// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 10.05.2018

Nevyužití notářské (advokátní) úschovy jako okolnost zakládající spoluzavinění

Nevyužití možnosti zaplacení kupní ceny prostřednictvím notářské (advokátní) úschovy při prodeji nemovitosti může být okolností zakládající tzv. spoluzavinění poškozeného na vzniku škody ve smyslu § 441 obč. zák.

Postup, kdy kupující v rámci své smluvní autonomie ve snaze o rychlou realizaci prodeje přistoupila na ničím nezajištěné zaplacení kupní ceny, představuje v posuzované věci právě takovou okolnost, která se jí přičítá při posouzení, nakolik přispěla k výslednému škodlivému následku, tj. ke ztrátě hodnoty zaplacené kupní ceny. Nelze zároveň přehlédnout, že toto spoluzpůsobení si újmy je v nyní projednávané věci posuzováno nikoliv ve vztahu k úmyslnému útoku pachatele, nýbrž ve vztahu k výkonu notářské činnosti žalovanou, jejíž nedůsledností nebyl podvodný záměr odhalen a nebylo mu zabráněno. V tomto srovnání je zřejmé, že i kupující byla nedůsledná, neboť nezvolila žádný právní prostředek umožňující čelit podvodnému jednání při kupní smlouvě, a že míra její neobezřetnosti je srovnatelná s opomenutím žalované při kontrole identity domnělého prodávajícího.

Konkrétní rozsah spoluzpůsobení si újmy může posuzovat dovolací soud pouze tehdy, pokud by byla úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená. Tak tomu ovšem není, protože odvolací soud zvážil všechny relevantní okolnosti, přehledně a přesvědčivě vyložil jejich povahu a význam. Jím stanovená míra spoluzavinění v rozsahu 50 % tak nevykazuje znaky zjevné nepřiměřenosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 612/2017, ze dne 31. 1. 2018

vytisknout článek




Dotčené předpisy: 
§ 441 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 57 předpisu č. 358/1992Sb.

Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 10. 2015, č. j. 17 C 33/2015-45, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 820.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že její povinnost zaniká v rozsahu plnění L. M., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako kupující dne 13. 12. 2013 uzavřela s L. M. kupní smlouvu jako s domnělým vlastníkem nemovitosti, za kterou mu následně zaplatila převážnou část kupní ceny ve výši 820.000 Kč. Podpisy na kupní smlouvě ověřila zaměstnankyně žalované na základě předložených občanských průkazů, ovšem dodatečně bylo zjištěno, že L. M. smlouvu podepsal jménem vlastníka nemovitosti L. C. za použití padělaného občanského průkazu; za toto jednání byl prvomocně uznán vinným kromě jiného ze spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku a byla mu uložena povinnost žalobkyni nahradit škodu. Soud prvního stupně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1620/2007, sp. zn. 25 Cdo 5080/2009 a sp. zn. 25 Cdo 1384/2006 dospěl k závěru, že ačkoli byl předložený falzifikát občanského průkazu co do formy velmi zdařilý, obsahoval nepřesnost v označení orgánu, který doklad vydal – namísto „ÚMČ Praha 10“ bylo uvedeno „Magistrát města Praha“, přičemž ani takový úřad neexistuje (správně „Magistrát hlavního města Prahy“), což měla žalovaná notářka působící v Praze vědět. Dovodil proto, že pověřená zaměstnankyně nezkontrolovala řádně údaje, neodhalila falzifikát a nedodržela potřebnou míru obezřetnosti v rámci profesní zkušenosti. Žalovaná notářka tak odpovídá žalobkyni podle § 57 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), za škodu způsobenou podvodným vylákáním peněz, neboť byly naplněny všechny předpoklady odpovědnosti notáře, a to nikoliv řádný výkon notářské činnosti, vznik škody i příčinná souvislost; žalovaná netvrdila ani neprokázala existenci liberačního důvodu.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2016, č. j. 16 Co 165/2016-90, změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně platební povinnosti žalované ve výši 410.000,- Kč s příslušenstvím jen tak, že žalovaná je povinna tuto částku zaplatit společně a nerozdílně s L. M., změnil jej ohledně částky 410.000 Kč tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně dovodil, že žalovaná odpovídá za škodu podle § 57 odst. 1 notářského řádu. Dospěl však k závěru, že žalobkyně porušila svou prevenční povinnost při uzavírání kupní smlouvy tím, že jednala nestandardně. Podle odvolacího soudu je všeobecně známo, že při koupi nemovitostí se zcela zásadně skládá kupní cena do notářské či advokátní úschovy a k jejímu vyplacení prodávajícímu dochází až po provedení vkladu do katastru nemovitostí, čehož si měla být žalobkyně vědoma při svém právnickém vzdělání. Jestliže sama tvrdila, že prodávající by s prodejem bytu nesouhlasil, pokud by trvala na úschově peněz, protože údajně s prodejem bytu spěchal, aby uhradil své dluhy, pak právě tyto signály ji měly varovat, že podstupuje rizikový obchod. Kdyby žalobkyně složila kupní cenu do notářské úschovy, ke vzniku škody by nedošlo, neboť podvodné jednání prodávajícího by bylo odhaleno před vložením vlastnického práva do katastru nemovitostí. Proto si z 50 % škodu způsobila sama poškozená (§ 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“).

Rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku o částečném zamítnutí žaloby napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a která je rozhodována dovolacím soudem rozdílně. Dovolatelka má za to, že odvolací soud chybně interpretoval § 135 o. s. ř. tím, že nevycházel z pravomocného trestního rozsudku, ve kterém spoluzavinění dovolatelky nebylo konstatováno. Dále nesouhlasí se závěrem, že při využití notářské úschovy by bylo podvodné jednání odhaleno před vložením vlastnického práva do katastru nemovitostí. K tomu ostatně došlo až v okamžiku, kdy zástupce žalobkyně vyzval vlastníka k předání bytové jednotky; teprve tehdy totiž zjistil skutečný vlastník, že je s jeho bytem neoprávněně disponováno. Podle dovolatelky tedy není notářská úschova institutem, který by byl s to zabránit podvodnému jednání prodávající osoby. Upozorňuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 823/2011, a namítá, že i kdyby nevyužitím notářské úschovy porušila prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák., nemůže být její podíl na způsobené škodě poloviční; odvolací soud tedy nesprávně posoudil míru spoluzavinění, neboť postup, kdy pro složení kupní ceny za nemovitost není využita notářská úschova, není nijak nestandardní. Dovolatelka upozorňuje, že pokud by žalovaná postupovala správně, nedošlo by ani k ověření podpisu ani k vyplacení kupní ceny podle kupní smlouvy, proto se nesprávný postup zaměstnankyně notářky na vzniku škody podílel více než postup žalobkyně (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 845/2000). Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření označuje dovolání žalobkyně za nepřípustné, neboť rozporuje skutková zjištění; samotné určení procentního rozdělení míry zavinění mezi žalobkyní a žalovanou není právním posouzením. K otázce aplikace § 135 o. s. ř. odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, a uzavírá, že odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Dále konstatuje, že žalobkyně svým jednáním hrubě porušila svou prevenční povinnost, a navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl nebo zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a že dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka, zda nevyužití možnosti zaplacení kupní ceny prostřednictvím notářské (advokátní) úschovy při prodeji nemovitosti je okolností zakládající tzv. spoluzavinění poškozeného na vzniku škody ve smyslu § 441 obč. zák., nebyla dosud dovolacím soudem řešena.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.

Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), proto se mohl zabývat jen právními otázkami, které žalobkyně označila v dovolání. V posuzovaném případě tak není předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že byly splněny všechny předpoklady odpovědnosti žalované notářky za škodu podle § 57 notářského zákona, neboť její zaměstnankyně ověřila (legalizovala) podpis L. M., který se vydával za L. C., na základě předloženého falsifikátu občanského průkazu vzbuzujícího pochybnosti o své pravosti tím, že byl nesprávně uveden úřad, který jej vydal.

Dovolatelka v první řadě namítá vázanost trestním rozsudkem, která podle ní neumožňuje soudu v občanskoprávním řízení učinit závěr o tzv. spoluzavinění si škody poškozeným.

Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. platí, že soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

Z této úpravy pro poměry projednávané věci vyplývá, že soud v občanském soudním řízení je vázán pravomocným rozsudkem trestního soudu, jímž byl odsouzen L. M., a to konkrétně závěrem o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Otázku případné spoluodpovědnosti dalších osob za vznik škody (včetně spoluzavinění poškozené) je však občanskoprávní soud oprávněn řešit samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, nebo ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 818/2004). Nelze navíc přehlédnout, že odvolací soud dovodil odpovědnost žalované notářky vedle trestním rozsudkem deklarované odpovědnosti pachatele podvodu (přímého škůdce), z jehož strany šlo o úmyslný útok proti majetku žalobkyně. Dospěl k závěru, že společně a nerozdílně mají povinnost nahradit škodu jak pachatel, tak žalovaná, která se na vzniku škody podílela nikoliv tím, že od žalobkyně peníze vylákala, nýbrž tím, že nedostatečným postupem při ověření podpisu toto trestní jednání pachatele neodhalila a nezabránila mu. Trestní rozsudek, jehož závaznosti se žalobkyně dovolává, tedy počínání žalované neřeší a zejména z tohoto důvodu nemůže být pro občanskoprávní soud v tomto sporu závazný.

Žalobkyně dále namítá, že není spoluodpovědná za vzniklou škodu v rozsahu 50 % pro porušení prevenční povinnosti, které odvolací soud spatřuje v tom, že postupovala nestandardně při uzavírání kupní smlouvy a že nevyužila možnost zaplatit kupní cenu za převáděnou nemovitost prostřednictvím notářské (advokátní) úschovy.

Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.

Toto ustanovení se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílel i sám poškozený. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na vzniku škody, o jejíž odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006, publikovaný pod C 4642 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Předpokladem použití § 441 obč. zák. je, aby jednání či opomenutí poškozeného bylo jednou z příčin vzniku škody. Jednání poškozeného, jež přispělo ke vzniku škody, může, ale nemusí mít povahu porušení právní povinnosti, včetně povinnosti prevenční. Při úvaze o podílu na vzniku škody jde totiž o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce nese i následky náhody, která jej postihla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, Soubor C 2593, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425).

Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228). Citované ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání žalobce a žalovaného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci tohoto typu právních norem srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).

Bez ohledu na to, zda žalobkyně svým jednáním porušila povinnost generální prevence (§ 415 obč. zák.), v každém případě postup, kdy v rámci své smluvní autonomie ve snaze o rychlou realizaci prodeje přistoupila na ničím nezajištěné zaplacení kupní ceny, představuje právě takovou okolnost, která se jí přičítá při posouzení, nakolik přispěla k výslednému škodlivému následku, tj. ke ztrátě hodnoty zaplacené kupní ceny. Nelze zároveň přehlédnout, že toto spoluzpůsobení si újmy je v nyní projednávané věci posuzováno nikoliv ve vztahu k úmyslnému útoku pachatele, nýbrž ve vztahu k výkonu notářské činnosti žalovanou, jejíž nedůsledností nebyl podvodný záměr odhalen a nebylo mu zabráněno. V tomto srovnání je zřejmé, že i žalobkyně byla nedůsledná, neboť nezvolila žádný právní prostředek umožňující čelit podvodnému jednání při kupní smlouvě, a že míra její neobezřetnosti je srovnatelná s opomenutím žalované při kontrole identity domnělého prodávajícího. Odvolací soud se ostatně otázkou tzv. spoluzavinění žalobkyně podrobně zabýval a zdůraznil, že žalobkyně jako advokátka si měla být vědoma rizik, které mohou nastat při uzavírání kupní smlouvy, a nestandardního chování prodávajícího, který odmítl, aby mu kupní cena byla složena do notářské úschovy. Dovolací argumentace dovolatelky, že notářská úschova nebyla tou pomyslnou pojistkou, která by zabránila vzniku škody, neboť podvod byl odhalen až při snaze o převzetí nemovitosti, neobstojí v porovnání s jejím předchozím tvrzením, že podvodný prodávající by při požadavku na složení peněz do úschovy smlouvu neuzavřel. Pak ovšem právě obvykle využívaný postup výplaty kupní ceny až po vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí mohl mít za účinek, že by k odčerpání peněz vůbec nedošlo.

Konkrétní rozsah spoluzpůsobení si újmy žalobkyní může, jak je uvedeno výše, posuzovat dovolací soud pouze tehdy, pokud by byla úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená. Tak tomu ovšem není, protože odvolací soud zvážil všechny relevantní okolnosti, přehledně a přesvědčivě vyložil jejich povahu a význam. Jím stanovená míra spoluzavinění v rozsahu 50 % tak nevykazuje znaky zjevné nepřiměřenosti.

Ze všech těchto důvodů je rozsudek odvolacího soudu z pohledu dovoláním vymezené právní otázky správný, Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9.940 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy po zaokrouhlení 12.390 Kč.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů