// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 31.07.2018

Výše minimální mzdy pro stanovení náhrady za ztrátu na výdělku

Vzhledem k tomu, že minimální mzda vyjadřuje výdělek, který by poškozený zaměstnanec dosahoval (mohl dosáhnout) v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, kdyby mu to umožnil trh práce, je nutné při určení výše minimální mzdy pro účely stanovení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení § 371 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015 (§ 271b odst. 3 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015) vždy vycházet z nařízení vlády o minimální mzdě ve znění účinném v době, za jakou je náhrada za ztrátu na výdělku požadována, neboť právě takovou mzdu (plat nebo odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr) by si poškozený zaměstnanec mohl v daném období jako nejnižší možnou vydělat.

Pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku žalobce po skončení pracovní neschopnosti v roce 2014 je proto třeba postupovat podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí (dále jen „nařízení vlády o minimální mzdě“), ve znění účinném v době od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014, pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku žalobce po skončení pracovní neschopnosti v roce 2015 je nutné postupovat podle nařízení vlády o minimální mzdě ve znění účinném v době od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 a pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku žalobce po skončení pracovní neschopnosti v roce 2016 je nutné postupovat podle nařízení vlády o minimální mzdě ve znění účinném v době od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 472/2018, ze dne 16. 5. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 371 odst. 3 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 9. 2015
§ 271b odst. 3 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění od 1. 10. 2015 do 31. 12. 2016
§ 111 zák. č. 262/2006Sb. ve znění do 31. 12. 2016
§ 2 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. ve znění od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2016
§ 4 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. ve znění od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2016
§ 5 odst. 2 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. ve znění od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2016

Kategorie: pracovní právo; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 25. 1. 2017 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2016 částku 252 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 75 000 Kč ode dne 1. 1. 2015, z částky 84 000 Kč ode dne 1. 1. 2016 a z částky 92 400 Kč ode dne 1. 1. 2017 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je bývalým zaměstnancem právního předchůdce žalovaného a že pobírá náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu nemoci z povolání, kterou mu vyplácí vedlejší účastník, avšak v nesprávné výši. Uvedl, že je od roku 1998 zařazen v evidenci uchazečů o zaměstnání a že je na základě růstu minimální mzdy neoprávněně krácen jeho zákonný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu nevyváženosti mezi valorizací průměrného výdělku a výší každoročně vyhlašované minimální mzdy, kdy se jeho rozhodný výdělek od doby vzniku nároku zvýšil o cca 100 % (z 9 000 Kč na 21 727 Kč) oproti výši minimální mzdy, která se zvýšila cca o 400 % (z 2 200 Kč na 9 900 Kč). Má za to, že od průměrného výdělku před vznikem škody má být odpočítáván fiktivní výdělek ve výši minimální mzdy ke dni zařazení do evidence na úřadu práce a že tato výše má zůstat neměnná po celou dobu evidence, neboť postupem, kdy je odečítána minimální mzda stanovená nařízením vlády pro příslušné období, je žalobce rok od roku stále více poškozován a není naplněn úmysl zákonodárce zachovat poškozenému pracovníkovi shodnou životní úroveň s životní úrovní před vznikem škody.

Žalovaný zejména uvedl, že na určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyplácené žalobci nemá žádný vliv, neboť ji stanovuje pojistitel a nikoli pojistník, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je při určení výše minimální mzdy třeba vycházet z právní úpravy obsažené v nařízení vlády č. 567/2006 Sb., a to ve znění předpisu stanovujícího aktuální výši minimální mzdy pro období, za které je nárok přiznáván, a že tento výklad je logický a správný, neboť minimální mzda má v rámci výpočtu nároku na odškodnění za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti představovat minimální možný příjem, kterého by mohl žalobce v daném období dosáhnout.

Vedlejší účastník uplatnil námitku promlčení nároku a uvedl, že zákoník práce upravuje nárok zaměstnance, který je evidován na úřadu práce, tak, že za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy, jejíž výše je upravena platným nařízením vlády (§ 111 zákoníku práce), a že postupem, který uplatňuje žalobce, by docházelo pouze ke zvyšování renty v důsledku valorizace rozhodného výdělku a ke zvýhodnění poškozených evidovaných na úřadu práce oproti poškozeným, kteří se uplatnili na trhu práce a dosahují výdělků minimálně ve výši aktuální minimální mzdy.

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 21. 3. 2017 č. j. 5 C 21/2017-59 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 36 425 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Velíška a vedlejšímu účastníkovi 783 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobce podal dne 5. 8. 1996 žalobu proti právnímu předchůdci žalovaného o náhradu škody, která mu začala vznikat po zjištění nemoci z povolání a přeřazení na práci dělníka dne 11. 12. 1995, že řízení bylo zastaveno na základě plnění, které začal poskytovat vedlejší účastník, že žalobce je od roku 1998 evidován na úřadu práce a že nepobírá invalidní důchod. Dovodil, že žalobci vznikl nárok na odškodnění podle ustanovení § 195 zákoníku práce, neboť u něj byla zjištěna nemoc z povolání, že vedlejší účastník provádí výpočet škody v souladu s platnými právními předpisy a judikaturou Nejvyššího soudu a že pro výklad podávaný žalobcem není opora v právních předpisech.

K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2017 č. j. 23 Co 240/2017-131 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení jen tak, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně žalovanému 9 106 Kč a vedlejšímu účastníkovi 428 Kč, jinak jej potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému 5 832 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Velíška a vedlejšímu účastníkovi 150 Kč. Vycházel ze zjištění, že ztráta na výdělku v souvislosti s utrpěným úrazem (správně nemocí z povolání) začala žalobci vznikat 11. 12. 1995 až po skončení pracovního poměru u právního předchůdce žalovaného a až poté, kdy byl u nového zaměstnavatele HERLIN spol. s r. o. převeden na jinou, méně placenou práci, že naposledy uzavřený pracovní poměr (u zaměstnavatele HERLIN spol. s r. o.) skončil výpovědí ze strany zaměstnavatele pro nadbytečnost, že od září 1998 je žalobce veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a že od 19. 1. 2016 mu byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně. Dovodil, že je-li žalobce veden jako uchazeč o zaměstnání již téměř dvacet let a teprve od 19. 1. 2016 mu byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně, nelze shledat příčinnou souvislost mezi tím, že nedosahuje žádného výdělku, a jeho zdravotním stavem, ale je možné vycházet z toho, že důvodem nedosahování žádného výdělku je jednak situace na trhu práce a jednak jsou možné i subjektivní důvody žalobce, pro které není zaměstnán. Dospěl k závěru, že má-li náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nahradit poškozenému zaměstnanci újmu, která mu vznikla tím, že nemůže dosahovat výdělků jako před úrazem či vznikem nemoci z povolání, je třeba od průměrného valorizovaného výdělku před vznikem škody odečíst vždy aktuální výši minimální mzdy stanovenou nařízením vlády, neboť minimálně této mzdy by poškozený zaměstnanec mohl dosáhnout nebýt neuspokojivé situace na trhu práce či jiných subjektivních důvodů, pro které této mzdy nedosahuje. Dodal, že na základě ustanovení § 263 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, by byl nárok uplatněný žalobcem – náhrada za ztrátu na výdělku za rok 2014 – k námitce žalovaného shledán promlčeným.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které podle svého obsahu směřuje proti výroku o věci samé. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením § 271b odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, a se zákonným ustanovením upravujícím změnu poměrů v tom, že změna právního předpisu není podstatnou změnou poměrů na straně poškozeného ve smyslu ustanovení § 271u odst. 2 zákoníku práce, že od průměrného výdělku pro náhradu za ztrátu na výdělku má být odpočítáván fiktivní výdělek ve výši minimální mzdy ke dni zařazení do evidence na příslušném úřadu práce jako uchazeče o zaměstnání a tato výše má zůstat neměnná po celou dobu této evidence, že růst minimální mzdy nesmí mít negativní dopad na žalobce, kterému je neoprávněně krácen jeho zákonný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu pracovněprávní odpovědnosti jako odpovědnosti objektivní, že stejný názor jako žalobce sdílí i Ministerstvo práce a sociálních věcí a veřejná ochránkyně práv a že druhá z pojišťoven vyplácejících náhrady na základě zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech či nemocech z povolání – „Kooperativa a. s.“ – provádí výpočet náhrady za ztrátu na výdělku shodně tak, jak jej nárokuje žalobce. Uvádí, že v průběhu řízení mu byla v příčinné souvislosti s nemocí z povolání přiznána invalidita prvního stupně zpětně od 19. 1. 2016 s tím, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho pracovní schopnost o 45 %, že na základě pravidelného lékařského vyšetření, které podstoupil po rozhodnutí odvolacího soudu dne 20. 11. 2017, mu bylo doporučeno pracovní zařazení na zkrácený pracovní úvazek a že z potvrzení úřadu práce ze dne 28. 4. 2017 vydaného na základě přiznání invalidity a lékařské zprávy MUDr. Stanislava Šatopleta ze dne 24. 3. 2017 vyplývá, že pro něj není možné zajistit ani zaměstnání na zkrácený pracovní úvazek. Má za to, že je nutné brát v úvahu, že v poměru ke zdravým pracovníkům, kteří se také evidují jako uchazeči o zaměstnání u příslušných úřadů práce, je handicapován svým zdravotním postižením, a proto je třeba se dále zabývat zjištěním, zda nemožnost získat nové zaměstnání je způsobena obecnou nezaměstnaností, nebo zda je dána právě a jen důsledkem onemocnění nemocí z povolání. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce s ohledem na správnost rozhodnutí odvolacího soudu zamítl. Uvedl mimo jiné, že posuzovaná otázka hmotného práva již byla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu výslovně řešena, a to se stejnými závěry, k jakým dospěly soud prvního stupně a soud odvolací, že vedlejší účastník provádí výpočet náhrady za ztrátu na výdělku podle účinných právních předpisů v souladu například s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1647/2015 a že převzetí právního názoru dovolatele by značně finančně znevýhodnilo osoby, které aktivně pracují, oproti osobám, které jsou vedeny jako uchazeči o práci.

Vedlejší účastník zejména uvedl, že v dané věci není naplněn žalobcem uvedený dovolací důvod, naopak má za to, že ustálená judikatura dovolacího soudu dospěla k závěru, že za výdělek po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání se v případě, kdy je poškozený zaměstnanec evidován jako uchazeč o zaměstnání u příslušného úřadu práce, považuje fiktivní výdělek, kterým je minimální mzda ve výši podle ustanovení § 111 odst. 2 zákoníku práce a ustanovení § 2 a 4 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., že tak jak se mění výchozí výdělek valorizacemi, výše invalidního důchodu i výše dosahovaného výdělku, je nutno zohlednit i měnící se výši minimální mzdy s ohledem na dané období a že účelem náhrady za ztrátu na výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením, nikoli zvýhodnit postavení poškozených evidovaných na úřadu práce, kteří by dosahovali vyšších náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti oproti poškozeným, kteří se uplatnili na trhu práce a dosahují výdělků minimálně ve výši aktuální minimální mzdy; skutečnost, že žalobce je téměř 20 let evidován jako uchazeč o zaměstnání, nelze zohlednit v rámci náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu nemoci z povolání, a to z důvodu nedostatku příčinné souvislosti.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po tomto dni (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení otázky hmotného práva, jaká výše minimální mzdy se použije pro stanovení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení § 371 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015 (§ 271b odst. 3 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015). Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky (aniž by mohl přihlížet k tvrzení dovolatele o lékařském vyšetření, které podstoupil po rozhodnutí odvolacího soudu dne 20. 11. 2017 a které je novou skutečností uplatněnou v dovolání v rozporu s ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, za jakou dobu se žalobce domáhá nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jehož základ se posuzuje podle dřívějších předpisů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 796/2014) – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015 (pro doplatek náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 1. 2014 do 30. 9. 2015) a do 31. 12. 2016 (pro doplatek náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 10. 2015 do 31. 12. 2016).

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyjadřuje skutečnost, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu (nemoci z povolání) snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem (nemocí z povolání) dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity je majetkovou újmou, která se stanoví – jak vyplývá z ustanovení § 371 zákoníku práce, popřípadě od 1. 10. 2015 z ustanovení § 271b zákoníku práce – zásadně ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody na straně jedné, a výdělkem zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu na straně druhé. Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu (nemoci z povolání) stejný výdělek jako před poškozením. O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) a nemocí z povolání se jedná pouze tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla).

Jednotlivé složky, které vymezují rozsah náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jsou tedy průměrný výdělek před vznikem škody, výdělek dosahovaný po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, popřípadě invalidní důchod pobíraný z téhož důvodu. Výdělkem, který je nepřesně označován jako výdělek dosahovaný po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, se rozumí – důsledně vzato – výdělek, který zaměstnanec dosahuje vzhledem ke snížení své pracovní schopnosti následkem pracovního úrazu (nemoci z povolání) při výkonu méně placené práce po vzniku nároku na náhradu škody na výdělku nejen bezprostředně po úrazu (po zjištění nemoci z povolání), ale třeba i s časovým odstupem po pracovním úrazu (po zjištění nemoci z povolání). Rozdílem mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a poté dosahovaným nižším výdělkem je vyjádřeno snížení pracovní způsobilosti zaměstnance a výše škody, která mu v důsledku toho vzniká.

Tato konstrukce ovšem může být funkční pouze za předpokladu, že zaměstnanec má skutečně možnost vykonávat jinou vhodnou práci (je-li taková práce k dispozici) a že je vůbec schopen a ochoten jinou méně placenou práci vykonávat. Pro některé situace, kdy zaměstnanec nedosahuje výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, zákon stanoví, co se považuje za výdělek po pracovním úraze nebo po zjištění nemoci z povolání.

Podle ustanovení § 371 odst. 3 zákoníku práce (§ 271b odst. 3 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015) náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy (§ 111). Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru.

Uvedené ustanovení dopadá na situaci, kdy poškozený zaměstnanec, který po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání není schopen vykonávat dosavadní práci, nemůže nastoupit jiné zaměstnání, které by bylo pro něj vhodné z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen pro nedostatek pracovních příležitostí, tedy situaci, kdy poškozený zaměstnanec má zájem využít pracovním úrazem nebo nemocí z povolání sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, avšak nemá možnost jej uskutečnit (tj. nastoupit vhodné zaměstnání) výlučně pro nedostatek pracovních příležitostí (tj. proto, že není volné místo, které by mohl zastávat). Z důvodu odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem (nemocí z povolání) však nemůže být zaměstnanci, který pro následky pracovního úrazu (nemoci z povolání) není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po pracovním úrazu (po zjištění nemoci z povolání) mít příjem z vlastní výdělečné činnosti.

Z uvedeného v první řadě vyplývá, že výdělek ve výši minimální mzdy se nepovažuje za výdělek poškozeného zaměstnance po zjištění nemoci z povolání proto, že by šlo (mohlo jít) o následek nemoci z povolání. Důvod, proč je při určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti uvažováno s výdělkem ve výši minimální mzdy jako s výdělkem po zjištění nemoci z povolání, spočívá jen (a právě) v tom, že zaměstnanec, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nedosahuje žádného výdělku (a to nikoliv z důvodu následků nemoci z povolání, ale v důsledku nedostatku vhodných pracovních příležitostí), a že žádný zaměstnanec, který by byl - kdyby to umožňoval stav trhu práce - zaměstnán v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, nemůže dosahovat nižší mzdy, platu nebo odměny z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, než kolik činí minimální mzda. Právní úprava uvedená v ustanovení § 371 odst. 3 větě první zákoníku práce (§ 271b odst. 3 větě první zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015) tak vytváří fikci výše výdělku poškozeného zaměstnance po zjištění nemoci z povolání v případě, že zaměstnanec je v době vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku veden v evidenci uchazečů o zaměstnání.

Minimální mzda, která je za podmínek stanovených v ustanovení § 371 odst. 3 zákoníku práce (§ 271b odst. 3 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015) výdělkem po pracovním úraze, je nejnižší přípustná výše odměny za práci v základním pracovněprávním vztahu, tj. v pracovním poměru a v právním vztahu založeném dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr; mzda, plat nebo odměna z dohody nesmí být nižší než minimální mzda (srov. § 111 odst. 1 větu první a druhou zákoníku práce). Výši základní sazby minimální mzdy a dalších sazeb minimální mzdy odstupňovaných podle míry vlivů omezujících pracovní uplatnění zaměstnance a podmínky pro poskytování minimální mzdy stanoví na základě zmocnění v ustanovení § 111 odst. 2 zákoníku práce vláda nařízením.

S názorem dovolatele, že při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti poškozeného zaměstnance, který je evidován na úřadu práce, má být od průměrného výdělku před vznikem škody odpočítáván fiktivní výdělek ve výši minimální mzdy stanovené ke dni zařazení poškozeného zaměstnance do evidence u příslušného úřadu práce jako uchazeče o zaměstnání a že výše tohoto fiktivního výdělku má zůstat neměnná po celou dobu této evidence, dovolací soud nesouhlasí.

Vzhledem k tomu, že minimální mzda vyjadřuje - jak vyplývá z výše uvedeného - výdělek, který by poškozený zaměstnanec dosahoval (mohl dosáhnout) v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, kdyby mu to umožnil trh práce, je nutné při určení výše minimální mzdy pro účely stanovení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vždy vycházet z nařízení vlády o minimální mzdě ve znění účinném v době, za jakou je náhrada za ztrátu na výdělku požadována, neboť právě takovou mzdu (plat nebo odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr) by si poškozený zaměstnanec mohl v daném období jako nejnižší možnou vydělat. Pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku žalobce po skončení pracovní neschopnosti v roce 2014 je proto třeba postupovat podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí (dále jen „nařízení vlády o minimální mzdě“), ve znění účinném v době od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014, pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku žalobce po skončení pracovní neschopnosti v roce 2015 je nutné postupovat podle nařízení vlády o minimální mzdě ve znění účinném v době od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 a pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku žalobce po skončení pracovní neschopnosti v roce 2016 je nutné postupovat podle nařízení vlády o minimální mzdě ve znění účinném v době od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016.

Odvolací soud – přestože dospěl ke správnému závěru, že od průměrného valorizovaného výdělku žalobce před vznikem škody je třeba odečíst vždy „aktuální“ výši minimální mzdy stanovenou nařízením vlády o minimální mzdě – však nevzal náležitě v úvahu, že minimální mzda upravená v ustanovení § 2 nařízení vlády o minimální mzdě představuje jen základní sazbu minimální mzdy pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin a že ustanovení § 4 tohoto nařízení vlády upravuje samostatnou zvláštní sazbu minimální mzdy a nejnižší úrovně zaručené mzdy při omezeném pracovním uplatnění zaměstnance. Pro zaměstnance, kteří jsou poživateli invalidního důchodu, je sazba minimální mzdy pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin vyjádřena v ustanovení § 4 odst. 1 nařízení vlády o minimální mzdě jinou částkou než pro ostatní zaměstnance v ustanovení § 2 tohoto nařízení vlády. Dovolací soud v tomto směru již v minulosti dovodil, že za výdělek po pracovním úraze (po zjištění nemoci z povolání) se považuje ve smyslu ustanovení § 371 odst. 3 části první věty za středníkem zákoníku práce výdělek ve výši minimální mzdy určený podle sazby, kterou se řídí minimální mzda poškozeného zaměstnance podle ustanovení § 111 odst. 2 zákoníku práce a podle ustanovení § 2 a 4 nařízení vlády o minimální mzdě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 29/2013). Vzhledem k tomu, že žalobce byl – jak plyne ze skutkových zjištění odvolacího soudu - od 19. 1. 2016 poživatelem invalidního důchodu pro invaliditu prvního stupně, není možné od tohoto dne považovat za jeho výdělek po zjištění nemoci z povolání základní sazbu minimální mzdy uvedenou v ustanovení § 2 nařízení vlády o minimální mzdě, nýbrž zvláštní sazbu upravenou v ustanovení § 4 odst. 1 tohoto nařízení vlády.

Odvolací soud rovněž přehlédl, že základní sazba minimální mzdy zjištěná podle ustanovení § 111 odst. 2 zákoníku práce a podle ustanovení § 2 a 4 nařízení vlády o minimální mzdě se použije - jak se výslovně podává z ustanovení § 2 tohoto nařízení vlády - pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin. Jestliže je poškozený zaměstnanec schopen vykonávat jinou vhodnou práci jen v kratší pracovní době (na zkrácený pracovní úvazek), odpovídá smyslu a účelu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (jak o tom bylo pojednáno výše), aby se k této snížené pracovní schopnosti přihlédlo a aby se vycházelo ze sazby minimální mzdy a nejnižší úrovně zaručené mzdy při jiné délce pracovní doby ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 nařízení vlády o minimální mzdě. V tomto případě se tedy za výdělek po pracovním úraze nebo po zjištění nemoci z povolání považuje ve smyslu ustanovení § 371 odst. 3 části první věty za středníkem zákoníku práce (§ 271b odst. 3 části první věty za středníkem zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015) výdělek ve výši minimální mzdy určený podle sazby minimální mzdy poškozeného zaměstnance snížené úměrně zkrácené pracovní době (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1647/2015). Odvolací soud měl proto vzít v úvahu lékařskou zprávu MUDr. S. Š. ze dne 24. 3. 2017, kterou v odvolacím řízení předložil žalobce a ve které je uvedeno, že žalobce „je schopen vykonávat výdělečnou činnost mimo jiné jen v podstatně menším rozsahu a intenzitě, tj. např. na zkrácenou 4 hodinovou pracovní dobu“.

Odvolacímu soudu je též třeba vytknout, že se nezabýval tím, zda žalobce nepobíral náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ještě před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání (přestože vycházel ze skutkového zjištění, že ztráta na výdělku začala žalobci vznikat dne 11. 12. 1995 po skončení pracovního poměru u právního předchůdce žalovaného a poté, kdy byl u nového zaměstnavatele HERLIN spol. s r. o. převeden na jinou, méně placenou práci). V takovém případě by totiž za výdělek žalobce po zjištění nemoci z povolání nemohl být považován výdělek ve výši minimální mzdy, neboť náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti by žalobci příslušela – jak vyplývá z ustanovení § 371 odst. 3 věty druhé zákoníku práce (§ 271b odst. 3 věty druhé zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015) - v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru u zaměstnavatele HERLIN spol. s r. o.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Příbrami) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů