// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 21.05.2018

Bezdůvodné obohacení získané neoprávněnou detencí cizí věci více osobami

Na bezdůvodné obohacení lze ve smyslu § 451 obč. zák. usuzovat i u osoby, jež si bez náležitého právního důvodu uzurpuje postavení detentora nemovitosti tím, že ji učiní přístupnou jen pro sebe, bez ohledu na to, jak intenzivně ji skutečně využívá

Obohacuje-li se dle uvedeného judikatorního závěru právě ten subjekt, jenž vlastníku zamezí v přístupu na jeho pozemek, jeví se v nyní posuzované věci nezbytným vypořádat se s účastí více takových subjektů majících bezprostřední možnost kontroly nad přístupem ke sporným pozemkům a následně za patřičného objasnění přijatého úsudku postavit na jisto, obohacuje-li se výlučně žalovaná, resp. obohacuje-li se na úkor žalobce v plném rozsahu. Na základě individuálních skutkových okolností konkrétní kauzy pak bude lze stanovit i míru účasti zainteresovaných subjektů, avšak užívají-li cizí věc bez jejího reálného rozdělení, přičemž neexistuje ani dohoda o tom, jakým způsobem bude předmětný prostor každým z nich užíván, dovozuje konstantní judikatura jejich solidární odpovědnost k vydání nastíněným způsobem získaného bezdůvodného obohacení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 651/2017, ze dne 6. 3. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 451 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: bezdůvodné obohacení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 9. 2014, č. j. 239 C 130/2010-277, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 111.451,77 Kč s ve výroku blíže konkretizovaným příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.), státu (výrok IV.) i o soudním poplatku (výrok III.). Vyhověl tak žádání žalobce, jenž se po rozšíření žaloby domáhal na žalované vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání specifikovaných pozemků o celkové výměře 370 m2, jejichž je žalobce v rozsahu ideálních 2/3 podílovým spoluvlastníkem, v období od 21. 10. 2008 do 31. 12. 2011. Pozemky jsou nedílnou součástí oploceného areálu, jehož uživatelem a správcem je žalovaná. Žalobci, jenž k nim nemá přístup, náleží proto náhrada za jejich užívání bez právního důvodu – bezdůvodné obohacení (dle § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), odpovídající obvyklému nájemnému v místě a čase. Jeho výši soud určil za využití znaleckého posudku Ing. Meissnera částkou 145,20 Kč za m2 ročně, a žalobě tak v plném rozsahu vyhověl.

K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 19 Co 675/2014-304, v části výroku I., jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 53.240 Kč s příslušenstvím, potvrdil (výrok I.), ve zbývající části výroku I., jíž byla žalovaná povinována k úhradě 58.211,77 Kč s příslušenstvím, je změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok II.), dále je změnil ve výrocích II. a IV. o náhradě nákladů řízení (výroky III. a V.) i ve výroku III. tak, že žalobci uložil uhradit doplatek soudního poplatku (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok VI.). Krajský soud, ztotožňuje se s názorem soudu prvního stupně stran kvalifikace posuzovaného poměru jako vztahu z bezdůvodného obohacení, shledal odvolání z části důvodným, pročež rozhodnutí městského soudu změnil tak, že žalobci nepřiznal náhradu za užívání pozemku, jenž se nachází mimo oplocený areál. Korigoval je též ve vztahu k výši náhrady za bezesmluvní užívání, maje za to, že soud prvního stupně patřičně nezohlednil skutečnou využitelnost dotčených pozemků. Pro uvedené přistoupil k dílčí změně přezkoumávaného rozhodnutí.

Proti zmíněnému rozhodnutí podala žalovaná dovolání. Byť zprvu uvádí, že je napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání i návrhu rozhodnutí dovolacího soudu je patrné, že brojí pouze proti jeho výroku I. a akcesorickým výrokům III., V. a VI. Přípustnost mimořádného opravného prostředku ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje zejména v odklonu odvolacího soudu od ustálené judikatury soudu Nejvyššího (konkrétně jmenuje jeho rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 845/99, 32 Odo 1056/2003, 30 Cdo 199/2007 a 28 Cdo 4157/2008) v otázce vzniku bezdůvodného obohacení v její prospěch. Odmítá, že by se stala detentorem předmětných pozemků v intencích shora citované judikatury, poněvadž nesplňuje předpoklad jejich výlučného užívání, přičemž poukazuje, že kromě ní mají ke sporným nemovitostem přístup i další osoby skrze bránu společnosti Energzet, a.s. Připomíná též své snahy o odkoupení daných nemovitostí, jež nebyly žalobcem akceptovány, a skutečnost, že o nároku menšinového spoluvlastníka za částečně shodné období týkající se obdobného nároku bylo již pravomocně rozhodnuto. Pro případ, že dovolací soud shledá úvahy o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované korektními, namítá dovolatelka nesprávnost úsudku odvolacího soudu ohledně jeho výše. V rozporu s konstantní rozhodovací praxí krajský soud totiž nereflektoval jejich prokázanou komerční nevyužitelnost. Naznačený exces při hodnocení skutkových zjištění pak odůvodňuje přípustnost dovolání, jehož odmítnutí by bylo ve smyslu judikatury Ústavního soudu (viz zejména jeho nález sp. zn. II. ÚS 2339/07) zásahem do práva žalované na spravedlivý proces. Nad uvedené odvolací soud překročil žádání žalobce, přiřkl-li mu náhradu odpovídající obvyklému nájemnému za celé pozemky, ačkoliv žalobce je toliko jejich spoluvlastníkem. S ohledem na vylíčené proto navrhuje změnu rozhodnutí krajského soudu v napadeném rozsahu tak, že bude žaloba zamítnuta, eventuálně jeho zrušení a vrácení mu věci v této části k dalšímu řízení.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. je možné dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolání lze považovat za přípustné, neboť žalovaná svými námitkami předkládá otázku, jež nebyla v daných souvislostech Nejvyšším soudem doposud řešena – problematiku vzniku a rozsahu bezdůvodného obohacení získaného detencí cizího pozemku, přichází-li do úvahy jako detentor nemovitosti více subjektů.

Mínění soudů nižších stupňů je možné kvitovat potud, shledaly-li existenci bezdůvodného obohacení na straně žalované, vycházejíce přitom z judikatury dovolacího soudu, dle níž lze na bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. usuzovat i u osoby, jež si bez náležitého právního důvodu uzurpuje postavení detentora nemovitosti tím, že ji učiní přístupnou jen pro sebe, bez ohledu na to, jak intenzivně ji skutečně využívá (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003, ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2739/2012, a ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, jakož i v něm uvedená rozhodnutí). V aktuálně projednávaném případě však není možné bez důsledného a přesvědčivého zdůvodnění pominout žalovanou od počátku akcentovanou a nalézacími soudy v rámci líčení skutkového stavu též konstatovanou okolnost, a sice jistou míru participace dalšího subjektu – společnosti Energzet, a.s., která je vlastníkem části oplocení a především brány, skrze niž je rovněž myslitelný přístup na dotčené nemovitosti žalobce. Obohacuje-li se dle shora zmíněné judikatury právě ten subjekt, jenž vlastníku zamezí v přístupu na jeho pozemek, jeví se v nyní posuzované věci nezbytným vypořádat se právě s účastí více takových subjektů majících bezprostřední možnost kontroly nad přístupem ke sporným pozemkům a následně za patřičného objasnění přijatého úsudku postavit na jisto, obohacuje-li se výlučně žalovaná, resp. obohacuje-li se na úkor žalobce v plném rozsahu. Na základě individuálních skutkových okolností konkrétní kauzy pak bude lze stanovit i míru účasti zainteresovaných subjektů, avšak užívají-li cizí věc bez jejího reálného rozdělení, přičemž neexistuje ani dohoda o tom, jakým způsobem bude předmětný prostor každým z nich užíván, dovozuje konstantní judikatura jejich solidární odpovědnost k vydání nastíněným způsobem získaného bezdůvodného obohacení (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002, a jeho usnesení ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3141/2012, ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013, a ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1941/2014). Nezabýval-li se ovšem odvolací soud naznačeným aspektem, ačkoliv z jím přijatých skutkových závěrů je řečené zřetelně seznatelné, nelze jeho posouzení pokládat za úplné, a tedy ani věcně správné.

Za nepřípadné je naproti tomu nutné považovat námitky dovolatelky zpochybňující samu výši bezdůvodného obohacení, jež byla odvolacím soudem zcela v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu stanovena jako odpovídající v místě a čase obvyklému nájemnému (viz např. již shora citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2029/2003, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009 a sp. zn. 28 Cdo 1321/2011). Reflektoval-li přitom krajský soud též specifika souzené věci, zejména charakter sporných pozemků, odpovídají jeho závěry i v řízení prokázaným skutečnostem, pročež nelze uvažovat o vytýkaném excesu v procesu hodnocení provedených důkazů. Ostatně zjištění konkrétní částky není aplikací právních norem na daný skutkový stav, nýbrž se jedná o skutkový závěr vycházející z hodnocení provedených důkazů, jenž jako takový nemůže bez dalšího přezkumu dovolacím soudem podléhat (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2613/2012, ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2428/2016, a ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4774/2015). Rovněž argument upozorňující na překročení žalobního petitu nelze považovat za přiléhavý, neboť spoluvlastníci nemovitosti jsou na základě § 139 odst. 1 obč. zák. oprávněni společně a nerozdílně domáhat se vydání bezdůvodného obohacení vzniklého jejím užíváním bez právního důvodu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2116/2014, jakož i v něm citovaná rozhodnutí). Stejně tak poukaz na snahy žalované o odkoupení nemovitostí je pro řešení daného nároku odvíjejícího se od užívání cizí věci bez právního důvodu z logiky věci bezvýznamné, přičemž nemůže obstát ani námitka upínající se k údajné překážce věci pravomocně rozhodnuté, neboť ve zmíněném řízení na straně žalující vystupoval zcela jiný subjekt (menšinový spoluvlastník).

Pro shora vylíčenou absenci komplexního posouzení dané věci tedy Nejvyšší soud, postrádaje zejména zohlednění aspektu vzájemného poměru subjektů, jež oba kontrolují přístup do dotčeného areálu, a s ním související jejich případnou participaci na bezdůvodném obohacení získaném na úkor žalobce, shledal dovolání důvodným (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), pročež přistoupil dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozsudku krajského soudu v napadené části (včetně závislého výroku IV.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším řízení vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů