// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 30.07.2018

Definice pojmu „uvedení výrobny do provozu“ v cenovém rozhodnutí ERÚ

Energetický regulační úřad má pravomoc vydávat cenová rozhodnutí jakožto obecné normativní akty a kromě stanovení výše výkupních cen elektřiny může podle § 5 odst. 5 zákona o cenách stanovit další věcné podmínky.

Energetický regulační úřad nepřekročil zákonné zmocnění, pokud v cenových rozhodnutích č. 4/2009 a č. 2/2010 definoval pojem „uvedení výrobny do provozu“. Vymezení toho, co se rozumí pod pojmem „uvedení výrobny do provozu“, totiž nepředstavuje stanovení nové povinnosti subjektům práva, která by nevyplývala ze zákona o podpoře využití obnovitelných zdrojů.

Pokud tedy ERÚ v cenovém předpisu podmínil jeho aplikaci právě podmínkou spočívající v legálním dodávání (tj. na základě licence) elektřiny do distribuční sítě, čímž definoval pojem „uvedení výrobny do provozu“, nedopustil se žádného vybočení z mezí svého zákonného zmocnění, ani nezaložil subjektům práva novou povinnost v rozporu s článkem 4 odst. 1 Listiny základní práv a svobod, nýbrž pouze konkretizoval podmínky, za nichž se uplatní konkrétní výkupní ceny, a to v souladu se zákonem o cenách a se zákonem o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. ERÚ v cenovém rozhodnutí žádné nové skutečnosti nedefinoval, pouze uvedl to, co vyplývá již ze zákona, tj. že podmínkami pro uplatnění výkupních cen elektřiny je její legální dodávání do distribuční sítě.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, ze dne 9. 5. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 5 zák. č. 526/1990 Sb.

Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. prosince 2015, č. j. 12 C 193/2014-263, zamítl žalobu podle části páté o. s. ř., kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu a předsedy Energetického regulačního úřadu, kterými došlo k zamítnutí jejího návrhu ve věci uložení povinnosti účastníka řízení vykupovat elektrickou energii vyrobenou žalobkyní ve výrobně elektrické energie (fotovoltaická elektrárna GENERIN umístěná na pozemku v k. ú. Ž.) za výkupní ceny stanovené zákonem a na jeho podkladě cenovým rozhodnutím ERÚ pro výrobny elektrické energie využívající sluneční záření uvedené do provozu v období od 1. ledna 2010 do 31. prosince 2010.

Žalobkyně v řízení uvedla, že je provozovatelkou fotovoltaické elektrárny (dále také „FVE“) GENERIN – FVE 186 kWp, umístěné na pozemku v k. ú. Ž. Licence na výrobu elektřiny č. 111017136 byla žalobkyni vydána dne 25. října 2010. Stavební úřad rozhodnutím ze dne 14. října 2010 stanovil podmínky pro zkušební provoz a povolil prodloužení termínu zkušebního provozu do 31. prosince 2010. Posléze byl stavebním úřadem prodloužen zkušební provoz až do 11. března 2011. Podle zápisu o předání díla (stavby FVE Ž.) byla stavba jako dílo předána žalobkyni ke dni 29. října 2010 bez závad. Dne 18. února 2010 byla mezi žalobkyní a provozovatelem distribuční soustavy – účastnicí 1) uzavřena smlouva o uzavření smlouvy budoucí – smlouvy o připojení odběrného místa k distribuční soustavě vysokého napětí a o dalších právech a povinnostech. Dopisem ze dne 25. listopadu 2010 sdělil provozovatel distribuční soustavy žalobkyni, že připojení nelze provést, protože dosud nebyla dokončena úprava distribuční soustavy. První paralelní připojení proto proběhlo teprve počátkem roku 2011. Stavební úřad vydal dne 11. března 2011 kolaudační souhlas s užíváním stavby FVE Ž., přičemž z tohoto souhlasu je patrné, že zkušební provoz byl prováděn od 14. října 2010 do 11. března 2011. Kolaudační souhlas mohl být vydán teprve po dokončení stavby prováděné účastnicí 1), neboť obě stavby, tj. stavba FVE i stavba pro paralelní připojení do distribuční sítě, byly povoleny ve společném územním a stavebním řízení. Podle žalobkyně v důsledku postupu účastnice 1), která dokončila stavbu pro paralelní připojení výrobny žalobkyně do distribuční soustavy až v roce 2011, nebyl žalobkyni přiznán nárok na podporu jí vyráběné elektrické energie ve FVE Ž. ve formě výkupních cen a ve výši stanovené zákonem a na jeho podkladě cenovým rozhodnutím ERÚ pro výrobny elektrické energie využívající sluneční záření uvedené do provozu v období od 1. ledna 2010 do 31. prosince 2010. Správní orgán nepřiznal žalobkyni uplatněné nároky s odůvodněním, že v roce 2010 splnila pouze jednu z podmínek pro uvedení výrobny do provozu v daném roce a to získání licence, nesplnila však další podmínku, tj. první paralelní připojení, k němuž došlo až v roce 2011. Podle žalobkyně byla příslušná ustanovení cenových rozhodnutí (článek 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 a čl. 1.10 cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010) vydána bez zákonného zmocnění, a proto k nim neměl správní orgán vůbec přihlížet. Podle žalobkyně totiž ERÚ není oprávněn k výkladu pojmu „uvedení do provozu“ jako klíčového pojmu pro vznik práva na podporu. Datum, ke kterému byla výrobna žalobkyně připravena plnit svůj účel, je pak podle žalobkyně již datum zahájení zkušebního provozu, tedy 14. října 2010.

Účastnice 1) naproti tomu argumentovala tím, že ve stanovisku ze dne 5. února 2010 sdělila žalobkyni, že před zahájením výroby bude nutné provést úpravy zařízení distribuční soustavy v majetku účastnice 1) a uzavřít smlouvu o uzavření budoucí smlouvy – smlouvy o připojení výrobny k distribuční soustavě a splnit další podmínky ve stanovisku uvedené. Po splnění těchto podmínek se účastnice 1) zavázala připojit výrobnu žalobkyně k distribuční soustavě ve lhůtě třiceti dnů. Podle výše uvedené smlouvy o smlouvě budoucí se účastnice 1) zavázala uskutečnit a zajistit uvedení stavby do bezpečného provozu do dvanácti měsíců od prvního dne následujícího kalendářního měsíce po splnění povinnosti žalobkyně uhradit podíl na nákladech ve výši 119 040 Kč. Podle dalšího ustanovení smlouvy uzavřou smluvní strany nejpozději do 30 pracovních dnů ode dne splnění všech podmínek této smlouvy smlouvu o připojení odběrného místa k distribuční soustavě vysokého napětí. Účastnice 1) uvedla, že se zřetelem k úhradě podílu žalobkyní počala běžet lhůta 1. března 2010 a účastnice 1) tak nemohla být v prodlení s plněním svých povinností. Za uvedení FVE Ž. do provozu je podle ní potřeba považovat den 25. února 2011.

Soud prvního stupně se při rozhodování o žalobě zaměřil především na sporný výklad pojmu „uvedení výrobny do provozu“, od něhož žalobkyně dovozovala své právo na vyplacení rozdílu mezi výší podpory, která jí měla být podle jejího názoru vyplacena, a výší podpory, která jí byla skutečně vyplacena. Soud prvního stupně shrnul, že podle cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 se dnem uvedení do provozu rozumí okamžik, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen, nebo kdy poprvé začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů. Podle cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 se dnem uvedení do provozu rozumí den, kdy jsou současně splněny dvě podmínky, a to nabytí právní moci licence na výrobu elektřiny a uskutečnění prvního paralelního připojení výrobny k distribuční nebo přenosové soustavě. Soud prvního stupně s odkazem na § 52 odst. 1 písm. a) zákona č. 180/2005 Sb., energetický zákon, ve znění pozdější předpisů (dále jen „energetický zákon“), a § 53 energetického zákona dospěl k závěru, že dodávka elektřiny z obnovitelných zdrojů dodaná do distribuční soustavy bez právního podkladu (smlouvy o dodávce a výkupu elektřiny), tudíž bez předpokladu zužitkovatelnosti, je z hlediska zákonné úpravy nežádoucí. Soud prvního stupně proto vycházel z toho, že žalobkyně uzavřela s účastnicí 2) smlouvu o podpoře výroby elektřiny dne 14. března 2011, která ji opravňuje k dodávkám elektřiny do elektrizační soustavy spojeným s její upotřebitelností. Soud prvního stupně proto dovodil, že den uzavření uvedené smlouvy je dnem, kdy byla FVE uvedena do provozu, tedy 14. března 2011, a to s ohledem na účel sledovaný zákonem č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů“).

Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně se v roce 2010 nepodílela a ani nemohla podílet na zvýšení podílu elektřiny pocházející z obnovitelných zdrojů, neboť nebyla připojena k distribuční síti. Po právní stránce jí v tom bránilo ustanovení § 52 odst. 1 písm. a) energetického zákona. Soud prvního stupně zdůraznil, že účelem přijaté právní regulace bylo zvýšení podílu elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů, nikoli podpora samotných výroben bez ohledu na jejich úlohu v distribučním systému. Má tedy jít o podporu už fakticky vyráběné a do distribuční soustavy předávané elektřiny. Touto argumentací lze podle soudu prvního stupně na zákonné bázi spolehlivě objasnit význam slovního spojení „uvedení výrobny do provozu“ užitého v cenových rozhodnutích ERÚ, neboť je logické, že nárok na výkupové ceny vzniká v souvislosti s použitím výrobny k zamýšlenému účelu, jímž není planá (experimentální) výroba elektřiny, nýbrž všem zákonným podmínkám odpovídající pravidelná výroba a dodávka elektrické energie.

Soud prvního stupně se neztotožnil s argumentací žalobkyně, že zkušební provoz je okamžikem uvedení zařízení do provozu. Provozem se dle soudu rozumí regulérní (nikoli zkušební) činnost zařízení použitého ke konečnému (v řešené věci úředně schválenému) účelu, k němuž je svojí podstatou určen. Soud rovněž dodal, že jeho závěry jsou v souladu se smluvními závazky mezi stranami, neboť žalobkyně přistoupila na smluvní ujednání ve smlouvě o smlouvě budoucí, stala se dobrovolně stranou smlouvy o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů ze dne 15. prosince 2012, podle níž měla být vyplácena výkupní cena dle cenového rozhodnutí ERÚ pro rok 2011. Soud prvního stupně se rovněž vypořádal s argumentací žalobkyně, že účastnice 1) byla v prodlení s připojením výrobny žalobkyně do distribuční soustavy, a uzavřel, že účastnice 1) se do tvrzeného prodlení nedostala, neboť ke splnění této povinnosti měla lhůtu 12 měsíců počínající od prvního dne následujícího kalendářního měsíce po splnění povinností zákazníka spočívající v úhradě podílu na nákladech ve výši 119 040 Kč, přičemž žalobkyně tuto částku uhradila 23. února 2010. Soud také dodal, že dle shodných tvrzení účastníků došlo k připojení FVE k distribuční síti v roce 2011. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného neshledal, že by správní orgán rozhodl nesprávně.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. května 2017, č. j. 24 Co 144/2016-359, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zkušební provoz nemůže být vnímán jako uvedení výrobny do provozu, neboť v tomto stádiu dochází pouze k prověření funkčnosti elektrárny a její připravenosti k výrobě elektřiny. I když během zkušebního provozu dochází k výrobě elektřiny, bez připojení výrobny k distribuční soustavě nemůže docházet k dodávkám vyrobené elektřiny do distribuční soustavy a nemůže tedy dojít ani k naplnění účelu, ke kterému byla FVE postavena. Odvolací soud v odůvodnění odkázal na ustanovení § 3 odst. 1 energetického zákona a na ustanovení § 1 odst. 2 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, v němž je upraven účel tohoto zákona, a uzavřel, že z citovaných ustanovení nelze dovodit jiný závěr, než že výrobna je uvedena do provozu připojením k elektrizační soustavě a teprve od tohoto dne může být uvažováno o podpoře takto vyráběné a do elektrizační sítě dodávané elektřiny.

K argumentaci žalobkyně, že ERÚ nebyl oprávněn ke stanovení výkladu pojmu „uvedení výrobny do provozu“, odvolací soud uvedl, že s ohledem na znění § 3 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o cenách“), a především na § 5 odst. 5 zákona o cenách, je nepochybné, že ERÚ je v rámci své působnosti oprávněn stanovit nejen výši výkupních cen za elektřinu z obnovitelných zdrojů, ale také další věcné podmínky pro uplatnění jednotlivých forem regulace, tedy i upřesnit, co se rozumí „uvedením do provozu“. Odvolací soud uzavřel, že definice uvedeného pojmu v cenových rozhodnutích ERÚ č. 4/2009 a č. 2/2010 byla provedena v rámci zákonného zmocnění ERÚ ke konkretizaci věcných podmínek.

Odvolací soud na základě výše uvedeného uzavřel, že jestliže je nepochybné, že k prvnímu paralelnímu připojení výrobny žalobkyně došlo dne 25. února 2011, pak je nutno tento den považovat za den uvedení výrobny FVE Ž. do provozu a jde tedy o rozhodný den, od kterého se odvíjí nárok na výši podpory za vyrobenou elektřinu. Odvolací soud dále uvedl, že na tomto závěru nic nezmění ani námitky žalobkyně, že licenci získala již v říjnu 2010 a že k paralelnímu připojení došlo až v roce 2011 v důsledku porušení povinností účastnice 1). Odvolací soud k tomu uzavřel, že soud prvního stupně správně posoudil povinnosti smluvních stran obsažené ve smlouvě o budoucí smlouvě uzavřené dne 18. února 2010. Podle závěru odvolacího soudu dvanáctiměsíční lhůta, v níž měla účastnice 1) povinnost zrealizovat a zajistit uvedení stavby do bezpečného provozu, počala běžet dnem 1. března 2010 (první den následujícího měsíce poté, co žalobkyně uhradila svůj podíl na nákladech, která tak učinila dne 23. února 2010) a skončila tedy 1. března 2011. Vzhledem k tomu, že k prvnímu paralelnímu připojení došlo 25. února 2011, stalo se tak ve lhůtě sjednané stranami smlouvy o smlouvě budoucí. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru závisí na řešení dvou právních otázek, z nichž jedna nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena a druhá sice v judikatuře dovolacího soudu vyřešena byla, ovšem měla by podle názoru dovolatelky být posouzena jinak. Dovolatelka uplatnila v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.

První otázka dovolatelky se vztahovala k tomu, zda má ERÚ pravomoc ve svém cenovém rozhodnutí definovat pojem „uvedení výrobny do provozu“, tedy zda je tento pojem věcnou podmínkou či jde za hranici určení věcné podmínky. Podle dovolatelky ERÚ překročil hranice zákonného zmocnění, když definoval zákonný pojem uvedení výrobny do provozu. Podle názoru dovolatelky uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, neboť Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. března 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, se přímo otázce pravomoci ERÚ definovat pojem „uvedení do provozu“ nevěnoval. Nadto dovolatelka podotkla, že v citovaném rozsudku Nejvyšší soud podle jejího názoru nesprávně vyložil okamžik uvedení výrobny do provozu, neboť podle ní nelze zjednodušeně konstatovat (a ani to z žádného právního předpisu nevyplývá), že započetí s dodávkami elektřiny do elektrizační soustavy je zcela logickým předpokladem uvedení výrobny do provozu. Dovolatelka zdůraznila, že je v zájmu nejen dovolatelky v řešené věci, aby bylo postaveno najisto, zda ERÚ má oprávnění okamžik uvedení výrobny do provozu definovat, popř. z jaké definice okamžiku uvedení výrobny do provozu je třeba ve sporech s provozovateli distribuční soustavy vycházet. Dovolatelka k první otázce dále uvedla, že žádný z právních předpisů definujících pravomoci ERÚ v oblasti normotvorné nedává ERÚ pravomoc definovat i jiné skutečnosti jako například okamžik uvedení výrobny do provozu, a odkázala na konkrétní právní předpisy (zák. č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů ČR v oblasti cen; dále energetický zákon a zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů). Podle dovolatelky proto odvolací soud nesprávně posoudil závaznost bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009, neboť ERÚ prekročil svoji pravomoc tím, že definoval podmínky, jejichž splnění představuje uvedení výrobny do provozu.

Druhá otázka dovolatelky směřovala k tomu, zda je připojení výrobny k distribuční soustavě podmínkou, bez níž nedojde k uvedení výrobny do provozu. Podle dovolatelky posouzení této otázky Nejvyšším soudem v již citovaném rozsudku ze dne 9. března 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, je nesprávné a tuto otázku je třeba posoudit jinak. Dovolatelka nesouhlasila s tím, že by okamžik uvedení výrobny elektřiny do provozu korespondoval se započetím s dodávkami elektřiny do elektrizační soustavy. Podle dovolatelky soudy nesprávně směšují okamžik vzniku nároku na podporu ve smyslu § 6 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů s okamžikem vzniku nároku na její výplatu definovaný cenovým rozhodnutím. Podle dovolatelky je tedy možné, že podmínky pro vznik nároku na podporu mohou být naplněny v jiném okamžiku, resp. dříve, než je možné vypočítat výši podpory, která má být vyplacena. Dovolatelka se dále zabývala argumentací, proč již zkušební provoz FVE Ž. by měl být považován za uvedení výrobny do provozu, a uvedla, že již během zkušebního provozu mohla FVE sloužit své základní funkci spočívající se výrobě elektřiny z obnovitelného zdroje. Podle názoru dovolatelky tedy připojení výrobny do distribuční soustavy není podmínkou pro uvedení této výrobny do provozu a dovolací soud tak tuto otázku ve své dosavadní rozhodovací praxi posuzuje nesprávně. Dovolatelka zdůraznila, že zákon neříká nic o tom, že by pro přiznání podpory byl rozhodující okamžik připojení do distribuční soustavy, a nárok žalobkyně na podporu se tedy odvíjí čistě od zákonné úpravy. Podle dovolatelky je pro určení okamžiku uvedení výrobny do provozu rozhodný okamžik, kdy je výrobna způsobilá bezpečně vyrábět elektřinu. Dovolatelka v této souvislosti poukázala na to, že v řízení navrhla řadu důkazů k prokázání skutečnosti, že její výrobna byla již v říjnu 2010 schopna plného provozu. Podle názoru dovolatelky jí nelze přičítat k tíži, že zákonodárce okamžik uvedení výrobny do provozu v zákoně nikterak nedefinoval, ani nesvěřil ERÚ pravomoc jej určit. Za takové situace nelze podle názoru dovolatelky ponechat vlastníky elektráren napospas provozovatelům distribučních soustav, aby oni určili, kdy kterou elektrárnu zapojí a tím rozhodli o výši jejích výkupních cen.

Dovolatelka se zabývala také teleologickým výkladem zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a zřejmě dospěla k závěru, že jeho účelem je v souladu s § 1 odst. 2 písm. a) a d) zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů to, aby podpora vytvořila příhodné klima pro investory. Proto má-li být účel tohoto zákona respektován, je nutné okamžik uvedení výrobny do provozu vztáhnout k okamžiku, kdy je tok investičních prostředků do výstavby výrobny ukončen, neboť tím je investice vynaložena. K teleologickému výkladu zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů dovolatelka dále uvedla, že pokud § 6 tohoto zákona pracuje s návratností investic do obnovitelného zdroje, je zcela logické počítat tuto návratnost od okamžiku, kdy byla investice vynaložena, tedy od stavebně-technického dokončení výrobny, což by mělo být zohledněno také při výkladu termínu „uvedení výrobny do provozu“. Dovolatelka uzavřela, že z uvedeného výkladu je patrné, že FVE Ž. byla uvedena do provozu dne 14. října 2010 ke dni zahájení zkušebního provozu. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud své závěry vyslovené v rozsudku ze dne 9. března 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, změnil a uvedenou otázku vztahující se k tomu, zda je připojení výrobny k distribuční soustavě podmínkou, bez níž nedojde k uvedení výrobny do provozu, posoudil jinak. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu.

Účastnice 1) i účastnice 2) se k dovolání žalobkyně vyjádřily a ve svých vyjádřeních uvedly, že napadený rozsudek spočívá na správném právním posouzení věci a vychází ze správně zjištěného skutkového stavu. Dále každá z účastnic podrobně polemizovala s argumentací dovolatelky a vyložila, proč považuje podané dovolání za nepřípustné, případně za nedůvodné. Obě účastnice ve svých vyjádřeních navrhly, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné, případně aby jej jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, ovšem není důvodné.

Nejvyšší soud předně podotýká, že k doplnění dovolání, které žalobkyně učinila podáním dne 19. února 2018, nepřihlížel, a to v souladu s § 242 odst. 4 o. s. ř., neboť žalobkyně doplnila dovolání o novou právní otázku po uplynutí lhůty k podání dovolání. K tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 309/2000.

Dovolací soud shledal dovolání přípustným ohledně první dovolatelčiny otázky týkající se toho, zda má ERÚ pravomoc ve svém cenovém rozhodnutí definovat pojem „uvedení výrobny do provozu“, tedy zda nepřekročil zákonné zmocnění, pokud tento pojem v cenových rozhodnutích č. 4/2009 a č. 2/2010 definoval. Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. V rozsudku ze dne 9. března 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, se Nejvyšší soud k této otázce vyjádřil, ovšem pouze okrajově.

Podle § 1 odst. 2 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů je účelem tohoto zákona v zájmu ochrany klimatu a ochrany životního prostředí
a) podpořit využití obnovitelných zdrojů energie (dále jen "obnovitelné zdroje"),
b) zajistit trvalé zvyšování podílu obnovitelných zdrojů na spotřebě primárních energetických zdrojů,
c) přispět k šetrnému využívání přírodních zdrojů a k trvale udržitelnému rozvoji společnosti,
d) vytvořit podmínky pro naplnění indikativního cíle podílu elektřiny z obnovitelných zdrojů na hrubé spotřebě elektřiny v České republice ve výši 8 % k roku 2010 a vytvořit podmínky pro další zvyšování tohoto podílu po roce 2010.

Podle § 5 odst. 5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, regulace formou maximální, pevné nebo minimální ceny platí pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží. Pro uplatnění jednotlivých forem regulace cen mohou cenové orgány stanovit další věcné podmínky, včetně pravidel a postupů pro stanovení těchto cen, jejich změn a v případě nájmů nemovitostí nebo jejich částí a služeb spojených s jejich užíváním i způsob jejich sjednávání, uplatňování a vyúčtování.

Energetický regulační úřad vydává svá cenová rozhodnutí v rámci své pravomoci založené § 2c zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů. Pravomoc ERÚ určit výkupní ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů pak konkrétně upravuje § 6 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.

Z citovaných ustanovení právních předpisů je zřejmé, že Energetický regulační úřad má pravomoc vydávat cenová rozhodnutí jakožto obecné normativní akty a kromě stanovení výše výkupních cen elektřiny může podle výše citovaného § 5 odst. 5 zákona o cenách stanovit další věcné podmínky. Je tedy namístě posoudit dovolatelčinu otázku, zda ERÚ tím, že v cenových rozhodnutích uvedl, co se rozumí „uvedením výrobny do provozu“, překročil své zákonné zmocnění.

Podle článku 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 ze dne 3. listopadu 2009 se u nově zřizované výrobny elektřiny nebo zdroje uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo kdy poprvé začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů.

Podle článku 1.10 cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 ze dne 8. listopadu 2010 se u nově zřizované výrobny připojené do distribuční soustavy nebo přenosové soustavy dnem uvedení do provozu rozumí den, kdy byly splněny obě následující podmínky:
a) nabyla právní moc licence na výrobu elektřiny, a
b) bylo ze strany provozovatele distribuční soustavy nebo provozovatele přenosové soustavy provedeno paralelní připojení výrobny k distribuční nebo přenosové soustavě.

S dovolatelkou nelze souhlasit v tom, že by předmětná cenová rozhodnutí ERÚ stanovovala povinnosti v rozporu článkem 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Vymezení toho, co se rozumí pod pojmem „uvedení výrobny do provozu“, totiž nepředstavuje stanovení nové povinnosti subjektům práva, která by nevyplývala ze zákona. Zákon o podpoře využití obnovitelných zdrojů sice výslovně „uvedení výrobny do provozu“ nedefinuje, ovšem podmínky, které musí výrobna splnit, aby byla uvedena do provozu, lze dovodit již ze samotného účelu zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Z účelu tohoto zákona výslovně deklarovaného v § 1 odst. 2 je zřejmé, že zákonodárce má zájem na tom, aby určitý podíl dodávané elektřiny pocházel z obnovitelných zdrojů. Tento účel není naplněn již tím, že výrobna elektřiny je technicky způsobilá vyrábět elektřinu (jak tvrdila dovolatelka), nýbrž je naplněn až okamžikem, kdy výrobna elektřinu z obnovitelných zdrojů legálně (tedy na základě licence) dodává do distribuční sítě. Pokud tedy ERÚ v cenovém předpisu podmínil jeho aplikaci právě podmínkou spočívající v legálním dodávání (tj. na základě licence) elektřiny do distribuční sítě, čímž definoval pojem „uvedení výrobny do provozu“, nedopustil se žádného vybočení z mezí svého zákonného zmocnění, ani nezaložil subjektům práva novou povinnost v rozporu s článkem 4 odst. 1 Listiny základní práv a svobod, nýbrž pouze konkretizoval podmínky, za nichž se uplatní konkrétní výkupní ceny, a to v souladu se zákonem o cenách a se zákonem o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.

K dovolatelčině argumentu, že žádný z předpisů definující pravomoc ERÚ v oblasti normotvorné nedává ERÚ pravomoc definovat i jiné skutečnosti jako například okamžik uvedení do provozu, je třeba uvést, že ERÚ v cenovém rozhodnutí žádné nové skutečnosti nedefinoval, pouze uvedl to, co vyplývá již ze zákona, tj. že podmínkami pro uplatnění výkupních cen elektřiny je její legální dodávání do distribuční sítě. Již v rozsudku ze dne 9. března 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, Nejvyšší soud uvedl, že jak požadavek dodávání energie do sítě, tak požadavek, aby se tak dělo na základě licence, je v souladu se zněním zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, a tvoří s ním logický a přirozeně provázaný celek. Dovolací soud nemá důvodu se od tohoto závěru v řešené věci odchýlit, ovšem považoval za vhodné závěry citovaného rozsudku nyní rozvést s ohledem na dovolatelčiny argumenty.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek je, co se týče řešení první otázky předestřené dovolatelkou věcně správný.

Druhá dovolatelčina otázka směřovala k tomu, zda je připojení výrobny k distribuční soustavě podmínkou, bez níž nedojde k jejímu uvedení do provozu. Dovolatelka požadovala, aby tato otázka - v judikatuře dovolacího soudu již vyřešená – byla nyní posouzena jinak, a to tak, že k uvedení výrobny do provozu může dojít i bez jejího připojení k distribuční soustavě.

Dovolací soud předesílá, že otázka připojení výrobny k distribuční soustavě jakožto nezbytné podmínky pro uvedení výrobny do provozu byla již vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, v němž Nejvyšší soud podmínku připojení výrobny do distribuční soustavy (tj. dodávání elektřiny do distribuční soustavy) posoudil spolu s udělením licence jako podmínku nezbytnou pro uvedení výrobny do provozu. Nejvyšší soud nemá důvodu odchýlit se od tohoto závěru, z něhož vychází také rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. března 2018, č. j. 7 As 423/2017-42).

Jádro dovolatelčiných argumentů pro změnu právního názoru na tuto otázku tkvělo v jejím výkladu účelu zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Podle názoru dovolatelky hlavní účel tohoto zákona je podpora investic do fotovoltaických elektráren, jejich výstavby a podpora návratnosti těchto investic, který dovolatelka dovodila z § 6 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Dovolací soud se ovšem neztotožňuje s touto dovolatelčinou argumentací, podle níž je účel fotovoltaické elektrárny naplněn již v okamžiku jejího stavebně-technického dokončení. Účelem zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů není, aby se stavěly fotovoltaické elektrárny, nýbrž jeho účelem je (jak již bylo výše uvedeno) zvýšení podílu dodávané elektřiny, která pochází z obnovitelných zdrojů. Z tohoto účelu zákona je zřejmé, že FVE dosáhne svého účelu až v okamžiku, kdy dodává elektřinu do distribuční soustavy, a pro naplnění tohoto účelu je logicky nezbytný předpoklad jejího zapojení do distribuční soustavy. Ze stejného důvodu neobstojí ani argument dovolatelky, že výrobna je uvedena do provozu okamžikem, kdy je způsobilá vyrábět elektřinu, neboť pouhou možností výroby elektřiny ještě není naplněn účel elektrárny. Konečně argument dovolatelky, že vlastníci elektráren jsou ponecháni napospas provozovatelům distribučních soustav, aby oni určili, kdy elektrárnu zapojí, rovněž není relevantní pro případnou změnu rozhodovací praxe. Vlastníci elektráren mohou ovlivnit termín zapojení jejich elektrárny, a to smlouvou s provozovatelem distribuční soustavy, což ostatně žalobkyně v řešené věci učinila a soudy dospěly k tomu, že účastnice 1) zapojila elektrárnu žalobkyně ve lhůtě sjednané stranami smlouvy. Vzhledem k uvedenému dovolací soud neshledal, že by zde byly důvody pro změnu dosavadní rozhodovací praxe v otázce připojení výrobny k distribuční soustavě jako jedné z podmínek jejího uvedení do provozu.

Z výše uvedeného vyplývá, že druhá dovolatelčina otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že není důvodu, aby se odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe, jak požadovala dovolatelka.

Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dovolání žalobkyně v souladu s § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v mezích, v němž bylo dovolání shledáno přípustným, věcně správné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady procesně úspěšné účastnice 1) a účastnice 2) sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 3100 Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1 a § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 uvedené vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů