// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 23.05.2018

Zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky

Zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky za podmínek, kdy obviněný neměl možnost prohlásit, že na projednání věci trvá, a sám o zastavení trestního stíhání nežádal, je prostředkem zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, zásadně ovšem nedostačuje k úplnému odčinění způsobené újmy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4773/2017, ze dne 27. 2. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 12 odst. 1 písm. b) zák. č. 82/1998 Sb.
§ 31a zák. č. 82/1998 Sb.

Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobce se žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 533 159 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení vedeného proti němu posléze u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 137/2001, zahájeného opatřením vyšetřovatele Policie České republiky o sdělení obvinění ze dne 12. 2. 1999 a skončeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 10. 2009, kterým jmenovaný soud trestní stíhání žalobce zastavil podle § 223 odst. 1 zákona č. 141/1961, trestní řád, z důvodu podle § 11 odst. 1 písm. j) [pozn. ve znění účinném od 1. 7. 2017 se jedná o § 11 odst. 1 písm. m) trestního řádu] trestního řádu a které nabylo právní moci dne 13. 12. 2010 poté, co vzal státní zástupce zpět proti němu podanou stížnost.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 6. 2013, č. j. 10 C 280/2011-146, rozhodl tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci 130 000 Kč se 7,75% úrokem z prodlení p.a. z této částky od 14. 12. 2011 od zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), ve zbývající části, kterou se žalobce po žalované domáhá zaplacení 403 159 Kč se 7,75% úrokem z prodlení p.a. z částky 403 159 Kč od 14. 12. 2011 do zaplacení a zaplacení 7,75% úroku z prodlení p.a. z částky 533 159 Kč od 31. 10. 2011 do 13. 12. 2011, žalobu zamítl (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 31 994 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Jana Mejzlíka, advokáta, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).

Městský soud v Praze k odvolání žalobce i žalované rozhodl rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, č. j. 29 Co 402/2013-180, tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 39 000 Kč se 7,75% úrokem z prodlení ročně od 14. 12. 2011 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku; jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů 39 803 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Jana Mejzlíka, advokáta (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání žalované rozsudkem ze dne 19. 5. 2015, č. j. 30 Cdo 1273/2014-209, tak, že zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014, č. j. 29 Co 402/2013-180, ve výroku I. v rozsahu, v němž jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I. a změněn ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 39.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 6. 2013, č. j. 10 C 280/2011-146, ve výrocích I., II. v rozsahu částky 39.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 14. 12. 2011 do zaplacení a III. o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Posledně zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu spočívá na názoru, že zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky je způsobilým, účinným a rovněž zásadně dostatečným kompenzačním prostředkem odškodnění nemajetkové újmy vzniklé obviněnému (obžalovanému) nepřiměřenou délkou trestního stíhání.

Obvodní soud pro Prahu 2 následně rozsudkem ze dne 27. 7. 2015, č. j. 10 C 280/2011-300, rozhodl tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci 130 000 Kč se 7,75% úrokem z prodlení p.a. z této částky od 14. 12. 2011 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) zamítl žalobu ve zbývající části, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 39 000 Kč se 7,75% úrokem z prodlení p.a. z této částky od 14. 12. 2011 do zaplacení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 37 026 Kč k rukám zástupce žalobce do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).

Městský soud v Praze k odvolání žalobce i žalované rozhodl rozsudkem ze dne 7. 4. 2016, č. j. 29 Co 27/2016-337, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé mění tak, že se žaloba zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 300 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozhodl usnesením ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4941/2016, tak, že dovolání odmítl (výrok I. usnesení Nejvyššího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II. usnesení Nejvyššího soudu).

Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, neboť v něm žalobce namítal pouze to, že odvolací soud ve věci neaplikoval závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 Cdo 2808/2014, a zmíněný rozsudek není na projednávanou věc přiléhavý.

Ústavní soud nálezem ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 741/17, rozhodl o ústavní stížnosti žalobce tak, že usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 12. 2016, č. j. 30 Cdo 4941/2016-452 bylo porušeno základní právo stěžovatele na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem, zaručené článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (výrok I. nálezu Ústavního soudu), toto rozhodnutí zrušil (výrok II. nálezu Ústavního soudu) a ve zbytku ústavní stížnost odmítl (výrok III. nálezu Ústavního soudu).

Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu uvedl, že se neztotožňuje s názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem v rozsudku č. j. 30 Cdo 1273/2014-209, který byl posléze aplikován Městským soudem v Praze v jeho rozsudku ze dne 7. 4. 2016, č. j. 29 Co 27/2016-337, napadeném ústavní stížností. Podle Ústavního soudu je v obecné rovině správná úvaha vyjádřená v prvním rozhodnutí Městského soudu v Praze (tj. v rozsudku ze dne 30. 1. 2014, č. j. 29 Co 402/2013-180), že v případě, kdy se nepřiměřená délka trestního řízení kompenzuje zmírněním uloženého trestu, se pachateli, jenž byl uznán vinným, dostává jednoznačného benefitu za újmu způsobenou délkou řízení v podobě mírnějšího postihu. Oproti tomu je v případě zastavení trestního stíhání odůvodněného délkou řízení míra odškodnění utrpěné újmy výrazně nižší, neboť osoba, proti níž bylo řízení vedeno, dosud pravomocně odsouzena nebyla, a nelze tudíž vyloučit, že by zastavené řízení mohlo vyústit i v rozhodnutí pro ni příznivější, kterým by byla obžaloby zproštěna. Podle Ústavního soudu Evropský soud pro lidská práva (dále též jako „ESLP“) tam, kde bylo trestní řízení z důvodu své nepřiměřené délky zastaveno před tím, než bylo jakkoliv – byť i nepravomocně – rozhodnuto o vině stěžovatelů, takové zastavení nepokládá za dostatečnou nápravu porušení práva zaručeného Úmluvou o ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud v této souvislosti poukázal na rozsudek ESLP ve věci V. a další proti Bulharsku ze dne 8. 11. 2007, č. 61257/00. I v případě, že ESLP uznal jako účinný prostředek nápravy stížnost na délku řízení podanou k soudům, které v praxi přistupovaly k zastavení trestních řízení z důvodu jejich nepřiměřené délky před rozhodnutím o vině, výslovně odmítl vyjádřit se obecně k otázce, zda by takové opatření zbavilo stěžovatele jeho postavení poškozeného v důsledku porušení práva zaručeného Úmluvou (zde Ústavní soud poukázal na věc T. proti Lotyšsku ze dne 20. 11. 2012, č. 58497/08). Ústavní soud pak konstatoval, že s ohledem na skutečnost (již konstatoval též Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2808/2014), kdy judikatorní výklad, podle kterého lze trestní řízení trvající extrémně nepřiměřenou dobu zastavit přímo na základě článku 6 odst. 1 Úmluvy, eventuálně ve spojení s § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, je spíše ojedinělý a v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu překonaný, lze označit za překonané i usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1608/14. V uvedeném usnesení Ústavní soud aproboval závěr obecných soudů, že se stěžovateli dostalo dostatečné satisfakce ve smyslu ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. za nepřiměřenou dobu trestního stíhání jeho zastavením právě z důvodu nepřiměřené délky. Jak je z odůvodnění nálezu Ústavního soudu patrné, tento zejména podtrhnul skutečnost, že v případě zastavení trestního stíhání na základě článku 6 odst. 1 Úmluvy ve spojení s § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu obviněnému nesvědčilo právo na pokračování ve věci ani právo podat stížnost proti usnesení o zastavení řízení. V nálezu bylo rovněž poukázáno na to, že stěžovatel o zastavení trestního stíhání nepožádal a z jeho vyjádření je zřejmé, že svou vinu popíral a měl zájem na očištění své osoby prostřednictvím zprošťujícího rozsudku. Situace, kdy bylo trestní stíhání řízení zastaveno z důvodu jeho nepřiměřené délky, aniž by mohl být učiněn závěr o tom, zda obviněný daný skutek spáchal či nikoliv, je odlišná od situace, kdy byl obviněný již shledán vinným a dostalo se mu beneficia zmírnění trestu odůvodněného nepřiměřenou délkou trestního řízení. Pokud obviněný o zastavení trestního stíhání nepožádal, a neměl ani možnost trvat na projednání věci, nemůže být takové zastavení považováno za kompenzaci nepřiměřené délky řízení. Kompenzační účinky obou procesních forem skončení trestního stíhání tedy nelze považovat za (nejméně) rovnocenné, jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozsudku 30 Cdo 1273/2014-209, z něhož vycházela obě rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud podotýká, že závěr vyjádřený v tomto nálezu je aplikovatelný výlučně na situace, kdy obviněná osoba neměla jednoznačnou možnost trvat na projednání věci za účelem svého "očištění", kterou předpokládá např. prezidentská amnestie, a že stěžovateli vyhověl i s přihlédnutím k tomu, že on sám nepožádal o zastavení řízení podle § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu.

S ohledem na skutečnost, že nálezem Ústavního soudu bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4941/2016, tento soud přistoupil opětovně k projednání žalobcova dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, č. j. 29 Co 27/2016-337.

Žalobce přípustnost dovolání shledává v tom, že se odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu. Žalobce konkrétně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2808/2014, z nějž též cituje: „V otázce, zda OdpŠk přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu nepřiměřené délky, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal či nikoli, hraje významnou úlohu princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Při striktní aplikaci principu presumpce neviny by taková osoba měla mít na odškodnění nárok. Nelze však přehlédnout, že takový výklad by v mnoha případech vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Zřejmě i proto zařadil zákonodárce mezi výjimky z odpovědnosti státu právě takové případy zastavení trestního stíhání, v nichž nebyl učiněn žádný závěr o vině či nevině trestně stíhané osoby – například pokud byl trestný čin amnestován (§ 12 odst. 1 písm. b/ OdpŠk), trestně stíhané osobě byla udělena milost (§ 12 odst. 1 písm. b/ OdpŠk) nebo poškozený vzal zpět svůj souhlas s trestním stíháním (§ 12 odst. 2 písm. a/ OdpŠk). Těmto případům analogicky odpovídá i nyní posuzovaná věc, v níž bylo trestní stíhání žalobce zastaveno, aniž by byl učiněn jakýkoli závěr o jeho vině. Nepřiznáním odškodnění není v těchto případech podle názoru Nejvyššího soudu zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady škody. Pokud žádným takovým prostředkem osoba, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno dříve, než byl učiněn jakýkoli závěr o její vině, nedisponuje, je jí tím zabráněno nejen v dosažení plné rehabilitace, ale v případě jinak dostupné analogické aplikace § 12 odst. 1 písm. b) a odst. 2 OdpŠk též náhrady škody. (…) Jelikož v posuzovaném případě dovolatele nebylo trestní stíhání zastaveno z žádného z fakultativních důvodů uvedených v § 172 odst. 2 tr. ř., žalobci tak nesvědčilo právo na pokračování ve věci ani na základě § 172 odst. 4 tr. ř. Žalobci nepříslušelo ani právo podat si stížnost proti usnesení o zastavení řízení, neboť tu podle § 223 odst. 4 tr. ř. může podat pouze státní zástupce. Nezbývá tedy než konstatovat, že žalobce nedisponoval v trestním řízení žádným prostředkem, jehož pomocí by se mohl domoci z jeho pohledu příznivějšího výsledku, který by mu vedle plné rehabilitace zároveň otevřel cestu k náhradě škody v důsledku trestního stíhání mu vzniklé. Z toho důvodu nepřichází v úvahu analogická aplikace § 12 OdpŠk a žalobce tak není vyloučen z nároku na náhradu škody.“

Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, přičemž rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013) se podává z čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.

Ke kasační závaznosti svých rozhodnutí Ústavní soud ve své judikatuře uvedl, že vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby a zakládá nepominutelnou procesní překážku rei iudicatae, která brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu či přehodnocení věci. Názor, podle kterého je kasační závaznost nálezů Ústavního soudu závazností takřka absolutní, byl pak potvrzen v mnoha dalších rozhodnutích. Požadavky na reflektování kasačního nálezu v následném rozhodnutí obecného soudu jsou tudíž výrazně přísnější, než je tomu v případě „pouhé“ závaznosti precedenční. Zatímco v případě tzv. precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu existuje možnost, aby obecný soud (ne)reflektoval právní názory Ústavního soudu tím, že v dobré víře předestře konkurující úvahy a započne s Ústavním soudem ústavněprávní dialog, kasační závaznost může (pochopitelně toliko za nezměněného skutkového stavu) být reflektována toliko bezpodmínečným respektováním nálezu Ústavního soudu. V řízení následujícím po kasačním nálezu proto není prostor pro úvahy, zda je právní názor Ústavního soudu správný, fundovaný či úplný. Toto pravidlo neplyne z přesvědčení Ústavního soudu o jeho vlastní neomylnosti, nýbrž z nutnosti definitivně ukončit konkrétní spor a předejít nekonečnému soudnímu ping-pongu, který by neúměrně prodlužoval řízení, a tím porušoval právo účastníků na spravedlivý proces. Uvedený právní názor je logickým vyjádřením samotného smyslu kasace v právním řádu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1642/11, body 18 – 24, a judikatura tam uvedená).

Byť dovolání samo o sobě nebylo s to založit dovolací přezkum, neboť rozhodnutí, na které žalobce (dále též jako „dovolatel“) poukázal, není na projednávanou věc aplikovatelné, Nejvyšší soud vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 741/17, dovolání připustil. Právní otázkou je, zda v případě, kdy bylo trestní stíhání obviněného zastaveno z důvodu, že tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, konkrétně Úmluva o ochraně základních práv a svobod zaručující obžalovaným právo na projednání jejich záležitosti v přiměřené lhůtě, obviněný neměl prostředek k dosažení pro sebe příznivějšího výsledku trestního řízení a o zastavení trestního stíhání nepožádal, samotné zastavení trestního stíhání zásadně představuje dostatečný kompenzační prostředek odškodnění nemajetkové újmy vzniklé obviněnému nepřiměřenou délkou trestního stíhání.

V důsledku závaznosti v této věci vydaného nálezu Ústavního soudu není třeba věc předložit k projednání a rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Má-li být vyhověno požadavkům Ústavního soudu vyjádřeným v kasačně závazném nálezu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 741/17, je třeba se odchýlit od právních závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1273/2014, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky je způsobilým, účinným a rovněž zásadně dostatečným kompenzačním prostředkem odškodnění nemajetkové újmy vzniklé obviněnému (obžalovanému) nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Jelikož posledně zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo rozhodováno v této věci, jsou shodné též další okolnosti, tedy důvod zastavení trestního stíhání a skutečnost, že obviněný o zastavení trestního stíhání nežádal.

Dovolací soud nesdílí názor, že by usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1608/14, bylo možné považovat za překonané jen z důvodu, že byl překonán spíše ojedinělý judikatorní výklad umožňující zastavení trestního stíhání přímo na základě článku 6 odst. 1 Úmluvy, eventuálně ve spojení s § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu. Uvedené ovšem nemění nic na skutečnosti, že zmíněné usnesení Ústavního soudu je překonáno prostřednictvím nálezu Ústavního soudu v této věci.

Dovolací soud pokládá svůj rozsudek ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1273/2014, za konzistentní ve vztahu ke své judikatuře i nadále v tom závěru, že zastavení trestního stíhání na základě článku 6 odst. 1 Úmluvy, eventuálně ve spojení s § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, je prostředkem, jímž je obviněnému poskytováno zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení. Jak dovolací soud uvádí opakovaně, nebylo dovozeno, že by nepřiměřená délka trestního řízení sama o sobě zakládala obviněnému právo na to, aby trestní stíhání proti němu vedené bylo zastaveno, a opačný výklad byl spíše ojedinělý a je v současnosti považován za překonaný (k tomu viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002). Uvedené svědčí o prioritě povinnosti stíhat trestné činy před povinností činit tak urychleně. Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je sice integrální součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy, rychlost řízení ale není absolutní hodnotou a musí být podřízena vyššímu principu spravedlnosti (viz R., B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, s. 8). Platí-li, že vedení trestního stíhání bez ohledu na skutečnost, je-li vedeno po dobu přiměřenou či nikoliv, vyvolává na straně obviněného obvykle stres a nejistotu a je s to narušovat rodinné a jiné vztahy (přičemž se podle konstantní rozhodovací praxe tuzemských soudů taková narušení odškodňují, neskončilo-li trestní stíhání pravomocným odsouzením) pak bylo-li (mimořádně a podle překonané interpretace) upuštěno od dalšího vedení trestního stíhání výslovně z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení, nejednalo se ze strany státu pouze o zanechání dalšího porušování povinnosti vést řízení v přiměřené časové dimenzi, ale též o zanechání povinnosti vést trestní stíhání jako takové, a tomu odpovídající odpadnutí povinnosti obviněného strpět vedení trestního stíhání. Zastavení trestního stíhání je meritorním skončením věci, a ve vztahu ke skutku, jehož se zastavení týká, vytváří překážku věci rozhodnuté. Odpadá tak možnost, aby obviněný byl za skutek odsouzen a byl mu uložen trest. I pokud obviněný má možnost prohlásit, že na projednání věci trvá, a této možnosti využije, částečného dobrodiní se mu dostane, neboť mu v dále probíhajícím řízení v souladu s § 227 trestního řádu nehrozí uložení trestu.

Pokud se jedná o Ústavním soudem odkazovaná rozhodnutí ESLP, plyne z nich právní závěr, že zastavení trestního řízení z důvodu jeho nepřiměřeně dlouhého trvání je prostředkem zadostiučinění. Jak se podává např. z rozsudku ESLP ve věci V. a další proti Bulharsku ze dne 8. 11. 2007, č. 61257/00, ke skutečnosti, že trestní řízení bylo zastaveno v důsledku jeho nepřiměřené délky, se přihlíží při stanovení dalšího zadostiučinění, ačkoliv obviněný v důsledku zastavení trestního řízení neztratil zcela postavení poškozeného. Z dalších rozhodnutí ESLP se dle Nejvyššího soudu opak nepodává. Bylo-li trestní stíhání zastaveno, přičemž je poznatelné, že tak bylo učiněno z důvodu nepřiměřené délky řízení, jedná se o výjimku z pravidla o zásadní nedostatečnosti zastavení trestního stíhání jako prostředku zadostiučinění (viz např. rozsudky ESLP ve věci E. proti Německu ze dne 15. 7. 1982, č. 8130/78, a ve věci Sprotte proti Německu ze dne 17. 11. 2005, č. 72438/01).

Skutečnost, že bylo-li trestní stíhání zastaveno postupem podle § 223 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, neměl dovolatel možnost účinně prohlásit, že na projednání věci trvá, a neměl tedy ani možnost dosáhnout pro sebe příznivějšího výsledku, se zohledňuje předně při rozhodování o nároku na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání. Judikatura je ustálena v závěru, že jsou-li tyto podmínky dány, nelze analogicky aplikovat § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk a újma způsobená zahájením (vedením) trestního stíhání se odškodňuje. Dovolací soud v této souvislosti nemůže nepřipomenout, že přístup, kdy je zahájení trestního stíhání, jež neskončilo odsuzujícím rozsudkem, pokládáno na roveň nezákonného rozhodnutí, je přístupem velmi velkorysým, k němuž dospěl dovolací soud rozšiřujícím výkladem zákona, přičemž ani Úmluva na něco takového vůbec nepamatuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1711/2015, popř. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 6). Dovolacímu soudu je z vlastní úřední činnosti známo, že dovolatel vede (popř. vedl) řízení o náhradu škody způsobené zahájením stejného trestního stíhání.

Na stranu druhou je ovšem třeba vidět rozdíl mezi případy osob, jejichž trestní stíhání bylo zastaveno z takových důvodů (např. v důsledku aboliční části amnestie), kdy jim předpisy trestního práva procesního umožňují prohlásit, že na projednání věci trvají. Zatímco v nastíněných případech mají trestně stíhané osoby možnost poskytnutý prostředek zadostiučinění fakticky částečně odmítnout, a tím upřednostnit celkové projednání jejich trestní věci před nabídnutým odškodněním, dovolatel v této věci uvedenou možnost neměl. Jestliže dovolatel v průběhu trestního řízení sám nežádal o zastavení trestního řízení, nelze se zpětně domnívat, že by tento způsob skončení věci a z něj plynoucí zadostiučinění upřednostnil před projednáním věci. Za daných okolností tedy nelze dovolateli upřít, že neměl možnost dosáhnout stavu, kdy by bylo zřejmé, že proti němu trestní stíhání nemělo být vůbec zahájeno. Zmírnění újmy prostřednictvím zastavení trestního stíhání proto bylo zadostiučiněním relativně nižším.

Z výše uvedených důvodů je tedy nutné mít za to, že zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky za podmínek, kdy obviněný neměl možnost prohlásit, že na projednání věci trvá, a sám o zastavení trestního stíhání nežádal, je prostředkem zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, zásadně ovšem nedostačuje k úplnému odčinění způsobené újmy. Dovolání je důvodným.

Jelikož nebyly shledány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou pro odvolací soud závazné; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů