// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 06.09.2018
Škoda vzniklá v důsledku nezákonného zadržovaní prostředků státem
Ačkoli nároky na náhradu skutečné škody a ušlého zisku existují (mohou existovat) nezávisle na sobě, tj. vznik jednoho automaticky nevyvolává vznik druhého, přesto je třeba je hodnotit ve vzájemné souvislosti a podle logických pravidel. Pokud je skutečná škoda představována úroky, které poškozená strana musela zaplatit při získání finančních prostředků, jež měly „dočasně nahradit“ prostředky zadržované na základě nezákonného rozhodnutí státního orgánu, tj. představovala náklad, který poškozená strana měla se získáním financování, pak je třeba řádně posoudit (a odůvodnit) vznik nároku na ušlý zisk, je-li existence ušlého zisku dovozována právě z absence zadržených finančních prostředků.
V obecné – teoretické – rovině mohou nastat následující situace. Poškozená strana, která tvrdí, že jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku v tom smyslu, že nemohla rozvíjet své podnikání:
a) získala financování, z nějž mohla (a měla) dále rozvíjet své podnikání; v tomto případě její skutečnou škodou je náklad takového financování, tj. např. smluvní úrok, který musela hradit;
b) nezískala (např. objektivní nemožností) financování, z nějž mohla (a měla) dále rozvíjet své podnikání; v tomto případě jí nevznikla skutečná škoda, ale mohl (což je na posouzení konkrétní situace) jí vzniknout ušlý zisk.
V posuzované věci se sice odvolací soud zabýval existencí obou těchto nároků, ovšem z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí již neplyne, zda a nakolik se odvolací soud zabýval tím, zda existence nároku na náhradu skutečné škody nemohla vyloučit nárok na ušlý zisk.
Pro posouzení toho, ušel-li poškozené v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím orgánu správy daní zisk, je nutné verifikovat nejen výši financování, které poškozená získala (kontokorentní rámec, úvěrové financování, atd.), ale i to, k jakému účelu bylo předmětné financování poskytnuto (jednalo-li se o účelově poskytnuté prostředky), které nemohly být použity k rozvoji podnikání, jehož absencí měl zisk ujít, respektive usilovala-li poškozená o to, aby získala prostředky za účelem rozvoje podnikání či jen k pokrytí svých (nezbytných) provozních nákladů, atd.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 6019/2017, ze dne 20. 6. 2018
Dotčené předpisy:
§ 26 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 442 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. V posuzované věci se žalobkyně po žalované domáhala odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále již „OdpŠk“ nebo zákon č. 82/1998 Sb.), a to (po částečném zpětvzetí žaloby) náhrady skutečné škody ve výši 387.447,42 Kč a ušlého zisku ve výši 37.588.646,- Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) při rozhodování vycházel mj. ze zjištění, že správce daně vyměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty, když neuznal nárokované odpočty z přijatých zdanitelných plnění. Rozhodnutí o doměření daně (dále též „nezákonná rozhodnutí“) byla následně zrušena. Žalovaná uznala odpovědnost za škodu, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku vydání rozhodnutí, která byla zrušena pro nezákonnost a uznala a žalobkyni mimosoudně uhradila škodu ve výši 3.724.510,17 Kč a ušlý zisk ve výši 10.988.648,- Kč. Soud prvního stupně vzal rovněž za prokázané, že v důsledku zadržení nadměrných odpočtů žalobkyně došlo u ní k tomu, že neměla finanční prostředky pro svou podnikatelskou činnost. Žalobkyně byla nucena využívat k provozování své činnosti prostředky z kontokorentního úvěru, který čerpala od Komerční banky, a. s. Žalobkyně ovšem nemohla investovat do své činnosti v takovém rozsahu, jako kdyby nebyla nezákonná rozhodnutí vydána.
3. Po provedeném dokazování soud prvního stupně zjistil, že správce daně vyměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty (dále již „DPH“), přičemž neuznal nárokovaný odpočet DPH na vstupu. Nevyplacené nadměrné odpočty za předmětné rozhodné období byly ve výši 28.703.364,- Kč, vyměřená daňová povinnost ve výši 10.354.387,- Kč a započitatelné přeplatky ve výši 1.000.000,- Kč. Významné zhoršení pozice žalobkyně na relevantním trhu (zejména tuzemský trh se šperky ze zlata a stříbra) bylo způsobeno „vnějšími neovlivnitelnými okolnostmi, které byly způsobeny nedostatkem finančních zdrojů v důsledku vedených řízení správcem daně.“ Podle výpočtu obvyklé marže u zadržených prostředků odhadl znalecký ústav, z jehož znaleckého posudku soud prvního stupně vycházel, že ušlý zisk žalobkyně dosahoval výše 48.331.664,- Kč (ušlý zisk v souvislosti s nevyplacenými nadměrnými odpočty ve výši 43.275.293,- Kč, ušlý zisk v souvislosti s vyměřením daňové povinnosti ve výši 4.732.877,- Kč a ušlý zisk ze započitatelných přeplatků ve výši 323.474,- Kč).
4. Při hodnocení důkazů vzal soud prvního stupně zejména v úvahu to, že žalovaná co do základu odpovědnost za vzniklou škodu vůči žalobkyni uznala a již dobrovolně uhradila škodu ve výši 3.724.51,17 Kč a ušlý zisk ve výši 10.988.648,- Kč. Sporná tak byla výše ušlého zisku. Pokud šlo o samotnou výši vzniklé škody, soud prvního stupně vyzval žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, čemuž tato nevyhověla, v důsledku čehož soud prvního stupně v této části žalobu zamítl. S odkazem na související judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) týkající se ušlého zisku, soud prvního stupně konstatoval, že výši ušlého zisku má za spolehlivě prokázanou obsahem znaleckého posudku a výslechem znalce, přičemž i příčinná souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a ušlým ziskem byla dána; proto vyhověl žalobě, pokud šlo o náhradu ušlého zisku ve výši 37.588.646,- Kč.
5. Pokud jde o čerpání úvěrového rámce, soud prvního stupně vzal za prokázané, že tento byl vyčerpán a žalobkyně žádala o prolongaci úvěru, přičemž v rámci svého hospodaření tato musela přijmout významná úsporná opatření. Soud prvního stupně tak rozhodl rozsudkem ze dne 28. prosince 2016, č. j. 18 C 5/2011-232, ve znění opravného usnesení ze dne 14. února 2017, č. j. 18 C 5/2011-258, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 37.588.646,- Kč s úrokem z prodlení ode dne 28. prosince 2010 do zaplacení (výrok I), když žalobu o zaplacení částky 387.447,42 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok II) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
6. K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. července 2017, č. j. 68 Co 116/2017-291, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I. o věci samé změnil tak, že se žaloba o zaplacení 3.754.270,- Kč s úrokem z prodlení z této částky ode dne 28. prosince 2010 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 33.834.374,- Kč za den 28. prosince 2010 zamítá, jinak rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. až IV.).
7. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 3874/2015 (v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu na str. 9 v prvním odstavci ve větě první je zjevně nedopatřením nesprávně uvedena sp. zn. 30 Cdo 3847/2015), pak odvolací soud doplnil dokazování ohledně čerpání úvěrového rámce, respektive toho, zdali se žalobkyně pokusila získat finanční prostředky k podnikání jinak a s jakým výsledkem.
8. Odvolací soud zjistil, že výše uvěrového rámce poskytnutého žalobkyni Komerční bankou a. s. byla 70 mil. Kč (respektive nejprve 75 mil. Kč), přičemž tento úvěrový rámec byl žalobkyní čerpán v průměru ve výši 65 mil. Kč, přitom však nelze tvrdit, že pokud žalobkyně nevyčerpala úvěr do maximálního limitu, pak tyto prostředky mohla vložit do svého podnikání. Žalobkyně musela tento úvěr používat ke krytí provozních nákladů, respektive „i čerpání kontokorentního úvěru na maximální limit by nevykrylo zadržované finanční prostředky správcem daně“.
9. Odvolací soud dále vycházel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela několik smluv o provádění regresního faktoringu a byl jí poskytnut úvěr ve výši 10 mil. Kč. Ušlý zisk byl zjištěn na základě znaleckého posudku znaleckého ústavu č. 441/2011 TPA Horwath Valuation Services s. r. o., ve znění pozdějších úprav, ve výši 44.825.080,- Kč, a pokud žalovaná poskytla již žalobkyni náhradu ušlého zisku částku ve výši 10.990.704,- Kč, pak je žaloba důvodná toliko ohledně částky 33.834.376,- Kč, tj. je nedůvodná ohledně částky 3.754.270,- Kč.
10. Odvolací soud také konstatoval, že znalecký ústav při stanovení výše ušlého zisku zohlednil existenci kontokorentního úvěru i finanční výpomoc (včetně faktoringu). V řízení vzal odvolací soud za prokázané, že žalobkyně se snažila svoji nepříznivou situaci řešit, snažila si opatřit chybějící zadržené finanční prostředky, „nicméně objem těchto prostředků (faktoring, poskytnutý úvěr ve výši 10.000.000 Kč a půjčka ze strany zaměstnance žalobkyně) získaných na základě finanční výpomoci, nemohl zadržené finanční prostředky nahradit.“ S ohledem na výše uvedené pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil, částečně potvrdil, jak bylo vyloženo shora.
11. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) včasné dovolání, a to do části výroku I, jímž byl v meritu věci potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a dále do výroků II. až IV., z důvodu nesprávného právního posouzení věci, v němž předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného či procesního práva, které dosud nebyly vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu, respektive při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatelky je dovolání přípustné i z dalších důvodů dovozených judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“).
12. Konkrétně se má jednat o následující otázky, které dovolatelka zařadila do pěti „důvodů (tedy předpokladů) přípustnosti dovolání“:
13. „a) Jedná se o otázku, zda vedle situací, kdy vznikne nárok na náhradu skutečné škody a ušlého zisku kumulativně vedle sebe (které již byly judikaturou dovolacího soudu popsány ...), existují i případy alternativního vzniku škody, kdy jeden typ škody (skutečná škoda) vzniká právě proto, aby se předešlo vzniku jiného typu škody (ušlý zisk).“
14. Dovolatelka namítá, že žalobkyně uplatnila na jedné straně nárok na zaplacení skutečné škody, který spočíval v tvrzení, podle kterého byla žalobkyně nucena čerpat kontokorentní úvěr náhradou za chybějící finanční prostředky a úrok z tohoto úvěru vyplacený bance představuje právě skutečnou škodu, přitom vedle tohoto nároku uplatnila i nárok na náhradu ušlého zisku, který měl vycházet z tvrzení, že pokud by ze strany správce daně došlo ke včasnému vyplacení zadržovaných finančních prostředků, byly by tyto prostředky investovány do podnikání, na základě čehož by byl vytvořen zisk v uplatněné výši. Dovolatelka dále vyložila, že v posuzované situaci jde o to, že poškozený (v tomto případě žalobkyně) byla nucena volit „menší zlo“, přičemž volbou jedné z těchto možností bylo předejito vzniku škody jiné. Tato volba má mj. vyplývat z tzv. prevenční povinnosti, respektive z povinnosti minimalizace škod. V této souvislosti dovolatelka uvádí, že: „Zcela v duchu principu prevenční povinnosti se žalobkyně rozhodla pro postup, kterým chybějící finanční prostředky kompenzovala čerpáním kontokorentního úvěru, v souvislosti se kterým posléze zaplatila bance úrok (skutečná škoda), přičemž tento typ škody žalovaná strana dobrovolně uhradila. Právě prostředky získané kontokorentním úvěrem poté žalobkyně použila pro svoji další činnost, a tedy jí v žádném případě nemohla vzniknout újma v podobě ušlého zisku.“ Podle dovolatelky je zřejmé, že k čerpání kontokorentního úvěru došlo v souvislosti se zadržením finančních prostředků.
15. „b) Je soud v konkrétních případech povinen zkoumat výši nutné rezervy v podnikání a její faktickou strukturu za situace, kdy investicí majetku převyšujícího tuto rezervu by poškozený předešel vzniku škody?“
16. c) Je možné, aby za situace, kdy poškozený může částečně předejít vzniku škody dle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů či dle § 2903 zákona č. 89/2012 Sb., nového občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, avšak nemůže předejít vzniku celé škody, bylo za určitých okolností konstatováno, že ho zákon nezavazuje ani k částečnému odvrácení škody?“
17. Na tomto místě dovolatelka v prvé řadě odkazuje na výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 3874/2015, z nějž má mj. vyplývat, že odvolací soud se má zabývat otázkami, „zda u žalobkyně v době, kdy jí byly správcem daně neoprávněně zadržovány finanční prostředky, skutečně došlo k vyčerpání tzv. úvěrového rámce poskytnutého kontokorentního úvěru.“ Podle dovolatelky bylo jednoznačně prokázáno, že kontokorentní úvěr čerpán v plné výši nebyl. V této souvislosti uvádí, že si je plně vědoma smyslu argumentace odvolacího soudu, že není možné, aby žalobkyně operovala s nulovou provozní rezervou, ovšem podle jejího názoru je povinností soudu zkoumat, „jaká je výše takové nezbytné rezervy a jaký majetek takovou rezervu v konkrétním případě představoval.“ Dále dovolatelka v této souvislosti uvedla, že odvolací soud zaujal právní názor, podle kterého za situace, kdy není možné čerpáním kontokorentního úvěru předejít vzniku celé škody, není nutné se pokusit ani o částečnou eliminaci škody podle § 415 obč. zák., respektive zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále již „o. z.“). Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, v němž odvolací soud také uvádí, že: „Rovněž nelze přehlédnout, že v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími správce daně byli žalobkyni zadržovány finanční prostředky v celkové výši 40.057.751 Kč, ... i kdyby vyčerpala úvěrový rámec na maximum (70 mil. Kč), celkově by jím nebyly pokryty zadržené peněžní prostředky.“
18. Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek souvisejících s existencí příčinné souvislosti. Tato rozhodovací praxe má vyplývat zejména z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, v němž se také uvádí, že: „právní posouzení příčinné souvislost spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.“ Podle dovolatelky odvolací soud řádně nezkoumal okolnosti přetržení příčinné souvislosti, přičemž svou argumentaci podporuje odkazem na rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. listopadu 2016, č. j. 25 C 5/2011-163, v němž se mj. uvádí, že: „pokud žalobkyně neinvestovala (nebyla schopna či ochotna nebo se tak jednoduše rozhodla) částku cca 1 mil. Kč, stěží úspěšně dovozovat, že by byla schopna s tvrzeným zhodnocením investovat v rozhodném období částku jinou, třeba i mnohonásobně vyšší.“
19. Podle dovolatelky se odvolací soud zřetelně odchýlil od instrukcí daných dovolacím soudem, které byly obsaženy v jeho rozsudku ze dne 20. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 3874/2015. Naplnění předpokladu přípustnosti dovolání je založeno i v situaci, kdy není (odvolacím) soudem respektován právně závazný názor dovolacího soudu. V již zmíněném rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3874/2015 dovolací soud vyložil, že se odvolací soud má zabývat otázkami, zda u žalobkyně v době, kdy jí byly správcem daně neoprávněně zadržovány finanční prostředky, skutečně došlo k vyčerpání tzv. úvěrového rámce poskytnutého kontokorentního úvěru, respektive zda si v uvedeném období měla možnost opatřit finanční prostředky v zadržované výši na rozvoj svého podnikání jinak a zda ji v důsledku zadržení finančních prostředků ušel zisk. Podle dovolatelky se odvolací soud s právním názorem Nejvyššího soudu nijak nevypořádal. Kromě toho odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí také vyložil, že: „považuje za prokázanou skutečnost, že žalobkyně nashromáždila náhradní finanční prostředky ve výši dosahující částky cca 30.000.000 Kč“, z čehož je zřejmé, že odvolací soud učinil závěr o oprávněnosti nároku na náhradu ušlého zisku z přesně opačných zjištění, než které za relevantní považuje Nejvyšší soud.
20. Konečně přípustnost svého dovolání spatřuje dovolatelka také v tom, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními jsou extrémní rozpory, přičemž v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16. Uvedený rozpor je konkrétně založen tím, že v soudním spise není jediný důkaz o tom, že by se žalobkyně neúspěšně pokusila o získání dodatečných finančních prostředků.
21. Validní není ani úvaha odvolacího soudu, že: „Potud je třeba hodnotit jako nedůvodnou námitku žalované vznesenou při odvolacím jednání, neboť z předchozí citace je najisto postaveno, že znalecký ústav při stanovení výše ušlého zisku zohlednil existenci kontokorentního úvěru i finanční výpomoc, kterou žalobkyně využila, včetně faktoringu.“ Uvedené tvrzení je podle dovolatelky ve faktickém rozporu s obsahem citovaného znaleckého posudku, z nějž nelze vyvodit, že by na zadrženou částku ve výši 40.057.751,- Kč byly započteny dodatečně získané finanční prostředky ve výši cca 30 mil. Kč. Tvrzení odvolacího soudu, podle kterého byla existence náhradních finančních prostředků vzata v úvahu, je tak v přímém rozporu se skutečným obsahem znaleckého posudku.
22. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
23. Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání žalované namítla, že dovolatelka řádně nevymezila právní otázky, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, respektive od nichž se odvolací soud odchýlil (tj. nevymezila řádně hlediska přípustnosti dovolání). Podle žalobkyně Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 3874/2015, spatřoval přípustnost v posouzení otázky, „zda z jedné škodní události může poškozenému vzniknout jak nárok na náhradu ušlého zisku, tak nárok na náhradu skutečné škody“. V tomto rozsudku je tedy obsažen závazný právní názor týkající se dokazování, které má být provedeno. Žalobkyně se přiklání k dovoláním napadenému rozhodnutí. Kromě toho uvádí, že argumentace dovolatelky není dostatečně určitá. Za podstatné považuje žalobkyně, že nezákonný zásah správce daně spočívající v neoprávněném zadržování finančních prostředků představoval relevantní změnu oproti stavu, kdyby k takovému nezákonnému zásahu nedošlo. Ve vztahu k pojmu „alternativní škody“, jak byl použit dovolatelkou, pak žalobkyně uvádí, že je jako takový neurčitý, přičemž uhrazení či případné neuhrazení skutečné škody nemá vliv na škodu z titulu ušlého zisku. Závěrem žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
24. Dovolatelka následně ve své replice k vyjádření žalobkyně (které nelze chápat, jako doplnění dovolacích důvodů, jelikož bylo podáno po uplynutí dovolací lhůty) zejména doplnila právní otázku týkající se alternativního vzniku škody, kterou vymezila v dovolání (viz výše). V rámci své rozšířené argumentace odkázala i na článek „Obvyklá pochybení znalců při vyčíslení škody“, který byl publikován v časopisu Bulletin advokacie č. 10/2017, z nějž má vyplývat, že častým důsledkem nerozlišování mezi skutečnou škodou a ušlým ziskem je započítání jedné škody dvakrát. Dovolatelka tak má za to, že i v odborné literatuře je podpořena konstrukce alternativní škody. Závěrem své repliky pak dovolatelka zopakovala svůj původní dovolací návrh.
25. Nejvyšší soud předně konstatuje, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalované je – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
27. Zákon č. 82/1998 Sb. obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgány veřejné moci, není komplexní úpravou všech otázek odpovědnosti za škodu. Podle ustanovení § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
28. Vzhledem k přechodnému ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. ledna 2014, je věc třeba posoudit podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále již „obč. zák.“). Ohledně otázky rozsahu náhrady škody se tak v projednávané věci vychází z ustanovení § 442 obč. zák.
29. Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
30. Pro přehlednost Nejvyšší soud nejprve vymezuje některé závěry vyplývající z dovolatelkou opakovaně citovaného rozsudku dovolacího soudu ze dne 20. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 3874/2015:
31. „Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. listopadu 1970, sp. zn. Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
32. Ušlý zisk lze spojovat i s tím, že z dispozice poškozeného byla protiprávně odňata věc, s níž nemohl po určitou dobu nakládat a nemohl ji tak využít k dosažení předpokládaného zisku, který by mu neušel, jestliže by nedošlo ke škodné události. Tento závěr lze vztáhnout i na peněžitou částku, kterou poškozený po určitou dobu postrádal z důvodu, že ji musel vynaložit na zaplacení finanční pokuty, uložené mu nezákonným rozhodnutím orgánu státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, uveřejněný pod číslem 39/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
33. Obdobně to podle dovolacího soudu musí platit v případě, kdy orgán veřejné moci (správce daně) ve lhůtě stanovené právní úpravou účinnou v rozhodné době (§ 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb.) nevrátí poškozenému finanční prostředky (daňový přeplatek), které tak poškozený nemůže využít k dosažení předpokládaného zisku. Přitom není rozhodné, na základě jakého právního důvodu poškozený neoprávněně zadržované finanční prostředky nabyl, např. zda mu byly poskytnuty bankou z titulu smlouvy o úvěru.
34. Podle dovolacího soudu není shora uvedený závěr vyloučen tím, že současně s nárokem na náhradu ušlého zisku uplatňuje žalobkyně nárok na náhradu skutečné škody, která jí měla taktéž vzniknout včasným nevrácením daňového přeplatku ze strany správce daně.
35. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, vyslovil právní názor, že nárok na náhradu ušlého zisku i skutečné škody (§ 442 odst. 1 obč. zák.) jsou samostatné nároky, na sobě nezávislé, oba mohou vzniknout z téže škodní události, existence skutečné škody není předpokladem vzniku ušlého zisku, a to platí i naopak. Okolnost, že při určení výše ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodní události – poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit, nevylučuje možnost vzniku skutečné škody. Náklady, které na dosažení zisku podnikatel vynaložil, získává totiž při své podnikatelské činnosti zpět, neboť k tomu, aby byl dosažen zisk, musí být příjem z podnikatelské činnosti vyšší než vynaložené náklady. Při stanovení výše ušlého zisku se vychází z celkových předpokládaných výnosů z podnikání snížených o předpokládané náklady. Ušlý zisk je tedy hypotetická kategorie a jeho výše je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu, bez ohledu na to, zda tyto náklady byly poškozeným skutečně vynaloženy či nikoliv. Jestliže však poškozený vynaložil určité náklady, jež by k dosažení příjmů z podnikání sice sloužit mohly, avšak v důsledku škodní události k tomu nesloužily a příjmem z podnikatelské činnosti nebyly uhrazeny, jde o skutečnou škodu, na jejíž náhradu má poškozený právo za podmínky, že vznik této újmy je v příčinné souvislosti se škodní událostí.“
36. Ve výše citované věci Nejvyšší soud dále konstatoval, že odvolací soud se „s ohledem na tvrzení žalobkyně a na Nejvyšším soudem zastávaný právní názor měl zabývat otázkami, zda u žalobkyně v době, kdy jí byly správcem daně neoprávněně zadržovány finanční prostředky, skutečně došlo k vyčerpání tzv. úvěrového rámce poskytnutého kontokorentního úvěru, případně zda si v uvedeném období měla možnost opatřit finanční prostředky v zadržované výši na rozvoj svého podnikání jinak, a zda jí v důsledku zadržení finančních prostředků ušel zisk.“
37. Stávající rozhodovací praxe dovolacího soudu nepopírá existenci situace, kterou dovolatelka nazývá „alternativní škodou“, tj. situaci, kdy nárok na náhradu skutečné škody vylučuje nárok na ušlý zisk. Ani ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3874/2015 není existence takové situace vyloučena (viz bod 36). V tomto rozhodnutí je konstatována samostatnost obou těchto nároků, a to v tom smyslu, že nárok na náhradu skutečné škody nemusí být bezpodmínečně spojen s nárokem na ušlý zisk, a naopak.
38. Nelze vyloučit situaci, kdy je dána existence nároku na skutečnou škodu, ovšem již nikoliv nároku na ušlý zisk, což platí i naopak. Existovat však mohou (více či méně nezávisle na sobě) oba tyto nároky. Ačkoli tyto nároky existují (mohou existovat) nezávisle na sobě, tj. vznik jednoho automaticky nevyvolává vznik druhého, přesto je třeba je hodnotit ve vzájemné souvislosti a podle logických pravidel. Pokud – uvažováno v teoretické rovině – je skutečná škoda představována úroky, které poškozená strana musela zaplatit při získání finančních prostředků, jež měly „dočasně nahradit“ prostředky zadržované na základě nezákonného rozhodnutí státního orgánu, tj. představovala náklad, který poškozená strana měla se získáním financování, pak je třeba řádně posoudit (a odůvodnit) vznik nároku na ušlý zisk, je-li existence ušlého zisku dovozována právě z absence zadržených finančních prostředků, což v posuzovaném případě z rozhodnutí odvolacího soudu, ale ani soudu prvního stupně nevyplývá.
39. V obecné – teoretické – rovině mohou nastat následující situace. Poškozená strana, která tvrdí, že jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku v tom smyslu, že nemohla rozvíjet své podnikání:
a) získala financování, z nějž mohla (a měla) dále rozvíjet své podnikání; v tomto případě její skutečnou škodou je náklad takového financování, tj. např. smluvní úrok, který musela hradit;
b) nezískala (např. objektivní nemožností) financování, z nějž mohla (a měla) dále rozvíjet své podnikání; v tomto případě jí nevznikla skutečná škoda, ale mohl (což je na posouzení konkrétní situace) jí vzniknout ušlý zisk.
40. V posuzované věci se sice odvolací soud zabýval existencí obou těchto nároků, ovšem z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí již neplyne, zda a nakolik se odvolací soud zabýval tím, zda existence nároku na náhradu skutečné škody nemohla vyloučit nárok na ušlý zisk.
41. Pro posouzení toho, ušel-li žalobkyni v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím orgánu správy daní zisk, je nutné verifikovat nejen výši financování, které žalobkyně získala (kontokorentní rámec, úvěrové financování, atd.), ale i to, k jakému účelu bylo předmětné financování poskytnuto (jednalo-li se o účelově poskytnuté prostředky), které nemohly být použity k rozvoji podnikání, jehož absencí měl zisk ujít, respektive usilovala-li žalobkyně o to, aby získala prostředky za účelem rozvoje podnikání či jen k pokrytí svých (nezbytných) provozních nákladů, atd.
42. Z uvedeného vyplývá, že již v této otázce napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá z hlediska uplatněného dovolacího důvodu na nesprávném právním posouzení věci, neboť absence zjištění právně rozhodných okolností ve smyslu shora v úvahu přicházejících vyložených alternativ, neposkytovala odvolacímu soudu, ale ani soudu prvního stupně odpovídající skutkový základ pro meritorní rozhodnutí.
43. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud podle § 243d písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 ve shora dovoláním dotčeného rozsahu zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí v uvedeném rozsahu i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.).
44. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-