// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 18.07.2018

Aplikace § 22 odst. 2 autorského zákona na přenos prostřednictvím družice

Ustanovení § 22 odst. 2 autorského zákona je možno vyložit za pomoci eurokonformního výkladu tak, že pod v tomto ustanovení uvedený pojem „kabelový přenos“ lze zahrnout i přenos (sdělení veřejnosti) prostřednictvím družice.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3972/2017, ze dne 18. 4. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 22 odst. 2 zák. č. 121/2000 Sb.

Kategorie: autorské právo; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobce se proti žalované domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši jednonásobku odměny, která by byla obvyklá za získání licence k přenosu rozhlasového a televizního vysílání chráněných děl v období od 1. listopadu 2012 do 31. října 2013, původně ve výši 13.060.410,- Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že žalovaná v uvedeném období neoprávněně užívala při přenosu televizního vysílání prostřednictvím satelitu chráněná autorská díla, žalobci nesdělila počty zákazníků a přes pokus žalobce uzavřít se žalovanou hromadnou licenční smlouvu, na tuto možnost nepřistoupila a následně ani přes výzvu žalobci nezaplatila vyúčtované bezdůvodné obohacení.

Krajský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. října 2016, č.j. 23 C 176/2013-230, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 11.102.444,60 Kč s příslušenstvím a výrokem II. jí uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 653.020,- Kč. Uvedl, že žalovaná zpřístupňovala, a tedy i sdělovala chráněná autorská díla nové veřejnosti prostřednictvím přenosu televizního vysílání v rámci služby DIGI TV. K tomuto přenosu docházelo prostřednictvím kabelového přenosu rozhlasového nebo televizního vysílání jinou osobou než byl vysílatel ve smyslu § 22 odst. 2 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona (dále též „aut. zák.“). Dovodil, s poukazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 13. října 2011 ve spojených věcech C 431/09 a C 432/09 (Airfield NV) a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2015, sp.zn. 30 Cdo 796/2015, že v rámci eurokonformního výkladu aut. zák. pod legislativní zkratkou „kabelový přenos“ v tomto ustanovení je nutné rozumět (byť z jazykového hlediska poněkud nešťastně) i přenos prostřednictvím družice.
Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“ nebo soud „druhého stupně“) rozsudkem ze dne 11. května 2017, č.j. 4 Co 1/2017-284, rozsudek soud prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. ho změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 457.114,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejprve odmítl námitku žalované, že odvoláním napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Za rozhodující právní otázku odvolací soud považoval to, zda ustanovení § 22 odst. 2 autorského zákona je možno vyložit za pomoci eurokonformního výkladu tak, že pod v tomto ustanovení uvedený pojem „kabelový přenos“ lze zahrnout i přenos prostřednictvím družice. Se shora uvedeným názorem soudu prvního stupně se pak ztotožnil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dne 18. července 2017 dovolání (doplněné podáním ze dne 19. února 2018), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. Za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou právní otázku, popřípadě právní otázku sice vyřešenou, která by ale měla být posouzena jinak, považuje posouzení ustanovení § 22 odst. 2 aut. zák. soudy obou stupňů. Touto otázkou podle žalované je, zda ustanovení § 22 odst. 2 aut. zák. má být vykládáno tak, že její činnost je kabelovým přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání díla, když ve skutečnosti je poskytovatelem satelitního balíčku a neprovozuje kabelový přenos, vysílání pomocí družice je upraveno v § 21 odst. 3 aut. zák. a rozhodnutí SCEU ve věci Airfield výslovně uvádí, že činnost poskytovatele satelitního balíčku spadá pod článek 1 odst. 2 (a) a (c) směrnice Rady č. 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 (dále jen „Směrnice 93/83), který je téměř doslovně převzat do § 21 odst. 3 aut. zák. Dovolatelka dále podotýká, že si je vědoma toho, že dovolací soud se již zabýval činností poskytovatele satelitního balíčku ve svém rozhodnutí ze dne 16. září 2015, sp.zn. 30 Cdo 796/2015, nicméně v tomto rozhodnutí se nezabýval tím, zda je možné podřadit činnost poskytovatele satelitního balíčku pod § 22 odst. 2 aut. zák. Domnívá se také, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení jejích základních práv a svobod, když rozsudek soudu prvního stupně byl ve skutečnosti nepřezkoumatelný a odvolací soud ho z tohoto důvodu nezrušil. Také došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek, když soud žalovanou zavázal k platbě autorských poplatků, jejichž výše je zcela nedůvodná a nelegitimní. Konečně uvedl, že soudy porušily její právo na spravedlivý proces, když soud prvního stupně vydal nepřezkoumatelný rozsudek a odvolací soud se řádně nevypořádal s ani jedním jejím argumentem a ani k jednomu neposkytl řádné odůvodnění. Dovolatelka předložila také posudek prof. JUDr. Iva Telce, CSc. ze dne 7. února 2018, kde se uvádí, že § 22 odst. 2 aut. zák. nelze vykládat v tom smyslu, že pojem „kabelový přenos rozhlasového nebo televizního díla“ zahrnuje také přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, který se uskutečňuje pomocí družice, že kolektivní správci v České republice v období do účinnosti novely aut. zák. účinné od 20. dubna 2017 nebyli zmocněni k povinné kolektivní správě ani v oblasti užití děl dle § 21 odst. 3 aut. zák., ani dle § 22 odst. 1 aut. zák. a konečně, že uvedenou novelu aut. zák. není možné vykládat tak, že by povinná kolektivní správa v oblasti užití děl posledně uvedenými způsoby byla zavedena retroaktivně.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že návrh žalobce zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K podanému dovolání, včetně jeho doplnění, se vyjádřil žalobce, který se domnívá, že otázka, kterou klade žalovaná byla vyřešena v rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 16. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 796/2015, a proto dovolání žalované není přípustné, nesouhlasí s názorem dovolatelky, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a souhlasí s eurokonformním výkladem ustanovení § 22 odst. 2 aut. zák. soudy obou stupňů. Navrhuje proto, aby dovolání žalované bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s pozitivním závěrem.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Dovolací soud je přitom vázán konkrétním vymezením (popisem) dovolacího důvodu. Dovolací soud není vázán vymezením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, a splňující předpoklady ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. Je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky zda ustanovení § 22 odst. 2 aut. zák. je možno vyložit za pomoci eurokonformního výkladu tak, že pod v tomto ustanovení uvedený pojem „kabelový přenos“ lze zahrnout i přenos prostřednictvím družice. Dovolací soud však současně poukazuje na skutečnost, že s ohledem na ustanovení § 242 odst. 4 o.s.ř. a s přihlédnutím k ustanovení § 241a odst. 6 téhož zákona, nebyl povolán přihlížet k doplnění dovolání žalované, které bylo datováno dne 19. února 2018 (tj. řadu měsíců po uplynutí lhůty k dovolání) a nebral v úvahu ani návrhy v tomto podání učiněné.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovéto případné vady se však z napadeného rozhodnutí nepodávají.

Nejvyšší soud za popsaného stavu přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska dovolatelkou vymezeného důvodu (srov. § 242 odst. 3 větu první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že však není důvodné.

Soudy obou stupňů poukázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 796/2015, v němž dovolací soud řešil otázku, zda je opodstatněné klasifikovat žalované jako servisní organizace vysílatele či jako jiné osoby ve smyslu § 22 odst. 1 autorského zákona. Konstatoval, že správné uchopení této otázky je stěžejní pro odlišení jednání pod vedením a na odpovědnost vysílatele podle § 21 autorského zákona od jednání samostatného podle § 22 autorského zákona, které by vyžadovalo individuální souhlas autorů s užitím díla, a dospěl k závěru, že v souzeném případě šlo o situaci přenosu rozhlasového nebo televizního vysílání díla - tedy zpřístupňování díla současným, úplným a nezměněným přenosem vysílání díla rozhlasem nebo televizí bezdrátově nebo po drátě, který uskutečňuje jiná osoba než vysílatel takového vysílání. Z tohoto hlediska také předtím podal výklad rozsudku SDEU ze dne 13. října 2011 Airfield NV a Canal Digitaal BV proti Belgische Vereniging van Auteurs, Componisten en Uitgevers CVBA (Sabam) (C-431/09) a Airfield NV proti Agicoa Belgium BVBA (C-432/09) a aplikace Bernské úmluvy (Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886, vyhlášené pod č. 133/1980 Sb.). I když Nejvyšší soud uvedeným rozsudkem zrušil potvrzující rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, nezabýval se v něm výkladem pojmu „kabelový přenos“ v ustanovení § 22 odst. 2 aut. zák.

V citovaném rozsudku však Nejvyšší soud současně připomenul, že po přistoupení České republiky k EU jsou podle čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“), komunitární akty pro Českou republiku závazné a mají aplikační přednost. Veškeré orgány členského státu, včetně soudů, jsou podle ustálené judikatury Evropského soudního dvora povinny při uplatňování vnitrostátního práva vykládat toto právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice či jiného právního předpisu Unie, k jehož implementaci slouží (viz např. rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. dubna 1984, Von Colson and Kamann v. Land Nordhein-Westfalen, 14/83 a ze dne 13. listopadu 1990, Marleasing SA v. La Comercial Internacional de Alimentacion SA., C-106/89). Eurokonformní výklad vychází z toho, že unijní právo a judikatura SDEU slouží jako vodítko pro výklad národního práva, pokud bylo vykládané ustanovení přijato za účelem sbližování českého práva s právem unijním.

Je proto správný závěr soudů obou stupňů, že v nyní posuzované věci je nezbytné při výkladu ustanovení § 22 odst. 3 aut. zák. použít eurokonformního výkladu. Vodítko pro tento výklad je třeba hledat v ustanoveních Směrnice rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu (dále jen „Směrnice“).

V preambuli Směrnice pod bodem 25 se uvádí, že vzhledem k tomu, že ochrana práv souvisejících s autorským právem v případech sdělení veřejnosti pomocí družice by měla být přizpůsobena ochraně obsažené ve směrnici Rady 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem; že zejména toto zajistí, aby výkonní umělci a výrobci zvukových záznamů měli zajištěnou odpovídající odměnu za své výkony a zvukové záznamy při sdělení veřejnosti pomocí družice. Podle jejího článku 2 členské státy stanoví, že autor má výlučné právo na to, aby souhlasil se sdělením autorského díla veřejnosti pomocí družice, pokud jsou splněna ustanovení této kapitoly. Podle čl. 3 odst. 1 členské státy zajistí, aby souhlas podle článku 2 bylo možné získat pouze smluvně. Konečně ve smyslu čl. 4 odst. 1 pro účely sdělení veřejnosti pomocí družice jsou práva výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a vysílajících organizací chráněna články 6, 7, 8 a 10 směrnice 92/100/EHS a podle odst. 2 téhož článku pro účely odstavce 1 se „bezdrátovým vysíláním“ ve směrnici 92/100/EHS rozumí také sdělení veřejnosti pomocí družice.

Lze proto uzavřít, že ustanovení § 22 odst. 2 autorského zákona je možno vyložit za pomoci eurokonformního výkladu tak, že pod v tomto ustanovení uvedený pojem „kabelový přenos“ lze zahrnout i přenos (sdělení veřejnosti) prostřednictvím družice.

Ve vztahu k výši bezdůvodného obohacení, resp. nákladům řízení dovolatelka neuplatňuje existenci žádné z alternativ zakládajících přípustnost dovolání.

Dovolací soud proto uzavírá, že rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu hodnotí jako správný a dovolatelkou namítané vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.s.ř.), se ve vztahu k závěrům odvolacího soudu otevřeným dovolacímu přezkumu ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud za tohoto stavu tedy dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o.s.ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 o.s.ř. a s přihlédnutím k ustanovení § 151 odst. 3 o.s.ř.a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci, který v dovolacím řízení nebyl zastoupen zástupcem, byla podle § 137 odst. 2 o.s.ř. přiznána paušální náhrada hotových výdajů.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů