// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 09.07.2018

Aplikace vyhlášky č. 372/2001 Sb. na nebytové prostory

Ustanovení vyhlášky č. 372/2001 Sb. určující pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a teplou užitkovou vodu bylo nutné aplikovat i v případě nájmu nebytových prostor; okolnost, zda byly v objektu jen nebytové prostory, popř. zda se v něm nacházely i byty, není přitom významná.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 5417/2016, ze dne 17. 4. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 7 odst. 2 vyhl. č. 372/2001 Sb.

Kategorie: nájem nebytových prostor; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 6. 2016, č. j. 19 Co 112/2016-185, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 29. 12. 2015, č. j. 16 C 113/2012-159, jímž zamítl žalobu o zaplacení 92.285 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalobkyně (pronajímatelka) uzavřela s 1. žalovaným (nájemce) dne 1. 8. 2008 smlouvu o nájmu nebytových prostor umístěných v obchodním domě PRIOR L. o výměře 192 m2. Dne 28. 2. 2010 uzavřeli další smlouvu o nájmu nebytových prostor (kterou nahradili předcházející smlouvu), a to o výměře 427 m2, a dohodli se, že za splatné pohledávky pronajímatele budou ručit 2. a 3. žalovaný; 1. žalovaný se zavázal platit (tam stanovené) nájemné a zálohy na služby (tam specifikované), které žalobkyně každoročně vyúčtuje. Zálohy na služby za rok 2010 žalobkyně vyúčtovala fakturou ze dne 31. 7. 2011 s tím, že 1. žalovanému vznikl nedoplatek ve výši 91.949 Kč, za rok 2011 pak fakturou ze dne 22. 6. 2012 s nedoplatkem ve výši 336 Kč. Takto vyúčtovaný nedoplatek služeb za rok 2010 a 2011 žalovaní přes výzvu žalobkyně neuhradili.

Shodně se soudem prvního stupně měl za to, že vyúčtování mělo být provedeno podle vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele (dále jen „vyhláška č. 372/2001 Sb.“); nepřisvědčil námitce žalobkyně, která měla za to, že tento právní předpis na vztah účastníků nedopadá, neboť se jednalo o nájem nebytových prostor v objektu, v němž se nenacházejí byty. Za správný považoval i závěr soudu prvního stupně, že vyúčtování spotřebovaných služeb nebylo žalobkyní provedeno řádně, jelikož neobsahuje náležitosti předepsané § 7 odst. 2 vyhlášky č. 372/2001 Sb. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že nebylo-li vyúčtování řádné, nemohla nastat splatnost žalobkyní vyčísleného nedoplatku a žaloba je proto nedůvodná. Za nedůvodnou považoval i námitku žalobkyně, že se s 1. žalovaným dohodla na vyúčtování nedoplatku služeb fakturou, neboť by šlo jen o dohodu o formě vyúčtování, což však neznamená, že by faktura, nahrazující vyúčtování, nemusela splňovat náležitosti stanovené vyhláškou č. 372/2001 Sb.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž shrnula průběh řízení a závěry soudů obou stupňů, s nimiž nesouhlasila. Měla za to, že dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena otázka, zda se vyhláška č. 372/2001 Sb. vztahuje i na nájemce v objektech, kde nejsou žádné byty, a zda (ne)zakazuje dohodnout mezi podnikateli jiný způsob vyúčtování. Odkaz odvolacího soudu na judikaturu Nejvyššího soudu považovala za nepřípadný, neboť citovaná judikatura se vztahuje pouze k nájmu bytů. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání podal 3. žalovaný vyjádření, ve kterém se zcela ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Dovolání projednal Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). Otázka, zda se vyhláška č. 372/2001 Sb. vztahuje i na nájemce nebytových prostor v objektech, v nichž nejsou žádné byty, nebyla doposud dovolacím soudem výslovně řešena. Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je proto přípustné, není však důvodné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na § 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – podle dosavadních právních předpisů.

Vyhláška č. 372/2001 Sb. byla přijata jako předpis provádějící ustanovení § 78 odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon (ve znění účinném do 29. 12. 2004), stanovící, že hodnoty naměřené a zjištěné dodavatelem a ceny v místě měření tvoří náklady na tepelnou energii, které se rozúčtují mezi konečné spotřebitele, jimiž jsou uživatelé bytů a nebytových prostorů. Vyhláška č. 372/2001 Sb. stanoví pravidla pro rozdělení těchto nákladů na služby, vytápění a poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele v zúčtovací jednotce za zúčtovací období (§ 1).

Již přímo z textu vyhlášky č. 372/2001 Sb. je tedy zjevné, že určuje pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a teplou užitkovou vodu jak v případě bytů, tak v případě nebytových prostor. A ani z jejího obsahu nevyplývá, že by věcná působnost vyhlášky byla omezena pouze na nájem bytů [viz zejména § 2 písm. a), d) a h), příloha 1 vyhlášky č. 372/2001 Sb.]. Ustanovení vyhlášky č. 372/2001 Sb. je proto nutné aplikovat i v případě nájmu nebytových prostor; okolnost, zda jsou v objektu jen nebytové prostory, popř. zda se v něm nacházejí i byty, není přitom významná. Dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu se sice zabývala vyúčtováním nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody nájemcům bytů, z jejich odůvodnění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2479/2009) je však zjevné, že nezužují aplikaci vyhlášky č. 372/2001 Sb. jen na nájem bytu.

Zjistil-li odvolací soud (skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán), že žalobkyně s 1. žalovaným neuzavřela dohodu o jiném (odchylném) způsobu vyúčtování, ale jen dohodu o formě vyúčtování (fakturou), pak je nadbytečné, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda vyhláška č. 372/2001 Sb. vylučuje dohodu podnikatelů - stran smlouvy o nájmu nebytových prostor - o jiném způsobu vyúčtování, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.

Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí dovodil, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen; nesplňovalo-li vyúčtování náležitosti předepsané § 7 odst. 2 vyhlášky č. 372/2001 Sb., nestala se vyúčtovaná částka splatnou (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007, ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1814/2009). I v případě, kdy by nebyly obsahové náležitosti stanoveny právním předpisem, by muselo vyúčtování obsahovat minimálně cenu a množství dodané služby, resp. jednotkovou cenu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4742/2010). Tyto závěry je třeba aplikovat i v případě nájmu nebytových prostor, neboť každé zálohové plnění je třeba vypořádat, přičemž je nezbytné, aby se nájemci dostaly informace, na jejichž základě bude schopen rozpoznat, zda požadovaná úhrada odpovídá spotřebě či způsobu výpočtu spotřeby. Nájemci by tak měly být poskytnuty takové údaje, které mu umožní posouzení správnosti výpočtu.

Lze tak uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že 1. a 2. žalovanému podle obsahu spisu náklady v dovolacím řízení nevznikly a vyjádření 3. žalovaného, zastoupeného ustanovenou opatrovnicí, omezující se na souhlas s rozhodnutím odvolacího soudu a návrh na odmítnutí dovolání, nelze považovat za úkon právní služby účelně provedený k ochraně práva 3. žalovaného.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů