// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 24.07.2018

Uznání práva v rámci předběžného projednání nároku dle zák. č. 82/1998 Sb.

Předběžné projednání nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. u příslušného orgánu slouží pouze k formulaci vůle státu ohledně možného odškodnění před zahájením soudního řízení. Sdělení příslušného orgánu poškozenému, že jím uplatněný nárok bude (zcela nebo zčásti) či nebude uspokojen, není správním rozhodnutím, ale svou povahou odpovídá občanskoprávnímu úkonu (respektive právnímu jednání) státu jednajícího příslušným správním orgánem. Sdělení tak nesplňuje náležitosti stanovené zákonem pro uznání práva podle § 110 odst. 1 věty první obč. zák., neboť není svou povahou rozhodnutím (nabývajícím právní moci).

Stanovisko příslušného orgánu vydané v rámci předběžného projednání nároku však může být platným uznáním práva dlužníkem ve smyslu § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák., vyplývá-li z jednoznačně formulovaných údajů v textu stanoviska uznávací projev vůle, tj. obsahuje výslovné uvedení důvodu uznaného práva vylíčením, jakého nároku se týká, jakož i přesné uvedení výše zadostiučinění, které se orgán zavazuje uspokojit. S takovým stanoviskem lze spojovat účinky přetržení (přerušení) původní promlčecí doby a počátek běhu nové desetileté promlčecí doby podle § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák. Uznání promlčeného práva z hlediska účinků spojovaných s § 110 odst. 1 obč. zák. přitom není vázáno na vědomost dlužníka o tom, že uznal právo promlčené.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1944/2016, ze dne 25. 4. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 110 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 558 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 14 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 15 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 35 zák. č. 82/1998 Sb.

Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 247 000 Kč s příslušenstvím (původně se žalobkyně před změnou žaloby domáhala částky 183 250 Kč s příslušenstvím) jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 19/96.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 5. 2015, č. j. 10 C 167/2013-51, zamítl žalobu na zaplacení částky 247 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně co do částky 183 250 Kč s příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ohledně částky 63 750 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení rozsudek potvrdil. Výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Československá obchodní banka, a. s., vystupující jakožto žalobkyně v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 19/96 (dále jen „ČSOB, a. s.“), podala dne 17. 1. 1996 žalobu proti žalovaným 1) 3 PLUS INTERNATIONAL, spol. s r. o., 2) Ch., 3) F., a 4) B. o zaplacení 2 343 845,15 Kč s příslušenstvím z důvodu nesplácení úvěru ve výši 3 450 000 Kč poskytnutého žalované 1). ČSOB, a. s. od smlouvy o úvěru odstoupila a požádala dlužníka a ručitele o jednorázové zaplacení nesplacené části úvěru. Dne 24. 9. 1999 byl soudu doručen její návrh na přistoupení dalších účastníků do řízení na straně žalovaných, mimo jiné i nynější žalobkyně F. (jakožto jedné z ručitelek za úvěr). Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 12. 2003 připustil vstup dalších účastníků do řízení, a ve vztahu k žalované 1) řízení zastavil (usnesení ve vztahu k F. nabylo právní moci dne 28. 1. 2004). Rozsudkem ze dne 31. 5. 2006, č. j. 41 Cm 19/96-117, Městský soud v Praze žalovaným 2) a 3) uložil povinnost zaplatit ČSOB, a. s. společně a nerozdílně 2 343 263,15 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Žaloba proti F. (a dalším dvěma žalovaným) byla zamítnuta (výrok týkající se F. nabyl právní moci dne 24. 8. 2006). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008 bylo opraveno záhlaví rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006 (usnesení nabylo právní moci dne 6. 5. 2008). Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2009 opět opravil záhlaví rozsudku ze dne 31. 5. 2006 a záhlaví usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2006 (usnesení nabylo právní moci dne 26. 1. 2010). Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2012, č. j. 9 Cmo 356/2011-290, byl rozsudek Městského soudu v Praze k podanému odvolání žalovaného 3) částečně potvrzen a částečně změněn (rozsudek nabyl právní moci dne 17. 7. 2012). Žalovaný 3) podal taktéž dovolání k Nejvyššímu soudu, který usnesením ze dne 6. 2. 2013 odložil vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2012, a to do právní moci rozhodnutí o dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 11. 2014 dovolání žalovaného 3) odmítl (usnesení nabylo právní moci dne 15. 12. 2014). Nynější žalobkyně F. vyzvala dne 5. 11. 2012 v rámci předběžného projednání nároku nynější žalovanou Ministerstvo spravedlnosti k zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 19/96. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 11. 6. 2013 dospěla k závěru, že v uvedeném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a že odpovídající výše zadostiučinění v penězích by měla činit 63 750 Kč s tím, že tato částka bude zaslána poštovní poukázkou k rukám žalobkyně na její adresu, pokud nebude ve lhůtě deseti dnů sděleno číslo bankovního účtu. Žalobkyně dne 17. 7. 2013 uplatnila u soudu svůj nárok ve výši 183 250 Kč s příslušenstvím. Žalovaná posléze dopisem ze dne 26. 7. 2013 žalobkyni sdělila, že závěr učiněný ve stanovisku ze dne 11. 6. 2013 o možnosti poskytnout jí zadostiučinění za nemajetkovou újmu byl mylný, neboť je její nárok promlčen; za tento omyl se žalovaná omluvila. Podáním ze dne 15. 10. 2013 žalobkyně původně podanou žalobu „rozšířila“ právě o částku 63 750 Kč s příslušenstvím. Dále k námitce žalované uvedla, že stanovisko ze dne 11. 6. 2013 splňuje požadavky § 110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a je možné jej považovat za uznání práva, kdy platí, že bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; k promlčení práva žalobkyně na poskytnutí zadostiučinění minimálně ve výši uznané tímto stanoviskem žalované s ohledem na neuplynutí nové desetileté promlčecí lhůty tak nemohlo dojít. Vznesenou námitku promlčení ze strany žalované považuje žalobkyně za výkon práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy.

5. Soud prvního stupně, aniž se mohl zabývat věcnou stránkou sporu, žalobu v celém rozsahu zamítl, a to s ohledem na promlčení nároku žalobkyně. Soud prvního stupně uvedl, že předmětné řízení ve vztahu k žalobkyni pravomocně skončilo dne 24. 8. 2006, respektive dne 26. 1. 2010 (nabytím právní moci opravného usnesení). Od následujícího dne začala běžet promlčecí doba ve smyslu § 101 obč. zák., neboť se žalobkyně nejpozději tímto dnem dozvěděla o vzniku nemajetkové újmy i o tom, kdo za ni odpovídá. Šestiměsíční promlčecí doba podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, uplynula dne 26. 7. 2010 (§ 122 odst. 2 obč. zák.), přičemž žalobkyně svůj nárok předběžně u žalované uplatnila dne 5. 11. 2012, a to po uplynutí promlčecí lhůty, nemohlo proto dojít ke stavení jejího běhu podle § 35 OdpŠk. Žalobkyně svůj nárok u soudu uplatnila dne 17. 7. 2013, tedy též po uplynutí promlčecí lhůty. K námitce žalobkyně, že žalovanou vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť to byla právě žalovaná, která prostřednictvím vadného postupu Městského soudu v Praze způsobila, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, soud prvního stupně konstatoval, že taková námitka obecně v rozporu s dobrými mravy není. Žalobkyně dále uvedla, že stanovisko žalované ze dne 11. 6. 2013 splňuje požadavky uvedené v § 110 odst. 1 obč. zák., aby jej bylo možné považovat za uznání práva. K promlčení jejího práva na zadostiučinění minimálně ve výši uznané tímto stanoviskem s ohledem na neuplynutí nové desetileté promlčecí lhůty nedošlo. Soud prvního stupně v případě této námitky dospěl k závěru, že stanovisko žalované ze dne 11. 6. 2013 vypracované v rámci tzv. předběžného projednání nároku žalobkyně podle § 14 a 15 OdpŠk, obsahující závěr, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 19/96 došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, proto by odpovídající výše zadostiučinění v penězích měla činit 63 750 Kč, není pravomocným rozhodnutím státního orgánu (§ 110 odst. 1 obč. zák.), a ani písemným uznáním dluhu (§ 558 obč. zák.). Dané stanovisko není rozhodnutím, které nabývá právní moci, je pouze neformálním dopisem adresovaným poškozenému, proti kterému není přípustný opravný prostředek. Uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. zakládá vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu v době uznání. Uznání dluhu jako jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli lze učinit až poté, co dluh vznikl. Pohledávka žalobkyni za žalovanou však v době vydání stanoviska žalovanou ze dne 11. 6. 2013 dosud nevznikla, proto žalovaná ani nemohla svůj dluh uznat. Soud v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. není navíc vázán právním názorem žalované obsaženým v jejím stanovisku o tom, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, popřípadě jaká forma zadostiučinění má být přiznána. Právní posouzení znaku „přiměřenosti“ uvedeného v § 13 odst. 1 OdpŠk je výlučně věcí soudu, a proto musí být z jeho rozhodnutí patrné, jakými úvahami dospěl k závěru, že se jedná o délku řízení vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nepřiměřenou. Až na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým je žalované uložena povinnost zaplatit poškozenému zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniká poškozenému pohledávka za žalovanou. Soud se tak neztotožnil s názorem žalobkyně, že žalovaná vůči ní dluh co do částky 63 750 Kč uznala a že nárok v této části není promlčen s ohledem na desetiletou promlčecí dobu ve smyslu § 110 odst. 1 obč. zák.

6. Odvolací soud ve smyslu § 222a občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 183 250 Kč s příslušenstvím zrušil a řízení zastavil, neboť za odvolacího řízení došlo k částečnému zpětvzetí žaloby; dále tak přezkoumal napadený rozsudek i řízení předcházející ohledně částky 63 750 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v otázce promlčení. Předmětné řízení bylo ve vztahu k žalobkyni skončeno po nabytí právní moci opravného usnesení dne 26. 1. 2010. S ohledem na § 32 odst. 3 OdpŠk uplynula šestiměsíční subjektivní promlčecí doba dne 26. 7. 2010. Žalobkyně svůj nárok u žalované uplatnila až dne 5. 11. 2012. Námitka promlčení vznesená žalovanou je proto důvodná a žalobkyni nelze podle § 100 odst. 1 obč. zák. promlčené právo přiznat. Skutečnost, že řízení dále běželo pouze ve vztahu k dalším účastníkům řízení (manželu žalobkyně), nemá na posouzení námitky promlčení žádný vliv. Námitku promlčení vznesenou žalovanou nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy, neboť žalovaná neovlivňovala žalobkyni v uplatnění jejího nároku. To, že v odpovědi na předběžné projednání nároku žalovaná nejdříve reagovala tak, že žalobkyni vyplatí částku 63 750 Kč, kterou následně nevyplatila, nemůže mít na promlčení nároku žádný vliv. Nejedná se ani o uznání pohledávky co do důvodu a výše podle § 558 obč. zák., a ani o uznání práva podle § 110 obč. zák. Jde pouze o reakci na předběžné uplatnění nároku žalobkyní (stanovisko), kdy žalovaná omylem přehlédla, že odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006 podal pouze žalovaný 3), zatímco účast žalobkyně v řízení zamítnutím žaloby proti její osobě skončila (žalovaná měla za to, že řízení ve vztahu k žalobkyni stále trvá, až posléze zjistila, že je její nárok promlčen; žalobkyni proto sdělila, že jí z důvodu promlčení žádná částka vyplacena nebude). Nejenom že se nejedná o úkon, ze kterého by bylo možné seznat písemné uznání dluhu co do důvodu a výše, chybí ještě další předpoklad, že k uznání dluhu lze přihlížet jen tehdy, věděl-li ten, kdo dluh uznal o jeho promlčení. Nemůže jít ani o promlčení práva přiznaného či uznaného podle § 110 obč. zák., kde platí desetiletá promlčecí doba, neboť právo nebylo přiznáno rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu. Stanovisko k předběžnému projednání nároku není autoritativním rozhodnutím státního orgánu. Nemůže být ani písemným uznáním práva, neboť takový úkon ze stanoviska seznatelný není, a to ze stejných důvodů, které uvedl odvolací soud k otázce uznání dluhu. Ve zbytku odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního stupně. Vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. Žalobkyně má právnické vzdělání, musela vědět, kdy předmětné řízení ve vztahu k její osobě skončilo. Žalované nelze přičítat k tíži, že zákonnou námitku promlčení uplatnila, a to i přes původně částečně kladné stanovisko.


II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I ohledně částky 63 750 Kč s příslušenstvím, a uplatnila následující dovolací důvody.

8. Odvolací soud pochybil, pokud stanovisko žalované ze dne 11. 6. 2013, kterým žalovaná uznala, že v předmětné věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, a zároveň žalobkyni přiznala nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 63 750 Kč, nepovažoval za uznání práva ve smyslu § 110 odst. 1 obč. zák. a na přiznaný nárok neaplikoval novou desetiletou promlčecí lhůtu. Podle názoru žalobkyně stanovisko žalované ze dne 11. 6. 2013 splňuje všechny zákonné náležitosti, aby je bylo možné považovat za uznání práva (jedná se o jednostranný úkon ze strany žalované, učiněný v písemné formě a adresovaný žalobkyni, ze kterého vyplývá, že žalovaná žalobkyni přiznává nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu v daném řízení z původní výše 127 500 Kč na základě žalovanou uvedených důvodů snížený na 63 750 Kč a tento nárok jí ve stanovené lhůtě i poukáže). K promlčení jejího práva na poskytnutí zadostiučinění ve výši vyplývající z uvedeného stanoviska (ohledně částky 63 750 Kč) tak s ohledem na neuplynutí nové desetileté promlčecí lhůty (založené uznáním práva ze strany žalované) nedošlo. Odvolací soud se tak při řešení této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4182/2011, a v rámci uvedené judikatury taktéž od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005.

9. Žalobkyně se dále domnívá, že odvolací soud postupoval rovněž v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, když nerozlišoval mezi uznáním práva podle § 110 obč. zák. a uznáním dluhu podle § 558 obč. zák. a s nimi spojenými důsledky. Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4182/2011, a v rámci uvedené judikatury taktéž od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005.

10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.


IV. Přípustnost dovolání

13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky (srov. odst. 8 a 9 odůvodnění), zda stanovisko žalované ze dne 11. 6. 2013 vydané v rámci předběžného projednání nároku je platným uznáním práva (§ 110 odst. 1 obč. zák.) s účinky zakládajícími běh nové desetileté promlčecí doby ve smyslu § 110 odst. 1 obč. zák. Výše uvedenou otázku odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

16. Dovolání je důvodné.

17. Podle § 14 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 (odst. 1). Byl-li nárok uplatněn u úřadu, který není příslušný, postoupí tento úřad žádost poškozeného příslušnému úřadu. Účinky předběžného uplatnění jsou v tomto případě zachovány (odst. 2). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odst. 3).

18. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odst. 1). Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odst. 2).

19. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

20. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

21. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

22. V daném případě ve vztahu k žalobkyni skončilo předmětné řízení dne 26. 1. 2010, kdy nabylo právní moci opravné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009. Šestiměsíční promlčecí doba podle § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk tak uplynula dne 26. 7. 2010, žalobkyně však předběžně svůj nárok proti státu uplatnila až dne 5. 11. 2012 (u soudu svůj nárok uplatnila dne 17. 7. 2013). S ohledem na promlčecí dobu uvedenou v § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk tak byl nárok žalobkyně promlčen (k tomu srov. i § 35, § 14 a § 15 OdpŠk), jak soudy nižších stupňů správně dovodily.

23. Nejvyšší soud se však dále zabýval otázkou, zda se v posuzovaném případě nárok žalobkyně promlčuje v desetileté promlčecí době podle § 110 odst. 1 obč. zák., přičemž posouzení správnosti tohoto závěru závisí na prejudiciálním vyřešení otázky, zda žalovaná uznala právo (§ 110 odst. 1 obč. zák.) s účinky předpokládanými v § 110 odst. 1 obč. zák.

24. Podle § 110 obč. zák. bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty (odst. 1). Stejná promlčecí doba platí i pro jednotlivé splátky, na něž bylo plnění v rozhodnutí nebo v uznání práva rozloženo; promlčecí doba u jednotlivých splátek počíná ode dne jejich splatnosti. Stane-li se nesplněním některé ze splátek splatným celý dluh (§ 565 obč. zák.), počne běžet desetiletá promlčecí doba od splatnosti nesplněné splátky (odst. 2). Úroky a opětující se plnění se promlčují ve třech letech; jde-li však o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato promlčecí doba, jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání (odst. 3).

25. Podle § 558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.

26. V ustanovení § 110 obč. zák. je upraven institut přetržení (přerušení) promlčecí doby. O prvý případ přetržení promlčení (který je upraven v § 110 odst. 1 věty první obč. zák.) jde tam, kde právo bylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu [srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, II. Komentář (online). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 615–620]. O druhý případ přetržení promlčení (který je upraven v § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák.) pak jde tam, kde bylo dlužníkem uznáno právo, o jehož promlčení jde, co do důvodu i výše. K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, uvedl, že s písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut přetržení promlčecí doby, který je upraven v § 110 odst. 1 obč. zák. Platné uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy k uznání práva došlo, respektive od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena. Uznání práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v § 110 odst. 1 větě druhé obč. zák. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě (§ 40 odst. 1 obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše. Zároveň musí splňovat požadavky určitosti a srozumitelnosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Protože uznání práva je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle uznat právo co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, případně věřiteli, jemuž byl uvedený úkon adresován, byly důvod a výše uznaného práva jasné, nejsou-li poznatelné z obsahu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.

27. Institut uznání dluhu podle § 558 obč. zák., který byl s účinností od 1. 1. 1992 vtělen do občanského zákoníku jeho novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., je samostatným zajišťovacím institutem. Zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby to prokázal. Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. K platnému uznání dluhu podle § 558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§ 34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho výši, tedy uznal dluh co do důvodu a výše. Z uvedeného logicky vyplývá, že splněním předpokladů uvedených v § 558 obč. zák. dochází jednak k založení vyvratitelné právní domněnky trvání dluhu a jednak jsou s ním spojeny i právní účinky přetržení promlčecí doby ve smyslu § 110 odst. 2 věty druhé obč. zák. Pokud písemný projev vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu i výše a absentuje v něm výslovný příslib zaplacení dluhu, je důsledkem tohoto úkonu pouze přetržení promlčecí doby podle § 110 odst. 2 věty druhé obč. zák. a vyvratitelná právní domněnka trvání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. nevznikne. Jinými slovy řečeno, ke kvalifikovanému uznání práva podle § 110 odst. 2 obč. zák. s dopadem na běh a délku promlčecí doby není vyžadováno na rozdíl od uznání dluhu podle § 558 obč. zák. vyjádření příslibu zaplatit dluh dlužníkem. Věřitelovo právo na zaplacení dluhu se pak sice promlčuje v desetileté promlčecí době, avšak v případném soudním řízení jej stíhá důkazní povinnost prokázat existenci a výši dluhu. Pro závěr, že uznání práva podle § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák. není totožné s institutem uznání dluhu podle § 558 obč. zák., nasvědčují i odlišné právní důsledky spojené s uznáním promlčeného práva. Zatímco uznání promlčeného práva z hlediska účinků spojovaných s § 110 odst. 1 obč. zák. není vázáno na vědomost dlužníka o tom, že uznal právo promlčené, úprava obsažená v § 558 obč. zák. pro vznik domněnky trvání dluhu vyžaduje, aby ten, kdo uznal promlčený dluh, o promlčení věděl. Pokud dlužník o promlčení nevěděl, uznání dluhu právní následek v podobě této domněnky nemá (i tak však dojde k založení běhu nové promlčecí doby podle § 110 odst. 1 obč. zák.) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1039/2004, a obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008, nebo ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4182/2011.

28. Z ustanovení § 110 odst. 1 věty první obč. zák., které je použitelné i v poměrech zákona č. 82/1998 Sb. [srov. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář (online). 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 221–258 a s. 374–399], vyplývá, že mají-li nastat účinky předpokládané v tomto ustanovení, je nutné, aby bylo právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu. Nejvyšší soud se v rámci své judikatury již zabýval povahou stanoviska vydávaného žalovanou a dospěl přitom k závěru, že předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu, nejsou pro ně stanoveny žádné procesní postupy a nepředpokládá se ani, že by tento orgán vydával nějaké rozhodnutí (buď požadavku vyhoví a uplatněnou částku zaplatí, nebo tak neučiní; nesdělí-li poškozenému své odmítavé stanovisko, zakládá mu uplynutí šestiměsíční lhůty možnost obrátit se na soud) – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3021/2014. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že předběžné projednání nároku u příslušného orgánu slouží pouze k formulaci vůle státu ohledně možného odškodnění před zahájením soudního řízení. Sdělení příslušného orgánu poškozenému, že jím uplatněný nárok bude (zcela nebo zčásti) či nebude uspokojen, není správním rozhodnutím, ale svou povahou odpovídá občanskoprávnímu úkonu (respektive právnímu jednání) státu jednajícího příslušným správním orgánem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 258/2015, uveřejněný pod číslem 89/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 2250/16). S přihlédnutím k řečenému tak stanovisko žalované ze dne 11. 6. 2013 nesplňuje náležitosti stanovené zákonem pro uznání práva podle § 110 odst. 1 věty první obč. zák., neboť není svou povahou rozhodnutím (nabývajícím právní moci).

29. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že stanovisko žalované ze dne 11. 6. 2013 vydané v rámci předběžného projednání nároku je platným uznáním práva dlužníkem ve smyslu § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák., neboť z jednoznačně formulovaných údajů v textu stanoviska vyplývá uznávací projev vůle žalované. Uvedené stanovisko totiž obsahuje výslovné uvedení důvodu uznaného práva vylíčením, jakého nároku se týká (zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 19/96 ), jakož i přesné uvedení výše zadostiučinění, které se žalovaná zavazuje uspokojit v částce 63 750 Kč. Se stanoviskem žalované tak lze spojovat účinky přetržení (přerušení) původní promlčecí doby a počátek běhu nové desetileté promlčecí doby podle § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák. (na uvedeném nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalovaná uznala právo již promlčené, neboť uznání práva co do důvodu a výše podle § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák. nevyžaduje jako jednu z náležitostí vědomost dlužníka o tom, že uznal právo již promlčené – srov. výše uvedené). Ve stanovisku žalované ze dne 11. 6. 2013 (tedy v písemném uznání práva) nebyla lhůta k plnění uvedena (uvedení lhůty není náležitostí uznání), v takovém případě pak počíná podle konstantní soudní praxe běžet promlčecí doba ohledně uznaného práva od toho dne, kdy k uznání došlo, respektive od následujícího dne, tedy ode dne kdy bylo písemné uznání dluhu, respektive závazku, vyhotoveno [k tomu srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník I, II. Komentář (online). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 615–620]. Dnem 11. 6. 2013, kdy žalovaná uznala písemně právo co do důvodu a výše právo žalobkyně na zadostiučinění v částce 63 750 Kč tedy došlo k přetržení původní promlčecí doby a k počátku běhu nové desetileté promlčecí doby. Za situace, kdy žaloba byla podána u soudu dne 17. 7. 2013, tak k promlčení nároku žalobkyně v rozsahu částky 63 750 Kč podle § 32 odst. 3 OdpŠk nemohlo dojít.

30. Nejvyšší soud k argumentaci soudů připomíná, že nemajetková újma poškozeného, jenž se cítí dotčen nepřiměřenou délkou řízení, spočívá v udržování v pocitu nejistoty a obavy ohledně výsledku řízení, a to po nepřiměřeně dlouhou dobu. Náhrada nemateriální újmy má tedy sloužit ke kompenzaci tohoto stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Žalobkyně se tak o nemajetkové újmě dozvěděla nejpozději k okamžiku skončení posuzovaného řízení (srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1529/2011). V době uznání práva žalovanou právo žalobkyně již existovalo; k uznání práva ze strany žalované tak došlo až po jeho vzniku.

31. Závěry soudů nižších stupňů, že stanovisko žalované ze dne 11. 6. 2013 není platným uznáním práva s právními účinky předpokládanými v § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák. a nárok žalobkyně na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je tak promlčen, jsou v rozporu s judikaturou soudu dovolacího a tudíž nesprávné.


VI. Závěr

32. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy v částce 63 750 Kč s příslušenstvím, a zrušil i navazující výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují ve stejném rozsahu i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. v tomtéž rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně, včetně navazujícícho nákladového výroku a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

33. V dalším řízení soudy vezmou na vědomí, že stanoviskem ze dne 11. 6. 2013 žalovaná uznala písemně právo žalobkyně v částce 63 750 Kč co do důvodu i výše ve smyslu § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák., přičemž od tohoto data došlo k přetržení promlčecí doby a k počátku běhu nové desetileté promlčecí doby; nárok žalobkyně na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v rozsahu částky 63 750 Kč, jež žalobkyně uplatnila u soudu dne 17. 7. 2013, tak není promlčený. Soudy s ohledem na výše uvedené dále posoudí, zda v předmětném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení (§ 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk) a v případě kladného závěru zváží i formu či výši přiměřeného zadostiučinění.

34. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.

35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů