// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 29.05.2018

Odpovědnost správce komunikace za škodu

Subjektem, který objektivně odpovídá za škodu způsobenou vlastníkům sousedních pozemků podle § 27 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb. může být jen vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace. Pověří-li vlastník komunikace jiný subjekt právem hospodaření a povinností udržovat a opravovat svěřené úseky komunikací, nemá tato okolnost vliv na povinnosti vlastníka vyplývající z § 27 tohoto zákona, včetně jeho případných povinností hradit škodu. Subjekt odpovědný ze zákona nemůže odpovědnost za škodu, byl-li její příčinou stavební nebo dopravně technický stav komunikace, jejímž je vlastníkem, převést na jiný subjekt, který si zřídil k zabezpečení údržby a oprav silnice.

Zákon č. 13/1997 Sb. však upravuje objektivní odpovědnost vlastníků komunikací, nikoli odpovědnost dalších subjektů za škodu způsobenou porušením jejich povinností, jež zůstává nedotčena a uplatní se souběžně. Není tudíž vyloučena obecná odpovědnost správce komunikace podle občanského zákoníku zaviněným porušením povinnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4192/2016, ze dne 31. 1. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 27 odst. 5 zák. č. 13/1997 Sb.
§ 420 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 23. 10. 2014, č. j. 21 C 210/2007-225, uložil oběma žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 289.600 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 14. 11. 2007 do zaplacení, žalobu zamítl v částce 72.400 Kč a v části příslušenství, druhému žalovanému uložil povinnost upravit odvod vody ze silnice III/29018 před křižovatkou se silnicí I/10 v katastrálním území (dále jen „k. ú.“) P. tak, aby voda nestékala na pozemek p. č. ve vlastnictví žalobkyně, a zdržet se přivádění vody propustkem ze silnice III/29018 na její pozemek, stejný nárok ve vztahu k první žalované zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i ve vztahu mezi účastníky a státem. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemku p. č. v k. ú. P. i opěrné zdi na něm se nacházející, která slouží k zakrytí přivaděče malé vodní elektrárny žalobkyně. Na jaře roku 2007 byla opěrná zeď poškozena vodou vytékající na pozemek žalobkyně ze silničního propustku, který je součástí komunikace III/29018, jejímž vlastníkem je druhý žalovaný a jejíž správu a údržbu vykonává první žalovaná. Na vzniku škody se kromě vody vytékající ze silničního propustku podílel i stav opěrné zdi (stáří, údržba) a další vlivy (jarní tání, přívalové deště, vegetace), a to v rozsahu 20 %. Na opravu opěrné zdi žalobkyně vynaložila 357.000 Kč a 5.000 Kč na zaplacení znalečného. Na základě těchto zjištění soud shledal odpovědnost obou žalovaných za vzniklou škodu, neboť první žalovaná porušila § 415 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) tím, že propustek řádně neudržovala a přes opakovaná upozornění žalobkyně, že kapacitně nestačí na odvod vody, zvláště při přívalových deštích v době jarního tání, neučinila vhodná opatření, a tím způsobila škodu. U druhého žalovaného jako vlastníka komunikace dovodil odpovědnost podle § 27 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 15. 4. 2009. Současně uzavřel, že nárok vůči druhému žalovanému není promlčen, neboť promlčení je nutno posuzovat podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), protože mezi účastníky vznikl závazek k náhradě škody, k níž došlo při zabezpečování veřejných potřeb druhým žalovaným v souvislosti s péčí o pozemní komunikaci, a škoda vznikla žalobkyni na zařízení sloužícím k podnikání. Uzavřel rovněž, že na vzniku škody se v rozsahu 20 % spolupodílela žalobkyně a podle § 441 obč. zák. v tomto rozsahu žalobě nevyhověl.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 29. 1. 2016, č. j. 30 Co 58/2015-263, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku, jímž byla uložena povinnost k finančnímu odškodnění, změnil tak, že žalobu vůči oběma žalovaným zamítl, a ve vyhovujícím výroku ukládajícím druhému žalovanému povinnost upravit odvod vody a zdržet se přivádění vody propustkem ze silnice III/29018 na pozemek žalobkyně a rovněž v nákladových výrocích rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně nebyly odvoláním napadeny). Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně, avšak dovodil, že první žalovaná není ve sporu pasivně legitimována, neboť jako příspěvková organizace zřízená druhým žalovaným za účelem výkonu správy, údržby a hospodaření s majetkem zřizovatele - pozemními komunikacemi, za škodu způsobenou vlastníkovi sousedních nemovitostí neodpovídá, když za takto vzniklou škodu podle zákona o pozemních komunikacích odpovídá její vlastník, který svou odpovědnost nemůže přenést na správce. Ztotožnil se dále se závěrem soudu prvního stupně, že druhý žalovaný odpovídá za škodu podle § 27 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb., avšak nikoli s jeho závěrem, že nárok není promlčen, neboť podle citovaného ustanovení odpovídá vlastník za škodu podle obecných předpisů a takovým předpisem je v daném případě občanský zákoník. Jde sice o vztah mezi podnikatelem a samosprávnou územní jednotkou, ale vzhledem k tomu, že nejsou účastni žádného vzájemného závazkového vztahu, jež by se týkal zabezpečování veřejných potřeb, nemá jejich závazkový vztah obchodní charakter. Námitku promlčení nároku je proto nutno posoudit podle § 106 odst. 1 a 2 obč. zák. Za situace, kdy se žalobkyně o vzniku škody dozvěděla v dubnu 2007 a žaloba proti druhému žalovanému byla podána až dne 5. 5. 2010, je nárok vůči němu promlčen a nebyly zjištěny žádné skutečnosti odůvodňující závěr, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy.

Rozsudek odvolacího soudu v jeho měnícím výroku napadla žalobkyně dovoláním z důvodu odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku pasivní legitimace první žalované, jejímž hlavním účelem činnosti byla správa a údržba silnic včetně odstraňování závad silnic a jejich součástí. Z této její provozní činnosti vznikla žalobkyni škoda (odváděním vody na její pozemek), za niž odpovídá podle § 420a obč. zák. Současně první žalovaná porušila ustanovení § 415 obč. zák., neboť přestože byla opakovaně na závadný stav upozorněna, neučinila dostatečná opatření. Soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1220/2010, podle něhož není vyloučeno, aby příspěvková organizace byla věcně legitimována např. v řízení o určení vlastnického práva k věcem, s nimiž hospodaří, případně v řízení o náhradu škody, a od rozhodnutí ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3217/2008, podle něhož i v případě, že jde o odpovědnost podle zákona o pozemních komunikacích, není dotčena odpovědnost jiných subjektů odlišných od vlastníka komunikace za tutéž škodu plynoucí z jiných právních předpisů. Odvolací soud se v rozporu s touto judikaturou odpovědností první žalované podle občanského zákoníku vůbec nezabýval. Dále vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku promlčení nároku uplatněného vůči druhému žalovanému podle občanského zákoníku, když § 261 odst. 2 obch. zák. vyložil neúnosně restriktivně. Mezi druhým žalovaným a žalobkyní existuje závazek k náhradě škody (závazek vzniklý z deliktu), protiprávního úkonu se druhý žalovaný dopustil při zajišťování péče o pozemní komunikaci a týká se tedy veřejných potřeb; promlčení má proto být posuzováno podle obchodního zákoníku. Přípustnost dovolání je dána, neboť tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Za nevyřešenou považuje dovolatelka i otázku posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy v případě, že dva veřejnoprávní subjekty jednaly ve shodě účelově tak, aby „ošálily“ poškozeného. První žalovaná, jako příspěvková organizace zřízená druhým žalovaným, již před vznikem škody vystupovala jako osoba odpovědná za závadný stav a teprve v průběhu soudního řízení, po uplynutí promlčecí doby, začala popírat svou pasivní legitimaci, což dle dovolatelky činila ve shodě s druhým žalovaným. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že bude potvrzen rozsudek prvoinstanční.

První žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že otázku její pasivní legitimace posoudil soud správně, neboť zákon č. 13/1997 Sb. ukládá odpovědnost za škodu výhradně vlastníkovi silnice a nikoliv jejímu správci. Odtékání vody ze silnice nelze považovat za důsledek provozní činnosti první žalované, když jde výlučně o přírodní vlivy. První žalovaná neporušila žádnou svou právní povinnost, a to ani prevenční, ostatně přestože není vlastníkem komunikace, v minulosti ji alespoň provizorně opravila, na rozdíl od žalobkyně, která neučinila řádná opatření k zabránění nebo zmírnění případné škody. Námitka, že promlčení bylo uplatněno v rozporu s dobrými mravy, je lichá, neboť první žalovaná nikdy nejednala jako osoba odpovědná za vznik škody, opravou žlabu plnila pouze svou prevenční povinnost a popřela, že by jednala v jakékoliv shodě s druhým žalovaným, když navíc se toto tvrzení žalobkyně neopírá o žádné důkazy.

Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání popřel účelový společný postup žalovaných s cílem poškodit žalobkyni a zdůraznil, že pro takový závěr není v soudním řízení podklad. Namítala-li první žalovaná nedostatek své pasivní legitimace, šlo o změnu názoru, který byl vyvolán změnou rozhodovací praxe soudů v průběhu řízení. Druhý žalovaný byl o žalobě vyrozuměn až po rozšíření dne 12. 5. 2010, do té doby a ani poté nekoordinoval svůj postup s první žalovanou nad míru danou okolnostmi případu.

Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 - srov. čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné (§ 237 o. s. ř.) pro řešení otázky pasivní legitimace první žalované a otázky, zda se závazkový vztah mezi žalobkyní jako obchodní společností a druhým žalovaným (samosprávnou územní jednotkou) v posuzovaném případě řídí režimem obchodního nebo občanského zákoníku.

Předmětem dovolání je ze tří žalobkyní uplatněných nároků pouze nárok na náhradu škody, která jí vznikla v dubnu 2007; ve výrocích týkajících se ostatních nároků byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a zrušující výrok nebyl dovoláním napaden.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též „o. z.“), posuzuje se nárok na náhradu škody podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Podle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném v době vzniku škody, je vlastníkem dálnic a silnic I. třídy stát. Vlastníkem silnic II. a III. třídy je kraj, na jehož území se silnice nacházejí, a vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Vlastníkem účelových komunikací je právnická nebo fyzická osoba. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení může Ministerstvo dopravy a spojů smluvně převést výkon některých práv a povinností státu jako vlastníka silnic I. třídy na organizace správy a údržby silnic, jejichž zřizovatelem jsou kraje (dále jen "správce pozemní komunikace"), za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy.

Podle § 27 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném od 1. 1. 2007, vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace odpovídá podle obecných právních předpisů vlastníkům sousedních nemovitostí za škody, které jim vznikly v důsledku stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto komunikací; neodpovídá však za škody vzniklé vlastníkům sousedních nemovitostí v důsledku provozu na těchto pozemních komunikacích.

Subjektem, který objektivně odpovídá za škodu způsobenou vlastníkům sousedních pozemků podle § 27 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb. může být jen vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace. Pověří-li vlastník komunikace jiný subjekt právem hospodaření a povinností udržovat a opravovat svěřené úseky komunikací, nemá tato okolnost vliv na povinnosti vlastníka vyplývající z § 27 tohoto zákona, včetně jeho případných povinností hradit škodu. Svěření majetku do správy jako projev vůle odpovědného subjektu totiž neznamená převod veškerých práv a povinností vyplývajících z vlastnického práva a derogaci výslovného znění zákona (nejedná se o výkon vlastnických práv). Subjekt odpovědný ze zákona nemůže odpovědnost za škodu, byl-li její příčinou stavební nebo dopravně technický stav komunikace, jejímž je vlastníkem, převést na jiný subjekt, který si zřídil k zabezpečení údržby a oprav silnice (obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1220/2010 nebo ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3217/2008).

První žalovaná byla druhým žalovaným zřízena jako příspěvková organizace, jejímž hlavním předmětem činnosti byl výkon hospodaření s majetkem zřizovatele, údržba a správa svěřených úseků pozemních komunikací, mimo jiné i silnice III/29018 v k. ú. P. Pověřením právem hospodaření a povinností udržovat a opravovat svěřené úseky komunikací nemůže vlastník převést svou povinnost k náhradě škody vyplývající ze zákona, zde konkrétně z § 27 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb., na subjekt jiný, který si zřídil k zabezpečení údržby a oprav komunikací. Závěrem, že první žalovaná z uvedených důvodů neodpovídá za škodu podle tohoto ustanovení, se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

V rozhodnutí ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3217/2008, Nejvyšší soud vyslovil, že zákon č. 13/1997 Sb. upravuje objektivní odpovědnost vlastníků komunikací, nikoli odpovědnost dalších subjektů za škodu způsobenou porušením jejich povinností, jež zůstává nedotčena a uplatní se souběžně. Není tudíž vyloučena obecná odpovědnost první žalované podle § 420 obč. zák. zaviněným porušením povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, publikovaný pod č. 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Odvolací soud se, na rozdíl od soudu prvního stupně, nezabýval odpovědností první žalované za žalobkyní tvrzenou škodu podle obecných právních předpisů, ač se jí zabývat měl. Ve vztahu k první žalované byl tudíž dovolací důvod naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. ve vztahu k první žalované zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Dovolací soud se dále zabýval dosud neřešenou právní otázkou, zda se závazkový vztah mezi žalobkyní jako obchodní společností a druhým žalovaným (samosprávnou územní jednotkou) v posuzovaném případě řídí režimem obchodního nebo občanského zákoníku. Vyřešení této otázky je významné pro posouzení, zda je uplatněný nárok promlčen.

Podle § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.

Podle § 757 obch. zák. pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených tímto zákonem platí obdobně ustanovení § 373 a násl.

Jestliže podle § 27 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb. druhý žalovaný jako vlastník silnice odpovídá podle obecných právních předpisů vlastníkům sousedních nemovitostí za škody, které jim vznikly v důsledku stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto komunikací, je tímto obecným právním předpisem v posuzované věci občanský zákoník, nikoli obchodní zákoník. Užití ust. § 373 ve spojení s § 757 obch. zák. je vyloučeno již tím, že v poměrech dané věci nejde o porušení povinnosti ze závazkového vztahu v obchodních vztazích ani o porušení povinností stanovených obchodním zákoníkem, nýbrž o odpovědnost vlastníka silnice za škodu vzniklou v důsledku stavebního stavu komunikace.

I promlčení žalobkyní tvrzeného práva na náhradu škody se řídí občanským zákoníkem, nikoli obchodním zákoníkem, neboť v posuzované věci vůbec nejde o obchodně právní vztah ve smyslu § 261 obch. zák.

Podle § 261 odst. 1 obch. zák. upravuje tato část zákona závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se touto částí zákona řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb.

V projednávané věci nejde o závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikání, ale nejde ani o vztah mezi podnikatelem při jeho podnikání a samosprávnou územní jednotkou při zabezpečení veřejných potřeb, jak tvrdila dovolatelka. Pojmem veřejná potřeba se Nejvyšší soud zabýval například v rozsudku ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, v němž uvedl, že veřejnou potřebou se rozumí nejen potřeba týkající se všech občanů, ale i potřeba, na níž je zájem z hlediska určité územní oblasti nebo obce, potřeby v určitých veřejných oblastech a úsecích, na kterých je obecně uznávaný zájem. Půjde o zájmy v oblasti hospodářské, zdravotnictví, životního prostředí, sociální, kulturní, zajišťované státem. Typicky půjde o akce zajišťované veřejnými zakázkami, např. stavby státních nemocnic, škol, komunikací, a to i místních, zajišťování potřeb škol a státních nemocnic. Z uvedeného vyplývá, že se musí jednat o závazkový vztah ve vazbě na podnikání a tento vztah musí mít souvislost se zabezpečováním veřejných potřeb, tj. tímto vztahem musí být zabezpečování veřejných potřeb realizováno. V projednávané věci je druhý žalovaný vlastníkem komunikace, z jejíž pravé strany je odváděna voda propustkem na levou stranu silnice a touto vodou přivedenou z propustku pod silnicí došlo ke škodě na majetku žalobkyně (pozemku a části opěrné zdi). Vztah účastníků vyplývající z deliktní odpovědnosti (§ 27 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb.) nelze ani v širší souvislosti považovat za vztah mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti týkající se zabezpečování veřejných potřeb.

Posoudil-li tudíž odvolací soud druhým žalovaným vznesenou námitku promlčení podle § 106 odst. 1 a 2 obč. zák., je aplikace citovaného ustanovení správná.

Námitku žalobkyně, že promlčení bylo žalovanými namítáno v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se pak příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby představuje nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, publikované pod C 8265 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck).

Odvolací soud neshledal žádné skutečnosti a okolnosti případu, z nichž by bylo možno dovodit rozpornost uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy. Druhý žalovaný nevyjádřil vůči žalobkyni vážný příslib plnění, žalobě se od počátku bránil. Tvrzení žalobkyně, že žalovaní jednali záměrně ve shodě s cílem ji „ošálit“, neboť první žalovaná od počátku vystupovala jako osoba odpovědná za vznik škody, není podloženo důkazy a je v rozporu s obsahem spisu, kdy již v prvním vyjádření první žalované ve věci, ze dne 14. 1. 2008, se žalobě bránila. V té době ještě nárok vůči druhému žalovanému zdaleka promlčen nebyl.

Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu ve vztahu k druhému žalovanému věcně správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243d písm. a) o. s. ř. ve vztahu k němu zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť rozsudek soudu I. stupně byl odvolacím soudem ve věci samé částečně zrušen včetně akcesorických výroků o nákladech řízení, takže o náhradě nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí ve věci samé (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů