// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 07.06.2018

Porušení nebo ohrožení osobnostního práva prezidentem republiky

S výkonem funkce prezidenta jako hlavy státu je mimo jiné spojena i realizace řady aktivit, jimiž je tato funkce blíže dotvářena; s ohledem na ústavní zakotvení postavení prezidenta republiky jako součásti moci výkonné je třeba i realizaci těchto jeho úloh posuzovat (s výjimkou alternativy případného excesu) jako výkon pravomocí státního orgánu.

Jestliže výkonem těchto pravomocí dojde k (neoprávněnému) dotčení osobnostní sféry člověka, pak je nezbytné vycházet z toho, že prezident republiky je státním orgánem ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. dubna 2006 (dále jen „zákon o odpovědnosti“), přičemž není rozhodné, zda v rámci takovéto své činnosti rozhoduje či naopak nerozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Výkon veřejné moci ve smyslu § 1 odst. 1 citovaného zákona totiž nutně zahrnuje výkon jakékoli veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán ze zákona nadán. Výkon této pravomoci prezidenta republiky je tak nezbytně třeba posuzovat jako úřední postup, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti.

Ustanovení § 1 odst. 1 a 3 zákona o odpovědnosti zakládá objektivní odpovědnost státu, který za podmínek stanovených tímto zákonem odpovídá za škodu i nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu státní moci, neboť stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, a orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (§ 3 odst. 1 zákona o odpovědnosti). Přímá odpovědnost jednající osoby (včetně prezidenta republiky) v těchto případech dána není a zakládal by jí podle obecné úpravy deliktního práva pouze exces z výkonu jejích pravomocí.

Organizační složku povolanou v této věci jednat za stát určuje zákon o odpovědnosti ve svém § 6. Z uváděného právního předpisu vyplývá, že v žádném případě jí nemohla být v napadeném rozsudku odvolacího soudu označená Kancelář prezidenta republiky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5848/2016-186, ze dne 9. 5. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 82 odst. 2 o. z.
§ 3 zák. č. 82/1998 Sb. ve znění od 27. 4. 2006
§ 13 zák. č. 82/1998 Sb. ve znění od 27. 4. 2006

Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění (více ZDE):

(...)

66. Bylo již uvedeno, že dovolatelka především namítá:

a. - že prezident je ústavně nezávislým orgánem a jako takový neodpovídá za své politické činy. Prezident je tak vyňat z obecně platného právního režimu. Toto vyloučení právní odpovědnosti se vztahuje na činnost a rozhodování prezidenta, která se týká výkonu jeho funkce. S ohledem na univerzální a nepřenosnou prezidentskou indemnitu založenou článkem 54 odst. 3 Ústavy, kdy prezident je ze své funkce neodpovědný, pak nemůže být ani rušitelem ani ohrozitelem absolutního osobnostního práva, a nelze tedy z žádného právního předpisu dovodit možnost přenést jakoukoliv odpovědnost na organizační složku státu či na jinou ať již právnickou nebo fyzickou osobu,

b. – že nelze aplikovat přičitatelnost porušení či ohrožení osobnosti člověka Kanceláři prezidenta republiky, neboť takovýto přenos odpovědnosti občanský zákoník ani jiný právní předpis nepřipouští.

c. - že se ve věci jednající soudy relevantním způsobem nevypořádaly ani s nastolenou procesní otázkou vznesenou žalovanou, tedy že pokud se žalobkyně domáhá nápravy tvrzeného zásahu do svých ústavně zaručených práv výkonem funkce prezidenta republiky, pak jí přísluší pouze ochrana ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

d. - že se soudy nezabývaly otázkou, zda právo na postmortální ochranu osobnosti postupem času, který uplyne od úmrtí dotčené osoby, zeslabuje (nebo nezeslabuje), a to i vzhledem ke vztahu dotčené osoby a osoby blízké,

e. - že žalobkyně sama svými vystoupeními a prohlášeními zjednala dostatečně účinnou satisfakci, tj. svým vlastním jednáním ochránila osobnost svého děda (svépomocí).

67. Z předmětného dovolání vyplývá, že dovolatelka v prvé řadě brojí proti tomu, jak odvolací soud posoudil konsekvence vyplývající z imunity prezidenta, resp. s touto imunitou spojené. Řešení těchto otázek je pro posouzení projednávané věci určující.

68. Především však je třeba vypořádat se s názorem dovolatelky (byť sama jej klasifikuje jako „obiter dictum“), že žalobkyně měla ve věci (správně) užít institutu ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (dále jen "ústavně zaručené základní právo nebo svoboda"), přičemž podle třetího odstavce tohoto ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

69. Z citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu vyplývá, že žalovanou dovozovaná alternativa užití institutu ústavní stížnosti přichází v úvahu teprve po té, co jsou vyčerpány procesní prostředky, které obecně zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (obdobně srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2018, sp.zn. Pl. ÚS 9/17). Není proto možno dovozovat, jak činí dovolatelka s odkazem na ustanovení § 103 ve spojení s § 7 téhož zákona), nedostatek podmínek řízení, pro něž by mělo být řízení zastaveno.

70. Článek 1 odst. 1 Ústavy České republiky (Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. – dále též „Ústava“) deklaruje, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Prezident republiky je hlavou státu (Čl. 54 odst. 1 Ústavy). Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný (Čl. 54 odst. 3 Ústavy).

71. Dovolací soud se především ztotožňuje se základní tezí Městského soudu v Praze, pokud konstatoval, že „sice podle čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný, což však neznamená, že za újmy (majetkové či nemajetkové) v soukromoprávních vztazích způsobené prezidentem při výkonu jeho funkce neexistuje subjekt, který by za takovéto případné újmy neodpovídal - tedy, že se tyto újmy nereparují (že je nelze reparovat)“.

72. „Skutečnost, že se určitému orgánu přiznává postavení hlavy státu, vyplývá ze samotné povahy státu jako společenství lidí, které musí být někým reprezentováno jak směrem dovnitř, tak i navenek. Ve své podstatě jde o nezbytný prvek v jeho organizaci, neboť každý stát musí mít alespoň fakticky svého vrcholného představitele, který symbolizuje jeho existenci, jednotu a kontinuitu. V republikách plní tuto roli standardně jejich prezident, tedy monokratický státní orgán, který je volen v přímých nebo nepřímých volbách na časově omezenou dobu“ (srovnej Rychetský, P.; Langášek, T.; Herc, T.; Mlsna, P. a kol., Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s. 2015. s. 527).

73. „Pojem hlavy státu má svůj původ již ve středověku (Filip 2001, s. 305); je odrazem organického pojetí státu jako organismu, který se skládá z těla (corpus) a hlavy (caput - panovník). Užití tohoto pojmu je tak spíše tradiční než funkční. To, že je prezident republiky označen jako hlava státu, neznamená, že by byl nejvyšším státním orgánem a byl by ostatním ústavním orgánům nadřízen. Toto pojetí - ač se dříve vyskytovalo (Weyr, 1937, s. 51), je v moderním systému dělby moci zcela překonané (opačně zřejmě Pavlíček, 2008, s. 132). V ČR totiž existuje pouze soustava vrcholných (ústavních) orgánů (prezident republiky, vláda, dvoukomorový Parlament, ÚS), z nichž žádný není ostatním nadřazen ani se nedá označit jako primus inter pares. I podle Adlera je v republikánských státech hlava státu postavena "v nejlepším případě" na roveň ostatním ústavním orgánům“ (Adler).

74. Posuzování právního instrumentu odpovědnosti za jednání hlavy státu je obecně hodnoceno jako složité téma. „Především proto, že se ve své podstatě jedná o komplex nejrůznějších forem odpovědnosti, které spolu souvisejí. Je to dáno především zvláštním postavením individuální hlavy státu, od které je, navzdory základním zásadám republiky, očekáváno stále něco více, než pouze plnění specifických úředních povinností. V české společnosti jsou tato očekávání tradičně ještě větší. Z jedné strany se projevila tím, že úřad prezidenta republiky zůstal bez přerušení zachován i v období “lidově-demokratického“ režimu, kdy všechny podobné státy přinejmenším na čas daly přednost kolektivním orgánům v čele ústavního systému země. Z druhé strany se tato značná, až nadměrná očekávání projevila také v poněkud rozporném zakotvení pozice prezidenta republiky v aktuálně platné ústavě. Na jedné straně její tvůrci deklarovali snahu po vytvoření parlamentní formy vlády, na straně druhé prezidenta republiky „osvobodili“ z vlivu ostatních ústavních orgánů v nebývalé formě. Tento vnitřní rozpor se projevil také v koncepci (ne)odpovědnosti za akty prezidenta republiky. Svou roli sehrálo také neujasnění si rozdílů mezi různými druhy odpovědnosti, které v ústavním právu přicházejí u nejvyšších činitelů v úvahu. V mnoha směrech se jednotlivé instituty vzájemně prolínají“ (srovnej KUDRNA, Jan. Odpovědnost za akty prezidenta republiky. Správní právo. Praha: Ministerstvo vnitra ČR, 2013, roč. 46, č. 7-8, s. 386-405). 

75. Ústavní úprava řadí prezidenta republiky do hlavy třetí Ústavy ČR, která je nadepsána "Moc výkonná". „Již ze samotné systematiky Ústavy ČR je patrné, že ústavodárce považuje prezidenta republiky za orgán moci výkonné. Objevují se však i názory, podle nichž tvoří prezident jakousi specifickou "pouvoire neutre" (Pavlíček, 2008, s. 136; srov. i Pavlíček, 1998, s. 209). K tomuto názoru se zjevně přiklonil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/01 (285/2001 Sb., Sb. n. u. sv. 22, s. 267). Později však Ústavní soud tento přístup výrazně korigoval např. v nálezu vydaném pod sp. zn. Pl. ÚS 18/06 (397/2006 Sb., Sb. n. u. sv. 42, s. 13), kde prezidenta republiky explicitně označil za orgán moci výkonné“.

76. „Právní status státního orgánu zahrnuje mimo jiné úpravu otázek odpovědnosti za výkon svěřené funkce včetně chování této funkci odpovídající. To se týká rovněž hlavy státu v podmínkách parlamentní formy vlády. V tomto směru doznalo postavení hlavy státu ve srovnání s bývalou monarchií a předválečnou ČSR zásadních změn.

77. V naší ústavní historii prošla tato problematika složitým vývojem, i když prakticky nebyl institut odpovědnosti hlavy státu uplatněn. Počátky lze spatřovat již v Konfederaci stavů Koruny české z 31. 7. 1619, kde se objevuje koncepce kontroly moci a odpovědnosti panovníka včetně práva stavů na odpor (zejm. čl. XXX). V následujícím období nepřicházela s ohledem na konstrukci absolutistické, ale i konstituční monarchie odpovědnost hlavy státu v úvahu. Převzetí alespoň některých prvků parlamentní formy vlády však vedlo v roce 1867 k přijetí zákona č. 101/1867 ř. z., o odpovědnosti ministrů království a zemí v radě říšské zastoupených. Zde byl deklarován princip kontrasignace aktů panovníka a upravena odpovědnost ministrů za porušení ústavy nebo zákonů úmyslným jednáním nebo z hrubé nedbalosti. Současně Základní zákon č. 145/1867 ř. z., o užívání moci vládní a vykonávací, stanovil, že císař je posvátný, neporušitelný a neodpovědný a přísluší mu vykonávat státní moc skrze odpovědné ministry (čl. 1 a čl. 2). V samostatném Československu byl tento vzor převzat jen zčásti. Byl modifikován Ústavou 1920 (Ústavní listina) Československé republiky, uvozené zákonem č. 121/1920 Sb., a to tak, že prezident sice nebyl odpovědný z výkonu svého úřadu, když podle § 66 Ústavní listiny z roku 1920 za projevy s úřadem související odpovídala vláda, nicméně nesl odpovědnost za velezradu jako trestný čin. O té se mělo rozhodovat na základě impeachmentu (§ 34 a § 67 Ústavy 1920) po vzoru souboru zákonů upravujících organizaci státní moci ve Francii z 22. října 1875 (tzv. Ústava 3. republiky). Ke konkretizaci ústavní úpravy došlo v zákoně č. 36/1934 Sb., o trestním stíhání prezidenta a členů vlády podle § 34, 67 a 79 Ústavní listiny. Ústava 1948 tento model převzala v podmínkách jednokomorového Národního shromáždění, kdy žalobu podávalo jeho předsednictvo a soudit mělo samotné Národní shromáždění. Prováděcí zákon však již vydán nebyl. Ústava z roku 1960 opustila konstrukci parlamentní formy vlády a v rámci zavedení modelu vlády shromáždění (socialistická republika) zakotvila principy odpovědnosti všech orgánů Národnímu shromáždění, a to včetně prezidenta republiky (čl. 61). Totéž platilo podle čl. 60 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o čs. federaci, kde bylo pouze doplněno, že prezidenta nelze soudně stíhat pro jednání spojené s výkonem jeho funkce (čl. 65). Tato úprava platila až do zániku čs. federace, kdy nová Ústava ČR přinesla návrat k tradičním vzorům parlamentní formy vlády po vzoru Ústavy 1920 včetně odpovědnosti hlavy státu. Nedošlo však již k návratu k trestní odpovědnosti, a to ani členů vlády, u kterých se uplatnila myšlenka rovnosti před zákonem bez privilegií osoby, orgánu a trestu.

78. Ústavní úprava odpovědnosti hlavy státu v ČR má řadu zvláštností ve srovnání s jinými státy. Jsou tak respektována obecná pravidla pro postavení hlavy státu v parlamentní demokracii, současně však dochází k ovlivnění historickými vzory z naší ústavní minulosti (včetně té monarchické). Respektují se tak základní historicky podložené faktory pro úpravu odpovědnosti hlavy státu, které spočívají v zajištění respektu ke státu samotnému, k úřadu hlavy státu jako jeho reprezentantu a konečně k osobě, která tento úřad zastává. Současně vychází z toho, že se jedná o jeden z nejvyšších ústavních orgánů státu, u kterého je konstrukce odpovědnostních vztahů velmi komplikovaná (srovnej Filip, J., Svatoň, J. Státověda. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR a. s., 2011).

79. Je zřejmé, že nelze především uvažovat o osobní odpovědnosti prezidenta republiky za výroky jím pronesené v souvislosti s výkonem jeho funkce, což ostatně odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) správně vyložil, a z této zásady přiléhavě vycházel. Přes tuto skutečnost však není opodstatněné (s ohledem na výše podaný výklad) uvažovat – a jak to fakticky činí dovolatelka – o tom, že imunita prezidenta současně znamená, že je-li prezident republiky ze své funkce neodpovědný, pak nemůže být ani rušitelem ani ohrozitelem absolutního osobnostního práva, a nelze tedy z žádného právního předpisu dovodit možnost přenést jakoukoliv odpovědnost na organizační složku státu či na jinou, ať již právnickou nebo fyzickou osobu.

80. Bylo již zmíněno, že ústavní úprava řadí prezidenta republiky do hlavy třetí Ústavy ČR, která je nadepsána "Moc výkonná". Již ze samotné systematiky Ústavy ČR je patrné, že ústavodárce považuje prezidenta republiky za orgán moci výkonné, který je tak fakticky svébytným státním orgánem.

81. „Státní orgány jsou státními institucemi, které představují základní a rozhodující složky organizace státu, neboť jsou nositeli suverénní státní moci. Je jimi třeba rozumět orgány, které stát zřizuje k plnění funkcí státu a vybavuje je za tím účelem pravomocí a působností rozhodovat o subjektivních právech a právních povinnostech jemu bezprostředně nepodřízených právních subjektů“ (Filip, J., Svatoň, J. Státověda. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR a. s., 2011).

82. Za státní orgán je třeba považovat zejména takový orgán státní moci, kterému je Ústavou nebo cestou zákona svěřen výkon státní moci, tj. rozhodování o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Svou zvláštní povahou se prezident republiky nepochybně zčásti vymyká obecným definicím, podle kterých má státní orgán zpravidla pravomoc autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech subjektů, na něž jeho působnost dopadá. Podle Čl. 62 Ústavy České republiky prezident republiky a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi, b) svolává zasedání Poslanecké sněmovny, c) rozpouští Poslaneckou sněmovnu, d) pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády, e) jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy, f) jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, g) odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem a zahlazuje odsouzení, h) má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, i) podepisuje zákony, j) jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, k) jmenuje členy Bankovní rady České národní banky. Podle Čl. 63 odst. 1 Ústavy Prezident republiky dále a) zastupuje stát navenek, b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy, c) je vrchním velitelem ozbrojených sil, d) přijímá vedoucí zastupitelských misí, e) pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí, f) vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu, g) jmenuje a povyšuje generály, h) propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán, i) jmenuje soudce, j) nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, k) má právo udělovat amnestii. Podle Čl. 63 odst. 2 Ústavy prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon, přičemž podle třetího odstavce téhož ustanovení rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavců 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

83. Kromě uvedeného s výkonem funkce prezidenta jako hlavy státu je dále mimo jiné spojena i realizace celé škály aktivit, jimiž je tato funkce blíže dotvářena např. na poli reprezentačním, protokolárním, resp. ceremoniálním, v souladu s historicky zažitými náhledy na úlohu a postavení tohoto představitele státu např. ve vztazích k domácí i zahraniční veřejnosti. S ohledem na ústavní zakotvení postavení prezidenta republiky jako součásti moci výkonné je třeba i realizaci těchto jeho úloh posuzovat (s výjimkou alternativy případného excesu) jako výkon pravomocí státního orgánu, byť jeho činnost nemá zpravidla přímý vliv na subjektivní práva a právní povinnosti (srov. dále odst. 92 a násl.).

84. Jestliže výkonem těchto pravomocí dojde k (neoprávněnému) dotčení osobnostní sféry člověka, je třeba především vymezit odpovědnost za takový zásah, tj. stanovit její právní základ, a z toho vyplývající určení odpovědného subjektu, stejně jako míru této odpovědnosti.

85. Bylo již zmíněno, že odvolací soud daný spor podřadil pod ustanovení o ochraně osobnosti člověka občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (konkrétně upravující postmortální ochranu člověka ve smyslu ustanovení § 82 odst. 2 o.z.). Současně v této souvislosti uvedl, že (při vymezení odpovědného subjektu) je třeba aplikovat ustanovení § 2914 o.z. a přičíst jednání prezidenta, z něhož povstala žaloba v projednávané věci, České republice.

86. Skutečností ovšem je, že tato teze Městského soudu v Praze by bývala byla zasloužila podrobnější zdůvodnění. Zejména tak nebyl dostatečně osvětlen důvod, proč se odvolací soud domnívá, že určení odpovědného subjektu za sporem dotčený zásah do práva na ochranu osobnosti zemřelého pana F. P. je třeba podřadit právě pod ustanovení § 2914 o.z., které samo o sobě zcela zřetelně nedopadá na situaci, kdy zásah je spojován s výkonem funkce prezidenta republiky jako jednoho z vrcholných orgánů moci výkonné. Podle tohoto ustanovení občanského zákoníku totiž, kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.

87. Dané ustanovení je chápáno, jako právní prostředek dopadající na okolnosti, kdy právnická nebo fyzická osoba použije třetí osobu ke splnění již existující povinnosti plnit nebo k obstarání jiné záležitosti. Avšak např. u právnických osob (obdobně u státu – srovnej § 21 o.z.) nebude jednání jejich orgánů a dalších osob uvedených v § 161 o.z. chápáno jako jednání třetích osob, ale jako jednání právnické osoby samotné (srovnej Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 971 a 973).

88. Nelze též přehlédnout, že odvolací soud pouze stroze deklaroval, že podstatu sporu nelze zaměňovat se škodou způsobenou při výkonu veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.. aniž by objasnil důvod, proč se tak domnívá.

89. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

90. Podle čl.10 odst. 1 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

91. Podle čl.17 Listiny svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny (odst. 1). Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu (odst. 2).

92. Článek 36 odst. 3 Listiny stanoví, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti přitom podle čl. 36 odst. 4 Listiny upravuje zákon.

93. Zákonná úprava, jíž se dovolává čl. 36 odst. 4 Listiny, je obsažena v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o odpovědnosti“), jehož úvodní ustanovení definuje odpovědnost státu tak, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu nebo nemajetkovou újmu, která byla způsobena při výkonu státní (veřejné) moci. Účelem dovětku „při výkonu veřejné moci“ je odlišit od sebe situace, kdy by stát za způsobenou újmu odpovídal - podle obecné úpravy deliktního práva, neboť by ji způsobil jako subjekt soukromoprávní a - kdy odpovídá za újmu způsobenou při výkonu (nebo v důsledku absence výkonu) veřejné moci, tj. kdy újmu způsobil jako subjekt veřejného práva vykonávající veřejnoprávní pravomoc.

94. Ustanovení § 1 odst. 1 a 3 zákona o odpovědnosti zakládá objektivní odpovědnost státu, který za podmínek stanovených tímto zákonem odpovídá za škodu i nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu státní moci.

95. Podle § 3 odst. 1 zákona o odpovědnosti, stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, a orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.

96. Jak bylo již shora předesláno i takovou činnost státního orgánu, kterou státní orgán realizuje svoji úlohu, byť nemá přímý vliv na subjektivní práva a právní povinnosti, je třeba ve smyslu zákona o odpovědnosti posuzovat jako výkon pravomocí státního orgánu. Tak např. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněném pod č. 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, posuzoval předpoklady odpovědnosti státu za zásah do základních práv zaručených v čl. 2 odst. 3 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny obsahem průběžné zprávy veřejného ochránce práv. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

97. „Nejvyšší správní soud se např. již v minulosti ve své rozhodovací praxi zabýval charakterem činnosti veřejného ochránce práv a dospěl k závěru, že jej nelze považovat za správní orgán, neboť nevykonává působnost ve veřejné správě, nýbrž nad výkonem veřejné správy jako nezávislý orgán dohlíží. Veřejného ochránce práv označil za monokratický nezávislý a nestranný státní orgán, který stojí mimo veřejnou správu a je zákonem povolán k tomu, aby kontroloval a dohlížel nad činností veřejné správy a představuje tak jednu ze záruk zákonnosti ve veřejné správě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 2 As 58/2007, publikovaný pod číslem 1586/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 9 Aps 9/2012).

98. Svou zvláštní povahou se sice veřejný ochránce práv částečně vymyká obecným definicím, podle kterých má státní orgán zpravidla pravomoc autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech subjektů, na něž jeho působnost dopadá, avšak jeho funkce je obdobná, neboť jeho oprávnění mají za cíl chránit zájmy osob, pokud byly narušeny správními orgány. Veřejný ochránce práv však rozhoduje o tom, zda je třeba v zájmu těchto osob využít kompetence, které mu svěřuje zákon, či zda k tomu důvod není. V závěru z šetření veřejného ochránce práv se pak vůle subjektů, které jsou předmětem tohoto šetření, nemůže promítnout. Přestože je tedy veřejný ochránce práv svým charakterem spíše doplňkovou institucí k existujícím systémům ochrany, který je už ze své podstaty oproštěn od prvků moci, jedná se o zákonem zřízený státní orgán a též někteří autoři odborné literatury ombudsmany řadí ke státním orgánům svého druhu (srov. Filip, J., Svatoň, J. Státověda. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 66; Sládeček, V. Zákon o Veřejném ochránci práv: komentář. 2. podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 50-52).

99. Z uvedeného je zřejmé, že veřejný ochránce práv je státním orgánem ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o odpovědnosti. Není přitom rozhodné, že v rámci své činnosti nerozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Výkon veřejné moci ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o odpovědnosti musí totiž nutně zahrnovat výkon jakékoli veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán ze zákona nadán, byť by tato pravomoc spočívala například v poskytování určitých informací nebo zveřejňování zpráv. Výkon této pravomoci je pak úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti.

100. Závěr aprobovaný odvolacím soudem, který vyloučil odpovědnost státu za újmu způsobenou veřejným ochráncem práv při výkonu jeho pravomocí, by nutně znamenal, že se poškozený může domáhat náhrady újmy toliko cestou obecné deliktní odpovědnosti, a to buď proti státu, nebo přímo proti osobě, která funkci veřejného ochránce práv zastává či zastávala v rozhodné době. Takový závěr však není správný.

101. Jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.

102. Stejně tak nelze uvažovat o osobní odpovědnosti osoby zastávající úřad veřejného ochránce práv, neboť ta v posuzovaném případě nejednala sama za sebe, ale v rámci úřední licence, která její osobní odpovědnost vylučuje.

103. Žalované jednání, kterého se měl veřejný ochránce práv dopustit, přitom nelze hodnotit jako exces, o který by šlo v případě protiprávního jednání, jež nesouvisí s činností veřejného ochránce práv, neboť vydání průběžné zprávy po formální i obsahové stránce nepostrádalo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti veřejného ochránce práv svěřené mu zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 896/2009).“

104. Shora uvedené závěry týkající se činnosti veřejného ochránce práv jsou analogicky aplikovatelné i na činnost prezidenta republiky.

105. I prezident republiky je státním orgánem ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o odpovědnosti, když ani v jeho případě není významné, že nerozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů a i výkon jeho pravomoci, byť je zde představován jeho veřejným politickým projevem jako prezidenta republiky, je třeba posuzovat jako úřední postup, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti podle § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti.

106. Stručný závěr odvolacího soudu, který vyloučil odpovědnost státu podle zákona o odpovědnosti za újmu způsobenou prezidentem republiky při výkonu jeho pravomocí s tím, že může být dána toliko obecná deliktní odpovědnost, tak není možno považovat za přiléhavý. Současně i zde platí, co bylo uvedeno ve vztahu k dřívější (rozhodovací činností velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu překonané) judikatuře dovozující odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci i z obecné úpravy ochrany osobnosti obsažené v občanském zákoníku.

107. Stejně tak ani v případě prezidenta republiky nelze uvažovat o jeho osobní odpovědnosti, a to s ohledem na jeho indemnitu; nadto ani v posuzovaném případě Prezident nejednal sám za sebe.

108. Ani v nynějším případě nelze žalované jednání Prezidenta hodnotit jako exces, když i jeho jednání po formální i obsahové stránce nepostrádalo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k jeho činnosti podmíněné ústavním pořádkem.

109. Uvedené skutečnosti odvolací soud dostatečně neuvážil, pokud uplatněný nárok podřadil pod obecnou právní úpravu vyvěrající z občanského zákoníku a vyloučil tak opodstatněnost posouzení věci podle zvláštní úpravy, kterou přináší zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. dubna 2006 a jejíž vztažení na projednávanou věc se jeví jako nezbytné a souladné s analogickou judikaturou dovolacího soudu.

110. Tato skutečnost se nutně odrazila i v souvislosti s vymezením odpovědného subjektu za posuzovaný zásah, kdy odvolací soud (a obdobně též soud prvního stupně) dospěl k závěru, že za takto odpovědný stát před soudem v projednávané věci vystupuje ve smyslu ustanovení § 21a o.s.ř. Kancelář prezidenta republiky, která podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 114/1993 Sb. (o Kanceláři prezidenta republiky) jako jediná zajišťuje obstarávání věcí spojených s výkonem pravomocí prezidenta republiky a s protokolárními povinnostmi a veřejnou činnosti prezidenta republiky.

111. Podle ustanovení § 6 zákona o odpovědnosti ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (odst. 1). Úřadem podle odstavce 1 je a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem, b) příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu (odst. 2). Není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2, jedná za stát Ministerstvo financí (odst. 3). Bylo-li nezákonné rozhodnutí vydáno Českou národní bankou nebo na základě mezinárodní smlouvy orgánem dohledu nad finančním trhem jiného členského státu Evropské unie nebo došlo-li u České národní banky nebo tohoto orgánu dohledu k nesprávnému úřednímu postupu, jedná za stát Česká národní banka (odst. 4). Bylo-li nezákonné rozhodnutí vydáno Nejvyšším kontrolním úřadem nebo došlo-li u Nejvyššího kontrolního úřadu k nesprávnému úřednímu postupu, jedná za stát tento orgán (odst. 5). Úřad určený podle odstavců 1 až 5 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak (odst. 6).

112. Závěr soudů obou stupňů o tom, že v posuzované věci je povolána jednat za stát jako organizační složka – Kancelář prezidenta republiky tedy nelze, s ohledem na citovanou právní úpravu, pokládat za odůvodněnou a zákonu odpovídající.

113. V souvislosti s dovoláním žalované je proto třeba uzavřít, že posouzení konstatovaného neoprávněného zásahu proti osobnosti zemřelého pana F. P. nebylo soudy obou stupňů podřazeno pod odpovídající právní normu, což ve svých důsledcích mělo mimo jiné za následek i určení nenáležité organizační složky (tj. Kanceláře prezidenta republiky), která by měla jednat za stát a s níž soudy skutečně také nesprávně jednaly. Tato okolnost sama o sobě zatěžuje napadené rozhodnutí tzv. jinou vadou řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

IX. Přípustnost dovolání žalobkyně

114. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

115. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

116. Dovolací soud s přihlédnutím k předestřené právní úpravě, jíž přináší procesní předpis, a s ohledem na obsah žalobkyní podaného dovolání, dospívá k závěru, že toto dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena – konkrétně zda v řízení, jehož předmětem je otázka dotčení osobnosti člověka dehonestujícím skutkovým tvrzením o skutečnosti, která (však) v řízení nebyla expressis verbis prokázána, lze odepřít poskytnutí satisfakce z důvodu zjištění, že jednání postižené osoby bylo analogické takto neprokázanému tvrzení.

X. Důvodnost dovolání žalobkyně a právní úvahy dovolacího soudu

117. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

118. Určitou výjimkou z věcné vázanosti dovolacího soudu dovoláním (§ 242 odst. 1 o.s.ř.) jsou případy tzv. jiných vad řízení a zmatečnostních vad řízení, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti, i když nejsou v dovolání uplatněny, popřípadě je-li poukazováno jen na některé či jiné. To však platí pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné.

119. Tzv. jiné vady řízení, které se mohly projevit v samotném rozhodnutí a vést k jeho nesprávnosti, nepředstavují jakákoliv pochybení soudu, nýbrž pouze taková, jejichž povaha se musela promítnout rovněž do věcné správnosti rozhodnutí v tom směru, že bylo rozhodnuto zákonu neodpovídajícím způsobem. Teoreticky nelze vyloučit, že i tzv. jiná vada by mohla představovat procesně právní otázku, šlo-li by o případ dosud neřešený či judikaturou neustálený ve smyslu § 237 o.s.ř.

120. Jiná vada řízení tak může spočívat v procesních pochybeních, jimiž jsou vadný postup při odstraňování vad žaloby (zejména nesprávná poučení či odmítnutí žaloby, aniž bylo rozhodnuto o žádosti žalobce na ustanovení zástupce, příp. rozhodnutí ve věci na základě vadné žaloby), rozhodnutí věci věcně nepříslušným soudem, aniž by odvolací soud zjednal nápravu, vydání mezitímního rozsudku tam, kde pro to nebyly podmínky, jednání s organizační složkou státu, která není podle zákona povolána ve věci za stát v řízení vystupovat, pokračování v řízení přerušeném prohlášením konkursu na majetek některého z účastníků, provedení postupů, které jsou pro odvolací řízení vyloučeny, přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně nad rozsah odvolání či na základě opožděného odvolání či nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

121. Otázka, která organizační složka státu má za stát s ohledem na obsah a povahu sporu nebo jiné právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace. Případný chybný závěr soudu o této otázce se projeví jako vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - srovnej § 212a odst. 5 a § 242 odst. 3 větu druhou o.s.ř. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2017. sp. zn. 21 Cdo 4639/2016).

122. Jak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, v důsledku toho, že soudy obou stupňů nepodřadily posouzení věci samé pod odpovídající právní normu, nebyla tak ani určena zákonu odpovídající organizační složka státu (tj. Kancelář prezidenta republiky), s níž soud ve věci jednal. Již sama povaha této vady se pak (bez ohledu na další výtky žalobkyně obsažené v dovolání) musela promítnout do věcné správnosti napadeného rozhodnutí.

XI. Závěr

123. Dovolací soud na základě vyložených skutkových i právních okolností posuzované věci vztahující se k řešení právních otázek odpovědnosti za jednání prezidenta republiky učiněné jím v rámci výkonu jeho funkce, pokud jím byla dotčena práva člověka vyplývající z čl. 10 odst. 1 Listiny při současném respektování institutu imunity prezidenta, činí závěr, že s ohledem na fakt, že s výkonem funkce prezidenta jako hlavy státu je mimo jiné spojena i realizace řady aktivit, jimiž je tato funkce blíže dotvářena, pak s ohledem na ústavní zakotvení postavení prezidenta republiky jako součásti moci výkonné, je třeba i realizaci těchto jeho úloh posuzovat (s výjimkou alternativy případného excesu) jako výkon pravomocí státního orgánu.

124. Jestliže výkonem těchto pravomocí dojde k (neoprávněnému) dotčení osobnostní sféry člověka, pak je nezbytné vycházet z toho, že prezident republiky je státním orgánem ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o odpovědnosti, přičemž není rozhodné, zda v rámci takovéto své činnosti rozhoduje či naopak nerozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Výkon veřejné moci ve smyslu § 1 odst. 1 citovaného zákona totiž nutně zahrnuje výkon jakékoli veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán ze zákona nadán. Výkon této pravomoci prezidenta republiky je tak nezbytně třeba posuzovat jako úřední postup, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti. Ustanovení § 1 odst. 1 a 3 zákona o odpovědnosti zakládá objektivní odpovědnost státu, který za podmínek stanovených tímto zákonem odpovídá za škodu i nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu státní moci, neboť stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, a orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (§ 3 odst. 1 zákona o odpovědnosti). Přímá odpovědnost jednající osoby (včetně prezidenta republiky) v těchto případech dána není a zakládal by jí podle obecné úpravy deliktního práva pouze exces z výkonu jejích pravomocí.

125. Jestliže tedy za úřední postup prezidenta republiky odpovídá stát podle zákona o odpovědnosti, není možno klasifikovat jako správný a odůvodněný názor žalované, že „je-li prezident republiky ze své funkce neodpovědný, pak nemůže být ani rušitelem ani ohrozitelem absolutního osobnostního práva, a nelze tedy z žádného právního předpisu dovodit možnost přenést jakoukoliv odpovědnost na organizační složku státu či na jinou ať již právnickou nebo fyzickou osobu“. Ostatně hypotetická (byť zásadně nesprávná) případná akceptace předestřeného teoretického konstruktu žalované by se přímo příčila zásadě vyvěrající z článku 36 odst. 3 Listiny stanovícího, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. V daném případě není možno pominout, že žalované jednání Prezidenta nelze hodnotit jako exces, o který by šlo v případě protiprávního jednání, jež nesouvisí s výkonem jeho funkce, neboť po formální i obsahové stránce nepostrádalo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k jeho činnosti podmíněné ústavním pořádkem.

126. Nepřípadná je též úvaha žalované, že žalobkyně měla ve věci (správně) užít institutu ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť tu lze za splnění daných předpokladů podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Žalovanou dovozovaná alternativa užití institutu ústavní stížnosti proto přichází v úvahu teprve po té, co jsou vyčerpány procesní prostředky, které obecně zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Není proto možno dovozovat, jak činí dovolatelka s odkazem na ustanovení § 103 ve spojení s § 7 téhož zákona, nedostatek podmínek řízení, pro něž by mělo být řízení v posuzovaném případě zastaveno.

127. Naproti tomu je odůvodněná výhrada žalované týkající se skutečnosti, že soudy obou stupňů měly za to, že příslušnou organizační složkou povolanou v daném řízení jednat za stát je Kancelář prezidenta republiky.

128. To ovšem odvolací soud dostatečně neuvážil, pokud uplatněný nárok podřadil pod obecnou právní úpravu vyvěrající z ustanovení občanského zákoníku a vyloučil tak nezbytnost posouzení věci podle zvláštní právní úpravy, kterou přináší zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. dubna 2006 (dále opět též „zákon o odpovědnosti“), podle jehož § 3 odst. 1 stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, a orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.

129. Protože citovaný zákon o odpovědnosti určuje (ve svém § 6), kdo ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem jedná za stát, pak v případě, že soudy obou stupňů právní úpravu obsaženou v uvedeném zákoně odpovědnosti zcela pominuly, neměly již tím dán předpoklad zákonu odpovídajícím způsobem definovat tu organizační složku státu povolanou v této věci jednat za stát. Z uváděného právního předpisu vyplývá, že v žádném případě jí však nemohla být v napadeném rozsudku odvolacího soudu označená Kancelář prezidenta republiky.

130. Je tedy zřejmé, že odvolací soud v tomto případě jednal s nenáležitou organizační složkou státu, čímž řízení zatížil tzv. jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

131. Nejvyšší soud s přihlédnutím k popsané jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), dovoláními obou účastníků napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Současně připomíná, že tak nebyly v tomto případě shledány zákonné předpoklady pro případnou změnu tohoto rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 243d odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dosavadní výsledky řízení nedávají pro takovéto eventuální rozhodnutí dovolacímu soudu podklad s ohledem na skutečnost, že vzhledem k odlišnému právnímu názoru dovolacího soudu bude nezbytné vést ve věci další řízení potřebné pro správné právní posouzení věci. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o.s.ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

132. Dovolací soud též odkazuje na skutečnost, že s ohledem na zmiňovanou jinou vadu řízení se pak již dále nezabýval ostatními dovolatelkami uplatňovanými právními otázkami (srovnej např. rozhodnutí ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 629/2005).

133. S přihlédnutím ke skutečnosti, že soud není vázán právní charakteristikou skutku, resp. právním důvodem, jehož se případně žalobce (v daném případě žalobkyně) dovolává v žalobě, a současně vzhledem k tomu, že je věcí soudu jednat nadále s tou organizační složkou státu, která je k tomu podle zákona povolána, pak v rámci nového projednání věci soud prvního stupně znovu posoudí, zda jsou splněny podmínky existence odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., tedy je-li v posuzovaném případě kumulativně přítomen nesprávný úřední postup, vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem újmy.

134. Je přitom nezbytné připomenout, že věcná příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně by i v tomto případě byla zachována, přičemž ustanovení § 13 odst. 2 zákona o odpovědnosti s přihlédnutím k ustanovení § 26 téhož zákona nevylučuje žalobou uplatněný a soudy posouzený nárok (v daném případě nesprávně podle § 82 odst. 2 o.z.) na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou zemřelému F. P. podle zmíněného zákona.

(…)

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů