// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 01.08.2018

Škoda způsobená bezdůvodným obohacením dalšího zaměstnance

Představuje-li vyplacená část platu bezdůvodné obohacení, které musí zaměstnanec vydat, jde o škodu, která zaměstnavateli vznikla a za kterou odpovídá jeho zaměstnanec, jenž svým jednáním takové obohacení způsobil, jen tehdy, není-li ji obohacený zaměstnanec povinen vrátit z důvodu vyplývajícího z ustanovení § 331 zák. práce nebo není-li ji obohacený zaměstnanec schopen vrátit (zejména z důvodu své nepříznivé majetkové situace).

V případě, že obohacený zaměstnanec je povinen a schopen vyplacenou část platu vrátit, je totiž třeba vzít v úvahu, že neprávem vyplacené částky má zaměstnavateli nahradit především ten, kdo se tímto způsobem bezdůvodně obohatil, a že ten, kdo mu takové obohacení pouze umožnil, může být zavázán k náhradě jen tehdy, není-li povinen nebo schopen odčinit újmu obohacený zaměstnanec; pouze za této situace lze hovořit o tom, že k újmě, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného zaměstnavatele, došlo v příčinné souvislosti se zaviněným porušením povinností při plněním pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ze strany zaměstnance, který za zaměstnavatele určil jinému zaměstnanci plat v rozporu se zákonem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 346/2018, ze dne 22. 5. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 122 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 29. 12. 2011
§ 123 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 29. 12. 2011
§ 250 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 29. 12. 2011
§ 331 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 29. 12. 2011

Kategorie: pracovní právo; zdroj: www.nsoud.cz

Z odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Lounech dne 9. 12. 2014 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 75 721 Kč „s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z této částky ode dne 11. 11. 2014 do zaplacení“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že na základě kontroly činnosti odboru pro válečné veterány, jehož ředitelkou byla žalovaná jmenována dne 1. 11. 2011, uskutečněné ve dnech 25. 9. 2013 až 12. 2. 2014, bylo zjištěno, že žalovaná v rozporu s právní úpravou a skutečně vykonávanými činnostmi přiznala ode dne 1. 11. 2011 zaměstnankyni J. V. neoprávněně vyšší platovou třídu, konkrétně 9. namísto 7. platové třídy, čímž došlo v období od 1. 11. 2011 do 1. 11. 2013 k neoprávněnému navýšení „vypláceného platu v předběžně vyčíslené výši 91 000 Kč bez tzv. odvodů“, a tedy ke vzniku škody na straně žalobkyně, že naopak zaměstnankyni M. L. přiznala žalovaná od téhož dne neoprávněně nižší platovou třídu, konkrétně 7. namísto 9. platové třídy, a proto jí bylo nutno – vzhledem k tomu, že práci odpovídající zařazení do 9. platové třídy skutečně odváděla a odvádí - vzniklý rozdíl v platu vyčíslený částkou 83 804 Kč za uvedené období doplatit z důvodu bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně, že dohodami o změně sjednaných pracovních podmínek ze dne 31. 10. 2013 uzavřenými s J. V. a M. L. byl „protiprávní stav napraven“, že „objasňovací orgán“ žalobkyně dospěl ve své „Zprávě o výsledcích objasňování škody“ ze dne 22. 7. 2014 č. j. 151-6/2014-7542 k závěru, že žalobkyni byla vyplacením platu J. V. za období od 1. 11. 2011 do 31. 10. 2013 ve výši rozdílu mezi 9. platovou třídou, do níž byla zařazena, a 7. platovou třídou, do níž měla být s ohledem na vykonávanou práci skutečně zařazena, způsobena „škoda na penězích“, která byla upřesněna na částku 75 721 Kč (plat J. V. v rozhodném období v celkové výši 56 508 Kč a odvody na sociální a zdravotní pojištění odvedené zaměstnavatelem v celkové výši 19 213 Kč), a že ke vzniku této škody došlo v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalované. Žalobkyně má za to, že u žalované, která jako vedoucí zaměstnanec žalobkyně tímto svým protiprávním jednáním porušila ustanovení § 123 odst. 2 zákoníku práce, tedy povinnost zařadit J. V. do platové třídy určené podle „nejnáročnější na ní požadované práce“, kolektivní smlouvu platnou do 31. 12. 2011, ustanovení § 301 písm. c) a d), § 302 písm. d) a f) zákoníku práce a § 47 odst. 1 zákona o majetku státu, lze dovodit „obecnou odpovědnost zaměstnance za škodu podle pracovněprávních předpisů“ s tím, že jsou „splněny všechny předpoklady, na jejichž existenci zákon váže vznik odpovědnostních vztahů“.

Žalovaná zejména namítala, že zaměstnankyni žalobkyně J. V. buď žádný plat neprávem vyplacen nebyl a žalobkyni žádná majetková újma nevznikla, anebo pro případ, že by snad této zaměstnankyni skutečně byl neprávem plat (či jeho část) vyplacen, musela by se žalobkyně ohledně takového přeplatku vypořádat „právě a jen“ s touto zaměstnankyní ve smyslu ustanovení § 331 zákoníku práce a ohledně provedených odvodů pak s příslušnými orgány veřejné správy s tím, že pokud by tak neučinila, byla by to jen žalobkyně, kdo by za případnou majetkovou újmu odpovídal. Uvedla, že je „notoricky známou skutečností, že předpokladem úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody vůči osobě, jejíž protiprávní jednání zapříčinilo vznik bezdůvodného obohacení třetí osoby na úkor žalobce, je nemožnost uspokojit žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči této třetí osobě“.

Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 23. 6. 2016 č. j. 11 C 228/2014-182 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 37 607 Kč k rukám advokáta JUDr. Oldřicha Godyckiho. Vycházel ze zjištění, že zaměstnankyně žalobkyně J. V. byla na základě dohody o změně sjednaných pracovních podmínek ze dne 10. 10. 2011 a podle popisu pracovní činnosti z téhož dne, které podepsala za žalobkyni žalovaná, zařazena na systemizované místo archivář, že platovým výměrem ze dne 1. 11. 2011 byla zařazena do 9. platové třídy a byl jí stanoven plat v úhrnné výši 26 770 Kč a že fakticky vykonávala práci asistentky. Dovodil, že vzhledem k tomu, že J. V. se nedovolala neplatnosti dohody o změně sjednaných pracovních podmínek a platového výměru, nemůže se soud již v tomto řízení zabývat a provádět dokazování k případným rozporům mezi vůlí a projevy vůle při uzavírání dohody o změně sjednaných podmínek ze dne 10. 10. 2011 mezi žalobkyní, za kterou jednala žalovaná, a J. V., či jinými důvody neplatnosti, které byly dříve považovány za důvody zakládající absolutní neplatnost, a důvody neplatnosti platového výměru ze dne 1. 11. 2011, kterým byl určen plat; J. V. vzniklo právo na přidělování práce dle dohody o změně pracovní smlouvy a na plat dle platového výměru, které jsou platnými právními úkony. Dospěl k závěru, že ustanovení § 331 zákoníku práce o vrácení neprávem vyplacených částek ve vztahu k J. V. nelze použít, neboť zaměstnanec se může obohatit na úkor zaměstnavatele jen tím, že od zaměstnavatele přijal peněžité částky „neprávem“, tj. bez právního důvodu, z neplatného právního úkonu nebo z právního důvodu, který odpadl, že plnila-li žalobkyně J. V. plat na základě platného (bezvadného) právního úkonu, jehož platností se soud nemůže v tomto řízení zabývat, nemohla žalobkyni vzniknout škoda, neboť „stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, tj. protiprávním“, a že vyplacení platu J. V. není nemravný výkon práva, když sama žalobkyně v řízení argumentovala dobrou vírou J. V. a předložila i její vyjádření, podle kterého vycházela z toho, že platový výměr je řádný a že změna prací byla provedena v souladu s právními předpisy, a z provedeného dokazování nevyplynulo, že by přímým úmyslem J. V. a žalované při sjednání změny pracovní smlouvy a vyhotovení platebního výměru bylo způsobit žalobkyni újmu; takový závěr nevyplývá ani ze šetření odboru kriminální služby Hlavního velitelství Vojenské policie.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 9. 2017 č. j. 12 Co 670/2016-196 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, který se zaměřil „výlučně na otázku“, zda dohoda o změně pracovních podmínek ze dne 10. 10. 2011, jíž žalovaná jednající jménem žalobkyně sjednala s J. V. nový druh práce (archivář), a platový výměr ze dne 1. 11. 2011, jímž této zaměstnankyni přiznala zařazení do 9. platové třídy, jsou platnými právními úkony či nikoliv, že založil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby na konstatování, že plnila-li žalobkyně plat J. V. na základě platného právního úkonu (resp. úkonu, jehož platnost již v tomto řízení nelze zpochybnit, a proto je na něj nutno nahlížet jako na platný), nemohla žalobkyni vzniknout škoda, neboť stejný stav nemůže být současně stavem právním i protiprávním, a současně přisvědčil žalobkyni, že výsledná neplatnost právního úkonu učiněného zaměstnancem není zákonnou podmínkou pro vznik odpovědnosti tohoto zaměstnance za škodu vůči zaměstnavateli ve smyslu § 250 zákoníku práce. Uložil soudu prvního stupně, aby posoudil uplatněný nárok z hlediska splnění předpokladů vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu vůči zaměstnavateli podle § 250 zákoníku práce, aby v závislosti na procesní aktivitě účastníků provedl důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, a shledá-li nárok žalobkyně co do základu opodstatněným, aby jej posoudil co do jeho výše a stanovil rozsah a způsob náhrady škody podle § 257 zákoníku práce. Odvolací soud závěrem uvedl, že „současně zastává názor, že v intencích právních závěrů vyjádřených v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 31 Cdo 2307/2013 není pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku na náhradu škody nadále významná skutečnost, zda žalobkyně uplatnila (či uplatnit mohla) nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči své zaměstnankyni J. V.“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud, který ve věci „bez dalšího prosazuje aplikaci právních závěrů vyjádřených v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, zejména tu jeho část, že pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku na náhradu škody není nadále významná skutečnost, zda žalobce uplatnil (či uplatnit mohl) nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči podřízené zaměstnankyni žalované“, zcela přehlíží a opomíjí, že „ono sjednocující rozhodnutí Nejvyššího soudu“ bylo vztaženo ke skutkovému stavu posuzovanému dle § 457 občanského zákoníku, kdy škůdcům byla pro případ jejich plnění z titulu náhrady škody zachována možnost uplatnění jejich nároku vůči obohacenému, avšak věc účastníků je vztahem pracovněprávním, kde jak žalovaná jako „údajný škůdce“, tak podřízená zaměstnankyně žalované (J. V.) jako „údajně obohacená“, jsou obě zaměstnankyněmi žalobkyně a „na tento vztah dopadají zásadně odlišná pravidla týkající se práva zaměstnavatele na vrácení neprávem vyplacených částek (§ 331 zákoníku práce) na straně jedné, jakož i zákonná pravidla pro stanovení rozsahu škody, za kterou odpovídá zaměstnanec, ale způsobenou též zaměstnavatelem či více zaměstnanci (§ 257 zákoníku práce) na straně druhé, stejně jako nelze pominout ani prevenční povinnost zaměstnavatele (§ 248 zákoníku práce) směřující k předcházení škodám ve spojení s jeho povinností požadovat vrácení neprávem vyplacených částek“. Dovolatelka uvedla, že odvolací soud „svým prosazovaným právním názorem nepochybně vytyčuje rámec právních úvah soudu nalézacího“ v tom smyslu, že není významná skutečnost, zda žalobkyně uplatnila (či uplatnit mohla) nárok na vrácení neprávem vyplaceného platu vůči zaměstnankyni podřízené žalované, ačkoliv takový právní názor je „ve zřejmé kolizi“ s výše uvedenou pracovněprávní úpravou. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda má pro odpovědnost zaměstnance, který svým jednáním způsobil bezdůvodné obohacení dalšího zaměstnance, za škodu ve smyslu ustanovení § 250 zákoníku práce význam okolnost, zda zaměstnavatel uplatnil (mohl uplatnit) právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 331 zákoníku práce vůči takto obohacenému zaměstnanci. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, kdy se žalovaná měla dopustit jednání, z něhož žalobkyni vznikla (měla vzniknout) škoda – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb. a č. 185/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 29. 12. 2011 (dále jen „zák. práce“).

Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 250 odst. 1 zák. práce). Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí (§ 250 odst. 2 zák. práce). Při odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen prokázat zavinění zaměstnance (srov. § 250 odst. 3 zák. práce).

Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Škodou se tu rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu. Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§ 250 odst. 2, § 257 odst. 4 zák. práce), případně zaviněním jiného zaměstnance (§ 257 odst. 5 zák. práce) nebo třetích osob vně zaměstnavatele (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3555/2013, uveřejněného pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015).

Bezdůvodné obohacení v pracovněprávních vztazích se řídí - jak vyplývá ze subsidiárního použití občanského zákoníku (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb.) - ustanoveními § 451, § 454, § 455 odst. 1 a § 456 až 459 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (srov. též § 324 zák. práce). Obohatil-li se bezdůvodně zaměstnanec v důsledku toho, že mu zaměstnavatel neprávem vyplatil určité peněžité plnění („částky“), může zaměstnavatel požadovat po zaměstnanci jeho vrácení, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění („částky“) nesprávně určené nebo omylem vyplacené (srov. § 331 zák. práce).

Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanec, který se bezdůvodně obohatil na úkor zaměstnavatele tím, že od zaměstnavatele přijal peněžité plnění („částky“) neprávem (tj. bez právního důvodu, z neplatného právního úkonu nebo z právního důvodu, který odpadl), je povinen bezdůvodné obohacení vydat zaměstnavateli jen tehdy, jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění („částky“) nesprávně určené nebo omylem vyplacené. V případě, že nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění („částky“) nesprávně určené nebo omylem vyplacené, může si zaměstnanec bezdůvodné obohacení, které tímto způsobem (neprávem) získal na úkor zaměstnavatele, ponechat. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu.

Při určení platu zaměstnanci zaměstnavatelem v rozporu s ustanoveními § 122 odst. 1 a § 123 zák. práce může představovat škodu, která zaměstnavateli vznikla a za kterou za podmínek uvedených v ustanovení § 250 zák. práce odpovídá jeho zaměstnanec, jenž za něho určil zaměstnanci plat v rozporu se zákonem, také plat vyplacený zaměstnanci ve vyšší částce, než která mu příslušela podle zákoníku práce, nařízení vlády vydaného k jeho provedení a v jejich mezích podle kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního předpisu (srov. § 122 odst. 1 zák. práce). Uvedené ovšem neplatí absolutně.

Představuje-li vyplacená část platu bezdůvodné obohacení, které musí zaměstnanec vydat, jde o škodu, která zaměstnavateli vznikla a za kterou odpovídá jeho zaměstnanec, jenž za něho určil jinému zaměstnanci plat v rozporu se zákonem, jen tehdy, není-li ji obohacený zaměstnanec povinen vrátit z důvodu vyplývajícího z ustanovení § 331 zák. práce nebo není-li ji obohacený zaměstnanec schopen vrátit (zejména z důvodu své nepříznivé majetkové situace). V případě, že obohacený zaměstnanec je povinen a schopen vyplacenou část platu vrátit, je totiž třeba vzít v úvahu, že neprávem vyplacené částky má zaměstnavateli nahradit především ten, kdo se tímto způsobem bezdůvodně obohatil, a že ten, kdo mu takové obohacení (například jako v projednávané věci tím, že zařadil zaměstnance do vyšší platové třídy, než která odpovídala jím vykonávaným pracovním činnostem) pouze umožnil, může být zavázán k náhradě jen tehdy, není-li povinen nebo schopen odčinit újmu obohacený zaměstnanec; pouze za této situace lze hovořit o tom, že k újmě, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného zaměstnavatele, došlo v příčinné souvislosti se zaviněným porušením povinností při plněním pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ze strany zaměstnance, který za zaměstnavatele určil jinému zaměstnanci plat v rozporu se zákonem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3721/2016).

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku na náhradu škody, která měla žalobkyni vzniknout tím, že žalovaná jako ředitelka odboru žalobkyně zařadila zaměstnankyni J. V. do 9. platové třídy, ačkoliv „fakticky“ tato zaměstnankyně vykonávala činnosti asistentky zařazené v 7. platové třídě, není významná skutečnost, zda žalobkyně uplatnila (či uplatnit mohla) nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči své zaměstnankyni J. V., není správný. Poukazuje-li odvolací soud na podporu tohoto svého právního názoru na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, pak přehlíží, že v tomto rozsudku šlo o řešení vzájemného vztahu (konkurence) nároků na náhradu škody proti škůdci a na vydání bezdůvodného obohacení proti osobě odlišné od škůdce v občanskoprávních vztazích, v nichž se – na rozdíl od pracovněprávních vztahů - neuplatňuje ustanovení § 331 zák. práce, a že proto závěry uvedené v tomto rozhodnutí nelze na projednávanou věc vztáhnout.

Usnesení odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba o náhradu škody zamítnuta, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, je přesto věcně správné, neboť soud prvního stupně – veden nesprávným právním názorem, že předpokladem práva žalobkyně na náhradu škody vůči žalované je neplatnost dohody o změně sjednaných pracovních podmínek ze dne 10. 10. 2011 a platového výměru ze dne 1. 11. 2011, na jejichž základě byl zaměstnankyni J. V. vyplácen plat, které se tato zaměstnankyně nedovolala – se nezabýval tím, zda jsou v projednávané věci ve vztahu k žalované splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnance za škodu vůči zaměstnavateli podle ustanovení § 250 zák. práce.

Protože usnesení odvolacího soudu je věcně správné a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů