// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 20.09.2018

Neoprávněný zásah do pověsti právnické osoby dle o. z.

I. Přesto, že nyní účinný občanský zákoník používá jen pojem pověst právnické osoby (oproti předchozímu zákonnému pojmu dobrá pověst), obsah tohoto pojmu se nezměnil; nadále lze mít zato, že pověst buduje právnická osoba od okamžiku svého vzniku, že právo na ochranu pověsti právnické osoby má povahu osobního práva a stejné zůstávají principy, na nichž je ochrana pověsti založena. Není proto důvod, proč měnit východiska, na nichž Nejvyšší soud dosud stavěl své argumenty týkající se předpokladů, za nichž lze zásah do (dobré) pověsti hodnotit jako neoprávněný.

II. Text požadované omluvy za zásah do pověsti může být formulován tak, aby vystihl podstatu závadného jednání a nemusí obsahovat doslovnou citaci jednotlivých tvrzení, která se žalobce dotýkají.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 5145/2017, ze dne 19. 6. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 135 odst. 2 o. z.

Kategorie: dobrá pověst; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. listopadu 2016, č. j. 17 Cm 32/2014-98, uložil žalovanému zveřejnit v celostátních denících Hospodářské noviny a Mladá fronta Dnes omluvu tohoto znění: „Dne 18. května 2014 jsem v druhé části pořadu ČT 24 Otázky V. M. v rámci debaty o opravě dálnice D1 obvinil České vysoké učení technické v Praze z účasti na zločinném spiknutí a z toho, že někteří jeho pracovníci, které jsem označil za zločince, spolupracují s projekčními firmami a dávají kulatá razítka na kdejaký paskvil. Dále jsem naznačil, že na půdě Českého vysokého učení technického v Praze (dále jen „ČVUT“) je řada osob, které jsou součástí starého zločinu a které pošpiňují ČVUT. Za uvedená tvrzení a obvinění, která nebyla prokázána a která jsem nepodložil žádnými důkazy, se tímto Českému vysokému učení technickému omlouvám, neboť si uvědomuji, že taková prohlášení mohla významně poškodit vážnost a pověst celé ČVUT.“ (I. výrok). Soud prvního stupně uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení (II. výrok).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že formulace, které žalovaný v pořadu Otázky V. M. použil, jsou nejen samostatně, ale i v kontextu zbylého projevu takové intenzity, že mohly do pověsti žalobce zasáhnout (a také do ní zasáhly, což měl soud prvního stupně prokázáno provedenými důkazy), nešlo o přípustnou kritiku založenou na hodnotícím úsudku, neboť hodnotícím úsudkem nemůže být tvrzení, že se žalobce účastní na zločinném spiknutí, jeho zaměstnanci jsou zločinci zúčastnění na starých zločinech, posvěcující jakékoli paskvily. Takové výroky, byť vyřčené pod emočním tlakem, jsou podle soudu prvního stupně nepřípustné a naprosto vybočují z pravidel solidní kritiky. Slovní spojení o zločinu a potažmo zločinném spiknutí je natolik hraniční, že může být vnímáno jako skutečné soustavné úmyslné porušování trestního zákona, tj. jako tajné spiknutí či konspirace žalobce s nezákonným politickým nebo ekonomickým celkem. Podle soudu prvního stupně bylo na žalovaném, který přijal pozvánku do sledovaného pořadu, a věděl, jaké bude jeho téma, aby se zdržel nepřípustné kritiky, kterou nemohl žalobci pomoci a ochránit ho před jeho vlastními akademiky, jak ke své obraně argumentoval.

Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem I. výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (I. výrok) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím (II. a III. výrok).

Odvolací soud vyšel ze mimo jiné ze zjištění, že žalovaný v uvedeném pořadu uvedl doslova toto:

„Ve chvíli, kdy chceme hledat odborníky, tak my musíme pracovat s lidma, kteří se nějakým způsobem pošpinili, a teď jde o to, jak moc, jestli aktivně, nebo pasivně. Na vaší universitě je takových jmen velmi hodně. Vás si vážím, ale máte tam kolegu L., to je zločinec na akademické půdě. Opravdu! Jo, v tuto chvíli to pošpiňuje celé ČVUT, ať už dopravní nebo stavební fakultu. Je potřeba říct, projekční firmy, které jsou opravdu zločinného charakteru, neboť, a v tuto chvíli nebude mít problém Česká televize, ale já jako osoba, ve chvíli, když právě tyto projekční firmy typu Pragoprojekt v případě dálnic a silnic, anebo Sudop v případě železnice, potřebovaly si něco posvětit, tak potřebovaly kulaté razítko. A samozřejmě akademická půda je ideální, ale ne každá universita by takového razítko dala na jakýkoli paskvil. Brno, Pardubice je velmi opatrné. I pan M. je velmi opatrný. Pan L. posvětí cokoliv, a dlouhodobě, není to jenom jeho úlet. Pan M. se taky zašpinil v případě D47 tehdy v rámci PPP projektu s Izraelci, vy jste to zastával, ale to byly vaše chyby a chyby se stávají, ale váš kolega L., ten aktivně tomu zločinu pomáhal. Ale ono je potřeba to nazvat něco jako zločinné spiknutí. Protože vlastně největší problém je v těch projekčních firmách Pragoprojekt, Sudop, které spolupracují s akademickou půdou, která to posvěcuje.“

Podle odvolacího soudu výroky, které v pořadu zazněly, byly „poněkud jiné“, než za které požaduje žalobkyně omluvu. Žalovaný konkrétně „neobvinil“ ČVUT z účasti na zločinném spiknutí, ani z toho, že někteří jeho pracovníci jsou zločinci a dávají kulatá razítka na kdejaký paskvil. Nenaznačil, že na půdě žalobce je řada osob, které jsou součástí starého zločinu. Z toho, že je zločinec, obvinil totiž pouze pana L., o němž také řekl, že posvětí cokoli a dlouhodobě. Uvedl pouze, že na universitě žalobce je hodně lidí, kteří se nějakým způsobem pošpinili, ale výslovně řekl, že jde o to, jak moc, jestli aktivně nebo pasivně. Se zřetelem na kontext, v jakém tato slova uvedl, podle odvolacího soudu rozhodně nelze dovodit, že tím řekl, že na universitě jsou osoby, které jsou součástí starého zločinu.

Dále odvolací soud dovodil, že formulace, které žalovaný použil, jak samostatně, tak v kontextu zbylého projevu, nedosáhly takové intenzity, že by do dobré pověsti žalobce mohly zasáhnout. Slova žalovaného, že na půdě žalobce jsou lidé, kteří se v minulosti nějakým způsobem pošpinili, byla řečena v souvislosti s panem L., o něm bylo řečeno, že je zločinec na akademické půdě, pojem „kdejaký paskvil“ byl použit rovněž jen v souvislosti s panem L. Výtky na adresu pana L. jsou takového rázu, že se podle odvolacího soudu skutečně mohly dotknout jeho pověsti, ten však měl možnost bránit se proti nim sám, vážnost a pověst celého ČVUT podle odvolacího soudu však významně poškodit nemohly.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vyjádření žalovaného v pořadu České televize Otázky V. M. nejsou takového charakteru, aby se mohla dotknout jeho vážnosti a pověsti. Prohlášení žalovaného ostatně vyvolala velkou mediální pozornost. Žalovaný nenapadal jen několik konkrétních osob působících na půdě žalobce, ale instituci žalobce jako takovou. Dovolatel je proto přesvědčen, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku jeho aktivní legitimace ve sporu.

Podle dovolatele dále odvolací soud nesprávně právně posoudil neoprávněnost zásahu do jeho dobré pověsti, protože dezinterpretoval výroky žalovaného, které jak samostatně, tak ve svém kontextu směřovaly proti žalobci. Dovolatel je hodnotí jako nepřiměřenou a urážlivou kritiku a odkazuje na často v obdobných sporech judikaturou Nejvyššího soudu citovaný nález Ústavního soudu ze dne 8. února 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99. Připomíná, že žalovaný neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že byly naplněny okolnosti vylučující neoprávněnost zásahu do žalobcovy dobré pověsti. Uvedené otázky podle dovolatele posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně například s rozsudkem ze dne 6. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, nebo ze dne 3. září 2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002, podle nichž je zásahem do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje její dobrou pověst.

Žalovaný se podle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, protože odvolací soud otázky žalobcem předložené posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Podle § 135 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), náleží právnické osobě stejná ochrana jako při zásazích souvisejících s názvem právnické osoby podle § 135 odst. 1 o. z. Právnická osoba se může proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí (ledaže se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby), domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

Nejvyšší soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval podstatou, rozsahem i způsoby ochrany dobré pověsti právnické osoby podle právní úpravy obsažené v § 19 b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož platilo ustanovení § 19b odst. 2 obč. zák., týkající se neoprávněného použití názvu právnické osoby, i pro neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby. Přesto, že nyní účinný občanský zákoník používá jen pojem pověst (oproti předchozímu zákonnému pojmu dobrá pověst), obsah tohoto pojmu se nezměnil; nadále lze mít zato, že pověst buduje právnická osoba od okamžiku svého vzniku, že právo na ochranu pověsti právnické osoby má povahu osobního práva a stejné zůstávají principy, na nichž je ochrana pověsti založena. Není proto důvod, proč měnit východiska, na nichž Nejvyšší soud dosud stavěl své argumenty týkající se předpokladů, za nichž lze zásah do (dobré) pověsti hodnotit jako neoprávněný.

Závěr odvolacího soudu, že výroky, za které je požadována omluva, se žalobce netýkají nebo nebyly způsobilé zasáhnout jeho pověst, je v rozporu s judikaturou dovolatelem citovanou, ale též s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud zdůvodnil, že text požadované omluvy může být formulován tak, aby vystihl podstatu závadného jednání a nemusí obsahovat doslovnou citaci jednotlivých tvrzení, která se žalobce dotýkají. Odvolací soud rozebral doslovný text požadované omluvy s odůvodněním, že výroky, které v pořadu zazněly, byly „poněkud jiné“, než za které je omluva požadována, aniž by vystihl podstatu tvrzení, jimiž se žalobce podle skutkových tvrzení v žalobě uvedených cítil být na své pověsti dotčen. Odvolací soud přesto, že se odkazoval na kontext celého sporného sdělení, jednotlivé výroky z kontextu vytrhl, čímž se dostal do rozporu s dalším rozsudkem Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 25. února 2015. sp. zn. 23 Cdo 3132/2014). Nepřihlédl k tomu, o čem byla vedena celá diskuse, v jejímž rámci zazněly sporné věty, ani k tomu, co konkrétně těm výrokům, které jsou předmětem sporu, předcházelo. Nezohlednil, že žalovaný se ve svém projevu, v němž hovořil o „zločinném spiknutí“ obracel na ing. M. jako zástupce ČVUT, jemu sdělil, že na ČVUT je „takových jmen velmi hodně“ a že o panu L., kterého označil za „zločince na akademické půdě“, hovořil jako o jednom z těch, kteří se „nějakým způsobem pošpinili“, s tím, že právě on je tím, kdo se pošpinil „aktivně“. Běžný divák, který nemá k dispozici psaný text sporného sdělení, aby ho mohl podrobně rozebrat a dlouze se jím zabývat, mohl zmínku o panu L. chápat v daných souvislostech jen jako konkrétní příklad mnohých „zločinců na akademické půdě“, a to tím spíše, že se hovořilo o akademické půdě, která „je ideální“, chtějí-li si stavební firmy něco posvětit, ale „ne každá universita by takové razítko dala na jakýkoli paskvil, Brno, Pardubice je velmi opatrné“. Srovnávalo se tedy ČVUT v Praze jako instituce s vysokými školami v Brně a v Pardubicích, o „zločinném spiknutí“ se hovořilo výslovně v souvislosti „s akademickou půdou, která to posvěcuje“. Závěr odvolacího soudu, že se tvrzení, která v pořadu zazněla, žalobce netýkají, není tudíž správný.

Odvolací soud vzhledem k nesprávnému závěru, který zaujal, se již nezabýval tím, zda tvrzení, která v souvislosti s ČVUT zazněla, jsou skutkovými tvrzeními nebo jen kritikou žalobkyně. Správně přitom dovolatelka poukazuje na rozsudek ze dne 6. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, v němž Nejvyšší soud uvedl, že neoprávněným zásahem do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby je v zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje její dobrou pověst (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 28 Cdo 1375/2002). Odvolací soud se pravdivostí konkrétních výroků nezabýval a neřešil ani, pokud by vzhledem ke kontextu, v němž se o žalobkyni hovořilo, zhodnotil některé sporné výroky jako kritiku žalobkyně (tzv. hodnotící soudy), zda se tato kritika zakládá na pravdivé informaci, zda obsah i forma její veřejné prezentace jsou přiměřené a zda tudíž zásah do práv právnické osoby je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. 23 Cdo 1323/2012, a četnou judikaturu v něm uvedenou, srovnej též odvolatelem zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 8. února 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů