// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 10.05.2018

Negatorní žaloba spoluvlastníka vs. uspořádání poměrů mezi účastníky

Při řešení otázky, kdy spoluvlastníkovi náleží negatorní žaloba a kdy se má domáhat uspořádání poměrů mezi účastníky (§ 1139 o. z.) vždy půjde o individuální posouzení konkrétní věci. V zásadě platí, že spor o způsob užívání věci je sporem z její správy (§ 1126 a násl. o. z.); ruší-li však spoluvlastník užíváním věci právo jiného spoluvlastníka, aby v rámci jeho podílu užíval společnou věc, aniž by způsob užívání věci byl upraven právním jednáním nebo rozhodnutím soudu, může se rušený bránit i negatorní žalobou (§ 1042 o. z.).

V některých případech se oba uvedené nároky prolínají (jde o obdobu jednočinného souběhu v trestním právu). Tak pokud např. jeden spoluvlastník trvale parkuje vozidla na stejném místě a druhý spoluvlastník s tím nesouhlasí, neboť má za to, že toto místo je třeba využít jinak, nebo protože chce na něm parkovat sám, půjde o spor o správu společné věci. Jestliže však takto zaparkované vozidlo též soustavně brání druhému spoluvlastníkovi v příjezdu do garáže, jde současně o rušení jeho práva, proti kterému se lze bránit negatorní žalobou. V takovém případě žalobce nežádá úpravu správy (užívání) společné věci, požaduje jen, aby mu druhý nebránil v příjezdu. Jeho právo přijíždět do garáže, pokud jízdou nějak závažně neruší právo dalšího spoluvlastníka, vyplývá přímo ze zákona; jde o právo věc v mezích spoluvlastnického podílu užívat. Může být omezeno jen další právní skutečností – např. rozhodnutím většiny spoluvlastníků nebo rozhodnutím soudu.

V dané věci žalobce tvrdil, že mu žalovaný tím, že na společnou cestu staví traktor a další motorová vozidla, brání v průjezdu a v užívání garáže. Šlo tedy o poskytnutí ochrany proti žalovanému, který podle žalobního tvrzení jeho spoluvlastnické právo ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje; soud se měl zabývat otázkou, zda jednání žalovaného lze kvalifikovat jako rušení práva žalobce užívat v rámci spoluvlastnického podílu společnou věc a podle výsledku tohoto posouzení o věci rozhodnout. Pokud odvolací soud vyšel z toho, že žalobce se měl nejprve domáhat úpravy hospodaření se společnou věcí a teprve poté, kdy by žalovaný povinnosti z tohoto rozhodnutí plynoucí neplnil, se mohl bránit proti neoprávněným zásahům, je jeho rozhodnutí v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4995/2017, ze dne 31. 1. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 1042 o. z.
§ 1126 o. z.

Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Účastníci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitých věcí v rozsahu každý id. 1/2, a to pozemku včetně stavby– rodinný dům, a pozemku, v obci V., katastrálním území V., zapsaných na listu vlastnictví, u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrálního pracoviště P., přičemž oba tyto nemovité věci užívají. V přízemí rodinného domu se nachází dvě garáže, z nichž jednu užívá žalobce a druhou žalovaný. Žalovaný odstavil na cestu na pozemek traktor poznávací značky, který podle tvrzení žalobce znemožňuje bezpečný příjezd vozidlem na pozemek a umístění vozidla do garáže.

Okresní soud Praha-západ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2016, č. j. 3 C 240/2016-43, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 4. 2017, č. j. 3 C 240/2016-58, uložil žalovanému povinnost „zdržet se jakéhokoliv jednání, kterým by znemožnil či jakkoli ztížil příjezd a odjezd motorových vozidel k pozemku ležícího v katastrálním území V.; příjezd a odjezd motorových vozidel ke garáži užívané žalobcem v přízemí rodinného domu – budovy stojící na pozemku ležícího v katastrálním území V. a vjezd a výjezd a parkování motorových vozidel v garáži užívané žalobcem v přízemí rodinného domu – budovy stojící na pozemku ležícího v katastrálním území V.“

Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaným odstavený traktor znemožňuje řádný vjezd motorového vozidla na pozemek („pozemek“) a do garáže žalobce a jeho výjezd z garáže a pozemku. Manipulace s vozidlem je za takovýchto podmínek obtížná. Žalovaný tak svým jednáním trvale a dlouhodobě omezuje žalobce jako spoluvlastníka ve výkonu jeho spoluvlastnických práv.

Krajský soud v Praze („odvolací soud“) dne 27. 6. 2017, č. j. 17 Co 108/2017-72, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud primárně uvedl, že se žalovaný (v pozici žalobce) domáhá vrácení daru (spočívajícího v darování ideálního podílu nemovitých věcí, jejímiž součástmi je i sporný pozemek a garáž) pro žalobcův nevděk; řízení je vedeno u soudu prvního stupně pod sp. zn. 3 C 310/2016. Bylo by tak namístě posoudit, zda žalobcovo právo v důsledku uplatnění nároku na vrácení daru nezaniklo; v případě úspěchu žalovaného by se žalobce ocitl v pozici nepoctivého držitele, kterému nepřísluší nárok domáhat se uložení žalovaných povinností. Nicméně touto otázkou se odvolací soud z důvodu procesní ekonomie nezabýval, neboť měl za to, že žalobu je třeba zamítnout z jiného důvodu.

Odvolací soud konstatoval, že způsob užívání pozemku je otázkou správy společné věci, přičemž mezi účastníky nebyla v minulosti uzavřena žádná dohoda o užívání pozemku. Spoluvlastnictví takového pozemku nezahrnuje právo spoluvlastníka užívat jej pro jízdu, parkování apod. osobním motorovým vozidlem. Žalobce se tak domáhá uspořádání poměrů, což je nepřípustné a předčasné, protože uspořádání poměrů by se mělo prvotně dít konstitutivním rozhodnutím soudu ve smyslu § 1139 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („o. z.“). Teprve poté, co by bylo užívání společné věci takto upraveno, by se žalobce mohl v případě, že by žalovaný rozhodnutí nerespektoval a nadále jej rušil, domáhat ochrany negatorní žalobou.

Proti rozsudku podal žalobce („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.) – napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Dovolatel předně nesouhlasí, že jde o spor mezi spoluvlastníky v rámci správy společné věci. Argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3523/2015, podle kterého lze podat negatorní (zápůrčí) žalobu ve vztahu mezi spoluvlastníky tehdy, jestliže jeden ze spoluvlastníků již neoprávněně zasáhl do společné věci a jiný se domáhá odstranění důsledku zásahu. Umístěním traktoru je rušena pokojná držba podílu dovolatele, který před odstavením traktoru užíval pozemek a garáž bez sebemenších problémů k příjezdu a odjezdu motorových vozidel. Dodává, že se nedomáhá uspořádání poměrů mezi spoluvlastníky, pouze chce mít možnost pozemek užívat, když žalovaný může stejný pozemek užívat bez problémů. Jednání žalovaného má jediný cíl, a tím je obtěžování a šikanování dovolatele.

K úvaze o možném zániku jeho spoluvlastnického práva v důsledku vrácení daru uvádí, že je nutno vycházet z údajů uvedených v katastru nemovitostí (a to v souvislosti se zásadou materiální publicity), kde je zapsán jako spoluvlastník předmětných nemovitostí, tudíž je oprávněn domáhat se vůči každému, aby se zdržel zásahu do jeho vlastnického práva.

Dovolatel přichází s tvrzením existence dohody mezi spoluvlastníky o užívání předmětných pozemků; s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007, uvádí, že se jedná o bezformální právní úkon, který může být uzavřen i konkludentně. Takováto dohoda byla uzavřena, a to již od počátku vzniku podílového spoluvlastnictví. Dovolatel navíc na rozdíl od žalovaného zachovává užitnou hodnotu nemovité věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1078/2009). Navrhuje, aby dovolací soud podle § 243e o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

Žalovaný ve vyjádření uvádí, že již při převzetí daru musel být dovolatel srozuměn s tím, že zajíždění na pozemek a parkování bude obtížné, což potvrdili i svědci. Argumentuje, že se jedná o malý traktor, který vjezdu a výjezdu nikterak nebrání. Dovolatel není ochoten věc řešit, má v úmyslu žalovaného pouze šikanovat. Svoji garáž navíc dovolatel využívá pouze jako skladiště; se svými vozidly parkuje před garáží. Též poukázal na řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 3 C 310/2016, ve kterém se žalovaný v pozici žalobce domáhá vrácení daru pro nevděk. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Odvolací soud se při posuzování otázky, v jakém případě spoluvlastníkovi náleží negatorní žaloba proti druhému spoluvlastníkovi, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; tím je založena přípustnost dovolání. Dovolací soud naopak neshledal, že by nějaká pro věc rozhodná právní otázka byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně (tj. že by judikatura Nejvyššího soudu byla vnitřně rozporná); dovolatel ostatně takové případy nijak nekonkretizuje.

K spoluvlastnictví pozemků účastníků: Dovolatel polemizuje s právním názorem odvolacího soudu, že pokud v průběhu řízení žalovaný „učinil kroky k odvolání zmíněného daru“ pro nevděk (tj. dřívějšího darování ideální poloviny pozemků, o jejichž užívání jde, žalobci) a domáhá se v jiném řízení určení svého výlučného vlastnického práva, bylo třeba řešit jako předběžnou otázku to, zda v důsledku tohoto právního jednání nedošlo k zániku spoluvlastnictví účastníků k pozemkům a tudíž i k zániku aktivní legitimace žalobce. Nicméně o tento právní názor odvolací soud své rozhodnutí neopřel; vyšel totiž z toho, že v dané věci nelze úspěšně podat negatorní žalobu, a proto se výše uvedenou otázkou z důvodu procesní ekonomie nezabýval. V této souvislosti tak není nic, co by mohlo založit přípustnost dovolání.

Jen na okraj: Dovolatel vykládá nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3314/11, tak, že podle něj není možný rozpor mezi evidenci vlastnického práva v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem; je-li tedy evidován v katastru jako spoluvlastník, nelze uvažovat o tom, že by jeho právo neexistovalo. Ve skutečnosti však ve zmíněném nálezu šlo v souladu s principem materiální publicity o ochranu dobré víry třetích osob, které na základě stavu katastru nabudou nemovitost od nevlastníka; o to v daném případě nejde.

Ke tvrzení o uzavření konkludentní dohody o způsobu užívání cesty: Ačkoliv v dovolání žalobce uzavření takové dohody tvrdí, v odvolacím řízení její existenci na výslovný dotaz soudu (č. l. 67 spisu) popřel; dovolací soud, který v důsledku přezkumné povahy dovolacího řízení nepřihlíží k novým skutečnostem (§ 241a odst. 6 o. s. ř.) se proto uvedenou otázkou nezabýval.

K přípustnosti negatorní žaloby v dané věci: Vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje (§ 1042 o. z.).

Každý spoluvlastník má právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka (§ 1117 o. z.).

Navrhne-li některý ze spoluvlastníků soudu, aby rozhodl, že rozhodnutí většiny spoluvlastníků nemá vůči němu právní účinky, aby takové rozhodnutí zrušil, nebo je nahradil svým rozhodnutím, uspořádá soud právní poměry spoluvlastníků podle slušného uvážení. Soud může zejména rozhodnout, zda se má změna uskutečnit bez výhrad, s výhradami či proti zajištění, anebo zda se uskutečnit vůbec nemá (§ 1139 odst. 1 o. z.).

Způsobem uvedeným v odstavci 1 soud rozhodne také tehdy, domáhá-li se jeho rozhodnutí některý ze spoluvlastníků proto, že se při rozhodování o společné věci nedosáhlo potřebné většiny (§ 1139 odst. 2 o. z.).

„Nejvyšší soud připustil podání negatorní (zápůrčí) žaloby ve vztahu mezi spoluvlastníky např. v rozhodnutích ze dne 4. 11.1924, sp. zn. Rv II 711/24, ze dne 11. 5. 1927, sp. zn. Rv I 310/27, vše publikováno v ASPI; tento právní názor se podle dovolacího soudu uplatní i v poměrech platného občanského práva. Jestliže již došlo k zásahu do společné věci, provedenému jedním ze spoluvlastníků, a jiný spoluvlastník se domáhá jeho odstranění, nelze věc řešit jako spor o hospodaření se společnou věcí /nyní jde o správu společné věci podle § 1126 o. z.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3523/2015)/.

Žalobce uvádí, že žalovaný tím, že umístil traktor (ev. parkuje další vozidla) na přístupové cestě ke garáži, kterou užívá žalobce, jej ruší ve výkonu spoluvlastnického práva, neboť mu brání v příjezdu do garáže (žalobce sice opakovaně zmiňuje, že jde o zásah do jeho držby, nicméně tvrdí, že jde o negatorní žalobu, která předpokládá zásah do práva, a také soudy jeho žalobu neposoudily jako posesorní žalobu z rušené držby - § 176 a násl. o. s. ř., ale jako petitorní negatorní žalobu; tento závěr dovolání nenapadá). Odvolací soud zaujal právní názor, že jde o spor o způsob užívání pozemku spoluvlastníky, který nelze řešit negatorní žalobou (§ 1042 o. z.); žalobce má nejprve dosáhnout konstitutivního rozhodnutí (§ 1139 o. z.), jímž bude nahrazen projev vůle žalovaného, který nesouhlasí s určitým uspořádáním vzájemných vztahů (zde s umístěním traktoru na části společného pozemku). Teprve v případě, že žalovaný bude porušovat povinnosti založené mu tímto rozhodnutím, může se domáhat, aby mu byla uložena povinnost zdržet se rušení spoluvlastníka. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3172/2010. Takový závěr se však z tohoto rozsudku nevyplývá.

V rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval: „Žalobcem položenou otázku po přípustnosti negatorní žaloby mezi spoluvlastníky v případě, že hospodaření dosud nebylo předmětem rozhodnutí, nelze odpovědět obecně, bez zřetele k tomu, jaké hospodaření se společnou věcí má být spoluvlastníku zakázáno. Jde o to, k jakému hospodaření mají spoluvlastníci ze zákona právo, aniž o tom bylo rozhodnuto… Užívání společné věci v rozsahu spoluvlastnického podílu je jedním ze základních oprávnění spoluvlastníka… Žádné rozhodnutí k němu zásadně třeba není, ale naopak rozhodnutím může být (za náhradu) omezeno“.

Z uvedeného se především podává, že při řešení otázky, kdy spoluvlastníkovi náleží negatorní žaloba a kdy se má domáhat uspořádání poměrů mezi účastníky (§ 1139 o. z.) vždy půjde o individuální posouzení konkrétní věci. V zásadě platí, že spor o způsob užívání věci je sporem z její správy (§ 1126 a násl. o. z.); ruší-li však spoluvlastník užíváním věci právo jiného spoluvlastníka, aby v rámci jeho podílu užíval společnou věc, aniž by způsob užívání věci byl upraven právním jednáním nebo rozhodnutím soudu, může se rušený bránit i negatorní žalobou (§ 1042 o. z.). V některých případech se oba uvedené nároky prolínají (jde o obdobu jednočinného souběhu v trestním právu). Tak pokud např. jeden spoluvlastník trvale parkuje vozidla na stejném místě a druhý spoluvlastník s tím nesouhlasí, neboť má za to, že toto místo je třeba využít jinak, nebo protože chce na něm parkovat sám, půjde o spor o správu společné věci. Jestliže však takto zaparkované vozidlo též soustavně brání druhému spoluvlastníkovi v příjezdu do garáže, jde současně o rušení jeho práva, proti kterému se lze bránit negatorní žalobou. V takovém případě žalobce nežádá úpravu správy (užívání) společné věci, požaduje jen, aby mu druhý nebránil v příjezdu. Jeho právo přijíždět do garáže, pokud jízdou nějak závažně neruší právo dalšího spoluvlastníka, vyplývá přímo ze zákona; jde o právo věc v mezích spoluvlastnického podílu užívat. Může být omezeno jen další právní skutečností – např. rozhodnutím většiny spoluvlastníků nebo rozhodnutím soudu.

V dané věci žalobce tvrdil, že mu žalovaný tím, že na společnou cestu staví traktor a další motorová vozidla, brání v průjezdu a v užívání garáže. Šlo tedy o poskytnutí ochrany proti žalovanému, který podle žalobního tvrzení jeho spoluvlastnické právo ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje; soud se měl zabývat otázkou, zda jednání žalovaného lze kvalifikovat jako rušení práva žalobce užívat v rámci spoluvlastnického podílu společnou věc a podle výsledku tohoto posouzení o věci rozhodnout. Pokud odvolací soud vyšel z toho, že žalobce se měl nejprve domáhat úpravy hospodaření se společnou věcí a teprve poté, kdy by žalovaný povinnosti z tohoto rozhodnutí plynoucí neplnil, se mohl bránit proti neoprávněným zásahům, je jeho rozhodnutí v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Je tak zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle § 243d o. s. ř. (zejména je třeba se zabývat odvolacími námitkami žalovaného). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů