnosti, které mohou vést ke sníženému sebevědomí a ztrátě jistoty v osobním životě poškozené a v jejím společenském uplatnění.
Při úvaze o výši odškodnění nelze opomenout ani přítomnost bolesti v postižené dolní končetině při nachlazení či jiném výkyvu obranyschopnosti organismu poškozené. I tuto okolnost odvolací soud zmínil, je však třeba zdůraznit, že jsou-li bolesti trvalým následkem poškození zdraví, odškodňují se rovněž v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3228/2014, publikovaný pod č. 7/2017 Sbírky), což se musí projevit ve výši přisouzené náhrady.
Souhrnně vyjádřeno, byť výše přiznaná odvolacím soudem představuje zhruba pětinásobek základního bodového ohodnocení stanoveného lékařem a je znatelným zvýšením základní náhrady, přesto výsledná částka (490.000,- Kč) neodpovídá celkovému souhrnu všech významných okolností na straně poškozené, které svou povahou i vzájemnou kombinací zakládají ojedinělý případ, jehož finanční ohodnocení vyžaduje zcela mimořádný přístup. Proto je na místě náhradu za ztížení společenského uplatnění zvýšit nad rámec dosud přisouzené částky, nikoliv ovšem v rozsahu blížícím se částce uplatněné žalobou, nýbrž o dalších 400.000,- Kč. Výsledná částka 890.000,- Kč se sice blíží desetinásobku základní náhrady, vystihuje však přesněji tíži trvalých následků ve všech doposud zaznamenaných souvislostech, tedy především extrémně nízký věk, v němž újma nastala, pohlaví poškozené, trvalou bolestivost, potenciální hrozbu propuknutí infekce s dalšími negativními následky a z toho plynoucí dlouhodobou a všudypřítomnou obavu poškozené o další zdravotní vývoj, jakož i zátěž spojenou s celoživotním užíváním léků.
Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout [§ 243d písm. b) o. s. ř.], změnil dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé tak, že se zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 800.000,- Kč a že ohledně částky 5.450.000,- Kč se žaloba zamítá.
Vzhledem k částečné změně rozsudku odvolacího soudu neobstojí výroky o náhradě nákladů řízení, proto je dovolací soud zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž rozhodne samostatným usnesením o náhradě nákladů původního řízení, stejně jako o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-