// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 10.07.2018
Modifikace úpravy možnosti domáhat se vrácení daru dle obč. zák.
Ustanovení § 630 obč. zák. upravující možnost dárce domáhat se vrácení daru bylo dispozitivní právní normou. Dárce s obdarovaným mohli dohodnout nejen další okolnosti, za nichž může dárce požádat o vrácení daru, ale i takové smluvní podmínky, jimiž zcela nahradili právní normu vrácení daru obsaženou v § 630 obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1679/2016, ze dne 26. 4. 2018
Dotčené předpisy:
§ 2 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 630 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: darování; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobou ze dne 10. 12. 2013 se žalobce domáhá vůči žalované (v době zahájení řízení jeho manželce) určení, že je vlastníkem budovy ev. č. na pozemku parc. č. st., pozemku parc. č. st., pozemku parc. č., a pozemku parc. č., vše v k. ú. P. u K., a bytové jednotky č. v budově sestávající z čísel popisných v k. ú. S., obec P. (dále též „nemovitosti“ nebo „předmětné nemovitosti“); současně požaduje jejich vyklizení. Žalobu odůvodnil tvrzením, že nemovitosti postupně žalované daroval darovacími smlouvami ze dne 10. 3. 1994, ze dne 15. 11. 1999 a ze dne 27. 7. 2011. Žalovaná vůči němu hrubým způsobem porušila dobré mravy, neboť po dobu 3 let udržuje mimomanželský poměr s jiným mužem a dne 25. 4. 2013 podala návrh na rozvod manželství. V rozvodovém řízení uvádí „velké množství nepravdivých tvrzení poškozujících žalobce“. Hrubé porušení dobrých mravů spatřuje žalobce také ve skutečnosti, že ho žalovaná „opakovaně uráží, vysmívá se mu a poškozuje jeho dobrou pověst před společnými známými a sousedy tím, že je informuje o smyšlených fyzických útocích (…) a o obvinění z trestného činu či přestupku. Tyto smyšlené fyzické útoky (…) žalovaná oznamuje na policii a žalobce (v žalobě chybně uvedeno „žalovaný“) byl opakovaně nucen podávat na policii vysvětlení.“ Žalovaná se jej pokouší vyprovokovat k útoku na ni, přičemž situace se vyhrotila dne 28. 11. 2013, kdy jej napadla údery do obličeje a následně nahlásila, že napadena byla ona. Shora uvedeným jednáním došlo podle žalobce k naplnění podmínek pro vrácení daru podle § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Z uvedeného důvodu jí dne 29. 11. 2013 zaslal výzvu ke vrácení daru a k vyklizení nemovitostí.
Podáním ze dne 7. 4. 2015 žalobce přednesl, že se zřetelem k článku 4 darovací smlouvy ze dne 27. 7. 2011 se domáhá vrácení bytové jednotky, nacházející se v budově sestávající s čísel popisných, nacházející se na pozemcích parc. č. vše v k. ú. P., obec P., a dále na pozemcích parc č., vše v k. ú. S., obec P.. Podle shora uvedeného smluvního ujednání má totiž právo požadovat vrácení bytové jednotky v případě, že by se k němu žalovaná zachovala zvláště zavrženíhodným způsobem či v rozporu s dobrými mravy nebo kdyby došlo k rozvodu manželství účastníků řízení (dárce a obdarované). Jejich manželství přitom bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 4. 2014, č. j. 67 C 126/2013. Za zvláště zavrženíhodné jednání odporující také dobrým mravům má chování žalované, která udržovala nejméně od roku 2010 mimomanželský intimní poměr s P. Š.. Z tohoto důvodu dopisem ze dne 17. 3. 2015 vyzval žalovanou k vydání výše uvedené bytové jednotky a pro jistotu – vycházeje z toho, že uvedené smluvní ujednání lze vyložit jako právo odstoupit od darovací smlouvy – od smlouvy ze dne 27. 7. 2011 odstoupil.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2015, č. j. 67 C 350/2013-131, zamítl žalobu o určení vlastnictví žalobce k budově ev. č. na pozemku parc. č. st., pozemku parc. č. st., a pozemku parc. č., vše v k. ú. P. u K., a k bytové jednotce v budově sestávající z čísel popisných v k. ú. S., obec P., spojenou s požadavkem na jejich vyklizení. Cituje § 630 obč. zák. a obecné judikatorní závěry ve vztahu k aplikaci uvedeného ustanovení, soud prvního stupně poukázal na to, že žalobce vyzval žalovanou ke vrácení daru výzvou ze dne 29. 11. 2013 a ve vztahu k bytové jednotce dále také výzvou ze dne 17. 3. 2015. Podle výsledku řízení o rozvod manželství vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 126/2013 byly příčiny rozvratu manželství účastníků spatřovány v jejich citovém odcizení, jež vyústilo oboustranně v navázání známostí s jinými partnery. K vytýkanému chování žalované spočívajícímu v soustavném psychickém týrání žalobce žalovanou, v útocích na něj, včetně fyzického napadení, soud prvního stupně uzavřel, že toto její chování, se zřetelem k probíhajícímu rozvodovému řízení, bylo výsledkem vzájemně eskalovaného napětí, v důsledku kterého museli dokonce vyhledat lékařské ošetření. Nebyla přitom prokázána souvislost mezi incidentem, k němuž došlo z 27. 11. na 28. 11. 2013, a opakovanými operacemi oka žalobce. Považoval za nepravděpodobné, že by v situaci, kdy žalobce obdržel dvě facky, při tělesné konstituci účastníků, mohlo dojít k odchlípnutí sítnice oka. Pravděpodobnější příčina těchto potíží může mít svůj původ již v dřívějším zranění žalobce při výbuchu dělobuchu. Vytýkal-li žalobce žalované, že ho opakovaně uráží a vysmívá se mu, pak takové chování nebylo prokázáno. Použila-li žalovaná na jeho adresu pejorativní výrazy, nelze takový skutek hodnotit jako „hrubé porušení dobrých mravů“, neboť přestože toto chování lze považovat za nevhodné, nedosahuje zákonem vyžadované intenzity pro vrácení daru. Byla-li zjištěna nevěra žalované, soud prvního stupně nepřehlédl, že byla důsledkem manželského rozvratu zapříčiněného citovým odcizením účastníků, vzájemné nedůvěry, a co je podstatné, že povinnost věrnosti v tomto období porušili oba účastníci řízení. Proto se zřetelem ke všem okolnostem případu navázání známosti žalovanou (v situaci, kdy žalobce rovněž navázal vztah s novou partnerkou) nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. V případě výzvy ke vrácení bytové jednotky ze dne 17. 3. 2015, odkazující na smluvní ujednání, podle něhož se žalobce může domáhat vrácení tohoto daru, jestliže by se k němu žalovaná jako obdarovaná zachovala zvláště zavrženíhodným způsobem či v rozporu s dobrými mravy nebo v případě, kdyby došlo k rozvodu manželství, soud prvního stupně zdůraznil, že darovací smlouva bytové jednotky byla uzavřena 27. 7. 2011 a sám žalobce v řízení uvedl, že již v tomto období se mu žalovaná svěřila, že má známost s jiným mužem. I přes toto zjištění na ni převedl předmětnou bytovou jednotku z obav z možných rizik svého podnikání. Ve vztahu ke sjednanému důvodu pro vrácení daru v případě rozvodu manželství účastníků, soud prvního stupně – cituje závěry rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 10 Co 399/2000 - uzavřel, že skutečnost, že žalovaná vzala v darovací smlouvě písemně na vědomí, že by se žalobce mohl domáhat vrácení daru, pokud by se vůči žalobci (dárci) nebo členům jeho rodiny zachovala způsobem odporujícím dobrým mravům, nezakládá další předpoklad pro vrácení daru. Soud prvního stupně shrnul, že není pochyb o tom, že si žalovaná nepočínala slušně, nelze ovšem pominout, že napětí mezi účastníky bylo důsledkem narušení jejich vzájemných vztahů, konflikty vyvolávaly obě strany sporu. Důvody pro vrácení daru nebyly naplněny, a to jak z hlediska intenzity jednotlivých „útoků“ ani z hlediska soustavnosti jednání žalované (fyzické napadení dne 28. 11. 2013 bylo ojedinělým excesem).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2015, č. j. 15 Co 314/2015-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zcela se ztotožnil jak s jeho skutkovými tak i právními závěry, které v podstatném rozsahu převzal. Uzavřel, že chování žalované nesplňuje důvody pro vrácení daru podle § 630 obč. zák. Pokud jde o ujednání čl. 4 darovací smlouvy ze dne 27. 7. 2011, zopakoval závěr rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 10 Co 399/2000 s tím, že vzal-li obdarovaný v darovací smlouvě písemně na vědomí, že by se dárce mohl domáhat vrácení daru, pokud by se obdarovaný k dárci nebo členům jeho rodiny zachoval způsobem odporujícím dobrým mravům, důvod ke vrácení daru nezakládá, neboť k tomu v souzené věci nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má zato, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vytýká mu, že nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež ctí jednu ze stěžejních zásad soukromého práva, tj. zásadu autonomie smluvní vůle. Účastníci řízení si v případě darování bytové jednotky č. 713/25 sjednali v rámci smluvní volnosti jako další (mimo zákonem stanovený) samostatný důvod pro vrácení daru - rozvod jejich manželství, přičemž soudy toto jejich ujednání nerespektovaly ani dostatečně neodůvodnily, zda je považují za neplatné, nebo z jakého důvodu k němu nepřihlédly. I v situaci, kdy žalobce věděl o nevěře žalované v okamžiku darování bytové jednotky, nic by to neměnilo na platnosti smluvního ujednání. Žalovaná akceptovala dohodu o tom, že trvání darovacího vztahu je podmíněno existencí manželství. Žalobce prosazuje názor, že ujednání o jeho právu na vrácení daru pro případ rozvodu manželství je ujednáním platným a je potřeba na ně hledět jako na samostatný důvod (vedle důvodu podle § 630 obč. zák.) pro vrácení daru. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 137/2002, a ze dne 23. 1. 2000, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, má dovolatel dále zato, že se odvolací soud odchýlil od ustáleného řešení otázky porušení manželské věrnosti jako důvodu pro vrácení daru, a jeho rozhodnutí je tak s citovanými judikáty v rozporu. Domnívá se, že nevěra žalované byla pravým a původním důvodem odcizení manželů (účastníků řízení) a rozpadu manželství. Má zato, že se mu podařilo prokázat, že žalovaná navázala mimomanželský poměr již v roce 2010, a tato manželská nevěra znamená hrubé porušení dobrých mravů, tzn. porušení značné intenzity, k čemuž přistupují její další závadná jednání, která byla předmětem původní žaloby. S tímto odůvodněním navrhl zrušit rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání, bude-li shledáno přípustným, zamítnout jako nedůvodné. Nebylo prokázáno, že by již v roce 2010 udržovala mimomanželský vztah, popř. že by tato známost byla navázána dříve, než manželskou povinnost věrnosti porušil žalobce, popř. že byla jediným důvodem rozvodu manželství či rozvratu soužití manželů.
Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Argumentem, podle kterého se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky manželské nevěry jako důvodu pro vrácení daru a otázky smluvní volnosti účastníků smlouvy, vymezil dovolatel řádně předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
Ve vztahu k otázce manželské nevěry jako důvodu pro vrácení daru však nelze závěru o rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s nosnými důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 137/2002, přisvědčit. V uvedeném byl totiž řešen skutkově odlišný případ, kdy manželství dárkyně a obdarovaného bylo rozvedeno s tím, že příčina rozvratu manželství spočívala výlučně na straně obdarovaného, který „udržuje známost s devatenáctiletou dívkou, kterou nastěhoval do domu, kde žije i manželka a dcera“, a soudy uzavřely, že obdarovaný „porušil manželskou věrnost způsobem znevažujícím důstojnost dárkyně, neboť tuto vystavil pro ni nepřijatelnému postavení“. Závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 137/2002, proto nelze v posuzované věci - při konfrontaci skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení věcí vycházely - aplikovat. V nyní souzené věci příčiny rozvratu manželství byly shledány na stranách obou bývalých manželů, přičemž rozvrat manželství byl završen vzájemnou manželskou nevěrou.
Rozsudek odvolacího soudu nemůže být v rozporu ani se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2000, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, v otázce hrubého porušení dobrých mravů, neboť k takovému rozporu dospívá žalobce na základě vlastní skutkové verze oproti té, kterou zjistily soudy nižších stupňů, tj. procesně neregulérním způsobem. Platí totiž, že uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového závěru (zde ohledně okamžiku prvotní nevěry žalované, tvrzenými dlouhodobými, opakovanými, veřejnými urážkami a pomluvami a fyzickým napadením žalobce), než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Mimo to nutno zdůraznit, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o.s.ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je však přípustné, neboť otázku respektování autonomie smluvní vůle v soukromoprávních vztazích posoudil odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) v rozporu s ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Podle § 2 odst. 3 obč. zák. účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.
Podle § 630 obč. zák. dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Účastníci darovací smlouvy ze dne 27. 7. 2011 se v jejím čl. 4 větě třetí dohodli, že „darující má právo požadovat všechny darované nemovitosti a spoluvlastnický podíl zpět v případě, že by se k němu obdarovaná zachovala zvláště zavrženíhodným způsobem či v rozporu s dobrými mravy nebo v případě, kdy by došlo k rozvodu manželství mezi dárcem a obdarovanou.“
Jak Nejvyšší soud uzavřel např. ve svém rozhodnutí ze dne 22. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 71/2006, jsou normy občanského práva podle výslovné úpravy § 2 odst. 3 obč. zák. zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, smlouvou svobodně uspořádat odchylně od občanského zákoníku. Tak totiž mohou nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami (realizovat je po svém). Uvedené znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly (lex contractus); jejich dohoda se tak stává stejně závaznou jako zákon sám. Tento způsob úpravy práv a povinností smluvních stran reflektuje tu okolnost, že zákonem provedená úprava jim z nějakých důvodů nevyhovuje. Zásada dispozitivnosti v občanskoprávních vztazích znamená, že úprava těchto právních vztahů obsažená v občanském zákoníku není smluvním stranám vnucována, ale uplatní se až poté, co jejich účastníci nedají v rámci své svobodné vůle a smluvní volnosti přednost individuálnímu smluvnímu ujednání práv a povinností, které by nejlépe vyhovovalo jejich zájmům, potřebám a preferencím. Nelze ovšem přehlédnout, že dispozitivní sféru poskytuje zákon účastníkům občanskoprávních vztahů pouze v případě, jestliže to výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Kogentní povahy jsou přitom právní normy, v nichž se projevuje ochrana určitého veřejného zájmu (např. ochrana slabších subjektů, typicky nezletilých, spotřebitelů, zaměstnanců, či jiného ústavně aprobovaného veřejného zájmu). Ze stupně právní závaznosti kogentních norem vyplývá, že jejich použití na občanskoprávní vztahy, které upravují, nelze svobodnou vůlí rozhodování a sebeurčení subjektů občanskoprávních vztahů platně ani nahradit jiným ujednáním, ani je vyloučit či je nějak omezit, neboli souhrnně řečeno, odchýlit se od nich. Občanskoprávní normy kogentní povahy se tak uplatňují nezávisle na vůli, rozhodování a sebeurčení subjektů občanskoprávních vztahů. Pokud by se proto tyto subjekty od těchto norem odchýlily, byly by jejich projevy vůle neplatné, popř. by byly postiženy jinými nepříznivými právními důsledky (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 16-17). Za kogentní je potřeba považovat pouze ta ustanovení zákona, která odlišnou úpravu výslovně zakazují, a současně z jejich povahy vyplývá, že se od nich nelze odchýlit; v pochybnostech je třeba dát přednost závěru o dispozitivním charakteru normy.
Kruciální otázkou je tak závěr o tom, zda ustanovení § 630 obč. zák. je právní normou kogentní či dispozitivní, a zda tedy účastníci darovací smlouvy mohli smluvně modifikovat možnost domáhat se vrácení daru odlišně od toho, jak ji upravuje § 630 obč. zák.
Právo dárce domáhat se vrácení daru je založeno zákonem a souvisí s tím, že dárce poskytl obdarovanému majetkový prospěch, za který neobdržel žádnou protihodnotu. Obecně se proto očekává, že této velkorysosti dárce bude odpovídat adekvátní chování obdarovaného k dárci, případně ke členům jeho rodiny. Právní vztah darování v případě nevhodného chování obdarovaného nezaniká přímo ze zákona, ale záleží na dárci, zda své právo na vrácení daru využije. Podle § 630 obč. zák. platí, že okamžikem jednání obdarovaného, kterým vůči dárci nebo členům jeho rodiny hrubě porušil dobré mravy, vzniká dárci právo domáhat se vrácení toho, co bylo darováno; využije-li dárce práva na vrácení daru, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému.
Se zřetelem k pravidlu, které s účinností od 1. 1. 1992 zavedlo ustanovení § 2 odst. 3 obč. zák., je potřebné zdůraznit, že ustanovení § 630 obč. zák. výslovně možnost dohodnout si odlišnou úpravu podmínek vrácení daru nezakazuje a ani z povahy tohoto ustanovení nevyplývá nemožnost se od něj odchýlit; dotčeným ustanovením není totiž chráněn žádný veřejný zájem, reprezentovaný např. požadavkem ochrany slabšího subjektu. Není tedy vyloučeno, aby si dárce s obdarovaným dohodli nejen další okolnosti, za nichž může dárce požádat o vrácení daru, ale i takové smluvní podmínky, jimiž nahradí zcela právní normu vrácení daru obsaženou v § 630 obč. zák. V souzené věci si účastníci v darovací smlouvě ze dne 27. 7. 2011 sjednali (čl. 4 věta třetí), že „darující má právo požadovat všechny darované nemovitosti a spoluvlastnický podíl zpět v případě, že by se k němu obdarovaná zachovala zvláště zavrženíhodným způsobem či v rozporu s dobrými mravy nebo v případě, kdy by došlo k rozvodu manželství mezi dárcem a obdarovanou“, a tím zcela nahradili dispozitivní ustanovení § 630 obč. zák. Žalobce (dárce) se tak může podle svobodného ujednání stran darovací smlouvy domáhat vrácení daru ve třech případech „závadného chování“: prvních dvou vázaných na jednání obdarované (žalované) a třetího vázaného na právní skutečnost „rozvodu manželství dárce a obdarované.“ Odvolací soud (včetně soudu prvního stupně) při posuzování ujednání čl. 4. věty třetí darovací smlouvy ze dne 27. 7. 2011 pominul princip dispozitivnosti občanskoprávních norem a smluvní autonomie, a jeho právní posouzení věci při hodnocení dopadu tohoto smluvního ujednání o okolnostech, za nichž se žalobce může domáhat vrácení daru, není úplné a tedy je nesprávné.
Závěr o dispozitivním charakteru ustanovení § 630 obč. zák. a o aplikaci smluvního ujednání pod čl. 4. věty třetí darovací smlouvy ze dne 27. 7. 2011 ovšem nevylučuje, aby se soud zabýval tím, zda výkon práva na vrácení daru (§ 3 odst. 1 obč. zák.) v tomto konkrétním případu nekoliduje s ohledem na všechny okolnosti projednávané věci s dobrými mravy.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, přihlížel podle § 242 odst. 3 o. s. ř. také k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel se žalobou ze dne 10. 12. 2013 domáhá určení, že je vlastníkem blíže označených nemovitostí v k. ú. P. u K., a bytové jednotky v k. ú. S., obec P., které daroval žalované; současně se domáhá výroku, aby žalovaná tyto nemovitosti vyklidila. Žalobu odůvodnil tím, že se žalovaná jako obdarovaná vůči němu dopustila v žalobě blíže specifikovaných jednání, jimiž hrubým způsobem porušila dobré mravy. Z tohoto důvodu se na základě § 630 obč. zák. domáhá vrácení daru.
Dne 8. 4. 2015 doručil žalobce soudu prvního stupně podání, v němž přednesl, že se zřetelem k článku 4 smlouvy ze dne 27. 7. 2011 se domáhá vrácení bytové jednotky, nacházející se v budově sestávající s čísel popisných, nacházející se na pozemcích parc. č., vše v k. ú. P., obec P., a dále na pozemcích parc č., vše v k. ú. S., obec P.. Podle citovaného smluvního ujednání má právo požadovat vrácení bytové jednotky v případě, že by se k němu žalovaná zachovala zvláště zavrženíhodným způsobem či v rozporu s dobrými mravy nebo kdyby došlo k rozvodu manželství účastníků řízení (dárce a obdarované). Jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 67 C 126/2013, a proto dopisem ze dne 17. 3. 2015 vyzval žalovanou k vydání výše uvedené bytové jednotky a od darovací smlouvy ze dne 27. 7. 2011 navíc odstoupil.
Rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu § 79 odst. 1, věty druhé o. s. ř. jsou v případě žaloby o vrácení daru (popř. určení vlastnictví k darované věci) tvrzení o konkrétních jednáních obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, ze kterých je dovozován závěr o kvalifikovaném porušení dobrých mravů, a tvrzení o výzvě dárce obdarovanému ke vrácení daru.
Na základě skutečností, jež nastaly po zahájení řízení o vrácení daru žalobou ze dne 10. 12. 2013, a které jsou založeny na nových tvrzeních (skutkových okolnostech) o vzniku smluvně založeného práva požadovat vrácení daru jen ve vztahu ke sporné bytové jednotce v důsledku rozvodu manželství účastníků, žalobce uplatnil nový (jiný) nárok, než který byl koncipován původní žalobou.
O změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) jde přitom nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soud prvního stupně pochybil, jestliže v návaznosti na podání žalobce doručené soudu dne 8. 4. 2015 nerozhodl o změně žaloby podle § 95 o. s. ř., ve věci jednal a rozhodl o požadavku na vrácení daru (bytové jednotky) v důsledku rozvodu manželství účastníků (přičemž odvolací soud tento postup toleroval).
Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem a řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ve výroku vymezeném rozsahu, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a věc v této části vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-