// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 14.06.2018

Rozhodná právní úprava v řízení o vyvlastnění

Vyvlastňovací úřad postupuje v řízení o žádostech o vyvlastnění, o nichž bylo řízení zahájeno přede dnem 1. 2. 2013 a do tohoto dne nebylo pravomocně skončeno, podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném do dne 31. 1. 2013. Žádosti o vyvlastnění, o nichž bylo řízení zahájeno po 31. 1. 2013, projedná a rozhodne podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném ode dne 1. 2. 2013.

Je-li věc vyvlastnění projednávána soudem v občanském soudním řízení, postupuje soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném do dne 31. 1. 2013, bylo-li řízení (podáním žaloby u soudu) zahájeno před 1. 2. 2013 a nebylo-li do tohoto dne pravomocně skončeno. Byla-li však žaloba ve věci vyvlastnění podána u soudu až po 31. 1. 2013, postupuje soud v řízení o ní podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném ode dne 1. 2. 2013, tedy ve znění zákona č. 405/2012 Sb. Okolnost, kdy bylo u vyvlastňovacího úřadu zahájeno řízení o žádosti o vyvlastnění, není z hlediska použití rozhodné právní úpravy v řízení u soudu ve věci vyvlastnění podle části páté občanského soudního řádu významná.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5858/2017, ze dne 27. 3. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
čl. II bod 1 zák. č. 405/2012 Sb.
čl. II bod 2 zák. č. 405/2012 Sb.
zák. č. 184/2006 Sb. ve znění do 31. 1. 2013
zák. č. 184/2006 Sb. ve znění od 1. 2. 2013

Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Magistrát města Frýdku-Místku, odbor územního rozvoje a stavebního řádu, rozhodnutím ze dne 14. 5. 2013 č. j. MMFM 55184/2013 rozhodl o odnětí vlastnického práva Z. K. k pozemkům, vše v k. ú. R., obec H., zapsaných na LV u Katastrálního úřadu pro M. k., Katastrální pracoviště F., a o jejich přechodu na Českou republiku „s příslušností hospodařit s majetkem státu pro Ředitelství silnic a dálnic ČR“ za účelem uskutečnění veřejně prospěšné stavby „silnice I/48 R. – F.“, určil náhradu za vyvlastnění Z. K. ve výši 530 000 Kč a stanovil, že výstavba veřejně prospěšné stavby musí být zahájena do dvou let od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odvolání, která podali proti tomuto rozhodnutí jak žalobce, tak Z. K., Krajský úřad M. k., odbor územního plánování, stavebního řádu a kultury, rozhodnutím ze dne 23. 7. 2013 č. j. MSK 105175/2013 zamítl a rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku, odbor územního rozvoje a stavebního řádu, ze dne 14. 5. 2013 č. j. MMFM 55184/2013 potvrdil. Poté, co se vypořádal s námitkami Z. K. ohledně neprokázání tvrzeného veřejného zájmu a nezbytnosti rozsahu vyvlastnění, a poté, co k námitkám žalobce týkajícím se znaleckého posudku, na základě kterého byla určena výše náhrady za vyvlastnění, dovodil, že stanovení náhrady za vyvlastnění je takovým posouzením skutečností, k němuž je třeba odborných znalostí, které úřední osoby nemají, proto se náhrada za vyvlastnění stanoví na základě znaleckého posudku, za jehož odbornou úroveň, kterou nepřísluší vyvlastňovacímu úřadu hodnotit, odpovídá v plném rozsahu znalec, a že znalecký posudek vypracovaný „znaleckým ústavem ZNALCI A ODHADCI – znalecký ústav, spol. s r. o.“, má všechny náležitosti vyžadované zákonem, dospěl k závěru, že byly splněny zákonné podmínky pro vyvlastnění.

Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 16. 8. 2013 domáhal, aby náhrada za vyvlastnění byla určena ve výši 266 240 Kč a aby rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru územního plánování, stavebního řádu a kultury, ze dne 23. 7. 2013 č. j. MSK 105175/2013 bylo v tomto rozsahu nahrazeno rozsudkem soudu. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že společně s návrhem na vyvlastnění předložil vyvlastňovacímu úřadu znalecký posudek ze dne 28. 4. 2008 č. 1285-180/2008 vypracovaný na jeho žádost Ing. Petrou Přidalovou, kterým byla určena výsledná cena vyvlastňovaných nemovitostí částkou 266 240 Kč, že ve věci byl dále dne 11. 7. 2011 vyhotoven znalecký posudek č. ZU 3057-157/2011 „F. V., technickým spolupracovníkem ústavu, a Ing. J. H., znalcem odpovědným za činnost ústavu“, jímž byla stanovena celková cena vyvlastňovaných nemovitostí, zjištěná dle oceňovacího předpisu, ve výši 530 000 Kč, že „v dalším řízení“ si správní orgán prvního stupně vyžádal aktualizaci tohoto znaleckého posudku, kterým byla hodnota vyvlastňovaných pozemků určena rovněž částkou 530 000 Kč, že znalecký posudek zpracovaný „znalci H. a V.“ není vypracován „v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 zákona o oceňování majetku“, když jimi určená cena obvyklá není určena správně, že znalci svůj postup při stanovení hodnoty vyvlastňovaných nemovitostí sice vysvětlili, avšak ten není správný a je nutno jej přezkoumat, a proto žalobce nesouhlasí s výší náhrady, kterou má na základě rozhodnutí poskytnout. Uzavřel, že „správní orgán je povinen přezkoumávat jednotlivé v průběhu řízení zajištěné důkazy, a to i znalecké posudky, jestliže jejich závěry jsou zásadně odlišné“.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 4. 2016 č. j. 23 C 50/2013-56 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit Z. K. na náhradě nákladů řízení 9 267 Kč k rukám advokáta JUDr. J. R. Soud prvního stupně, který vycházel ze zjištění, že vyvlastňovací úřad projednal žádost žalobce o vyvlastnění a rozhodl o ní podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném do 31. 1. 2013 (čl. II odst. 1 přechodných ustanovení zákona č. 405/2012 Sb.), rovněž „při vědomí existence čl. II odst. 2 přechodných ustanovení zákona č. 405/2012 Sb.“ použil na projednávanou věc ustanovení (rozhodná pro určení výše náhrady) zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném do 31. 1. 2013, neboť dovodil, že zákon č. 184/2006 Sb., ve znění účinném od 1. 2. 2013, vychází z jiných principů pro určení výše náhrady za vyvlastnění, a že by proto nemělo žádné opodstatnění, aby soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu věc projednal podle tohoto znění, když z uvedeného pohledu se správní orgán otázkou náhrad za vyvlastnění vůbec nezabýval, a naopak „byl povinen“ řízení dokončit podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném do 31. 1. 2013, a „vyvlastňovaní žádné nároky podle zákona o vyvlastnění účinného od 1. 2. 2013 následně neuplatnili“. Současně dovodil, že je třeba respektovat ve vztahu ke všem účastníkům řízení i princip přiměřeného očekávání výsledku řízení, který by byl při „aplikaci“ zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném od 1. 2. 2013, porušen, a že se „v této souvislosti“ neuplatní ani závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 1135/14, neboť v této věci se vycházelo ze „střetu“ zákonných ustanovení upravujících stanovení výše náhrady za vyvlastnění rozdílným způsobem tak, že podle právní úpravy účinné do 30. 6. 2006 se určovala výše náhrady z ceny úřední oproti ceně obvyklé rozhodné od 1. 7. 2006, a „uvedený konflikt se jeví ve svém dopadu do práv vyvlastňovaných jako zcela zásadní oproti rozdílu ve stanovení výše náhrad podle právních úprav vyplývajících ze zákona č. 184/2006 Sb. ve znění účinném do 31. 1. 2013 a od 1. 2. 2013“. S přihlédnutím k tomu, že soud – i když mu nepřísluší hodnotit odbornost a věcnou správnost znaleckých posudků - je oprávněn posoudit, zda závěry znaleckého posudku jsou spolehlivým a přesvědčivým podkladem pro určení náhrady za vyvlastnění předmětného pozemku, dospěl k závěru, že vyvlastňovací úřad rozhodl o výši náhrady za vyvlastnění pozemků správně, neboť znalecký posudek vypracovaný Ing. Petrou Přidalovou dne 28. 4. 2008, který není obsahem správního spisu a který byl „založen k důkazu“ v průběhu soudního řízení, nelze pro účely stanovení náhrady za vyvlastnění použít, protože znalkyně stanovila výslednou cenu jako administrativní, přičemž „s kategorií obvyklé ceny“ vůbec nepracovala, a znalecký posudek č. ZU3057-157/2011 vypracovaný ústavem Znalci a odhady – znalecký ústav, spol. s r. o., na jehož podkladě správní orgán stanovil výši náhrady za vyvlastnění, obsahuje dostatečné a přesvědčivé závěry a vysvětlení použité metodiky i s přihlédnutím ke specifikům oceňování pozemků obvyklou cenou v souvislosti s realizací veřejně prospěšné stavby v konkrétní lokalitě.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 2. 2017 č. j. 1 Co 68/2016-85 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. S poukazem na přechodné ustanovení čl. II odst. 2 zákona č. 405/2012 Sb., podle kterého se řízení ve věcech projednávaných v občanském soudním řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a dosud nebyla pravomocně skončena, dokončí podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, a na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 1135/14, podle kterého pro rozsudek v řízení podle části páté občanského soudního řádu, tj. ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto správním orgánem, je „rozhodující stav, včetně právní úpravy účinné v době jeho vyhlášení (§ 154)“, neboť soud napadené správní rozhodnutí nepřezkoumává, nýbrž věc nově posuzuje meritorně, přičemž se nejedná o „retroaktivní aplikaci“ nové právní úpravy, dospěl k závěru, že v projednávané věci je nutno při rozhodování o výši náhrady postupovat již podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění zákona č. 405/2012 Sb., neboť soudní řízení o přezkoumání výše náhrady za vyvlastnění bylo zahájeno „po účinnosti“ zákona č. 405/2012 Sb., „konkrétně podáním žaloby dne 4. 9. 2013“. Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně, který podle právní úpravy účinné od 1. 2. 2013 nepostupoval, je nepřezkoumatelné.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala Z. K. dovolání. Namítá, že právo na náhradu za vyvlastnění jí vzniklo podle „právní úpravy platné a účinné do 31. 1. 2013“, a proto se nemůže prosadit zásada, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení a „při rozhodování o výši náhrady za vyvlastnění v této věci postupovat již podle zákona o vyvlastnění ve znění zákona č. 405/2012 Sb.“ Vytýká odvolacímu soudu, že se „nijak nezabýval meritem věci samé“, tedy čeho se žalobce svojí žalobou domáhal a jaké předložil důkazy. Dovolatelka má za to, že rozhodnutí správních orgánů v rámci vyvlastňovacího řízení, týkající se určení výše náhrady za vyvlastnění, bylo v souladu s platnou a účinnou právní úpravou, že pozdější znění zákona č. 184/2006 Sb., „provedené zákonem č. 405/2012 Sb., a aplikace tam uvedeného postupu pro řízení před soudem v rámci o. s. ř.“ nemůže zasáhnout do jejích práv, aniž by bylo respektováno právo a princip přiměřeného očekávání výsledku řízení, který by byl „aplikací právní úpravy ohledně určení výše náhrady za vyvlastnění účinné ode dne 1. 2. 2013“ porušen; šlo by o narušení rovného postavení osob, u kterých bylo při určení výše náhrady za vyvlastnění rozhodnuto ve stejnou dobu a podle stejné právní úpravy a při případném přezkumu v rámci části páté občanského soudního řádu postupováno podle znění účinného do 31. 1. 2013. Z. K. navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně „v celém rozsahu potvrdí“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§ 245 a § 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu jsou obsaženy – jak vyplývá z přiměřeného užití části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního řádu (§ 245 o. s. ř.) – v ustanoveních § 237, 238 a 238a o. s. ř.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky, zda projednávanou věc (žalobu o náhradu za vyvlastnění podle části páté občanského soudního řádu) je třeba posuzovat podle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění zákona č. 405/2012 Sb., účinného od 1. 2. 2013, nebo ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 405/2012 Sb. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání Z. K. proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání Z. K. není opodstatněné.

Dne 1. 2. 2013 nabyl účinnosti zákon č. 405/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, ve znění zákona č. 209/2011 Sb. (dále jen „zákon č. 405/2012 Sb.“).

Podle ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 405/2012 Sb. žádosti o vyvlastnění, o nichž bylo řízení zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a dosud nebylo pravomocně skončeno, se projednají a rozhodnou podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 405/2012 Sb. řízení ve věcech vyvlastnění projednávaných v občanském soudním řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a dosud nebyla pravomocně skončena, se dokončí podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že vyvlastňovací úřad postupuje v řízení o žádostech o vyvlastnění, o nichž bylo řízení zahájeno přede dnem 1. 2. 2013 a do tohoto dne nebylo pravomocně skončeno, podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném do dne 31. 1. 2013, a že žádosti o vyvlastnění, o nichž bylo řízení zahájeno po 31. 1. 2013, projedná a rozhodne podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném ode dne 1. 2. 2013. Je-li věc vyvlastnění projednávána soudem v občanském soudním řízení, postupuje soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném do dne 31. 1. 2013, bylo-li řízení (podáním žaloby u soudu) zahájeno před 1. 2. 2013 a nebylo-li do tohoto dne pravomocně skončeno. Byla-li však žaloba ve věci vyvlastnění podána u soudu až po 31. 1. 2013, postupuje soud v řízení o ní podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném ode dne 1. 2. 2013, tedy ve znění zákona č. 405/2012 Sb. Okolnost, kdy bylo u vyvlastňovacího úřadu zahájeno řízení o žádosti o vyvlastnění, není z hlediska použití rozhodné právní úpravy v řízení u soudu ve věci vyvlastnění podle části páté občanského soudního řádu významná.

Projednání věci soudem v řízení podle části páté občanského soudního řádu nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí téže věci (sporu nebo jiné právní věci), o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou pravomocným rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a předpokládá, že spor nebo jiná právní věc budou - v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení - soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu (novému) projednání a rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1607/2013, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3207/2014 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5046/2014).

V projednávané věci bylo řízení ve věci vyvlastnění podle části páté občanského soudního řádu zahájeno – jak je zřejmé z obsahu spisu – podáním žaloby u soudu prvního stupně dne 16. 8. 2013. V řízení o této žalobě je proto třeba postupovat – jak vyplývá z výše uvedeného – podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném ode dne 1. 2. 2013, tedy ve znění zákona č. 405/2012 Sb., aniž by bylo významné, že řízení o žádosti žalobce o vyvlastnění bylo u vyvlastňovacího úřadu (Magistrátu města Frýdku-Místku, odboru územního rozvoje a stavebního řádu) zahájeno před tímto dnem.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání Z. K. podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů