// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 29.05.2018

Odvolání vedoucího úředníka územně samosprávného celku

I. Oba důvody pro odvolání vedoucího úředníka územně samosprávného celku z funkce uvedené v ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících mohou být použity, jen porušil-li vedoucí úředník nebo vedoucí úřadu jemu zákonem stanovené povinnosti v době posledních 6 měsíců předtím, než k odvolání z funkce pro takové porušení došlo.

II. Z ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících vyplývá, že lhůta (časový úsek) 6 měsíců, ve které je zaměstnavatel oprávněn přistoupit k odvolání z funkce, počne běžet bez ohledu na to, kdy zaměstnavatel získal vědomost (dozvěděl se) o skutečnostech (porušení povinnosti ze strany vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu), s nimiž zákon spojuje možnost odvolání. Znění uvedeného ustanovení jiný (opačný) výklad neumožňuje a nelze jej dovodit ani z jiného ustanovení zákona o úřednících. Podpůrně nelze použít ani ustanovení zákoníku práce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 299/2017, ze dne 28. 3. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 12 odst. 1 písm. b) zák. č. 312/2002 Sb.

Kategorie: pracovní právo; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Dopisem ze dne 29. 1. 2015, který byl žalobci doručen dne 30. 1. 2015, žalovaný (zastoupený starostou) sdělil žalobci, že podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2000 Sb. ho s účinností od 1. 2. 2015 odvolává z funkce vedoucího úřadu – tajemníka Městského úřadu v M. Závažné porušení zákonem stanovených povinností spatřoval v tom, že žalobce „nedůsledně kontroloval, resp. hrubě nedbalostně přecházel nedostatky v docházce a zejména v její evidenci u P. H., vedoucího stavebního úřadu M., který v rámci organizační struktury byl podřízeným žalobce“. Tento skutek „byl spolehlivě zjištěn“ Policií ČR a vyplývá z její dokumentace, zejména z dopisu ze dne 14. 11. 2014 nazvaného „Odevzdání věci ke kázeňskému projednání“, kde se mj. uvádí, že žalobci „bylo známo“, že jeho podřízený P. H. v období leden až březen 2014 „v rozporu se skutečností sám nebo prostřednictvím jiného vykazoval v systému docházky přítomnost na svém pracovišti a odpracovanou dobu, ačkoliv opakovaně a dlouhodobě nebyl na svém pracovišti přítomen“, a že žalobce „přesto mu v rozporu se skutečností jako oprávněná osoba za zaměstnavatele potvrzoval výkaz docházky na pracoviště, který je podkladem pro výpočet a výplatu měsíčního platu“. Žalovaný má za to, že uvedené jednání žalobce „poškodilo dobrou pověst města“ a žalovaný je proto považuje „za nežádoucí pro řádný chod úřadu“.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené odvolání žalobce z funkce je neplatné a že „žalobce je tajemníkem Městského úřadu města M. (žalovaného)“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „v rozhodné době neměl indicie, které by svědčily o nedostatku pracovní činnosti H.“. Vytčené porušení povinností tedy nenastalo, nebylo ničím prokázáno a je žalovaným „konstruováno účelově“. I kdyby se o pochybení jednalo, nedosáhlo zákonem požadované intenzity. Dokument Policie ČR, na jehož závěry se žalovaný odvolával, byl pro nezákonnost zrušen a k odvolání navíc nebyl udělen řádný souhlas ředitele krajského úřadu. Konečně je odvolání neplatné i z důvodu, že je založeno na údajném porušení povinností žalobcem, ke kterému mělo dojít již v době od ledna do března 2014. Podle judikatury Nejvyššího soudu je však možnost odvolání tajemníka ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících „limitována“ tím, že k porušení povinností, a to i závažným způsobem, dojde v době posledních šesti měsíců před odvoláním.

Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 23. 9. 2015 č. j. 12 C 38/2015-137 určil, že odvolání žalobce z funkce je neplatné, zamítl žalobu o určení, že žalobce je tajemníkem městského úřadu žalovaného, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně s poukazem na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4123/2013 dospěl k závěru, že za situace, kdy důvodem odvolání žalobce z funkce ze dne 29. 1. 2015 měla být nedůsledná kontrola, resp. hrubě nedbalostní přecházení nedostatků v docházce a její evidenci u podřízeného zaměstnance P. H. v období od ledna až března 2014, nebyl naplněn jeden z hmotněprávních předpokladů uvedených v ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., neboť „odvolání z funkce se netýkalo porušení zákonem stanovených povinností žalobce, k němuž mělo dojít v době posledních šesti měsíců před tímto odvoláním“. Protože již určením neplatnosti odvolání žalobce z funkce tajemníka se odstranila nejistota v jeho právním postavení, na dalším požadovaném určení (že žalobce je tajemníkem) není dán naléhavý právní zájem.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 8. 2016 č. j. 61 Co 440/2015-180 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, kterým bylo určeno, že odvolání žalobce z funkce tajemníka je neplatné, ve výroku o nákladech řízení změnil tento rozsudek tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 26.354,- Kč k rukám advokáta Mgr. Andreje Lokajíčka, a současně rozhodl, že tamtéž je žalovaný povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení
10.578,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že u odvolání žalobce z funkce ze dne 29. 1. 2015 nebyl naplněn jeden z hmotněprávních předpokladů uvedených v ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., neboť byl překročen zákonem stanovený časový limit, v rámci kterého je zaměstnavatel oprávněn odvolat vedoucího úředníka z funkce pro závažné porušení povinností. Přisvědčil soudu prvního stupně, jestliže vycházel z „aktuální judikatury“ Nejvyššího soudu, představované rozsudkem ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4123/2013, který řešil v podstatě shodnou právní otázku, jež byla předestřena i v nyní vedeném řízení. Jestliže Nejvyšší soud sjednocuje rozhodovací praxi soudů, potom podle názoru odvolacího soudu nebyl v posuzovaném případě nijaký důvod právně se odchýlit od právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného sice v jiné věci, ale k obecné právní otázce časového limitu pro odvolání z funkce vedoucího úředníka podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících pro závažné porušení některé ze zákonem mu stanovených povinností. Žalovaný nepřináší jiné právně relevantní námitky, na něž by bylo nutno reagovat odlišně, než jak učinil Nejvyšší soud.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že odvolací soud „opřel“ své rozhodnutí o judikát Nejvyššího soudu, který dovolatel považuje za nesprávný. Žalovaný nesouhlasí s tím, že by se ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících mělo vykládat tak, že i porušení povinnosti vedoucího úředníka závažným způsobem, tj. kvalifikovaněji, je vázáno lhůtou 6 měsíců, tedy stejně jako dopuštění se dvou méně závažných porušení. Z citovaného ustanovení vyplývá (z hlediska gramatického, jazykového a logického výkladu), že lhůta 6 měsíců se vztahuje pouze na druhou část věty, tedy na nejméně dvě méně závažná porušení zákonem stanovených povinností. V uvedeném ustanovení pomocí spojky „nebo“ je vyjádřena volba mezi dvěma eventualitami, které mohou nastat, a vzhledem k formulaci celého ustanovení je nutno interpretovat druhou eventualitu „nebo dopustil-li se nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností v době posledních 6 měsíců“ jako samostatný celek a nelze tuto lhůtu oddělit a vztáhnout ji současně k eventualitě první, tedy k závažnému porušení zákonem stanovených povinností. V této souvislosti žalovaný odkázal rovněž na výpovědní důvod uvedený v ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, který podle jeho názoru obsahuje „stejný koncept rozlišování“ mezi závažným porušením pracovních povinností a soustavným méně závažným porušením pracovních povinností, přičemž časově ohraničená podmínka předchozího upozornění se výslovně váže jen k soustavnému méně závažnému porušování pracovních povinností. Kromě toho by se podle jeho názoru – stejně jako v případě výpovědi podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce – měla uplatnit také subjektivní lhůta, v rámci níž by měl být zohledněn okamžik, kdy se zaměstnavatel dozví o porušení povinností vedoucího úředníka. Z tohoto pohledu se jeví jako „žádoucí a spravedlivá“ podpůrná aplikace ustanovení o lhůtách v zákoníku práce, neboť nelze opominout, že zaměstnanec ve snaze „udržet si svůj pracovní post“ své pochybení ze své iniciativy nepřizná a naopak vyvine úsilí jej zakrýt. Úředník by se tak stal neodvolatelným za svá závažná pochybení jen proto, že se zaměstnavatel o tom dozvěděl až po uplynutí hmotněprávní lhůty, jak ji judikoval Nejvyšší soud. Takový výklad dovolatel považuje za nežádoucí a jdoucí proti smyslu a účelu zákona. Navíc je třeba vzít v úvahu i nutný časový prostor pro projednání odvolání v příslušných orgánech a udělení souhlasu ze strany ředitele krajského úřadu. V daném případě bylo jednání žalobce, pro které byl odvolán, předmětem šetření policejních orgánů, žalovaný se o výsledku šetření dozvěděl až dne 14. 11. 2014 doručením dokumentu „Odevzdání věci ke kázeňskému projednání“ a nato pak adekvátně a v přiměřené lhůtě reagoval. Daný případ je proto třeba posuzovat v širších souvislostech a nelpět pouze na doslovném znění zákonného ustanovení. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl, neboť právní závěry odvolacího soudu považuje za správné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci záviselo rozhodnutí soudů (mimo jiné) na vyřešení otázky výkladu ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů. Protože tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti odvolání z funkce tajemníka městského úřadu učiněného dopisem žalovaného ze dne 29. 1. 2015, který žalobce převzal dne 30. 1. 2015 – podle zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2017, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích (dále jen „zákon o úřednících“).

Podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících lze vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce odvolat, jen porušil-li závažným způsobem některou ze svých zákonem stanovených povinností nebo dopustil-li se nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností v době posledních 6 měsíců.

Uvedené ustanovení je ve vztahu k právní úpravě odvolání zaměstnance z pracovního místa obsažené v § 73 zák. práce (srov. § 1 odst. 2 zákona o úřednících) ustanovením speciálním. Zákonné vymezení důvodů, pro něž (jedině) lze vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce odvolat, obsažené v § 12 odst. 1 zákona o úřednících, nepochybně nelze vykládat jako pouhou deklaraci mající jen proklamativní význam, neboť v porovnání s relativně nejistým postavením ostatních vedoucích zaměstnanců, jejichž pracovní poměr byl založen jmenováním, představuje stanovení podmínek, za nichž lze vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce odvolat, výraz zvýšené ochrany jejich postavení, a z tohoto důvodu je vyloučeno odvolat vedoucího úředníka územního samosprávného celku z funkce, jestliže nejsou splněny stanovené hmotněprávní předpoklady pro tento postup.

Zákon o úřednících v ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) rozlišuje mezi porušením zákonem stanovených povinností závažným způsobem a porušením zákonem stanovených povinností méně závažným způsobem. S názorem dovolatele, že lhůta 6 měsíců stanovená v tomto ustanovení (jako jeden z hmotněprávních předpokladů pro odvolání vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce) se vztahuje pouze na případ odvolání z funkce z důvodu nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností a nikoliv na případ odvolání z funkce pro porušení zákonem stanovených povinností závažným způsobem, nelze souhlasit.

Touto právní otázkou se dovolací soud již v minulosti zabýval a zaujal stanovisko (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4123/2013, ze kterého důsledně vycházely rovněž soudy obou stupňů v posuzované věci), že oba důvody pro odvolání z funkce uvedené v ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících mohou být použity, jen porušil-li vedoucí úředník nebo vedoucí úřadu jemu zákonem stanovené povinnosti v době posledních 6 měsíců předtím, než k odvolání z funkce pro takové porušení došlo. Východiskem svých úvah dovolací soud učinil skutečnost, že oprávnění zaměstnavatele odvolat vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce podle citovaného ustanovení není bezbřehé. Je omezeno nejen stanovením důvodů, pro které tak může učinit, nýbrž i stanovením lhůty (časového úseku), v níž tak může učinit. Je tomu tak proto, že odvolání vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce pro porušení povinností [má-li být naplněn smysl a účel tohoto právního institutu (této možnosti zaměstnavatele)] musí být učiněno v přiměřené časové souvislosti s takovým porušením povinností, aby bylo v rozumné době ukončeno období nejistoty provinilého vedoucího úředníka (vedoucího úřadu) v tom smyslu, zda bude odvolán či nikoliv, a tím obnovena ochrana jeho dalšího řádného, nestranného a nerušeného rozhodování. Z tohoto hlediska není důvod k tomu, aby se lhůta (6 měsíců) uvedená v ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících vztahovala toliko na nejméně dvě méně závažná porušení zákonem stanovených povinností, zatímco při porušení zákonem stanovených povinností závažným způsobem by se zaměstnavatel mohl pro odvolání vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce rozhodnout kdykoli. Takový výklad je v rozporu se smyslem a cílem uvedeného ustanovení a je pouze účelový, sledující zjevně nepřípustné znevýhodnění jedné strany právního vztahu.

Na uvedených právních názorech dovolací soud setrvává a neshledává žádné důvody na nich cokoliv měnit.

Ve prospěch výkladu podaného žalovaným nemůže svědčit okolnost, že u výpovědního důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. g) zák. práce se „časově ohraničená podmínka předchozího upozornění“ výslovně váže jen k soustavnému méně závažnému porušování pracovních povinností, a nikoliv též k závažnému porušení pracovních povinností. Nejenže zde žalovaný směšuje dva rozdílné instituty pracovního práva (odvolání z funkce a výpověď z pracovního poměru), nýbrž také přehlíží, že dodržení časového úseku uvedeného v ustanovení § 52 písm. g) zák. práce slouží k tomu, aby zaměstnanec (ještě před podáním výpovědi z pracovního poměru) byl v přiměřené časové souvislosti s porušením pracovní povinnosti upozorněn na možnost výpovědi tak, aby této výpovědi ještě mohl eventuelně předejít, zatímco časový úsek uvedený v ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících má zabezpečit, aby k samotnému odvolání vedoucího úředníka z funkce došlo v přiměřené časové souvislosti s porušením jeho povinností. Dovolatel tedy zaměňuje dva časové úseky různého významu, které se vážou k hmotněprávním předpokladům odlišných pracovněprávních opatření, která zaměstnavatel může učinit v reakci na porušení povinností ze strany zaměstnance.

Přisvědčit nelze ani námitce dovolatele, že při odvolání z funkce vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících by se měla uplatnit také subjektivní lhůta, v rámci níž by měl být zohledněn okamžik, kdy se zaměstnavatel dozví o porušení povinností vedoucího úředníka (vedoucího úřadu).

Z ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících vyplývá, že lhůta (časový úsek) 6 měsíců, ve které je zaměstnavatel oprávněn přistoupit k odvolání z funkce, počne běžet bez ohledu na to, kdy zaměstnavatel získal vědomost (dozvěděl se) o skutečnostech (porušení povinnosti ze strany vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu), s nimiž zákon spojuje možnost odvolání. Znění uvedeného ustanovení jiný (opačný) výklad neumožňuje a nelze jej dovodit ani z jiného ustanovení zákona o úřednících. Podpůrně nelze použít ani ustanovení zákoníku práce upravující lhůty pro jiné jednostranné pracovněprávní úkony (jednání), jimiž zaměstnavatel může řešit porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance. V této souvislosti je třeba mít na zřeteli, že je nepochybně v zájmu zaměstnavatele, aby odhalil závadné jednání svého úředníka co nejdříve. Zákonodárcem stanovená lhůta 6 měsíců pro odvolání z funkce, plynoucí od porušení zákonem stanovených povinností vedoucího úředníka (vedoucího úřadu), se jeví být jako dostačující k tomu, aby zaměstnavatel mohl provést potřebná šetření ke zjištění, zda rozhodné okolnosti skutečně nastaly. Ostatně i v projednávané věci – jak se podává z obsahu spisu – měl žalovaný povědomost o okolnostech nasvědčujících tomu, že žalobce jako tajemník městského úřadu porušil (mohl porušit) zákonem stanovené povinnosti, pro které žalovaný následně přistoupil k jeho odvolání, mnohem dříve než mu byla dne 14. 11.2014 doručena jím akcentovaná listina nazvaná „Odevzdání věci ke kázeňskému projednání“, neboť – jak uvedl ve svém vyjádření k žalobě – „…v tisku i v dalších médiích se již dlouhou dobu šířila zpráva, že tajemník kryje vedoucího stavebního úřadu, který chodí velmi málo do práce a stará se o svoji vlastní firmu…“. Marné uplynutí lhůty pro postih žalobce ve formě jeho odvolání z funkce proto bylo věcí žalovaného, který namísto vlastní iniciativy ponechal šetření na jiném orgánu.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud za situace, kdy důvodem odvolání žalobce z funkce dopisem ze dne 29. 1. 2015 měla být nedůsledná kontrola, resp. hrubě nedbalostní přecházení nedostatků v docházce a její evidenci u podřízeného zaměstnance P. H. v období od ledna až března 2014, správně dovodil, že tohoto důvodu k odvolání z funkce ve vztahu k žalobci použil žalovaný až po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících, a že proto pro nesplnění jednoho z hmotněprávních předpokladů je toto odvolání z funkce neplatné.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit žalobci náklady potřebné k uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce, advokát JUDr. Dušan Diviš, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Žalovaný je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6.413,- Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů